Mr.Apache

Jak na hodně zajímavý mysteriózně horrorový základ (a tím nemyslím tu debilní fantasy mytologii, kterou je to vysvětlováno na konci) naroubovat různá wanovská klišé a spoustu ochotnických chyb a úplně tak zničit jakýkoli potenciál, vám předvede Ishana Shyamalan a její ansámbl v této skoroamatéřině s blbě vypadajícími monstry a Nevadou/Arizonou v hlavní roli. Jak tady vidím, ono je to nakonec podle nějaké knihy. Takže asi ne za úplně všechno může Ishana. Ale jako by se stalo. Nemá si vybírat ke zfilmování tak hloupé náměty. Úplně nejpitomnější je asi profesorova storka Jak jsem budoval tenhle bunkr. Až takovou blbost by nevymyslel ani žák třetí třídy zvláštní školy. A to nadužívání jednoho z nejhorších trademarků filmového horroru posledních cca 15 let - slavného odtáhli mě ze záběru rychlostí blesku - už je jen takové smutné potvrzení faktu, že na tomhle poli nepokvete pšenka asi ještě pěkně dlouho. Vcelku bych pochválil většinu z toho, co se děje po tradičně blbě natoćeném intru až do chvíle, kdy se na scéně zjeví sami Strážci. Do té doby to chvílemi vypadalo skoro až sofistikovaně. A taky se mi líbí nápad (autora předlohy), že sestry se jmenují Mina a Lucy. A to je tak všechno. Dal bych dvě hvězdičky za těch pár iluzivně dobrých míst, ale stačí si vzpomenout na hejno digitálních ptáků, pro jistotu použité hned několikrát, a jsem si jist, že jedna bude bohatě stačit.

Jan Zábrana, můj hrdina. Hrané pasáže rozpačité (např. policajt z 50. let s hárem je zajímavý lapsus), dokumentární záběry naproti tomu většinou dost dobré a úryvky z nejdůležitější české knihy všech dob (Celý život) samozřejmě geniální. I když si nemyslím, že jejich výběr je zrovna best of a že by je Dlouhý zvládal číst úpně nejlíp jak to šlo.

Videoklipy obvykle nehodnotím, protože u nich nikdy nevím, zda mám hvězdičkovat obraz nebo zvuk, samotnou písničku nebo její vizuální doprovod. Navíc asi jen málokterý interpret tady má ta videa všechna. U tohoto kousku ale udělám výjimku. Sparks jsou podivní pop(rock)oví experimentátoři, kteří počátkem 70. let vzbudili pozornost neobvyklým hitem This Town Ain’t Big Enough for Both of Us a úspěšnými, avšak rovněž dosti neobvyklými alby Kimono My House a Propaganda. Další desky bohužel zapadly. Sparks se vytratili z všeobecného povědomí, aby v průběhu věků tu a tam vystrčili růžky s nějakým menším hitem nebo mírně úspěšnou deskou. Bratři Ron a Russell Maelové jsou hlavní a jediní členové původní kapely, kteří to společně táhnou až dodnes. Hippopotamus je celkově jejich už třiadvacáté studiové album a zároveň jedno z těch, které určitě stojí za pozornost. Tradičně skvělý (a tradičně svérázný) obal a uvnitř jedna z jejich největších perel, kterou je právě písnička Edith Piaf. Málokdy se v posledních desetiletích stane, že by video bylo tak kvalitním doplňkem k samotné písni. Tady se to ale podařilo dokonale. Někdo okopíroval styl animovaných filmů Jiřího Trnky a stvořil atmosférický obrazový doprovod, který přesně vystihuje ducha samotné skladby. Radost poslouchat, radost se dívat. V době vzniku téhle záležitosti uběhlo už 43 let od chvíle, kdy John Lennon spatřil Sparks v televizi a nadšeně vyprávěl známým, že viděl hrát Hitlera s Markem Bolanem z T. Rex. Netvrdím, že všechno, co Sparks za ta léta udělali, je skvělé. Na to byli vždy až příliš osobitými a nesnadno uchopitelnými tvůrci, kterým je tak nějak šumafuk, zda jejich úlety někdo pobere. Ale s touto písní (i videoklipem) se alespoň u mě trefili do černého.

