Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Akční
  • Dokumentární

Oblíbené filmy (10)

2001: Vesmírná odysea

2001: Vesmírná odysea (1968)

Ukažte mi jiného režiséra, který dlouhým statickým záběrem na místo, kde se nic neděje dokáže člověka tak roztrhat na kusy. Začátek, kdy jsou vidět pouhé záběry na savany a pouště mě tak nehorázně rozsekávaly, že jsem se až sám sobě divil. S otevřenou pusou jsem hleděl do neznáma a s každou vteřinou se mé napětí, fascinovanost a opojení neskutečnou dokonalostí stupňovalo víc a víc a to jsem měl ještě 2 hodiny filmu před sebou. inteligentně vybraná hudba, herci, i ten prositný hlas HALa. Film, kterému k dokonalosti nechybí ani tisícina milimetru. Kubrick je filmový Bůh a nepočítám s tím, že mě někdy někdo odrovná víc než tenhle pán.

Hádej, kdo přijde na večeři

Hádej, kdo přijde na večeři (1967)

Nádherný, vřelý a proklatě moralistický snímek o chlapské tvrdohlavosti, rasismu a o síle ženské vůle. Má-li každý film, který je prostě totálně maximálně jeho, pak pro mě je to tento 42 let starý klenot americké kinematografie. Je v něm spousta pocitů, které jsem mnohokrát cítil, ale nikdy nikde nijak neprezentoval. Všichni se tam chovají tak idylicky a přesto tak typicky reálně - americky. Inteligentnější milostný příběh si nedokážu snad ani představit. Kam se hrabe Láska nebeská. Tohle je to pravé ořechové, co mi v tomto žánru až dodnes tolik chybělo.

Věčný svit neposkvrněné mysli

Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)

Film složitý stejně jako lidské vztahy, avšak jednoduchý ve svém vysvětlení stejně jako jejich příčiny a řešení. Máme-li na jedné dlani vztah a na druhé jeho přesnou převrácenou podobu, je asi tak stejná pravděpodobnost, že po skřížení techto vztahů vznikne přesná kopie jich, jako že vznikne něco diametrálně odlišného. Když se pak tyto pravděpodobnosti skříží mezi sebou, tak vznikne jen pramálo potomků těchto pravděpodobností, kteří budou stejně primárně nezávislí jako přesné obrazy jejich prarodičů. Ale je zde ovšem vysoký potenciál domnívat se, že zde rovněž vznikne několik vztáhů tak strašně navzájem podobných tomu, o kterém je tento film, že nás to až nutí se domnívat, že původní myšlenka vyvstala z čisté touhy po takovémto druhu reality, či z vlastních prožitků. Znamená to pouze jednu věc: Tento film není sci-fi, je to jen převedení vůle do počítače, tedy zdokonalení procesu řízeného autosugestivního pokusu zapomenout.

Plynové lampy

Plynové lampy (1944)

Parádní thriller, avšak víc by mi sedělo, kdyby v popisku bylo psychologický, než mysteriózní :). Na to, že je 65 let starý fakt bomba. Naivní a snad i trošku přitroublá Ingrid Bergman, Charles Boyer parádní ve svém umění přetvářky a v neposlední řadě fiflena, protivná, vlezlá a úžasně oplzle nepříjemná Angela Lansbury. Ještě že se z toho dostala a teď je z ní sympatická babča-spisovatelka :o).

Vanishing Point

Vanishing Point (1971)

Takhle suverénně pětkový film jsem dnes potřeboval. Věděl jsem, že od tohoto filmu očekávám hodně, a dostal jsem snad minimálně jednou tolik. Tento film mi přišel jako taková parafráze na Malého Prince. Na každém kroku potkal zajímavé lidi ať už hodné, či zlé až na to, že necestoval po mnoha planetách, ale jen po té naší - neméně rozmanité. Tento snímek je rozhodně kultovním skvostem a jedním z nejkrásnějších pocitových amerických filmů.

Donnie Darko

Donnie Darko (2001)

Už se mi dlouho nestalo, abych viděl takhle hodně "jiný film. Už se mi dlouho nestalo, abych viděl film, kde každé slůvko má své místo a není tam ani písmenko navíc. Stejně tak herci. Ten film působil tak neskutečně přirozeně, i když byl pln nadpřirozena, že to snad ani nejsem schopen pobrat. Vyhledávám filmy, které dokáží zavařit mozek a nedají spát a teď mohu říci, že Donnie Darko je jedním z nejlepších filmů vedených v tomto duchu. Teď mě prosím omluvte, jdu si nahodit vykloubenou čelist a civět do zdi minimálně do večera. Myslím, že v ní najdu krutou a syrovou pravdu, o které mi můj přítel Frank nestihl povědět.

