vurhor

Jihokorejská kritika kapitalismu. Ale setsakramentsky parádní! Hra na oliheň je až neuvěřitelně konzistentní mišmaš. Bere si kus z krutého námětu z Battle Royal, kus z morbidní poutavosti a kreativity ze série Saw, plus i kus ze zkoumání a interakcí mezi komplexními charaktery ze série Hunger Games. To všechno by se v neschopných rukou rozpadlo v jeden velký bordel, ale Hwang Dong-hyeok je prostě borec scénárista (jak už mi to ostatně dokázal ve svém filmu Dogani). Výsledkem je tak neuvěřitelně poutavá, podmanivá a v jistých momentech extrémně napínavá (a hlavně kreativní!) podívaná, ze které jsem nemohl spustit oči. Skutečným úspěchem je ale komplexnost jednotlivých postav, díky které působí na diváka neuvěřitelně reálně. Obzvlášť ,,kámoš" hlavního hrdiny Cho Sang-woo je velice povedený. Divák si tak mezi "soutěžícími" rychle najde své oblíbence, ale také neoblíbence, díky čemuž se lépe buduje celkové napětí a divákův zájem o seriálový děj. Dong-hyeok se úspěšně vyhýbá příliš velkému patosu, přičemž když už má dojít na nějakou emocionální sekvenci, je vždy vhodně rozvinutá. Ten seriál samozřejmě není dokonalý. Jen tam několik scén, které se až příliš táhnou, postava mladého policajta, jež ve výsledku postrádala smysl, plus veškeré scény se zahraničními VIP členy jsou cringe as fuck, ty bych vyškrtal všechny. Jinak ale pecka. Scénu s creepy "cukr, káva, limonáda" rob o panenkou, ve které hraje krásný song Fly me to the moon, jsem si musel pustit několikrát. Průměrných 5*

Judas and the Black Messiah svým stylem v mnohém připomíná seriál The Wire (alias Nejlépe napsaný seroš všech dob), jen je o pár tříd slabší a neobjektivnější. I přestože se jedná o poměrně slušně natočený film, jeho zásadní chyba tkví v tom, že tak nějak divně přeskakuje z jednoho místa na druhé, přičemž na žádném nezůstane dostatečně dlouho na to, aby divákovi umožnil lépe se vžít do svých předních dvou postav. Kaluuya i Stanfield zde sice předvádějí fakt parádní hereckou práci (hlavně teda Kaluuya), ale upřímně si myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby se film zaměřil pouze na jednoho z nich. Film se snažil mezi oběma jejich linkami najít nějakou rovnováhu, ale ve výsledku z toho vyšly poměrně všedně obě dvě. A přitom je to škoda, protože téma to je poměrně dost zajímavý z obou úhlů pohledu, i přestože Černí panteři mě obecně trochu srali s tím svým marxismem. Plus napsaný to rozhodně také nebylo špatně. Ten film měl potenciál být daleko lepším, fakt si myslím, že kdyby si tvůrci vybrali pouze jednu z postav, na kterou by se primárně zaměřili, mohlo to dopadnout daleko lépe. Na Oscara to určitě nevidím, ale s určitými výhradami dokážu pochopit, proč to bylo nakonec nominovaný. Lepší 3*

Trošku promarněný potenciál. Vlastně by se mi asi mnohem víc líbilo, kdyby se to více zaměřilo na obě dvě ségry Williamsů, ne jejich tatíka, který byl v určitých částech fakt na odstřel. Král Richard si po většinu doby udržuje poměrně slušné tempo vyprávění, přičemž Will Smith zde zcela bezesporu předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů celé své kariéry. Ta nominace na Oscara je zcela oprávněná. I přestože vlastně nejsem žádný znalec života obou tenistek, vlastně mě docela mrzelo, že film odšoupl tu mladší z nich tak trochu do pozadí, aby se primárně věnoval té starší. Textový epilog na konci, který ji zas vyzdvihuje do nebes, její nepřítomnost jen těžko nahradí. Sportovní film to vlastně zas až tolik není, spíše drama, které se zaměřuje na vztahy mezi jednotlivými členy rodiny Williamsů. Tudíž vlastně ani nějakého toho sportovního napětí, kterého si i já anti-sportovec často užívám, se divák moc nedočká. Posledních třicet minut ale velice pěkných, jen škoda, že velkou část doby film tak nějak divně pošlapával na místě. Lepší 3*