Satanská tématika ve filmovém horroru má svou nesvatou trojici: Exorcistu, kterého tady v původní kinoverzi vidělo maximálně tak 5% uživatelů, Prince of Darkness, kterého tady pochopilo tak 5% uživatelů a právě The Omen. Počátkem 90. let, kdy naše biografy rychle doháněly resty alespoň z posledních dvou dekád, jsem měl tu čest vidět tenhle film 3x v kině. Jaké to bylo? Jako když jdete na legendu a pak s úžasem zjišťujete, že pověsti nelhaly. Dokonalé! A takové je to dodnes. Stejně jako ten první jmenovaný film, který tady v jeho skutečné podobě zná jen hrstka vyvolených (a ne, ani "theatrical version" z blu-ray jí není) nebo ten druhý, jehož kvality ocení přibližně stejná hrstka. William Friedkin, Richard Donner a John Carpenter odvedli vynikající práci. Říkal někdo, že Rosemary má děťátko? Tak to už raději El Dia de la Bestia (1995) nebo Devil (2010).

Nebylo to úplně špatné, ale dost mi lezla na nervy ta Máňa, co jí to na konci na tom mejdanu už nebavilo, tak šla a zavolala si taxíka.

Pátá série je pro TFTC skoro úplným návratem do původní formy a kvalitativní laťka, nastavená prvními třemi řadami, zde bývá oproti předchozí sérii shazována jen minimálně. V Death of Some Salesman exceluje Tim Curry, známý též coby transylvánský transvestit z Rocky Horror Picture Show nebo klaun Pennywise z původního To. Zde si zahraje hned celou rodinku kreatur, v jejíchž spárech uvízne vychcaný pojišťovák ztvárněný Edem Begleym. Mimochodem, soulož Begleyho s Winonou Brackett patří k nejbizarnějším, nejnechutnějším a zároveň nejvtipnějším momentům celého seriálu. Po Curryho zrůdné Winoně je tak pohled na blonďatého andílka Patsy Kensit v As Ye Sow přímo očním balzámem. Není divu, že jí má zmatený Hector Elizondo (Nemocnice Chicago Hope) plnou hlavu a k řešení svých problémů neváhá přizvat zabijáka Miguela Ferrera, který se v Tales objeví už podruhé, nikoliv však naposledy. Po suverénním Timu Rothovi ze třetí série tu máme dalšího tarantinovského herce oněch časů - skvělého Steva Buscemiho. Rozpad jeho osobnosti (fyzický, nikoliv morální) ve Forever Ambergris patří jednoznačně k nechutným highlightům seriálu. V této epizodě zaujme mj. i přirozený herecký výkon jinde spíše prkenného Rogera Daltreyho z kapely The Who. Legendární zpěvák je dalším z řady rockových hvězd (namátkou: Meat Loaf, Iggy Pop, Slash, Gregg Allman, Steve Jones, Adam Ant), které se v Tales objevily. //// People Who Live in Brass Hearses a.k.a. Zmrzlináři disponují výbornou dvojkou Bill Paxton a Brad Dourif, která se společně s nečekanou freak-show-pointou postará o to, že na tenhle díl jen tak nezapomenete. V Two for the Show se objeví bývalá pornohvězda Traci Lords a v House of Horror vládne dokonale vystřižený mazák Kevina Dillona (The Blob, Četa, The Doors). Po upírech, zombiích a vlkodlacích přijde v Tales čas na další klasické horrorové monstrum. Tím je mumie, kterou ve sklepě přechovává egyptolog Jeffrey Jones v epizodě Creep Course. Další sličnou slečnou této série je po Patsy Kensit osmdesátková hvězdička Brooke Shields (Modrá laguna). Její prohnané mršce není ve finále Came the Dawn ani veškerá mazanost nic platná, protože tak už to s dámami, které se ocitnou v otevřené variaci na Hitchcockovo Psycho, bývá. A když už jsem výše zmínil zombie, tak v Half-Way Horrible si jich užijete dosyta. //// Naprostým kvalitativním vrcholem páté řady je její poslední epizoda Til Death Do We Part, jejíž twist vymyslel Ambrose Bierce před nějakými 150 lety. Pokud jste se s ním ještě nikdy nesetkali, bude pro vás nejspíše stejným šokem jako pro autora těchto řádků, když tuhle epizodu někdy v půli devadesátek viděl poprvé. Till Death Do We Part se krom jednoho z nejnezapomenutelnějších zvratů v dějinách horroru může po Patsy a Brooke (Curryho Winona promine) pyšnit i třetí nejhezčí dámou této série. Blonďatá Kate Vernon se za svou postavu v bílém prádelku rozhodně stydět nemusí. A když jsem dříve psal o tom, že se v Tales objeví skoro všechny hollywoodské stars oněch časů, včetně Arnolda Schwarzeneggera, neměl bych opomenout, že Sylvestera Stallona zastoupí v tomto díle alespoň jeho brácha Frank, jenž si svou roli pragmatického mafiánského řezníka očividně užívá. Ovšem největší hvězdou epizody je pro mě rozhodně Eileen Brennan, která byla na přelomu 80. a 90. let v rolích takovýchto jedovatých babic prostě nepřekonatelná (viz též epizoda Touched with Fire z Divadla Raye Bradburyho). //// Podtrženo sečteno: Už fakt, že jsem zde považoval za nutné vyjmenovat deset z celkových třinácti epizod této řady, svědčí o tom, že Tales from the Crypt v roce 1993 opět vládnou. A to se naštěstí nezmění ani v následující sérii z let 1994 - 1995. Za tuhle řadu má ode mě Crypt Keeper každopádně čtyři hvězdičky, silné tak, jak jen to může jít nejvíc.

