Isherwood

V jednoduchosti je síla, i když ta monstrózní epika svádí mnohé diváky k tomu, aby v tom hledali složité interpretace. Síla Nolanova vyprávění spočívá v konfrontaci zásadních životních rozhodnutí hrstky lidí o budoucnosti homo sapiens na úkor osobních zájmů a tužeb. Ty vědecké poučky, omezující se na popsané tabule, jimž stejně nerozumíme, berme jako třpytivou vějičku směrem do slepé uličky. Rozmáchlá kamera a burácející hudba mají navodit dojem zásadní vesmírné adventury a přitom, hlavně díky famózním hercům, je to vlastně jedno obrovské klišé o vztahu otec – dcera, kde jde o to, jestli průlety červími dírami zařídí, zdali se znovu setkají. Že budu taková citlivka a v závěru tomu budu naprosto upřímně fandit, jsem fakt nečekal. Vlastně bylo fajn dostat v kině něco úplně jiného, než jsem původně očekával a že celý ten kolos fungoval. Obzvlášť, když jsem před plátno díky těm diametrálně rozdílným ohlasům usedal s notnou dávkou skepse. [Ale nepopírám, že všechno negativní, co si o filmu přečtete, je pravda. Stejně jako pozitiva.]

James Cameron je velmi moudrý a chytrý muž. Způsob, jakým dokázal elegantně přemostit ze Scottova hororu (časový odstup 57 let, noční můry, kolonizace planety) na vlastní vizi setkání s mimozemšťany, je obdivuhodný. Impozantní akční jízda, která nemá široko-daleko konkurenci napříč všemi váhovými kategoriemi, postavená na důmyslné práci střihu, (dnes už legendárnímu) zvuku a samozřejmě partičce mariňáků, kteří mají po ruce krom úžasného arzenálu taktéž pořádný balík hlášek, které by se měli tesat do nejdražšího mramoru, prostě fascinuje i po více než dvaceti letech. Dodneška si říkám, jak je možné něco takového vůbec natočit… pro mě nejlepší film Jamese Camerona a myslete si o tom, co chcete, ale to je tak všechno, co zmůžete.

Interpretačně nejbohatší film, který znám. Kritika konzumu, satira na ultrapravicové a anarchistické spolky zároveň, či jen provokativní thriller o potřebě násilí? Možná všechno v jednom. Každopádně to chce mít pořádný kus génia v hlavě, aby to i přes tu svou vyblýskanou fasádu nepůsobilo podobně jako mladá rozhněvaná generace, která chce spasit svět s dlažební kostkou v ruce, ale spíše jako vážný antický filozof, který to má všechno do posledního detailu promyšlené. Ve dvaceti zlomový životní film, o dekádu později (už "jen") fantastická filmařská jízda bez kompromisů, která reflektuje finále devadesátek jako máloco.

Sic dneska patří Bay k nejzvrácenějším megalomanům továrny na sny, který mě tím svým namistrovaným velikášstvím pořád upřímně baví, jeho nejlepším filmem i tak navěky zůstane tahle vysokým oktanem nadopovaná jízda, která dokonale definuje akční film devadesátých let jako takový. Technická stránka má sice své mouchy, ale má to chytrý scénář, který si utahuje z ‚bondovského mýtu‘ a lepí k sobě všechna ta klišé s neskutečnou elegancí a jednoduchostí, tudíž nemá smysl se na něj nějak hněvat. Hlavním trumfem je ale herecká sestava a Bayův režijní motor, který jede v obdivuhodných otáčkách. Úvodní scéna přepadu je rytmicky (kamera, střih, hudba) asi tím nejlepším, co jsem kdy v daném žánru viděl. A Hans Zimmer nikdy nestvořil heroičtější hudbu. Žádný jiný film jsem za život neviděl vícekrát. Cca 60x.

Rozpadlé přátelství, rozbitá skřidlice, galeje, hláškující šejk, závody v cirku, ukřižování. Tři a půl hodiny té největší podívané, jakou kdy Hollywood nabídnul. Má to své mouchy, je to předlouhé, teatrální a přepjaté, jenže ten film chytne (dámy prominou, jen obrazně řečeno) za koule a pustí až se závěrečnými titulky. Sled pamětihodných scén, který ve výsledku všechny sošky zaslouží, ať už o nich myslíte, co chcete. Když mám definovat velkofilm, s nábožnou úctou ze sebe jako první vypálím právě tohle.

Netknut komiksem, zato s myšlenkami na Gilliama i Greengrasse, nakonec děkuji právě za Zacka Snydera, který ve svém třetím snímku filmařsky dospěl. Umožnila mu to sice evidentně silná předloha, potažmo její scénáristické ošetření, ale způsob, jakým Snyder představuje rozsáhlý svět odmítnutých superhrdinů bere dech. Silná reflexe Ameriky s téměř až meditativním myšlenkovým přesahem o člověku samotném stojí na výborných dialozích party neokoukaných hereckých tváří, které občas režisér pošle do vynikajících akčních sekvencí. Rorschachovo randevous s policajty mě přivedlo hluboko za hranici obyčejné divácké extáze. Z kina jsem odcházel hodně zadumaný, den nato jásám a vím, že to musím vidět minimálně ještě jednou. Edit I.: A stálo to za to, už dlouho jsem nezažil druhou projekci nějakého filmu, kterou bych si tak intenzivně vychutnal. Edit II. A D.C. verze je už 'jenom' labužnická třešnička.

Nekonečný chaos v rukou jediného muže, dobro a zlo, jimž chybí hranice, fantastické hi-tech hračky, parádní herci, suché bonmoty, jedno kouzelnické vystoupení a hlavně dvě a půl hodiny neředěného dobrodružství, kde Nolan skáče z jednoho vrcholu na ještě vyšší, aby přitom smysluplně rozvíjel chytlavý děj a zároveň nezapomínal na akci, u které ti slabší vlhnou. Od Bourneova ultimáta je tu konečně film, který rezolutně odmítá pojmy jako ‚time-out‘ a ‚hluché místo‘. A ta stísňující hudba, před tím, než Joker předvede další číslo… no, dalo by se pokračovat do nekonečna. Film roku? Pravděpodobně.