zdepapepa

Nemá smysl se zde rozepisovat a zalévat tento film superlativy. Pokud jste někdy nebyli baskytaristou v ne příliš populární kapele (se vším všudy) a se zálibou v popkultuře, tak v tom stejně nebudete vidět dokonalé dílo stejným způsobem jako já. Edgar Wright se mi vším v tomto filmu přesně trefil do noty, Nigel Godrich (i když jeho vliv na Radiohead moc nemusím) se trefil do not doslova. Ne nadarmo bylo na toto téma natočeno hned několik videoesejí od předních videotvůrců - zpravidla opěvující střihačské techniky a schopnost najít humor ve všech aspektech filmu a ne jen v dialozích. Doporučuji i kapelu Plumtree a jejich píseň Scott Pilgrim, ve filmu jich pak zazní o něco víc.

(No spoilers) Já prostě pro tyto příběhy osudových setkání / lidí svedených dohromady osudem (kolikrát podbarvených nějakou speciální schopností) mám slabost. Cashback, Sense8, Groundhog Day, z jiného soudku třeba videoherní Life is Strange. A nyní i Kimi No Na Wa. Když jsem si to tu tak vypsal tak si uvědomuji fakt, že z každé ze jmenovaných věcí by se v Kimi No Na Wa něco našlo. Oproti ostatním anime tu až tak není potřeba suspendovat disbelief (netuším jak to napsat česky), pokud přistoupíte na ústřední zápletku výměny těl, po zbytek filmu se vše pohybuje v mantinelech rozumu a smyslu. Když si tedy odmyslím některé momenty, které by se ale daly velice snadno odmávnout nebo vysvětlit (pokud se vše děje jako sen, tak se nedivím, že si nic nepamatují, já si totiž po prosněné noci kolikrát nic nevybavím)(ve stejném duchu - lucidní snění bohužel taky neovládám, abych si zjistil, kde se zrovna nacházím)(ohledně nepoužití sociálních sítí a internetových vyhledávačů jsem ale žádnou výmluvu nenašel). Dechberoucí animace, věrohodně nakreslené téměř vše a nádherné volby úhlů "kamery". Doporučuji si o filmu nic moc nezjišťovat. Není to sice "druhý příchod Ježíše Krista", jak hlásají některá média a žebříčky tržeb, rozhodně to ale má zasloužený úspěch.

Něco jako Seinfeld - je to o ničem a zároveň vlastně o všem. A v tom je celé kouzlo filmu. Ne ve speciálních efektech, ne v perfektní barvě, ne ve slavných jménech herců a hereček, ale v dialozích. Ve vypointovaných scénách. Ve vykreslení psychologie postav. Přesto ale to občas silně zavání vykonstruovanou fikcí (a ano, vím, že to je celé), protože já sice za kasou kdysi dělal, ale nikdo mi při směně neumřel ani jsem na střeše nehrál hokej. S tím souvisí i to, že jsem rád, že byl vystřižen původní konec, který jsem taky nezažil.

