Isherwood

Kazantzakisova kniha je spíše než klasickým románem filozoficko-teologickou sumou o podstatě lidské víry v Boha, ale i náboženství jako takového. Scorsesemu muselo být jasné, že pokud nechce diváka utahat pětihodinovým kolosem, musí vyloupnout pouze přímou dějovou kostru a bude pouze na něm samotném, kolik motivu Mesiáš jako prostý člověk do filmu nacpe. Nechci být za prudiče, ale zajímalo by mě, kolik lidí, jež zde tomuto dílu pálí plnou taxu, také četlo samotnou předlohu. Na počátku každého dialogu, v každé následující scéně jsem čekal, kdy Scorsese konečně rozpoutá onu (dle tehdejších reakcí) rouhačsky-heretickou zpověď, a ono nic a přišel konec. Rozhodně za celou umírněností nevidím přehnané pámbíčkářství režisérovo, provokatér byl vždy nadčasový, ale spíše omezený prostředek filmového média, které prostě a jednoduše nedokáže zachytit myšlenku, byť snaha je velká. Proto všem, kteří nad tímto dílem jásají, to ze srdce přeju, dokonce smekám klobouk před velkým Martym za odvahu se takového projektu chopit, ale pro mě bude Kazantzakisovo dílo (jenž zabírá čestné místo v mé knihovničce) natolik zásadní, že prostě s hodnocením filmu chtě nechtě nemůžu jinak, i když je to filmařsky naprosto dokonalé!

Zelenka šroubuje jednotlivé dialogy na prostinký děj, ale pozapomněl přitom na fakt, že film není divadlo, které lze ukecat. Ve světě pohyblivých obrázků působí situace, do nichž posílá své hrdiny, nevěrohodně a příliš vykonstruovaně. (Sub)žánrový pojem tragikomedie nenaplňuje ani v jednom z nich, jelikož vařené vlasy, sexuální voyeurismus či samotná romantická linie postrádají konečnou pointu. Celek se stává pouze nudnou, přehnaně pozérskou a rádoby uletěnou fraškou, která když nakonec po dvou hodinách skončí, zanechá na jazyku další z mnoha nadávek adresovaných českému filmu.

Rozumím Helgelandovi. Chápu, proč předlouhých sedm let bojoval o to, aby jeho režijní prvotina spatřila světlo světa v podobě, jakou jí vtiskl on a ne producenti třesoucí se před ratingem. Odplata je (podobně jako L.A. – Přísně tajné) ryzím odkazem na duch tradiční noirové školy, jejíž jasná pravidla Helgeland dodržuje s pokornou úctou a přitom jí vzdává hold tím, jak s celým filmem pracuje. Zásadový muž prahnoucí po svém podílu peněz, krásná femme fatalle s (ne)libým povoláním luxusní prostitutky, muži zákona striktně jej porušující ve vlastní prospěch, zaprodaná manželka či křivácký kolega. Se všemi atributy Helgeland pracuje jednoduše, věcně, s občasnou mírou drsného humoru, jímž mírní explozi tvrdého násilí, které je mnohdy pácháno i na ženách. Mel Gibson zde ztělesňuje pravděpodobně svého nejtemnějšího, ale vzhledem ke svému looku asi nejtypičtějšího hrdinu, který je na hony vzdálen kterékoliv z jeho předchozích či pozdějších filmových postav a která zřejmě ne u všech diváků dojde plného docenění. Odplata je film, jež dává svému názvu plný rozměr a jež by měl podobně „postiženým“ režisérům dát naději, že tvůrčí svoboda může dojít satisfakce i po letech. Byť finančně nevýhodná, fandovský okruh si rozhodně získá. Díky Briane!

Nehci nijak shazovat skutečnost, podle níž film vznikl, ale pietní uznání by si ten člověk zasloužil mnohem výraznější. Bauerovu předlohu nepovažuji za nijak dokonalou. Je to pouze literárně velmi jednoduchá (tudíž pro řadového konzumenta velmi čtivá) vyprávěnka o jednom nadlidském výkonu. Jenže tam, kde spisovatel boduje poutavým popisem extrémních situací, do nichž se Clemes Forrell dostává, tam absolutně vynechává scénárista, popř. kolabuje režisér. Z děje, totálně vykastrovaného o ty nejnapínavější, a divácky relativně atraktivní, momenty, nevycucal režisér v krutě přepálené stopáži více, než jednotlivé obrázky, bez emocionálnějších pojítek. Forrell putuje, zažívá chvíle napětí, strachu, akce, ale celkově se zasekává v kolovrátkovém efektu, jež směřuje k jedinému možnému konci. Ten se navíc (počínaje přechodem mostu) stává i přes svou podlézavou kýčovitost jediným opravdovým momentem, z nějž nepadá chlad a jejž je možno uvěřit. Na německý produkt s nálepkou velkofilm si tak divácká obec musela chvilku počkat až do Der Untergang.

