Ducharme

O snu oděném do teplákovky s kapucí staženou hluboko do čela, který se potápí na betonové dno nádrže naplněné nekonečnou panelákovou šedi. Pokus vizuálně zaujmout neatraktivní všedností je v první hodině filmu poměrně zajímavý, hodina druhá už ale dost nudí, což si nejspíš uvědomovala i sama Andrea Arnold vzhledem k tomu, jak moc se na konci snaží lapit druhý dech za pomoci bizarního dějového vývoje. Příběh samotný je vychytrale zahalen do téměř nekritizovatelně naturalistického hávu. Ovšem odhlédnu-li od tristního osudu hlavní hrdinky, nepřináší děj vůbec nic nového a vlastně ani zajímavého. Sond do duší revoltujících teenagerů už bylo vysláno hodně a stejně jako většina těch předešlých se i tahle vrací s již dávno známými poznatky. 3/5 hlavně za výbornou Katie Jarvis.

Dovedu si živě představit co se ziskuchtivému tvůrci honilo hlavou: "Mohl bych natočit klišovité romantické drama a jeho hlavní postava by mohla trpět něčím zajmavým...třeba Aspergerovým syndromem. Trochu o tom povyprávět, to lidi určitě zaujme. Hlavně to pak celé zabalit tak, aby to vypadalo lehce artově, ale zároveň aby se to líbilo masám. Toho autistu by mohl hrát sexy chlapík, jehož vypracovanou hruď ukážu hned ve 3. scéně. Zašolichám do toho nějaké to "I love you daddy", dramatickou soudní při, kterou ale samozřejmě vyvážím několika záběry na medvídka mývala v Central Parku, zepár životních zvratů, rozkol v rodině, nějaké ty vyšinuté scény, ale hlavně nezměrné množství rozplizlé romance, čímž se mi určitě podaří zakrýt tu naprostou absenci originality děje. Úspěch je jistojistě zaručen! $$$ " Předpokládám, že k DVD budou přidávat papírové kapesníky a letáček o lakrimozitě.

Filmovým adaptacím mých oblíbených knih se většinou vyhýbám, ale v případě Balabanovova Zámku mě zajímalo, jak si bujará ruská duše poradí s Kafkovým uzavřeným světem. Musím uznat, že se sakramentsky zadařilo. Balabanov se, na rozdíl od Soderbergha, nesnaží Kafku prezentovat jako exotické evropské zboží. Podařilo se mu zachytit všechno to osamění, nepochopení a marné snažení, kterými je Zámek tak charakteristický, ale zároveň nechal do příběhu promluvit i ruskou jedinečnost a vlastní nápaditost. Jedinou vadou na kráse je pro mě autorův alternativní konec. Ani ne tak proto, že se liší od verze o níž mluvil Max Brod, ale spíše proto, že je najednou tak optimistický a plný smíření se s okolnostmi. 4,5 i za krásnou vizuální a hudební stránku.

Natočit film o známém spisovateli, nazvat ho jeho jménem, jeho jméno v něm navíc asi tisíckrát zmínit, zakomponovat do něj narážky na nejznámější díla a zároveň jej zbavit veškeré autorovy jedinečné osobitosti, to je opravdu umění. Kafka přestal být Kafkou ve chvíli, kdy Soderbergh zaměnil tajemné absurdno za přihlouplou grotesknost, která v případě narážky na dva pomocníky ze Zámku přerůstá v nesnesitelnou stupiditu. Kafka přestal být Kafkou, když se z něj stal neohrožený hrdina, odvážně pátrající na vlastní pěst. Kafka přestal být Kafkou poté, co jej tak špatně pochopil a uchopil anglofon Jeremy Irons. A co hlavně, Kafka přestal být Kafkou hned poté, co jeho noha fyzicky pocítila podlahu Zámku. Nepochopen, znásilněn, dezinterpretován, odkopnut.

Kdo čeká klasickou, informacemi o tvůrci nabitou autobiografii nedočká se. Ejzenštejnovým původním záměrem bylo sestavit dílo, které by podtrhovalo sílu a kouzlo střihu. Tuto svoji ideu ale nikdy nedotáhl do konce. Kovalov se rozhodl, že to udělá za něj. Útržky původních částí zamýšleného filmu, smíchané s nepoužitým materiálem, jsou zde řazeny za sebe bez sebemenšího nápadu, nebo snad odkazu na jejich autora. Doprovodný komentář vytržený z Ejzenštejnových vzpomínek by mohl být čten vlastně k čemukoli a nikdo by to nepovažoval za zvláštní. Přijde mi to celé jako barbarství. Nebo by snad bylo možno považovat třeba Apollinairovy náhodné myšlenky, seskládané někým naprosto cizím do formy básně za další Alkoholy?

Další z řady snímků, které pod laciným pozlátkem neskrývají vůbec nic. I když se Jackson snaží diváka sebevíc okouzlit a vtáhnout do svého infantilního a vizuálně přepláceného světa, nenabízí mu nakonec nic jiného, než emocionálně vyprahlý příběh bez sebemenšího náznaku hlubší myšlenky, postavený navíc na milionkrát použitých a už dost prohnilých základech. Všemu ve finále nasazuje korunu jeden z nejdebilnějších závěrů, co jsem měla tu čest kdy vidět. Jackson chtěl vyprávět křehký a hluboký příběh, který se do diváka zahryzne a nepustí. Nezadařilo se...

Nelson Mandela je výzva. Jeho život přímo řve po převedení na filmové plátno. Eastwood mohl natočit hollywoodsky megalomanskou, glorifikující podívanou. Stačilo využít Mandelovo nespravedlivé uvěznění, vyždímat divácky přitažlivé téma apartheidu a natočit jiný Hotel Rwanda. Ono vlastně stačilo sáhnout po kterékoli ze životních kapitol tohoto jihoafrického bojovníka za lidská práva a jistě by se začal rýsovat nový Oskary ověnčený Schindler. Eastwood si ale vybral úplně jinou cestu. Nečekaně umně zakomponoval geniální jemnost Mandelova politického smýšlení do kulis bojovného, energií přetékajícího chuligánského ragby. Jako v každém sportovním dramatu (nebudeme si nalhávat, že Invictus do této kategorie nespadá) i tady se děj často pohybuje na hranici patosu, ale vše je vždy vyváženo přirozeností Freemanova křehkého projevu. Výtky o předvídatelnosti děje rozhodně nejsou na místě! Přece jen se pohybujeme v historických, tudíž všeobecně známých faktech. Pro mě jsou to plnohodnoté **** a nebýt toporného bezksichta Damona, dám i tu pátou.

Láska jako prokletí. Život bez ní jako trest. Smrt jako vysvobození. Paradžanovo jedinečné expresivní pojetí nedovoluje příběhu, který by mohl lehce sklouznout k tuctovému patosu, zabřednout do vod sladkobolného, slzotvorného kýče. Syrovost přírody Podkarpatské Rusi v kontrastu s Paradžanovými hrátkami s barvou a kamerou vtahují lidskou mysl do divokého víru bezradnosti a pocitu nicotnosti, aby ji pak na konci odtažitě vyplivly, sice zmatenou ale okouzlenou.

Wild tenhle snímek rozhodně je, ale ten Wilde mu nějak chybí...

Ideologická smršť obutá do pozlacených střevíčků, jež je každé Vánoce žel nutno zavázat.