Moje předchozí setkání s LMM bylo jak z okna kolemjedoucího rychlíku (semtam nějaké to cameo v seriálu nebo filmu). Pak přišla Moana - to bylo celkem ok, ale s výjimkou jedné písně (Where You Are) nic, co bych zařadil do pravidelné poslouchací rotace. Pak ale přišel Hamilton. Říkal jsem si - ten hype musí být přemrštěný, nic nemůže být tak dokonalé. Ó, jak jsem se zmýlil. Audiozáznamu originálu i parodiím jsem se vyhýbal (nebo mě spíše míjely), takže jsem šel k záznamu z Broadwaye od Disney+ s téměř čistou hlavou. Ne úplně, přeci jen mám za sebou kompletní, mnou oblíbené Epic Rap Battles of History, kde se mihly minimálně dvě postavy z Hamiltona - Thomas Jefferson a George Washington. Muzikál samotný nelze výstižně popsat. Často omílané "hip-hop muzikál o politice" mi přijde příliš omezené a zjednodušené - muzikál tohle všechno v sobě sice má, ale vyobrazuje to pohledem lidských příběhů. O to jsou výsledné písně emočně silnější (přitom emocí je tam celé spektrum, od smíchu a radosti, přes hněvu a lhostejnost až po smutek). Rozhodně se nedá říct, že by se jednalo o monotónní hodinu dějepisu (což je také znát na některých odklonech od skutečných událostí, čehož si je vědom i sám muzikál) s občasnou přestávkou na rap. Koneckonců - tohle období v dějinách USA mě nikdy nebavilo. Doteď. Co se týče audiovizuální prezentace, tak (1-2-3-4-5-6-7-8-9) zde je deset věcí, které byste měli vědět: 1) Text se rýmuje všemi směry (včetně bohatého užití vnitřního rýmu), nezní prvoplánově, přesto vždy vše dává smysl. 2) Hudební motivy jsou zde dovedené k dokonalosti - takřka každá melodie je využitá na maximum i v jiných písních, díky čemuž se ihned vryje do paměti. I díky tomu muzikál téměř neobsahuje mluvené slovo a počet písní se zastavil kolem úctyhodného čísla 46 (bez písní v titulcích), přitom technicky by jich tam mělo být tak 5. 3) Lyrické motivy nezaostávají za těmi hudebními. Četl jsem literární "klasiky", které na tom v tomto ohledu byly hůř. 4) Reprises/opakované písně pak pravidelně zcela mění svůj kontext, čímž dostávají nový rozměr. 5) Opakování věcí obecně je pak dohnáno k absurdní dokonalosti při bližším zkoumání choreografie dvojice písní Helpless a Satisfied. 6) Zvukově to není čistý záznam mikrofonů herců, hereček a hudebníků. Je slyšet občasný smích i jásání diváků. Kamerově je to mix záběrů z publika a záběrů z pódia. Za to ale vděčíme faktu, že byla nahrána nejen živá představení, ale i představení čistě pro kamery. 7) Není to záznam obyčejného představení kdesi z Kotěhůlek v hlavní roli s Vojtou Kotkem - je to Broadway, takže tam není nekvalitního hlasu nebo herce/herečky. A je tam i Lin-Manuel Miranda! 8) Stage design hraje svou roli také, zcela mi učarovala točící se podlaha, která je dramaticky využita na jedničku. Ochozy a zvedací schody po stranách jsou standardní záležitost. 9) Muzikál má i meta momenty, zejména v případě Elizy v druhém dějství. Přecijen se muzikál jmenuje Hamilton, což byla i Eliza. 10) Muzikál se nebojí diskutovat i o rasismu a sexismu. Dle slov LMM: "Naše herecké osazenstvo vypadá jako současná Amerika a to byl rozhodně úmysl. Je to způsob, kterým vás můžeme vtáhnout do děje a dovolit vám u dveří odhodit veškeré kulturní předsudky o otcích zakladatelích, které máte. Vyprávíme příběh dávno minulých, mrtvých bílých mužů, ale používáme herce a herečky jiných ras, což dělá příběh bezprostřednějším a přístupnějším současnému publiku." Takovým polovičatým československým ekvivalentem by mohl být třeba Alois Rašín, první ministr financí Československa. Letmý přejezd po stránce na Wikipedii značí, že příběh by to byl zajímavý se stejně náhlým koncem. Alexandru Hamiltonovi (a tím pádem i muzikálu) však hrají do karet fakty, že svou moc a slávu vybudoval coby přistěhovalec "z ničeho" (a.k.a. americký sen v praxi), že se mu to vše povedlo v mladých letech, že byl výřečný a že měl dramatické vztahy se ženami. Co se týče Lina-Manuela Mirandy, tam mě napadá pouze ekvivalent zahraniční, a to Bo Burnham.