Edgar Wright mohutně natrhává prdel Michaelu Bayovi, všechny konvence a korektnost pohřbívá pod tuny unikátních nápadů, a ďábelského Simona Pegga nechává, aby nepřátele kosil v ještě nekompromisnějším ražení než Bruce Willis v nejlepších letech. Unikátní ukázka toho, že správně ocitovaná, poctěná, či zparodovaná žánrová libůstka může královsky pobavit. Tím však bohužel vzniká nepříjemné drhnutí na cestě k divákovu srdci, kterým se může stát obyčejná nevzdělanost na poli filmové akce. Jednoduchá rovince: čím více klasiky máš nakoukáno, tím více se pobavíš.

Bolestivé umírání za doprovodu strhující hudby, která nakopává, naaranžované v mistrovské choreografii, jež bere dech, a v životním partu Roye Scheidera, který jako by nehrál, ale opravdu umíral. Kamera čaruje, střih koketuje s geniálnem a celek se leskne tak nádherně, jak to jenom 70-tá léta ve filmu uměla. Muzikál, reflexe doby, biografie… dvě hodiny marnotratného žánrového rozpětí, které však neošizeně povypráví o všem, aby nakonec milosrdně vstoupilo do náruče přívětivé paní Smrti.

Nápad je to fajn, exnuté tělo feťáka, jež po sobě zanechalo balík peněz. Ale Boyle musel celý děj dvakrát mohutně zlomit přes koleno, aby se dostal až na konec. Díky Bohu ukázal, kolik talentu v sobě má a velmi obratně přebruslil jak přes regulérní psychothriller, tak osobitou variaci Dostojevského Zločinu a trestu. Pravda, celek nakonec shodil v prvoplánově laciné, ale o to zábavnější pointě. Genialita nebo neschopnost? Nachytal jsem se a pobavil zároveň, takže díky Danny!

Parodický kabátek sluší zombíkům obstojně, všechna klišé žánru se zde propírají s nebývalou intenzitou a nápady (pankáči, hudební podkres, déšť) se opravdu nešetří. Jenže ať jsou masky sebelepší, tempo zběsilejší, chybí mi tady zvrhlejší rozměr, kořeněný nějakou pamětihodnou scénou. V takovém případě, co do osobních sympatií, u mě pokaždé vyhraje Jacksonův Braindead.

Jako biografie geniálního spisovatele příliš ploché a jako film o románu zase bezobsažné. Capoteho tvůrčí genialita se zde omezuje na několik chabých zmínek o jeho předchozím díle a samotné vytváření toho nejzásadnějšího nezajde dále, než kolik je schopen si divák utvořit po přečtení Chladnokrevně samotného, popř. shlédnutí Brooksova stejnojmenného filmu. Stominutová homosexuální kreace Phillipa Seymoura Hoffmana se tak stává pouze snaživou pózou, která by možná provokovala v 60. letech, ale nikoliv dnes. Výsledek je pouze prázdná bublina, kvůli níž se v době uvedení křepčilo víc, než kolik si možná zasloužila a naopak jako pocta geniálnímu vypravěči, potažmo románu, je to asi stejně tak působivé a originální, jako kus mramorové desky.

Má to božského Michaela Rookera jako tragického drsňáka, má to fenomenálního fuckujícího starostu Gregga Henryho, má to působivé odkazy na jiné filmy (Toxic Avenger v televizi), jenže to rozhodně nemá ten drajv, na který by si s klidem mohl odchovanec tromácké stáje James Gunn troufnout. Celých jednadevadesát minut jsem pouze sledoval náznaky toho, kam by se celá tahle šaráda mohla posunout, kdyby režisér opravdu mohutně přitlačil na pilu. Chci pokračování, kde nezůstane jenom u napadení malých holčiček, nadávek do posraných republikánů a slizkých šliců na každém kroku.