Čtvrtá řada sice znamená oproti těm předchozím kvalitativní propad, ale má tři vynikající epizody, které se řadí k tomu nejlepšímu co TFTC nabízí: Kuchařský horror What's Cookin' se Supermanem a rockerem Meat Loafem, strašidelný The New Arrival s Twiggy, Terminátorem 2 a trpasličí dámou z Poltergeista, plus parádní Split Personality s Joem Pescim v pro něj tak typické roli sebejistého hajzlíka. Ze zbývajících dílů stojí určitě za zmínku Beauty Rest, což je dámská variace na výtečnou klasiku Top Billing z předchozí série. Špatná není ani Donnerova westernová Showdown, která by se ale atmosférou i příběhem hodila spíš do Zóny soumraku. Vlkodlačí epizoda Werewolf Concerto s čtvrtým Jamesem Bondem a nóbl slečinkou z Formanových Vlasů mohla být další klasikou, kdyby ovšem ve finále dávala nějaký smysl. None But the Lonely Heart s dalším "Vlasáčem", tentokrát Georgem Bergerem (Treat Williams) v roli uhlazeného sňatkového podvodníka, a v režii Toma Hankse, ještě naplňuje talesovské standardy, zbývajících sedm epizod už se ale pohybuje od průměru (Seance) až k jednomu z nejslabších kousků celého seriálu, King of the Road. Ten nespasí ani Brad Pitt v hlavní roli. Největším zklamáním je epizoda On a Deadman's Chest Williama Friedkina, točící se kolem tetování zpěváka heavy metalové kapely The Exorcist. Což na papíře možná vypadá dobře, ale na televizní obrazovce je to fiasko. Navíc v ní někdo (po jinak skvělé Abra Cadaver z minulé řady tentokrát nutno dodat slovo opět) neuhlídal nezbedný mikrofon, jehož zjevení v záběru je dalším hřebíkem do rakve s tímto nepodarkem. //// Přestože je čtvrtá série jako celek kvalitativně možná i o dvě třidy níže než předchozí řady, ony tři epizody, které jmenuju úvodem (a částečně i Beauty Rest, jíž shazuje pouze fakt, že jde o recyklovaný nápad) jasně ukazují, že seriál je stále schopen přijít s vysoce kvalitními kousky, hladce překonávajícími původně nastavenou laťku. I tak je tato řada druhou nejhorší ze sedmi. Na silné tři hvězdy to však vystačí.

Kdyby Mzda strachu nepropadla a do té doby dokonalý Friedkin se z toho psychicky nerozložil, zajímalo by mě, co a jak by pak točil a jestli by mezi tím byla i tahle homoptákovina. Mimochodem, všimli jste si ve vedlejších rolích Joea "Maniaca" Spinella a Eda "Ala Bundy" O'Neilla?

Pro csfd typicky dezinformační, uvádět tohle jako videoklip Ivety B. Anebo když už, tak proč tohle není taky ve filmografii Petra Hejduka, jehož skupina Balet píseň nahrála? Iveta byla tehdy regulérní zpěvačkou této kapely a pokud vím, skladba nikdy nevyšla pod jejím jménem. Tohle byl vždycky Balet a nic jiného. Mimochodem, tím rokem si taky nejsem jist. (Singl je každopádně 1985.)

Jsem fanda novoromantismu, hlavně kapel Visage a Ultravox. Z této vlny později vzešli třeba Depeche Mode nebo Duran Duran. Tento dokument se zabývá klubem Blitz, kde to všechno začalo. Největší pozornost je věnována skupině Spandau Ballet, která sice měla pěkné novoromantické jméno, ale jejich hudba mi nikdy nic moc neříkala. Dění kolem klubu je zajímavé, ale 90 minut je i tak trochu moc. Navíc osoba, která by k němu měla asi nejvíc co říct, tedy Steve Strange, je už nějakých deset let mrtvá. Ze stěžejních skladeb celého stylu (Fade to Grey a Vienna) tu zazní jen pár taktů. Mnohem více bych uvítal dokument zabývající se celou touhle scénou, která komerčně hýbala Británií zhruba v letech 1980 - 1982 a dnes o ní více ví jen pár pamětníků. Tam by těch 90 minut mělo opodstatnění.