Jednoduše dokonalý film po všech stránkách, zábava pro celou rodinu(pokud obsahuje lidi starší 15 let, mladším se to možná líbit nebude). Příběh o nedoceněných superhrdinech byl super stejně tak jako starosti jedné "spešl" americké rodinky. Akorát po konci se ve mně objevil pocit, že bych si dal přídavek.(já vím, to otřepané "s jídlem roste chuť") Akorát tohle je film, ke kterému by se asi nemělo dělat pokračování. I když tak rozdílný od mého jiného oblíbeného animáku(Shrek 1,2) oba si zaslouží 100%, protože takhle dobrých animovaných filmů je sice dost, ale ne všechny můžou být nejlepší. P.S. Teď jsem dokoukal druhý DVDčko a kdyby to šlo, tak bych tomuhle filmu dal víc hvězdiček... (Vřele doporučuji Jack-Jacka, všechny Making of, vynechaný storyboardy, jeden šílenostní krátkometrážní filmeček (Mr. Skiperidoo a spol.), jeden zhruba stejně šílenostní krátkometrážní filmek (Zajdalen a spol., ale ten aspoň dostal Oscara), scény, kdy animátorům nevyšly přesně animace, kompletní databáze superhrdinů). Jo, a "E" Rullezzzz :)

Jeden z nejvtipnějších odpadů, které jsem kdy viděl. Vím, že není hezké smát se, když má někdo zvláštní akcent, když někdo neumí hrát, když někdo neumí psát scénář a dialogy, když někdo neumí správně nastavit kameru a mikrofon, když někdo do tohoto vložil 6 milionů dolarů. Ale smál jsem se. Stejně jako mnoho dalších, stačí si vyhledat záznam nějakého veřejného promítání. Je to přesně ten typ "odpadového" filmu, který spadá i do pětihvězdičkové "must see" kategorie. Zde jsem se však rozhodl pro tu první kategorii (viz důvody, proč jsem se smál), protože jsou tu jiné, které si těch pět hvězd zaslouží právem.

Zpoždění kvůli COVIDu se vyplatilo. Ještě lepší než Black Mirror: Bandersnatch. Tenhle speciál má všechno, co jsem si přál, aby Netflix zavedl - zejména je to však kvalitnější interface pro orientaci v rozhodnutích, variace mezi prvním a následným přehráním a případné pohodlné návraty/přeskakování. Na sitcomový díl zde byla i příjemně velká dávka rozhodnutí s následky a slepých konců, vždy s příjemným rozbořením (a s minimálně jedním opravením) čtvrté stěny. Dějově je speciál vynikající, o třídu lepší než to, co jsem viděl ze seriálu. Natolik, že jsem dříve UKS dokoukal pouze zhruba 1. sérii, ale po speciálu jsem se k UKS vrátil a během tří týdnů ji celou konečně dokoukal. - což si myslím vypovídá i o kvalitě speciálu pro lidi, kteří s UKS nemají žádnou nebo mají minimální zkušenost. Zkrátka Konec dobrý, všechno dobré - ale to věděl už William Shakespeare. Specifický typ humoru tohoto speciálu já můžu, stačí se podívat, na čem všem se podílela režisérka Claire Scanlon - Brooklyn 99, The Good Place, GLOW, The Office. Je tam znát i taktovka absurdního a šíleného humoru Tiny Fey z mnou tolik oblíbeného 30 Rocku. Spousta známých tváří a bohatá výprava jsou pak milý bonus. Interaktivní filmy znám zejména co se týče dramatu a UKS:KvtR mi ukázalo potenciál interaktivních filmů v komediální sféře - konkrétně možnost přizpůsobit si styl humoru tomu vlastnímu (co dovolí předtočené scény), což mi v menší míře předvedl i interaktivní speciál seriálu Buddy Thunderstruck.