zdepapepa

Tak jako u hororů bývá klasická první dvacetiminutovka jako seznamovačka než začnou padat hlavy, tady se jednalo o podobně dlouhou dobu nastolení problému a uvedení do děje. Což pro člověka, který primárně přišel poslouchat hudbu a sledovat kapelní dění, bylo utrpení. Druhá polovina nezachránila tu první, i přes naprosto neoddiskutovatelnou kvalitu písní a hudebních vystoupení od samotných hereček. Ne nadarmo bylo dokonce vydáno kapelní EP a několik klipů. Častokrát jsem si podupával a u toho vzpomínal na vlastní dny strávené ve zkušebně cvičením s kapelou. Sestavou kapely jsem si zase vzpomněl na kanadské Plumtree.

Proč jen z toho neudělali seriál? Až posléze jsem se dozvěděl, že existuje předloha - (obsáhlejší) manga. Obří cast lidí, jejichž osudy a osobní vztahy by vydaly minimálně na jednu sérii plnohodnotného anime, a já bych je rád při nich sledoval. Character arc hlavního hrdiny byl možná dokončen (jestli se to tak dá říci), ovšem ostatní si tu cestu musí podstoupit. I kdyby se jednalo jen o roztažení filmu, tak bych s tím problém neměl. Nepočítaje time-skip oddělující dětství a dospělost se všechno dělo příliš rychle na vybudování si většího pouta s postavami. O obsahu netřeba hovořit, pochybuji, že by se našel někdo, kdo by s napravenými "hříšníky", výchovnými poselstvími nebo s ne-oscar-baitovým, obyčejným vyobrazením často tabuizovaných věcí měl problém.

5 wallpapers per second. Takovou přezdívku filmu udělil nějaký internetový uživatel a s každou další vteřinou mě film utvrzoval o její pravdivosti. Taky mě utvrzoval o pravdivosti přísloví "quit while you're ahead" což v mém případě bylo již na konci první epizody, zhruba v polovině filmu. 1. epizoda: Skvost. Možná jsem poznamenán, že mám tímto způsobem svoje "odježděno" a "odepsáno" v rámci LDR, takže spíš než jako příběh jsem to vnímal jako ztvárnění pocitů v podobných situacích, což bylo zvládnuto na jedničku (určitě neuškodilo, že jsem to sledoval při jízdě vlakem). S koncem bych byl spokojen ať už by spolu skončili nebo ne. 2. epizoda: Taky povedené, ale už trochu slabší, opět jsem to vnímal jako ztvárnění pocitů, ovšem už to zdaleka nebylo tak univerzální, abych se mohl bez problému vcítit do života hrdinů. 3. epizoda a potažmo i zbytek filmu: Zbytečná nastavovaná kaše, i přes kterou film stěží překonává jednu hodinu.

Prospělo by tomu zkrátit. Pořádně zkrátit. Aspoň tak na jednu třetinu původní délky. Ze seriálů jsem zvyklý na určitou dávku toho, kdy jeden touží po druhém a pak si to vymění, zatímco se u toho druhého vždy objeví nějaký ten Paolo/Emily (Přátelé), Max/Rachel/Christopher/Nicole/Alex/Jason (Gilmorova Děvčata), Roy/Karen (Kancl), atd. Tady to však zbytečně natahovalo už tak zdlouhavý děj, kterak Risa objevuje meze, jak moc dokáže býti Otani tupý. Jako entry-level oddechové anime pro dospívající je to fajn. Neřeší se záchrana světa, neřeší se tragédie, drama, nic. Jen obyčejný středoškolský enemies-to-lovers slow burn románek. Vynikající soundtrack v žánru bossa nova, který třebaže zní jako z kláves Casio, je příjemně melodický. Malé bezvýznamné plus za absurdní názvy epizod a již tradičně za mou oblíbenou feature anime - teaser na příští epizodu na konci dílu.

Jediné, čím mě tento film uchvátil bylo sympatické ztvárnění prvního screeningu a závěrečné porovnání okopírovaných záběrů (velmi věrně uděláno). Zbytek bylo jen defilé mně známých tváří (s výjimkou bratrů Francových) a prezentace událostí a myšlenek, ke kterým už jsem stihl dojít vlastním sledováním filmu The Room a čtením střípků z natáčení. Původní The Room je strašně špatně natočený a neskutečně zábavný, prakticky parodie sama o sobě, ať už tím, co se dělo před kamerou nebo za ní. Není se tak čemu divit, že Disaster Artist je nemastné neslané cosi, co není ani dramatem ani komedií, i když se to snaží být oboje. Udělali by lépe, kdyby šli cestou Best Worst Movie.

