djPeťál

Opravdu solidně rozjetá záležitost s výborným Gerardem Butlerem v hlavní roli, jemuž za zadkem chvílemi vcelku vlaje Jamie Foxx, což je ale stále v pořádku, protože většinu filmu se tvůrcům daří udržovat to správné napětí a divácké nadšení z toho, jak hlavní hrdina tahá za nitky, i když ho naši právníci přece "maj zavřenýho".. Ale pak asi panu scénáristovi došly nápady a řekl si, že oni jsou ti (zde značně) slizcí zástupci zákona vlastně na straně dobra, tudíž by jim řešení problému mělo spadnou do klína, i když celou dobu takřka nevěděli která bije.. asi nemusím dodávat, že tím je celé to zručně budované napětí spláchnuto do philadelphské stoky a zbyde jen pachuť z toho, jak si to člověk takovou dobu užíval, aby nakonec dostal jen kopanec do břicha..

Je to jako když se potají vkradete do majestátního hradu obklopeného tajemstvím, na chodbách na vás při každém kroku dýchá zneklidňující, ale tak lákavá atmosféra, která vás nutí jít dál, vyhýbáte se pohledům soch záhadných tvorů a neodvratně se přibližujete tajemným zvukům z hlavního sálu, v hlavě přemítajíc, že stačí pootevřít dveře a třeba zahlédnete něco, co navždy změní váš život.. Takový pocit jsem z Promethea měl co se týče pár informací, které jsem o něm měl před premiérou (opravdu ty základní, kampaň jsem vlastně vůbec nesledoval a sotva viděl jeden trailer, celková očekávání jsem tlumil bez problémů) a zároveň jsem tak viděl i první polovinu filmu, což mě přimnělo doufat, že z tohoto snímku by se mohlo vyklubat něco vyjimečného. Jenže když uz by měla přijít řada na rozbalování náznaků a kloudných odpovědí na otázky nastolené vlastně už před filmem (Prometheus prostě jasně směřuje k cíli v podobě naplnění mytologické roviny, už jen plakát s hlavou a slova jako "původ lidstva" ho do této role z mého pohledu staví naprosto nevyhnutelně), tak se vypravěč zakoktá a my nedostaneme vůbec nic, co by se tomu nakouknutí do tajemného sálu aspoň přiblížilo (snad každá kloudná myšlenka se prostě vypaří do vzduchu, protože se s ní nepracuje). Do toho už mockrát omílané stupidní chování některých postav, které při nejlepší vůli jakkoliv přehlížet nejde (opravdu pošlete na nejdůležitější expedici v historii lidstva partu dementů?), u něhož bych upozornil na to, že nejde spojovat toleranci k němu s typem diváka, který má rád otevřené konce a napůl zodpovězené otázky, jak to někteří komentátoři asi pojímají, to jsou dvě naprosto odlišné věci (partikulární případy nesmyslného chování opravdu s celkovou myšlenkou příběhu nemají logicky co dělat). Takže ve výsledku skvělá prezentace, Fassbender i Rapace (neplést si špatné hraní X špatně napsanou postavu), světlé vyhlídky nastolené behěm filmu ale "parádně" shozeny v jeho dalším průběhu příšerným scénářem, velká škoda..

Film sice stojí na zajímavé koncepci aplikace myšlení slavného filosofa Martina Heideggera na konkrétní osoby a jejich profese (ačkoli lze težko říct jak moc může takové téma lákat diváky prací Heideggera a filosofickou tradicí jako celku nedotčené..), ale její rozvedení působí často značně zjednodušeně, takže bude možná část publika ráda, že myšlenkovému obsahu rozumí, zatímco druhá (dejme tomu odbornější) bude žehrat na jeho nedostatečné rozvedení více do hloubky.. to zároveň vede k tomu, že se původně zajímavé motivy posléze v minimálně pozměněných podobách opakují aspoň poslední třetinu filmu, takže by mu prospěla spíše stopáž nepřesahující jednu hodinu.

Fascinující výpověď o vině, odpovědnosti, hodnotách, tradicích, o životě v Íránské společnosti. Film vás svým názvem nasměruje k očekávání dramatu o rozchodu dvou životních partnerů, ale vy dostanete mnohem víc než složitou situaci několika málo členů jedné rodiny, spíš příběh o tom, co všechno do toho může přijít zvenčí mrknutím oka a jaký život opravdu stojí za to žít. Jedna z nejsilnějších stránek snímku tkví právě v tom, jak Farhadi dokáže krásně skloubit a přecházet mezi mikrokosmem rodiny a makrokosmem společnosti, s jejímiž nástrahami se hlavní postavy musí potýkat - výborné vykreslení fungování rodiny včetně aspektů typických pro danou kulturu, stejně jako obraz zmatku milionové společnosti, která jedince semele a bez varování se ocitne nad propastí.. Jak se s životem poprat se ctí v pozici člověka zahnaného do rohu, o tom vypráví Asghar Farhadi, do příběhu diváka vtáhne s lehkostí, ale zároveň na něj naloží tíhu otázky, jak by se v situaci jeho hrdinů sám zachoval..

