vurhor

Agnieszku Holland a její tvorbu mám rád (obzvlášť Hořícím keřem si mě získala), ale zde musím říct, že... je vlastně asi i dobře, že se ten Šarlatán nakonec nedostal do těch oscarových nominací. Ne že by to byl nějaký špatný film, to ani náhodu, jen je prostě moc mdlý a nedokáže pořádně zaujmout. Možná v tom jistou roli hrála i nadupaná kombinace slavné režisérky a milovaného elitního herce v hlavní roli, která jaksi vzbuzovala velká očekávání, která (teda aspoň pro mě) nebyla naplněna. Natočený to je pěkně, plus po většinu doby je to i dobře atmosférický, nicméně osobně nejsem příliš velký fanoušek retrospektivního vyprávění, protože to většinou nejen ubere na filmovém tempu, ale také se tím začne vytrácet určitá poutavá vypravěčská struktura, která by za jiných okolností ladila s onou atmosférou. Zde k tomu bohužel tak trochu docházelo, díky čemuž jsem se nikdy nedokázal pořádně vžít do Trojanova charakteru, byť je jeho dějová linka nepochybně zajímavá. Po zhlédnutí tak ve mně zůstal takový divný suchý pocit. Asi jakože jsem právě viděl docela dobrý film, ale nic ve mně vlastně nezanechal. Jo a tu scénu s koťátky si teda jako mohli kurva odpustit.  Lepší 3*

Jeden z nejuspokojivějších filmů poslední doby. Nobody je vlastně takovým mixem Bekmambetova akčňáku Wanted a Johna Wicka (Však na tom také pracoval stejný scénárista). Kombinuje do sebe surové a pro oko záživné bojové choreografie, během kterých působí všechny rány neskutečně autenticky (bitka v autobuse byla blahem), a onu žoviální a lehce bláznivou nadsázku, která vykouzlí na divákově tváři pobavený úsměv. Původně jsem se obával, že by to mohl být jen další rádoby vážný akčňák o bývalým poldovi ve středních letech à la "random Liam Neeson action movie number 754", ale nic takového. Film se nebere vážně, což mu v tomhle případě rozhodně prospívá. Navíc sympaťák Bob Odenkirk alias Saul Goodman tomu dodává správnou šťávu, moc rád bych ho viděl i v dalších podobných rolích. Zklamání možná mohou přinést moc ploší padouši, ale vzhledem k tomu, že se jedná o ruské mafiány, kteří samozřejmě dostávají neskutečně na prdel, milerád to filmu odpustím. Obzvlášť vzhledem k momentální situaci. Neskutečně fajn jízda. Odlehčená, jednoduchá, ale zároveň skvěle natočená a zábavná. Lepší 4*

Dánský komediální revenge thriller, který je okořeněný ždibcem rodinného dramatu. No to člověku přece nesmí ujít! Riders of Justice možná nemají nejoriginálnější zápletku, nápady a akci, ale zato si to vynahrazují naprosto skvělou ustředí čtveřicí, která se skládá ze samých sympaťáků. Jejich interakce mezi sebou je možná na filmu to nejlepší, přičemž si tím hodně kompenzuje určité nedostatky v samotném vyprávění, které po celou dobu tak nějak divně balancuje na plotě a neví, na jakou stranu má vlastně přepadnout. Divákovi to ale zas tak vadit nemusí, protože chemie mezi jednotlivými charaktery je natolik uvěřitelná, že to klíďo může odsunou na druhou kolej. Onen motiv kauzality je hezký bonus, ale film by se úplně v poho obešel i bez něj, nicméně dobře se pojil na dějovou linku s Mikkelsenovo rodinou, která zase svým tématem ztráty, truchlení a vzájemného nepochopení dobře doplňovala rozvoj jeho charakteru. Ten chvilkama skromný, chvilkama ujetý humor tam seděl náramně, plus tvořil velkou součást onoho sympatického kouzla, kterým celý film vyzařoval. Ve výsledku správně bizarní a zábavná severská podívaná, ovšem Chlast se mi od těch Dánů přeci jen líbil o něco víc. Průměrné 4*