Vlastně jen takové milé a fajn ohlédnutí za původními dvěma filmy z osmdesátek, které najede na velkou vlnu sentimentální nostalgie až v posledních dvaceti minutách. Do té doby si to ale udržuje docela sympatickou vlastní identitu, které rozhodně prospívá změna prostředí. Jelikož se tentokrát děj odehrává na americkém venkově a ne v přelidněném New Yorku, člověku tak film v rámci celé série lépe utkví v paměti. Celé to vlastně připomíná takové Stranger Things, nicméně více přátelské pro dětské publikum. Osobně ale musím přiznat, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem si zvyknul na hlavní dětské protagonisty. Ale oukej, Paul Rodd to z velké části zachraňoval. Snímek to ale možná až moc přehání s onou milou a rodinnou atmosférou. I přestože předešlé osmdesátkové snímky byly především komediemi, měly taktéž určité hororové sekvence, které nám měly připomenout, že krocení duchů občas zas tak strašná sranda není. Krotitelé duchů: Odkaz byly téměř po celou dobu takoví ťuťu ňuňu. Trochu podezírám tvůrce z toho, že chtěli záměrně zachovat nízký raiting, aby jim do kina přišlo co nejvíce lidí. Ve výsledku vlastně docela důstojný duchovní nástupce, ze kterého se ale klasika určitě nestane. A když už si na něj někdo vzpomene, tak mu vyvstane v hlavě asi jen těch posledních dvacet minut. Ale musím uznat, že jsem se během nich taky nostalgicky usmíval od ucha k uchu. Lepší 3*

Aneb Co by se stalo, kdyby Česká republika byla světovou velmocí č. 1, plus Andrej Babiš byl prezidentem a premiérem zároveň. Don´t Look Up je po mnoha směrech povedenou satirou, která svým stylem vlastně v mnohém připomíná seriál Černé zrcadlo. Vlastně i ten humor je tam jak od Charlieho Brookera. I přestože filmové poselství je vlastně vážnou věcí, jsem hodně rád, že tvůrci odolali udělat z toho káravé a mračivé drama. Humor k tomu celému pasuje mnohem lépe. A paradoxně vlastně může i lépe přesvědčovat nějaké nabubřelé skeptiky, kteří by za jiných okolností film hejtili jen z toho důvodu, že se snaží přespříliš moralizovat. Meryl Streep a DiCaprio oba vynikající, vzhledem k jeho aktivismu z té role musel vyloženě skákat na gauči radostí. Skrznaskrz je to vlastně hodně dobře napsaný, akorát v poslední čtvrtině tomu začne trochu docházet dech. Celkově je ale asi hodně těžký natočit film, který zvládá být simultánně depresivní a vtipný. A nemohlo to ani skončit jinak. To prostě nešlo! Btw, nevíte někdo, jak se jmenuje choroba, kterou trpí Cate Blanchett? Taková ta, která způsobuje, že čím více stárnete, tím vypadáte lépe? Protože já se jí chci nakazit taky. Průměrné 4*