Nejsem znalý žánru isekai, alespoň ne víc než normální lidé, takže tahle část humoru mě minula. Co mě ale neminulo je všechen ostatní humor, kterého má Konosuba na rozdávání dost, ať už to je fantasy setting nebo jen obyčejné chování postav. Jako klič vidím právě ústřední kvarteto, při jehož sledování jsem si vzpomněl na seriály jako jsou Last Man on Earth nebo It's Always Sunny in Philadelphia. Žádná z hlavních postav z těchto seriálů určitě nebude vysoko v žebřících vzorů chování pro dospívající a žádné z nich bych nesvěřil jakýkoliv svůj majetek. Je ovšem veliká zábava sledovat jejich každodenní život. Zároveň je to stejně kvalitní sitcom (Konosuba dobře ukazuje, že anime je skutečně jen animační technika a nikoliv žánr) jako některé na NBC, kde není postavy, kterou bych neměl rád. Myslím si však, že nejlépe to vyjádřil Gigguk. Nejenže je Konosuba vtipně napsaná, je i vtipně naanimovaná a namluvená. Je tak velká škoda, že u některých vtipů se jde až do absurdna a přílišné dětinskosti. Zároveň se občas až nezdravě často opírá o zachování statutu quo i přes úspěchy hlavní skupiny dobrodruhů. Energické theme songy reprezentující skutečný obsah anime a pohodové closing themes už jsou pak třešnička na dortu.

Nebýt spojení Jamieho Hewletta a Gorillaz, tak se asi na tento film nikdy nepodívám. Jsou filmy, kterým by prospělo zkrácení. Tady je to naprostý opak, chtělo by to přidat, energie na to měly všechny aspekty filmu dost - nemluvím o odehrání animovaných scén, ty mě velmi potěšily svojí stylizací a zapracováním adaptovaného materiálu; mluvím o scénách, které jsou střiženy způsobem, jako kdyby chyběla nějaká prostřední (tzn. že nebylo záměrem nechat diváka tápat). Vzhledem ke kvalitě kostýmů klokaních mutantů těch peněz nemohlo být málo, tak proč radši nezapracovali na scénáři? Celé to bylo hlavně zábavnou jízdou (tankem i obrazně řečeno) v klasickém stylu "devadesátkových" béček se vším, co k tomu patří.

Po zhlédnutí traileru jsem si říkal - "pokud spolu ten mrňous a Jodi skončí, nebudu to nadhodnocovat (for obvious reasons) a pokud spolu neskončí, nebudu to podhodnocovat (again, for obvious reasons)" Ó, jak mi to scénáristé ulehčili. O postavách se mluvit nedá, jsou to spíš klišé a karikatury a jedním z nich je právě i Nice Guy™, incel a white knight v jednom Dunkleman. Jodi symbolizuje klasickou tropu Hollywood Homely, dle internetu je výška přestřelená, existuje spousta vysokých i ve školách, i když kdyby člověk měl soudit podle oka kameramana, byla by Jodi větší než býval Robert Wadlow. Po romantické stránce je to naprostá klasika, po stránce poselství dospívajícím je to občas zmatečné a protiřečící si, občas milé. Těch pár humorných momentů, co jsem tam našel, pramenilo spíše z absurdity scén, jakéhosi pocitu 'so bad it's good', rozhodně to nepřisuzuji kvalitě scénáře.

Detektivka, která vlastně ani není detektivkou, a je to jedině dobře - nehledá se pachatel, policistů je tam také jako šafránu a zápletka je poměrně snadno rozluštitelná. Všudypřítomné tajemno, napětí a celkové vysoké omezení přístupnosti (R) ale značí, že se nejedná o žádnou "disneyovku". Díky Polanského režii a Kilarově hudbě se v potenciálně hluchých místech člověk může nechat unášet výletem po Evropě, kde je nutno pochválit i hledače lokací pro natáčení. Mysteriózní prvek je zpracován dobře (okultismus je u mě vždy sázka na jistotu), ale mohlo ho tam klidně být i více, takhle má člověk pocit syndromu vařené žáby, která se většinu filmu pomalu ohřívá a na konci jí pořádně zatopí. Film si ale naštěstí drží celou dobu určitý WTFaktor a i já jsem u některých scén nevěřícně koukal. A doteď pořádně nevím, jestli s přístupem Deppovy postavy je to spíš sen nebo noční můra milovníků knih a knihovniček.

Není to film pro každého. Něco jako samotné město Bruggy. Gangsterka jako každá jiná, s trochou osobnosti, kterou ale kalí občasná absurdita a závěrečný rozchod s klidovou atmosférou (kde se však neztrácí podstata filmu - konverzace). Nikdy není nouze o nečekané situace, které společně s barvitými charaktery postav táhnou celý film, takže komu hraje do noty povídání a černý humor, ten si Bruggy na stříbrném i jiném plátně užije. Fanoušci filmového Harryho Pottera možná ještě víc. Za sebe můžu napsat, že stráveného času s filmem nelituji, avšak díky přestřelené stopáži a některým podezřelým náhodám v ději vyniknou spíše výše napsané zápory, což nezachrání ani zábavná forma kontrastu gentlemanských dialogů v kontrastu s tím, při čem se odehrávají.