zputnik

Vynikající kraťas. Nevím, co vychvalovat dřív. Samotný děj a myšlenka je originální a značně netradiční. Při pohledu na to, jak generál A "dělá" umění, si nejeden řekne: "Ehm, holt i takhle si někdo představuje umění." ;o) A forma? Bezchybná grafika a animace, vynikající "balkánská" hudba trefně podkreslující atmosféru... Shrnuto a podtrženo: Bomba! Must seen... ;o) Myslím, že se v Polsku rodí velmi zajímavá filmařská persóna a parta. Doporučuji navštívit webové stránky www.fallen-art.com.

Dle mého mínění bezchybný kraťas s bezva atmosférou, myšlenkou... a bonusem (resp. u Krysztofa Kieslowského jde spíše o samozřejmost) v podobě výborného zpracování. Děj? Snímek nás seznamuje s mužem, který dobíhá na tramvaj, v níž potkává krásnou (opravdu krásnou) ;o) dívku. Jeho stydlivost mu však komplikuje život... Shrnuto a podtrženo: Vynikající ranný Kieslowského snímek, v němž jde už tehdá rozpoznat jeho budoucí typický rukopis.

URI HYEONG není dokonalý film. Dokonce mě v pár částech i mírně iritoval - viz mravokárné a přechytré hlášky jednoho i druhého z bratrů, přílišný press na slzné kanálky etc. Přesto ale nakonec musím uznat, že tento film ve mně cosi pěkného a silného zanechal; cosi, co tu chvíli vyvolávalo mrazení v zádech, tu úsměv na tváři, tu lítost, tu uvědomění si skutečnosti, že (řečeno slovy "Božského Karla"): "Svět je svět, né ráj." :o) Jihokorejcům opět musím pochválit smysl pro výbornou kompozici, hrátky s obrazem... i správně slzopudné načasování hudební složky. U hudby mě snad jen trochu vadila jakási "ordinarita" - hudba ničím extra výrazná plus mi párkrát během filmu vyskočilo, že toto jsem už někde slyšel. Shrnuto a podtrženo: Není to čistých 80%, ale minimálně 70% si to u mě určitě zaslouží.

Nebýt myšlenky v závěru, která to všechno (po odečtení patosu a dalšího dojemného balastu) pěkně shrnula, tak by mé hodnocení bylo ještě horší. Nepopírám, jedná se o velmi zajíimavý námět. Navíc: Mark Pellington plus jeho kameraman umí dělat pěkné obrázky. Zpracování Marka Pellingtona mi však přesto v globále ani za mák nesedlo. Herecké výkony mi přišly v tom nejlepším případě nevydařené - u málokterého filmu mě tolik znervózňovaly rádoby dojemné scény, chvilky na slzu... a teď sorry, ale nemůžu si pomoct: neustálé uvědomělé pomlaskávání, rozhazování rukama, patetické pofňukávání (nemám nic proti mužskému pláči), uvědomělé hádání se za správnou věc a vůbec všechny možné nonverbální projevy a "chytré" hlášky. Samotný příběh? Kromě výše zmiňovaného vcelku povedeného závěru mi celý příběh přišel průhledný jak moje obnošené spodky (ehm, píšu to na efekt - v reálu žádné nenosím). ;o) POZOR, ZAČÁTEK SPOILERU! Hlavní (záporné) postavy mi například už od samotného začátku filmu připadaly až příliš hodné, což nikdy nevěstí nic dobrého. KONEC SPOILERU! Ale ať jen nerýpu - na snímku musím moc pochválit hudbu, kterou má mimo jiné na svědomí Lynchův dvorní skladatel Angelo Badalamenti. Skvostné, majestání, hutné... Shrnuto a podtrženo: Dobrý námět, který mi však ani trochu nesedl. Škoda, možná by stačilo méně tlačit na pilu (pointě by to na výsledku neubralo), ubrat patosu či aspoň vysvětlit některým hercům, co to je přehrávání...