V podstatě taková teenagerovská verze Tenkrát v Hollywoodu. Akorát skromnější a bez plamenometu. Lékořicová pizza je především netradiční love story, která zároveň vzdává hold 70. letům ve Spojných státech. Hlavní protagonistické duo výborné, navíc se mi tím i potvrdilo, že Anderson umí zdatně psát i filmy komediálnějšího ražení. Ale i přestože jsou veškeré dialogy dobré a postavy zajímavé, docela mi vadila ona určitá bezdějovost. Dokážu pochopit Andersonovu touhu spíše se zaměřit na pocity a atmosféru, však přesně o tom jsou i některé jeho předešlé snímky, nicméně u tohoto typu filmů bych přeci jenom ocenil nějakou pořádnou dějovou strukturu. Člověk pak má pocit, jakoby by se ve filmovém vyprávění ztrácel, i přestože si vlastně moc dobře uvědomuje, co se děje. Celkově ale fajn podívaná s parádním hereckým obsazením, příjemnou atmoškou a vynikající hudbou. Stejně si ale myslím, že to je snímek, jenž ocení spíše američtí čtyřicátníci. Taky je hrozně divný vidět od režiséra filmů Magnolia a Až na krev příjemnou komediální love story. Je to skoro na stejném levelu, když jsem zjistil, že Craig Mazin, tvůrce Superhrdiny a Scary Movie, napsal Černobyl.  Slabší 4*

Příšerný. A to jsem si myslel, že největším zklamáním roku bude letošní bondovka. Nový Matrix se během své první poloviny dopustil přesně toho, čeho jsem se nejvíc obával - místo toho, aby si budoval nějakou vlastní pořádnou identitu, tak se raději spoléhal na nostalgii z předešlých dílů, přičemž divákovi vmetal do tváře mnohé zrekreované ikonické sekvence z trilogie. Díky, filme, já vím, že první Matrix je mistrovské dílo, teď jsem ale zvědavý na tebe! Pak se jaksi film rozhodl nakousnout hned několik zajímavých motivů najednou, ale už se je neobtěžoval dotáhnout do konce. Výsledkem je tak scénáristický bordel plný banalit, který se snaží tvářit hrozně chytře, ale diváka bude spíš jen frustrovat. Líbila se mi chemie mezi Neem a Trinity, plus scény ze "skutečného" světa byly zcela nepochybně vrcholem. Když ale pominu hlavní dva protagonisty, práce s ostatními postavami je naprosto příšerná. Morfeus je nezajímavý a nevýrazný. Padouch v podání Jonathana Groffa je zas naprosto zbytečný, přičemž se s ním pojí jedna z nejtrapnějších ,,deus ex machina" scén, co jsem kdy ve filmech viděl. Zbytek klaďáků vůbec nepůsobí jako reálné postavy, ale pouze jako prostředky pro popohnání děje kupředu. K žádné z nich si divák nevybuduje žádný vztah. Potenciál měla jen Bugs, kterou však film během své druhé půlky taky následně zahodil do koše, protože už evidentně splnila svůj účel. Co ale považuji za skutečný fail, ze kterého je mi upřímně skoro do breku, je fakt, že ten film nemá ani jednu (ANI JEDNU!!!) nadupanou a pamatovatelnou akční sekvenci. Všechny předešlé díly jednu měly. A to i dvojka a trojka, které obecně moc v lásce nemám. Jednička měla přestřelku ve vestibulu a kung-fu v metru, dvojka šermování v zámku a honička na dálnici, trojka zas závěrečný fight. Čtyřka nemá nic. Jedná se o těžce průměrnou akci, která ničím nevyčnívá a neohromí. Ve výsledku působí čtvrtý Matrix jako hodně laciná cringe fan fikce od někoho, kdo se nemohl smířit s tím, jak dopadla původní trilogie. Smutné na tom je, že je za něj zodpovědná jedna z původních tvůrkyň. Takhle nějak si představuju filmovou adaptaci Prokletého dítěte Harryho Pottera. A to už je hodně velká urážka. Průměrné 2* Btw, pokud vás štve, že Morfea zde hraje někdo jiný, tak žádný strach... poměrně rychle totiž zapomenete, že v tom filmu vůbec je.