Vzpomínky na lásku

Vzpomínky na lásku (2004)

Nevěděl jsem, že budu brečet a brečel jsem. Nestydím se za to. Kdo u takového filmu nebrečí, je bezcitný. Já prostě nevím co k tomu víc dodat. Něco takového jsem potřeboval, aby mě to vyvedlo ze stereotypu letošních filmů Potřeboval jsem prožít obyčejný milostný příběh, který není kýčem a není ani ničím umělý. Jediné, čím opravdu je je to, že je lidský. Je tak nesnesitelně lidský, něžně krutý a smrtelně reálný, že mi z toho srdce buší, ale mozku je z toho strašně špatně. Budu potřebovat čas, který ve mne rozloží dojmy z tohoto skvostu. Ale až se z toho vzpamatuji, budu doufám schopen zde napsat smysluplnější komentář k tomuto snímku, pro který je i sebelepší komentář nesnesitelně slabý.

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro

Jaro, léto, podzim, zima... a jaro (2003)

Překrásný alegorický snímek o krásné korejské přírodě, morálce, touze, chtíči a pokoře. Nemohu si pomoci, ale čím dál víc se propadám do světa asijského filmu a připadá mi, že snad neumějí udělat vyloženě špatný film. Co jsem zatím viděl, bylo téměř vždy dech beroucí a hubu otevírací snímek plný netypických momentů, zápletek a vyvrcholení. Když se v Hollywoodu natočí film, tak mu stačí, aby měl jednu část z asijského a hned má úspěch zaručen. Nemohu jinak, než nalepit tomuto filmu pět hvězdiček přímo mezi oči.

Když vane vítr

Když vane vítr (1986)

Asi před pěti lety mne má velká obliba skupiny Pink Floyd přivedla k tomuto filmu. Řekl bych, že jsem byl určitě jedním z prvních lidí u nás, kdo ho viděl. Po pravdě jsem až do té doby žil v mylné představě, že animované filmy jsou pouze pro děti a že jsou vždy veselé a končí dobře. U tohoto filmu je opak pravdou. Začíná jako pohodový, nikým a ničím nerušený vztah dvou stárnoucích lidí, který se pomalu začne proměňovat v peklo za zvuku hudby jedněch z nejrespektovanějších hudebníků všech dob.

Pouta

Pouta (2009)

Svým způsobem zcela výjimečný pseudotrezorový film, který pravděpodobně podává věrný obrázek minulosti našich existencí. Na nic si nehraje, tedy není ničím víc ani ničím míň, což je to, co velice potěší, ale nedá se na to nalákat masa lidí, a to je věc, které si velmi vážím. Můj názor je takový, že čím méně lidí se film chystá oslovit, tím větší je intenzita kladného prožitku těch, kterým se zalíbí. Od starších kamarádů jsem slýchal spousty vyprávění o tom, jak se u nich ukázali „tajní“ a vyzvídali na sousedy, ale jestli to bylo byť jen z půlky tak nervy drásající a hnusně syrově příšerné, tak jsem velice rád, že jsem si minulý režim „užil“ jen necelý rok. Stejně jako ve většině jiných filmů i tady jsou „ti hodní“ a „ti zlí“. S tím, že „ti zlí“ jsou zde vpodstatě jenom zlí a „ti hodní“ zde ukazují, že jsou také jen lidi a nechovají se ve všech situacích učebnicově pionýrsky a přečestně, což je často vlastní americkým filmovým hrdinům. Nikdy jsem nechápal tu existenciální sebetrýzeň některých „mučedníků“, kteří svévolně opouštěli své rodiny a putovali za mříže i několikrát za rok za rozvracení režimu svými antikomunistickými hláškami a nemysleli přitom na své blízké. Možná bych byl také jedním z nich, ale to se doufám nikdy nedozvím. Ve filmu se mi velice líbily vzpomínky na „dobové předměty“ které jsem neviděl již mnoho let. Třeba taková klovatyna nebo zvlhčovače vzduchu na ústředním topení, to jsou střípky mého dětství a ten film mi jej částečně připoměl. Ondřej Malý zde hraje geniální, komunistům vlastní, psychologickou hru a ač je to spíš takový malý protivný skrček, tak respektu má na rozdávání a to není jen tak lehké zahrát. Čímž se přikláním k názorům některých lidí zde a ptám se:“Jak je možné, že máme tak dobré herce a téměř o nich nevíme?“ Jedno je však jisté: Radim Špaček objevil zapomenuté herce a natočil nezapomenutelný film, který se dlouho vrývá pod kůži a ještě déle ho z té podkůže budete dostávat ven. A věřte, že ho ani cigaretou nevypálíte. A možná ani nebudete chtít. A i když budete chtít a dostanete ho ven. Zbyde jizva od toho, jak vás ten plamen rudé bezradnosti šoustal dvě a půl hodiny a vy jste se nemohli ani pohnout. Velice děkuji za nevšední zážitek a za to, že mi tento neobyčejný snímek poskytl oprávněnou touhu věřit, že inteligentní film u nás ještě zcela nevymřel. Mimochodem opravdu se mi líbil konec filmu, který jakoby parafrázoval smrt komunismu v hlubokých vodách a přeexponováním posledního záběru, jakoby filmaři naznačili příchod světla, tedy demokracie.