Mr.Apache

Snímek plný milých překvapení. Pravděpodobně nejlepší film Dustina Hoffmana. Hoffman zde nepodává lepší výkon než v Midnight Cowboy, Malém velkém muži, Tootsie či Rain Manovi. „Absolvent“ je prostě jen lepší film než ty ostatní. (Snad jen Půlnoční kovboj mu může konkurovat.) Někteří se dodnes diví, co na „Absolventovi“ lidi tak fascinuje. Jestli je to skvělý scénář, nebo snad písničky Simona a Garfunkela ... Zkuste posoudit sami.

Začalo to jako velmi chutná variace na Draculu (ano, toho od Brama Stokera), říznutá zombie horrory a epidemiologickými scifárnami. Zkrátka příjemné překvapení s napínavým dějem, strašidelnými upíry a výborným židovským Van Helsingem. Po prvních dvou dílech u mě převládalo mírné nadšení a byl jsem rád, že kniha Jacka Ketchuma Po sezóně nebyla toho léta mým jediným kvalitním setkáním s horrorem. Bohužel, zbytek seriálu zůstal slibnému rozjezdu hodně dlužen. Vynikajících a překvapivých momentů, jakým bylo například první zjevení Nosferatu komanda, už je zde pomálu, flashbacky z Van Helsingovy minulosti nejsou, co by mohly být, a podoba Mastera vzbuzuje rozpaky. S těžkým srdcem jsem byl po skončení první série nucen ubrat jednu hvězdičku.

Počínaje skladbou "Welcome To My Nightmare" tu až do samotného závěru probíhá dokonale zábavná show krále horrorového rocku. Alice vytáhne skoro všechny své trumfy, včetně svěrací kazajky a škrcení sadistické sestry při "Ballad Of Dwight Fry" nebo gilotinování za zvuků nekrofilní hymny "I Love The Dead". A přidá i něco navíc. Tentokrát jsou to krásné sboristky v mini, zpívající s Alicem refrény novějších skladeb jako "Poison" nebo "Spark In The Dark". Nebýt nepříliš výrazného rozjezdu, byla by to esence toho nejlepšího, co mistr kdy naživo předvedl. Druhá půle koncertu je ale natolik výsostným zážitkem pro milovníky rocku, horroru a 80's, že hodnocení rázem poskočí na jasných pět hvězdiček. A na tom se až do konce nic nemění. Kapela hraje bez jediné chyby, a panu Aliceovi to naživo zpívá líp než kdy předtím.

Prvních několik dílů je nadupaných: strašidelných, tajemných, zkrátka pořád se něco děje (****). Pak přijde zvolnění tempa, tvůrci začínají poměrně rychle vykládat karty na stůl, vytrácí se tajemno i strach (***). Zhruba od poloviny už divák ví (téměř) úplně všechno, a poslední díly se jen ztěžka vlečou k závěru (**). Škoda, na chvíli jsem podlehl i nadšení. Ale jakmile bylo jasné, že za všechno můžou malí zelení mužíčci... Ale ne, to si jen dělám srandu. I když... :-) Možná bych byl nakonec v hodnocení i přísnější, kdyby se v poslední (a pěkně nudné) epizodě jedna z postav nezeptala jiné, jestli nemá něco od Ramones. Třeba Animal Boy nebo Too Tough to Die. A protože jsou to čirou náhodou zrovna mé nejoblíbenější desky téhle party, nechal jsem to být, a šel jsem si je pustit.

Strašidelné momenty se tu střídají s až bláznivě komediálními, což paradoxně nenarušuje horrorově temné vyznění příběhu. Dodává mu jen lehce bizarní příchuť a naprosto specifickou, vůbec ne nepříjemnou náladu. K té přispívá i množství popových songů, většinou z 60. let, odlehčujících atmosféru v místech, které by mohly vyznívat až příliš makabrózně. Vytvářejí krátkodobou iluzi bezstarostné prázdninové komedie, z níž je ovšem divák vždy velice brzy vytržen nějakou tou hrůzností. Každá píseň (v paměti asi nejvíce utkví chytlavá „Bad Moon Rising“ od Creedence Clearwater Revival) se tématicky nějak vztahuje k vlkodlačímu tématu – všechny mají totiž v názvu slovo měsíc. Pokud bychom se zaměřili na čistě horrorové prvky, pak úvodní atmosférická čtvrthodinka z anglických vřesovišť, některé snové sekvence, a děsuplná scéna z londýnského metra patří k tomu nejlepšímu, co v žánru vzniklo. Jestli ještě pořád váháte, zda obětovat hodinu a půl života tomuto na csfd nepříliš dobře hodnocenému snímku, pak vás možná přesvědčí poslední argument: An American Werewolf in London obsahuje nejlepší přeměnu člověka v monstrum v celých dějinách filmu!