Velice pečlivě natočená a atmosférická sci-fi, která svým stylem strašně připomíná to nejlepší z prvních dvou Vetřelců. The Silent Sea si dává v počátečních epizodách hodně záležet na tom, aby diváka udržoval v konstantním napětí. A to zcela jednoduchou metodou. Na divákovy otázky neodpovídá přímo. Pouze mu nechává dostatečné množství informací na to, aby si na ně alespoň částečně odpověděl sám. Mimo jiné mu představí bandu poměrně zajímavých a dobře pamatovatelných hrdinů, u kterých během scény "útěk na stanici" v první epizodě uvažujete, kolik z nich se vlastně vrátí zpátky se zdravou kůží. Výsledkem je tak velice slušná sci-fina, které se však v poslední čtvrtině trochu začne rozpadat logika. V pozdějších chvílích, kdy už jsou mnohá tajemství odhalena, by taky neuškodilo větší tempo. Ale i tak se na to po celých těch osm epizod kouká moc dobře. Korejci zkrátka umí. A jsem moc rád, že si toho už konečně pořádně všimli i Amíci. Průměrné 4*

Během prvních 20ti minut jsem měl chuť si z té nudy a utahanosti vystřelit mozek z hlavy, ale následně přijde velice příjemný a překvapivý obrat, který mi zabránil vytáhnout tu pistoli ze šuplíku. Till Death je z nějakého důvodu klasifikován jako horor, kterým však není ani trochu. Je to zcela čistý a nezaměnitelný thriller, který se může chlubit slušnou kamerou, občas napětím a hlavně i dobrým námětem, který je hlavním tahounem celého filmu - Megan Fox je v zasněženém domku uprostřed mrazivého ničeho želízky připoutaná k mrtvole svého manžela, přičemž v celém domě není absolutně nic, čím by si dopomohla se od něho odpoutat. A tak divák sleduje nasranou hlavní hrdinku, která za sebou přes celý dům táhne mrtvolu svého "milého", jak se snaží z téhle lapálie zoufale dostat. V poslední třetině se ale do hry zapojí další záporné postavy, čímž se z filmu rázem stane lehce banální house survival podívaná, která už však nemá ono skromné kouzlo toho hlavního nápadu. Je to škoda, protože části, kde je jenom připoutaná Fox, dodávali filmu na originalitě a jedinečnosti, byť samozřejmě chápu, že utáhnout to na 90 minut tak, aby to neztratilo napínavost, může být velká výzva. Ale režisér evidentně umí točit, tudíž si určitě mohl dovolit být krapet odvážnější. Ve výsledku vcelku slušný thriller, který však nevyužil dostatek svého potenciálu, který se skrýval právě v onom zajímavém námětu. Lepší 3*

Taková norská Amélie z Montmartru pro publikum 16+. The Worst Person in the World je v mnoha ohledech jedno z nejzajímavějších a nejlépe napsaných romantických dramat poslední doby. Sice se to nevyhýbá určitým klišé, ale zase s tím umí dost dobře pracovat. Vlastně bych řekl, že ten film se především hodí pro pozdní dvacátníky (případně brzké třicátníky) bez dětí, kteří ještě stále se svým životem trochu experimentují, trošku se hledají, plus začínají mít onu menší depku z oné přibližující se životní hranice, jež určuje, zda se dá člověk ještě považovat za "mladého". Joachim Trier tak ve filmu mimo jiné zkoumá i onu absolutní nevyzpytatelnost lásky, co nás občas přinutí dělat věci, kvůli kterým si opravdu připadáme, jako ta nejhorší osoba na světě. A to i přes ono přesvědčení, že děláme dobrou a správnou věc. Výsledkem je tak velice milý film, který má hodně silnou první a druhou třetinu, ale v té závěrečné strašně ubere na plynu a zesentimentální, což mu vlastně hodně uškodí. A přitom to po většinu času jelo tak krásně. Obzvlášť "podváděcí" scéna na cizí párty byla kouzelná. A hlavní představitelka snad ani nemohla být vybrána lépe. Rozhodně velice slušný kandidát na Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. Průměrné 4*