zputnik

Naturalisticky zpracovaný, v mnohém děsivý a v mnohém absurdní příběh kanadského chlapce Léola nenechá citlivého diváka chladným. Chvílemi se sice divák neubrání smíchu nad některými Léolovými životními zážitky; většinou však mnohé momenty filmu spíše vyvolají u diváka nevolnost. Životní příběh Léola, jednoho ze členů "takové zcela nenormální rodinky", je celý prošpikován rozličnými odchylkami, úchylkami a zvrácenostmi v chování. Film, po jehož shlédnutí si řeknete, že nejrozumnějším a nejstabilnějším prvkem této rodiny byl, je a navždy bude špunt ve vaně. Tento snímek rozhodně stojí za shlédnutí, a to ať již co se námětu, tak způsobu zpracování týče. Na tento film bych však určitě nebral děvče v rámci prvního rande a asi ani při druhém by to nemuselo dělat dobrotu. Výjimkou snad mohou být nanejvýš (psychicky silné) studentky psychiatrie.

Ve filmech Aki Kaurismäkiho se často objevují rozličná společenská témata a problémy. Ve snímku MUŽ BEZ MINULOSTI se tímto tématem stává bezdomovectví - téma dost citlivé na to, aby se dalo profesionálně zprznit. Aki Kaurismäki se však svého úkolu zhostil na jedničku, a to i přesto (resp. i právě proto), že Aki Kaurismäki na to šel po svém, značně svojském způsobu. Nezaměnitelný rukopis, u kterého mám pocit, že jakákoliv kritika na formu je stejně bezpředmětná jako kritika kubismu či impresionismu. Díky Kaurismäkimu vzniklo neobyčejně citlivé, křehké, vážné a přitom s lehkostí (a s neskutečně jemným humorem) podané dílo, které je navíc jaksi více přístupné široké divácké veřejnosti. Aki Kaurismäki se dotkl i řady jiných témat: byrokratizace a složitost společnosti, ve které je jedinec bez pomoci "odborníků" víceméně ztracen atd. Shrnuto a podtrženo: Imho jeden z nejpřednějších zástupců toho nejlepšího z evropské nezávislé tvorby. Na závěr jedna zajímavost: V tomto Kaurismäkově snímku z roku 2002 se mezi herci objevuje také jméno Matti Pellonpää, a to i přesto, že Matti Pellonpää byl v té době již 7 let po smrti. Aki Kaurismäki tak činní z úcty ke svému příteli. V tomto snímku je možné vidět fotografii Matti Pellonpää na stěně jednoho baru. Matti tak "hraje" a "žije" v díle Aki Kaurismäkiho dál.

Stephen Daldry se filmového zpracování Cunninghamovy stejnojmenné novely zhostil výtečně. Film pojednává o prolínání životních osudů a o otázkách, na které si každá generace (či osoba) odpovídá "de novo". Snímku nic nechybí a nic v něm nepřebývá: hluboká a dobře propracovaná (rozpracovaná) myšlenka, excelentní výkony všech tří hlavních představitelek (Nicole Kidman, Julianne Moore, Meryl Streep), výborné herecké výkony dalších herců, výborná hudba Philipa Glasse, která dodává filmu tu správnou náladu atd. Na závěr jedna zajímavost: v Cunninghamově románu má Clarisse, kterou si ve filmu zahrála Meryl Streep, pocit, že na jedné z newyorských ulic zahlédla Meryl Streep.

Zajímalo Vás někdy téma náhody či kauzality? Máte někdy pocit, že minulost je za Vámi, ale stále Vás ovlivňuje? Myslíte si, že člověk se může dostat z „bludného kruhu“ životních problémů? Přesně tyto a mnohé další otázky si ve snímku MAGNOLIA klade Paul Thomas Anderson. A odpovědi, které P. T. Anderson divákům předkládá jsou jedním slovem geniální. Ona geniálnost nespočívá pouze v tom, co P. T. Anderson předkládá, ale (a to hlavně) jak to předkládá. Andersonův způsob prezentace myšlenky není nepodobný skládání puzzle. Zprvu má divák pocit, že ta hromada zdánlivě nesouvisejících záběrů a dějových úseků nedává dohromady žádný smysl. Při bližším zkoumání a postupem času však divák zjišťuje, že vše do sebe přesně zapadá. Závěrečné minuty filmu pak P. T. Anderson poskládá všechny tyto fragmenty, střípky a úryvky dohromady a vzniká z toho vynikající dílo – vynikající díky myšlence samotné, předložené formě, postupné a neúprosné gradaci děje, hereckým výkonům, hudební stránce atd. Na závěr snad ještě jedna „perlička“: až budete při sledování přemýšlet, jestli existuje souvislost mezi třemi úvodními příběhy a závěrečnou „katarzí“, pak vězte, že ano (rozřešení hledejte v číslech 8 a 2). Vše přesně dle slov z filmu: „Existují příběhy o shodě okolností a náhodě, o křížení cest a podivných úkazech A vypravěč se skromně domnívá, že divné věci se stávají pořád.“ Shrnuto a podtrženo: Paul Thomas Anderson předkládá divákům strhující, vynikající a nadčasové dílo, a to nejen co do obsahu, ale také co do předložené formy.