Oproti padesátým létům ideologický a agitační tah na branku ubral na síle. V PROCESÍ K PANENCE a v řadě dalších filmech se už tolik netlačí na pilu (i když i to je relativní), věci se nedělají (a nenatáčejí) tak do očí bijícím a polopatistickým způsobem. Nevím však pořád, jestli je to dobře nebo ne... Rozhodně po stránce ideologické to přináší větší a lepší výsledky - imho infiltrace ideologického balastu je úspěšnější a lépe stravitelnější. Zároveň mi však tato odlehčenější propaganda připadá o to nebezpečnější - zasmějeme se, odlehčíme to, zašprýmujeme i na téma agitátorů, ale nakonec... nakonec přece jen pustíme to Staré, Iracionální a Nepokrokové k šípku a začneme si to s Kolektivizací; prostě: "tak, jak to má být". A role Vojtěcha Jasného? Nevím, neznám jeho životní peripetie a názory. Tento film mi však přišel jako dílo rozervaného umělce - toho, který chce na straně jedné točit, na straně druhé jsou mu jasně vymezeny mantinely, pro něj příliš úzké a stísňující. Ve filmu zkouší kompromis... nedivím se, že v reálném životě nakonec volil cestu emigrace. Shrnuto a podtrženo: Po formální stránce výborně natočené dílo; po stránce obsahové odlehčeně agitační.

4 INYONG SHIKTAK je v jistém smyslu netradičně pojatý film. Hluboké zamyšlení nad samotou, důvěrou, vírou (především v tom nejobecnějším a nereligiózním smyslu slova); to vše zabaleno v lehce thrillerovém hávu. To jsou přesně ty ingredience, které mám rád a které ve filmech vyhledávám. K formě: Předně musím vyzdvihnout bezchybnou a dokonalou (opakuji: bezchybnou a dokonalou) formální stránku. Pomalejší tempo tomuto snímku sekne; k tomu všemu je nutné přidat skvělou práci s kamerou, kompozicí, výbornou hudbu plus extrazajímavé ruchy dotvářející atmosféru etc. A samotný námět? Dotkl se mě a myslím to v dobrém. Samotný námět je natolik univerzální a přesahující všechny hranice, že i mně samotnému přišel tento příběh jako familiérně známý a i přes onen jakýsi thrillerový nádech dostatečně realistický a ze života - vždyť, kdo z nás se občas necítil/necítí nepochopen a sám uprostřed davu. Shrnuto a podtrženo: Pomalé, hluboké, táhlé... Dávám na Adriana a v brzké době zkouknu znovu s očekáváním, že to otočí mé hodnocení ještě více nahoru. Do té doby dávám zasloušené a velmi dobré 4/5 hvězdiček.

Velmi zajímavá sonda do života pár looserů, gangsterů vydělávajících si na "chléb náš vezdejší" svým zcela netradičním a svojským způsobem (no, rozhodně to není džob pro každého) ;o), pár zbohatlíků... a o jejich "touze" po pomstě. Čí pomstě? Vlastně jich tam v tom lítá více? Příběh je to rozhodně zajímavý, i když v některých momentech mi přišel lehce přenatahovaný. Samotná předložená látka však rozhodně stojí za pozornost - a osobně mi toto Chan-wook Parkovo zamyšlení nad pomstou sedlo námětově více, než taktéž výborný Oldboy. Imho scénář mi několikrát přišel jak vystřižený z Kohlbergových případových studií na zjišťování morálního zdůvodňování jedince ;o) (viz Lhurgův koment). Nemohu taky opomenout, že ani tentokrát není divák připraven o pár skutečně vypiplaných chuťovek - SYMPATHY FOR MR. VENGEANCE mě stoprocentně přesvědčil, že něco stačí jenom slyšet a může mi z toho být pěkně nevolno; stejně tak mi ukázal, že krční tepna či elektrika nejsou na hraní (nevím proč jsem si u tohoto vzpomněl právě na Pelíšky). ;o) Shrnuto a podtrženo: Rozhodně nezapomenutelný zážitek, který zaujme formou i obsahem. K dokonalosti mi zde však něco chybí.