Zdrcující film. Ještě si dobře pamatuji, jak silně na mě zapůsobil pár let starý snímek Still Alice, který Alzheimerovu chorobu zkoumal v jeho počátcích. The Father však divákovi představí hrůzu Alzheimera v plné síle, plus se ho pokusí donutit ho prožívat s hlavním hrdinou. Zatímco ve Still Alice divák pouze sleduje člověka, který začíná trpět demencí, zde nahlédne přímo do jeho hlavy a vnímání, v rámci čehož prožívá onen zmatečný chaos s ním. Díky tomu tak některé postavy hraje víc herců, děj je vyprávěn zcela nelineárně, plus prostředí se často náhle zcela změní. Divák tak tápe ve tmě spolu s Anthony Hopkinsem, který zde předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů své dlouholeté kariéry. Ale divák ví, že kouká jen na film. O to větší je pak onen pocit neskutečné lítosti a empatie, kterou divák k Hopkinsově postavě pocítí. I přestože je ale děj záměrně chaotický, divák se v něm nutně nemusí ztrácet. Díky skvěle napsaným dialogům si postupně v hlavě tvoří různá pojítka, která mu dopomáhají se v onom netradičním pojetí alespoň trochu orientovat. Výsledkem je tak emočně velice silné drama, které má pár naprosto srdcervoucích momentů, jež se dostanou člověku pod kůži. Rozhodně to stojí za zhlédnutí. Je to fakt skvěle natočené a dobře napsané. Je to ale zároveň neuvěřitelně smutné. Lepší 4*

Judas and the Black Messiah svým stylem v mnohém připomíná seriál The Wire (alias Nejlépe napsaný seroš všech dob), jen je o pár tříd slabší a neobjektivnější. I přestože se jedná o poměrně slušně natočený film, jeho zásadní chyba tkví v tom, že tak nějak divně přeskakuje z jednoho místa na druhé, přičemž na žádném nezůstane dostatečně dlouho na to, aby divákovi umožnil lépe se vžít do svých předních dvou postav. Kaluuya i Stanfield zde sice předvádějí fakt parádní hereckou práci (hlavně teda Kaluuya), ale upřímně si myslím, že by bylo daleko lepší, kdyby se film zaměřil pouze na jednoho z nich. Film se snažil mezi oběma jejich linkami najít nějakou rovnováhu, ale ve výsledku z toho vyšly poměrně všedně obě dvě. A přitom je to škoda, protože téma to je poměrně dost zajímavý z obou úhlů pohledu, i přestože Černí panteři mě obecně trochu srali s tím svým marxismem. Plus napsaný to rozhodně také nebylo špatně. Ten film měl potenciál být daleko lepším, fakt si myslím, že kdyby si tvůrci vybrali pouze jednu z postav, na kterou by se primárně zaměřili, mohlo to dopadnout daleko lépe. Na Oscara to určitě nevidím, ale s určitými výhradami dokážu pochopit, proč to bylo nakonec nominovaný. Lepší 3*

Aneb Kterak se zarostlý Harry Potter snaží utéct z vězení v Azka- ... ehm, tedy v Pretorii. Plus ještě s menší pomocí pana profesora Quirrella (opravdu tam je). Filmy z vězeňského prostředí jsou poměrně často pro diváka poutavou lahůdkou, ovšem Útěk z Pretorie k tomuto tématu nepřistupuje nijak zvlášť inovativně. Člověk by neměl čekat nějaký vzrušující a rafinovaný plánování nějakého epického útěku, plus ani žádné hluboké ponořování se do hlav jednotlivých charakterů. Kdo by od toho čekal novodobou verzi Útěku z vězení, případně Vykoupení z věznice Shawshank, asi bude hořce zklamán. Neznamená to však, že by to byl film vyloženě nudný a plochý. Radcliffův charakter je zde vyobrazen věrohodně, plus i k jeho kumpánům lze najít sympatie. Navíc poslední čtvrtina filmu je parádně napínavá. Kromě ní ale ve filmu příliš pamětihodných momentů není. Ale jelikož je to adaptace knihy podle skutečných událostí, řekl bych, že divák by mohl filmu ledacos odpustit. Pottřík nám každopádně herecky hezky zraje dál. Lepší 3*

Jako sorry, ale na tohle se fakt nechytám. Nevadí mi filmy, ve kterých jsou hlavní postavy zlé svině, ale měl by v nich být alespoň jeden určitý vykupující faktor, díky kterému bych ono zlounství na hlavních postavách mohl pochopit, případně jim ho částečně odpustit. Nebo aspoň ten jejich charakter zkoumat nějakou poutavou formou. Když se ale divám na shitfest nezajímavých charakterů, mezi kterými si nedokážu najít jediný, kterému bych alespoň trochu fandil, očividně mě dění ve filmu začne po nějaké době unavovat a nudit. Charisma Rosamund Pikeové bohužel nebylo dostatečně silné k tomu, abych se na její postavu díval s nějakým smířlivějším okem. Film se navíc ve druhé půlce přelije do jakéhosi banálního krimi thrilleru, během kterého jsem si začal přát, aby na to město, ve kterém se film odehrává, třeba spadla atomovka, která by všechny ty nudný zmrdy odrovnala. Ne úplně kvůli tomu, že to byli hajzlové, ale kvůli tomu, že mě to jejich hajzlovství zkrátka nebavilo. Kdyby film zůstal u těch právních tahanic a intrikování ve své první půlce, asi by se mi to líbilo víc. Slabší 3*