Teenage bizarre psychodrama... Film, kde modelka z Beverly Hills 902 10 hraje pošahanou ošklivku se sadomaso sklony, a bývalá pornohvězda zas její upjatou maloměšťáckou matinku, byste si (pokud vydržíte nějakou tu dávku nechutností) možná neměli nechat ujít. Surrealistické sny hlavní hrdinky jsou velmi dobře natočeny, a jako bonus tu máme školu, kde třídního dělá Malcolm McDowell, ředitele Ray Wise, a školní poradkyni hluchá Marlee Matlin, které nikdo nerozumí, protože komunikuje pouze znakovou řečí... Nutno dodat, že pětadvacetiletá AnnaLynne McCord na sebe výkonem v roli velice svérázné osmnáctky s ne zrovna ideální pletí strhává veškerou pozornost, a hravě zastiňuje prakticky všechny své kolegy... Tak mě při čtení některých komentářů, v nichž se úpí nad ošklivostí toho nešťastného děvčete, napadá: Jak asi vypadají všechny ty vyhlášené hollywoodské krasavice po ránu, ještě předtím, než si nasadí své dokonalé masky? :-)

Hodně mi to připomnělo Tesis od Amenábara. Ten byl o studentech filmařiny, kteří mezi sebou odhalí lidi točící snuff, v Anatomii zas medici provádějí neetické experimenty na lidech. Jinak je podobnost mezi těmi filmy značná. V podstatě jakoby jste sledovali totéž, jen trochu jinak a v jiných reáliích. Zatímco Tesis tu byl o čtyři roky dřív, Anatomie je zas větší sranda.

Buffy YES, Angel NO. :-( Zoufalý vývar... Prostě NEBRAT!

Nutno uznat, že jde o velice nevšední a odvážný počin. Totálně zmatené pako tady s velkými obtížemi likviduje jednu nepříliš početnou rodinku, skládající se z nemocné stařeny, její dcery a mentálně postiženého invalidy. Zabere mu to hodně času a úsilí, a po celou dobu svého upoceného řádění nás přitom oblažuje vnitřním monologem, jemuž jsem ale nerozuměl, protože byl německy. Předpokládám, že by mě jeho myšlenkové pochody pouze ujistily, že se jedná o přesně takového chudáka, jakým se dle svých skutků zdá být. Zatímco Henry v Portrait of a Serial Killer (filmu, který je s tímto občas srovnáván) působí naprosto suverénním a sebejistým dojmem, vrah z Angst (jenž měl jistě stejně nelehké dětství jako jeho americký kolega) působí jako zmatená troska, u které si nejsme celou dobu jisti, zda se mu krvavé dílo vůbec podaří. Sledovat jej, je skutečným utrpením, a divák se těžko brání pocitům nevolnosti a trapnosti. Dojem z Henryho je úplně jiný, hrůzný a monumentální - strach zde na celé čáře vítězí nad nevolností. Oba filmy jsou od sebe stejně odlišné jako jejich antihrdinové. Společné mají jen to, že se jim dá věřit.

A poté, co byl filmový horror úkladně zwanizován a následně za potlesku degenerowaných dětí triumfálně ukřižován zlým Mamánkem, zjevil se Apoštol... Haleluja! (Kdysi by byl tenhle dobrodružný film považován pouze za dobrý, v dnešních dobách temna se ovšem jeví jako vynikající. A tak charismatického, lehce pološíleného hrdinu, jsem už dlouho nikde neviděl. Poklona uctivá, pánové.)