Stejně jako většině lidí i mě to zprvu přišlo, že v tomhle případě vše vypadá dobře a slibně jako povedený film ze života z inteligentní části dnešní americké produkce. Ale asi čím lépe mi to napřed připadalo, tím tvrdší dopad jsem posléze pocítil, protože ačkoliv to je po formální stránce dobré a i herci podle mě také podávají slušný výkon, tak ve tváři Zacha Braffa už já tedy zrcadlící se životní pravdy nevidím, ba co víc, já si ani nemyslím, že kdokoliv z filmových hledačů životních pravd touží po sledování hlavního hrdiny hlupáka, který se nedokáže postavit k životu čelem, ačkoliv má možná takřka všechno to, co by od něj kdy mohl chtít a ze zápletky vychází prostě jako wtf slaboch. Kdo hledá hodnotné filmy ze života, hledá přece také inspiraci pro ten vlastní, ale tu tedy tenhle film díky jednání hlavní postavy podle mého rozhodně nepřináší.

Opravdu vydařené představení kvalitního hereckého ansámblu odehrávající se na pozadí nicneříkajícího děje. Jako by ty kvalitní výkony zdejších protagonistů byly vytržené z kontextu a film z mého pohledu nenabízí nic moc, co by je dostatečně spojovalo v celek. Těch několik vtipných prvků a momentů filmu je dáno právě především trefným a zábavným podáním herců než nějak celkově povedenou komediální rovinou filmu, který při svém spíše pokusu o plnohodnotné vyprávění mnohé slibně naznačuje, ale máloco dotáhne dostatečně daleko a výsledkem je můj podivně průměrný pocit ze snímku, který měl pouze nakročeno..

Pro mne už několikáté, větší či menší, zklamání z oblasti nezávislejší strany americké filmové produkce posledních let, například po 10 položek a méně (v souvislosti s tím mi třeba znatelně komerčněji pojaté Španglicky snadno a rychle udělalo maximální radost) nebo Posledním polibku. Přijde mi to, jako by se většina toho, co vždy tvořilo inteligentní náplň této vrstvy amerického filmu, někam vypařilo a filmaři si tak nějak omílali jedno velké nic dokola, pokoušíce se hledat ty takzvané "životní pravdy", z mého pohledu ovšem naprosto marně. Výsledek není pokaždé vysloveně tragický, ti lidé se snaží a většinou mají k ruce kvalitní herce, ale spíše nicneříkající a prázdný. I Miranda July se v tomto případě očividně snažila přinést něco svěžího, ale ta výsledná zasněná prázdnota hraničila až s bezvýchodností, navíc znatelný rys inspirace Amelií z mého pohledu filmu určitě spíše ještě ubírá.

Čistý extrakt nekompromisní akční jízdy, které hraje do karet pro lepší koncentraci děje a famózní tempo i kratší stopáž a hlavně chladnokrevné podání Liama Neesona, jehož postava dokonale uplatňuje své profesionální schopnosti a takříkajíc se s ničím nemaže, motivaci má jasnou. Výsledkem je v mém případě totální žánrové uspokojení.

Natočit vskutku kvalitní film tohoto typu je bezpochyby hodně težké a v tomto případě se to z mého pohledu zrovna nepovedlo. Promyšlený scénář, který by byl potřeba ze všeho nejvíc, je právě tím, co nejvíc schází, protože ten zde použitý má spoustu děr a co v průběhu filmu zachraňují svižné akční pasáže, to je na konci opět pohřbeno možná vcelku překvapivým, ale i tak do jisté míry směšným rozuzlením, kterému navíc opravdu nijak nepomáhá nesmyslné jednání a motivace hlavních postav. Prostě základy pro takovýto thriller chabé. Navíc jsem si logicky dost sliboval od Pierce Brosnana, ale ten byl takový poloviční, tudíž ani on tento snímek nijak vysoko vytáhnout nedokázal, o ostatních hercích ani nemluvě.

Nakonec jsem hodnocení o jednu hvězdu zvednul, takže pro mě slabší čtyři, ale stejně se pořád nemůžu zbavit dojmu, že celá ta ideová nástavba opírající se o stav společnosti a podmínky života v Africe klasicky smíšené s morálním apelem na chování západního světa vůči tomuto kontinentu tam byla úplně zbytečná a nic neříkající. Provedení některých scén, kde se tohle téma řešilo, mi přišlo dost mimo mísu a nezdálo se mi, že by samotné postavy snad aspoň měly nějaký konkrétní postoj a názor, co by vlastně chtěly s touto situací dělat a jak. Mimo tuto rovinu jinak vizuálně a co se akce týče velmi povedený film s opravdu kvalitními hereckými výkony od Hounsoua a DiCapria, který možná nečekaně dobře zvládnul tak akční part. Mělo to ale asi radši být průhledně koncipováno jako nějaká "Honba za růžovým diamantem", tudíž spíš taková trošku emocionálnější dobrodružná jízda, protože jiné filmy řešící problémy Afriky jsou svou myšlenkovou hloubkou dál, například můj oblíbený Nepohodlný má po stránce dramatické i společensko-kritické na Krvavý diamant náskok několika délek.