Svým způsobem korejská verze dva roky starého japonského filmu Zloději. Místo Japonska se však odehrává na americkém venkově, kde se hlavní rodinka musí utkat nejen s finanční krizí, ale i menším vnitřním rozkolem. Minari je velice jemné a tiché melodrama, které divákovi dokazuje, že americký sen je v mnoha ohledech věc pro naivní idealisty... a nebo ne? Má velice milou a příjemnou atmosféru, která však není vždy úplně veselá. Rozhodně se však nejedná o vyloženě smutný film, byť se to tak občas může zdát. Výborně tam jsou vykreslené vztahy mezi jednotlivými členy sympatické rodiny, obzvlášť pouto mezi malým chlapcem a skvělou babičkou bylo bezvadný. Až jsem si přál, aby ho film ještě více rozvinul. Plus i přestože se film snaží působit co nejvíce lidsky, zároveň se mu daří vyvarovat se různým klišé a přílišné sentimentalitě. Ne vždy ale dokáže udržet divákovu pozornost, protože některé sekvence se až zbytečně táhnou. Také mě to osobně emočně nezasáhlo tak silně, jako právě ti Zloději. Ovšem kus poctivé filmařské práce to je stoprocentně, navíc bylo fajn zase vidět Glenna. Očividně se od tchána Hershela naučil farmařit. Good for him! Slabší 4*

Soul svým způsobem jde tak trochu lehoulince podobnou cestou jako podobně pojatý Inside Out. Tvůrci si očividně uvědomili, že zkoumání lidského nitra v rámci metafyzických a psychologických možností, je nejen pro diváky nesmírně zábavné, ale také se na tom dá pořádně kreativně vyblbnout. Soul je tak pro oko (i pro ucho) docela dost velká slast. Navíc je to asi jedna z nejdospělejších pixarovek, co jsem viděl. Ne svými fóry, pojetím, atd., nýbrž svou zprávou pro diváka. Obzvlášť pro nás mladé dospělé, co neustále nadáváme na útrapy života, to je jako stvořené. Hlavní problém ale vidím v nedotaženém a nepříliš věrohodném vztahu mezi dvěma hlavními postavami, které jsou svým způsobem dost podobné Marlinovi a Dory z Hledá se Nemo. Ale zatímco u této dvojce je ono přátelské pouto slušně zpracované, u dvojce z Duše to už tak silné není. Díky tomu některé emocionální scény příliš nefungují. I tak má ale film velice milou a příjemnou atmosféru, která je doplněná dějem plným dojemných, veselých a originálních momentů, ze kterých budou jak caparti, tak i dospělí jásat. Inside Out se mi ale ve výsledku líbil víc. Btw, nejděsivější část byla se ztracenými dušemi. Rázem jsem si uvědomil, že ta moje mezi nimi byla taky, když jsem trčel na zkurvené pajdě v Plzni. Brrr. Není divu, že jsem se tam cítil tak na pytel. Průměrné 4*

Uf. Koronavirový rok 2020 nebyl ve všem špatný. Například dal podnět k vytvoření tohoto originálně pojatého fan footage hororu, které mi nahradil dnešní dávku cardio cvičení. Host je duchařský film, který se však celý odehrává v teams callu mezi holkami, které přežívají v domácí karanténě. A musím říct, že už jsem dlouho neviděl horor, který by měl tak velké množství fungujících lekaček. Kterých je tam dost. A jsou fakt hnusný. Samotný děj není na žánrové poměry nijak zvlášť originální. Už dopředu víte, že když se někdo pokusí vyvolávat duchy online, něco se tam posere. Otázka je, zda se filmu i přesto povede udržet divákovu pozornost. V tomto případě si film zaslouží medaili, je plný skličujícího napětí, hrůzných nápadů a velice efektivních lekavých sekvencí. Možná mi ale krapet vadilo, že film se ke konci trochu moc utrhl ze řetězu a ukázal víc, než bylo nutné. Jinak ale parádní krátký horůrek, který fan footage žánr posunul zase o pár kroků vpřed. Lepší 4*