ANEUN YEOJA (a mám níže uvedený pocit i z jiných jihokorejských filmů) překvapuje netradičním příběhem. Nevím, jak a proč to ti Korejci dělají, ale příběh je naplněn tolika netradičními postupy, že divák jen čučí. Nevím, jak to vlastně popsat - nejde o typickou překombinovanost. Příběh je vlastně velmi prostý, ale to, co jednotlivé filmové postavy během filmu zažívají, je tak neskutečné a na pomezí reality... a přesto to vše tak trefně zapadá do sebe a vytváří tu správnou atmosféru. A když se k tomu připočte netradiční způsob natočení, skvělá hudba, která je nasazena vždy tak trefně, že mě dokáže dojmout k slzám, i když je na plátně třeba jen psík u misky s Pedigree, tak musím opět před Jihokorejci smeknout. Shrnuto a podtrženo: Korejci jsou dříči a jsem za to rád. Člověku se tak dostává netradiční zážitek s decentně předloženou myšlenkou, příběh plný citu (byť nemusí jít přímo o emocionální nářez) i humorných situací... prostě film, na který je radost se koukat.

PLAYTIME je více drama, než komedie. Na zasmání tam toho pro mě skutečně moc nebylo a není. Jako posmutnělé zamyšlení nad modernitou a racionalitou/iracionalitou moderní společnosti to však beru za vyšperkovaný opus. Nevadí mi minimalismus, nevadí mi strohost, nevadí mi repetetivnost, nevadí mi různé zvukové ruchy, šumy a zvuky (naopak, vítám je a jsem rád, že celý film jimi je přímo prosycen) - všechny tyto formální prostředky sekundují obsahové stránce či přímo obsah diktují. Modernita je zde ukázána v celé své síle a kráse (v tom nejlepším i horším smyslu slova) - přesně a exaktně navržené prostory, systémy, procesy, které však při detailnějším pohledu vykazují řadu nepřesností, chyb a diskrepancí (stačí si povšimnout řady různých "chyb v systému" - špatně navržený vstup do restaurace, nefunkční žárovky, omyly v nákupním středisku atd.) PLAYTIME se pak více než groteskou pro mě stává posmutnělou výpovědí o modernitě. Shrnuto a podtrženo: Na PLAYTIME je potřeba mít tu správnou náladu a najít ten správný time. Pokud se vám to však poštěstí, pak se k vám prostřednictvím tohoto Tatiho opusu dostává skvělé zamyšlení nad moderní společností, která v mnohém (byť nezamyšleně, ale zato vcelku přirozeně) vykazuje prvky iracionality a kvůli "chybám v systému" se projevuje jako tu více/tu méně zablokovanou a neudržitelnou. To, co popsal Michel Crozier a řada dalších sociologů na desítkách a stovkách stranách textu, to Jacques Tati shrnuje v bezmála dvou filmových hodinách. Zbývá jen: Modernita je mrtvá, ať žije postmodernita! Co příjde příště?

LANTANA je pro mě film o "odvrácené straně Měsíce". Potemnělý film, který důrazem na absenci důvěry a lásky, poukazuje právě na jejich nezbytnost a potřebnost v našich životech. Vynikající příběh, který tepe pomalu, pozvolna, ale s každou minutou o to více a více tíživěji. Přiznám to a přiznávám to rád: mám rád filmy s propletenými životními příběhy. Tento je přímo (v tom nejlepším smyslu slova) zašmodrchancem jako keř lantany samotný. Nezjevné vazby, které se ve finále ukáží jako vazby blízké a pevné, mnohdy až nepříjemně semknuté. Dále: miluji filmy s realistickým vyzněním, které počítají s prvkem zběsilé a nepříjemně nevypočítatelné náhody. Vždy mi ve filmu vadily a vadí záběry kovboje/agenta, který vyskakuje z 1. patra a dopadá přesně na toho svého koně/do sedadla toho svého Ferrari. Život mě prostě naučil, že a) buď je kůň o 3 metry dále nebo za b) se čirou náhodou hotelový poslíček zdržel s mým Ferrari u SHELLu. Tento film, přesně odpovídá mému chápání reality - nikoliv vždy nepříjemný a nepříznivý stav; jen prachobyčejně nevypočítatelný a netikající přesně tak, jak si ideálně představujeme. A závěr filmu? Potěší... alespoň tak tomu bylo u mě. Miluji filmy s tím jakýmsi "magnolioidním zklidněním". Shrnuto a podtrženo: Je to méně než 100% a více než 80%. Nakonec se rozhoduji pro 90% (se zaokrouhlením dolů na 4 hvězdy) - snad pro příliš pomalu tepající tempo.