Mr.Apache

(14.8.1991) Každá řada musí mít nějaký svůj nejhorší díl. A v té třetí padl Černý Petr na Deadline. Prozatím nejslabší epizoda této série byla hned ta první (Loved to Death). Jenže i ta byla oproti Deadline téměř majstrštykem. Ať už co se týče zábavnosti, postav nebo hereckých výkonů. Ne že by herci v Deadline byli vyloženě špatní, ale jaksi nemají moc co hrát. Máme tu opileckého novináře, zoufale toužícího po comebacku s velkou senzační reportáží (stejně jako např. v epizodě Mournin Mess, jen s tím rozdílem, že zdejší reportér je mohem nudnější týpek). A máme tu (sice nepříliš výraznou, ale budiž) femme fatale, která se ukáže být klíčem k novinářově vysněné senzaci. Kamenem úrazu je nejen poměrně nezajímavý příběh a jeho zpracování, ale také totální předvídatelnost. I když určitě nejsem ohledně předvídání děje žádným mistrem (ostatně, ani se jím být nesnažím - mnohem raději se prostě nechám unášet vývojem událostí), tady jsem byl většinu času vždy krok nebo dva před Walterem Hillem. Jak už jsem poznamenal v komentáři k některé z Hillem dříve režírovaných epizod, jeho příspěvky mi v porovnání s těmi od Donnera nebo Zemeckise (abych jmenoval další slavná jména z producentské sestavy) připadají až nápadně slabé. Nejlepší byla gamblerská epizoda Cutting Cards s Lance Henriksonem. Ale ani ta ze mě nedokázala vyždímat více než tři hvězdy. Jít v případě Deadline o pouhou hvězdičku níž, by mi připadalo dost nefér jak ke Cutting Cards, tak k výše zmíněné Loved to Death. A přestože nejsem velkým fanouškem ani jedné z těchto epizod, musím uznat, že ve srovnání s touto mají ještě jedno velké plus: Hned tak na ně nezapomenete. Deadline se z hlavy spolehlivě vykouří nejpozději do několika minut po zhlédnutí.

(7.8.1991) Režisér kultovního fantasy Highlander, syn neméně kultovního horrorového spisovatele Richarda Mathesona, kytarista megapopulární skupiny Queen a větrem ošlehaný veterán záporných rolí z filmů jako Maso a krev, Blade Runner nebo Tango a Cash, se sešli při práci na téhle mimořádně oblíbené dřevorubecké epizodě. Slunce, lesy, sekyry, drsný kukuč Briona Jamese, sexy mrcha Michelle Johnson a k tomu všemu pivo a "sushi roll". Pokud si Strážce krypty a jeho příběhy nevydobyli status legendy už v druhé sérii, nejpozději během té třetí, a dílů jako je právě tento, ho měli v kapse na sto procent.

(31.7.1991) Tuhle smuteční hostinu, pořádanou dobročinnou organizací Grateful Homeless Outcasts and Unwanted Layaway Society, si rozhodně nenechte ujít. Bezdomovec Vincenta Schiavelliho a novinář Stevena Webera se jí například zúčastnili. Ovšem nejspíš jen proto, že jim nikdo nezvýraznil počáteční písmena v názvu téhle povedené charity. Crypt Keeper si tentokrát zahraje na Babicu a naservíruje vám něco hodně strašidelného.

(24.7.1991) Found footage (!) epizoda, v níž se skupinka puberťáků s videokamerou, toužících stát se významnými horrorovými tvůrci, vloupe do místní pitevny, aby natočila opravdovou mrtvolu. Výsledkem je (vzhledem k věku ústředních protagonistů překvapivě) jeden z nejmorbidnějších a nejbrutálnějších zářezů v talesovské historii. Fakt, že jde o tzv. "found footage", stojí jistě za zdůraznění, neb tato epizoda vznikla téměř deset let předtím než se tento specifický subžánr dostal po uvedení Blair Witch Project do módy. Na druhou stranu, i když Undertaking Palor lze v této oblasti označit za jeden z průkopnických počinů, určitě nejde o první snímek svého druhu. (Vzpomeňme např. na Deodatův Cannibal Holocaust z roku 1980.) Mimochodem, určité znaky found footage nese už jedna z dřívějších epizod Tales from the Crypt - konkrétně vynikající Television Terror z druhé série.

(17.7.1991) Další z dlouhé řady hollywoodských hvězd v hlavní roli. Tentokrát je to sympaťák Tim Roth, jak ho známe z raných tarantinovek. Jeho epizoda je rozhodně jedním z highlightů (nejen) třetí série. Crypt Keeper pod pseudonymem Vincent van Ghoul naznačí, že tentokrát to bude hlavně o umění a hned úvodní scéna s kladivem napoví, že Timův malíř je tvůrcem, který se zřejmě nebude vyhýbat ani hodně netradičním formám uměleckého vyjádření. Když pak potká sběratele morbidních obrazů, ztvárněného další známou hereckou tváří, Williamem Athertonem, vypadá to, že si nakonec všichni přijdou na své. Epizodu, kde nechybí nic z charakteristických znaků Tales - tedy násilí, sex, černý humor a dobrá pointa - povyšuje Rothův suverénní výkon na jeden z nejzábavnějších kousků seriálu.

Začátek je dobrý, ale postupně to začíná upadat do stále větší trapnosti. Ve finále je to už jen zmatená hovadina, která nedává kloudného smyslu. Kingovo podobně odsuzované Maximum Overdrive ze stejného roku je oproti tomu veledílo ze zlatého fondu kinematografie. Úplně nejpříšernější je baleťák, který má představovat rockovou hvězdu, mstící se ze záhrobí. Naproti tomu, skutečné rockové hvězdy, mihnuvší se v menších rolích, stojí za pozornost. A soundtrack od kapely Fastway určitě potěší každého fandu osmdesátkového rocku a heavy metalu. Jinak tedy až na docela slibnou úvodní cca půlhodinu, a vcelku pohlednou hlavní hrdinku (u níž jsem měl dojem, že jí líbání s hlavním nehrdinou způsobuje značnou nevolnost), je tenhle snímek vyloženě za trest.

Původně jsem dal tři, ale už teď (po měsíci?) ani pořádně nevím, o čem to vlastně bylo. Kdyby to nebyl 129. nejlepší film na csfd a kdyby to na mě pořád odněkud nelezlo, nechal bych to být. Ale takhle prostě nelze. Tři hvězdičky jsem dal Shawshanku, a na ten si i teď (po více než čtvrt století) pořád matně vzpomínám.

Lekce lítání je pro mě highlight celého seriálu.

Slavná španělská inkvizice a k tomu Na větrné hůrce ve verzi se signalizačními praporky... Ne, tomu prostě nejde dát jenom čtyři.

Dinsdale a ministerstvo švihlé chůze! Druhá série se rozjíždí ve velkém stylu.