bila.tecka

Hodně problematický film. Těšil jsem se na atmosférické putování podpořené pomalou kamerou, cesta je to pro diváka spíš útrpná. Kameraman Střítežský není Nykvist, režisér Kadrnka není Tarkovskij ani Vláčil. Ano, ve skrytu duše jsem toužil po spirituálním zážitku, bohužel Křižáček je pro mě nezvládnutý především po režijní a kameramanské stránce. Poezie si žádá budování atmosféry, tento jednoduchý námět byl stvořen pro černobílou statickou kameru s dlouhými záběry. Barva filmu krutě ubližuje, práce se světlem je už na pováženou. Hlavní postava měla trpět, drásavě se mátožit ve výčitkách ze ztráty syna, v Rodenově tváři čtu jen únavu. Kde jsou meditace, beznaděj, postupující šílenost?

Sledování tohoto dílka je možné jen kvůli studijním účelům, kam se ubírá současný bulvár a co je ochotna soukromá televizní stanice vyprodukovat. Jistě, slavné či trochu slavné osobnosti budou lákat plebs proniknout do jejich soukromí. Bahnité metody bulváru končící nezřídka u soudu produkci této reality show nemusí trápit. Dehonestace probíhá zcela dobrovolně mezi všemi účastníky na obrazovce. Uječení a uřvaní nýmandi s nulovou šancí stát se "celebritou" se vlastně snaží zaujmout svými hádkami podobné nuly na druhé straně skla. Záchranou mohl být ironický nadhled, pomrkávání do kamery, že přece tohle není myšleno vážně. Přitom některé výkřiky vytržené z kontextu by dokázaly přitáhnout pozornost: "Pindo!". "Ve středu tam (fb) dám bobra." "Hrozně ráda zpívám." "Jsem hrozně moudrá a mazaná." "Monika rozpoutala mediální peklo." "Nekoukej se mi na pekáč." "Nemáš odstáté uši a máš hezkou duši." "Neříkej to slovo mega, to nesnáším." "Takhle mi tluče srdce." Diváka pak napadají otázky typu: Proč tak koulíš očima Ornello? Kde máš zuby Kokto? Jako, jakoby, viď a prostě jsou slůvka, bez kterých se neobejdete?

Ano, formálně je tohle dílko brilantní. Kamera sleduje lehce neurotického Batmana (ech.. Birdmana), neustále se dere do popředí, jako kdyby se bála, že jí něco unikne. Nebo aspoň sleduje záda herců, kteří putují zákulisím divadla. Do toho zvučí fantastické bubny (Antonio Sanchez mi připomněl Whiplash Damiena Chazelleho...). Prvotní je souboj hlavní postavy s vlastním egem, v dalším plánu je film dokumentem vzniku divadelního kusu. Zajímavá na tom všem je "superhrdinská" schopnost herce přenesená do reálného světa. Rozmluvy s vnitřním hlasem jsou facky od zmíněného vlastního ega, ale levitace a jiné parádičky vzbuzují otazníky. Takový ten nervózní tik, do jaké reality jsme se to vlastně dostali.. Velmi vtipný mi přišel postřeh o Keatonovu úsměvu, je vážně děsivý :-)

Doba vzniku by neměla tvůrce omlouvat, i když se jedná o autorský debut. Na filmu jsou patrné slabé chvilky jak ve scénáři, tak v režii. Trestuhodný je zbytečně povrchní politický druhý plán, režisérka některé scény s neherci vyloženě zabíjí (seance v hotelu Interkontinental). Za povšimnutí stojí výkon Ivany Chýlkové, především její manipulativní výlevy, na psychologii postav se ale mohlo víc zapracovat. S odstupem času tak snímek zůstane v paměti snad jen díky módní dobové přehlídce...

Z filmu dýchá Lynchovo Twin Peaks a místy i Tarkovského Stalker, především je ale Schmitke svébytný debut jednoho talentu. Přísně racionální německý vědec se vydává na výpravu do Krušných hor, které v něm začnou rezonovat mnohem víc, než neopravitelná větrná elektrárna (která byla jeho prvotním cílem). Zadumané mlhavé hory s obyvateli na konci světa vybízí k okamžitému útěku nebo kradmému prozkoumávání. Kdo by odolal... Vedle výborné režie (!) stojí za povšimnutí hudební složka se všemi ruchy a zvuky, které výborně dotváří atmosféru snímku.

V rámci patetického epického dramatu je tohle dílko "skvost", taková výuka postupů (především scénář a kamera), které přivedou většinového diváka do multiplexu. Předvídatelné, ploché a bezduché. Zaujala mě role Stellana Skarsgarda, docela líbivé reálie středověkého Londýna a kratinká scéna řezu skalpelem pohledem vyděšených střev.

Velmi schizofrenní zážitek. Zručně nasnímaný, sestříhaný a zrežírovaný thriller, který trpí úděsným scénářem. Dvanáctiletá Alice měla být katalyzátorem příběhu, kdy její putování za svým otcem vyvolá poněkud zvýšené emoce všech zúčastněných. Alice tedy není jistá Mathilda, která aktivně bojuje s osudem, ale naprosto zbytečná postava zapomenutá hned po rozjezdu. S prvoligovým Leonem má Červená siréna několik dalších styčných bodů, vykrádáním zavání scéna přestřelky v hotelu. Film dokáže zaujmout atmosférou a nápaditou kamerou, obsah ho ale posílá do kategorie B.

Nepatřím do cílové skupiny, nicméně donutil jsem se dorazit utrpení tohoto snímku do závěrečných titulků. Gary Ross vede režii tak neobratně a zdlouhavě, že máte spoustu času zabývat se myšlenkami, proč Woody Harrelson bere takové role nebo z jakého důvodu Elizabeth Banks je tak toporná (i přes karikaturu své postavy). Námětově příbuzný Běžící muž měl nezbytnou šťávu a výrazně silnější sociální kritiku. Hunger Games nemá ani jedno a ve výsledku se spíš tváří jako milostná romance. Hlavní představitelka je mile civilní a svou vizáží se hodí spíš do kostýmních dramat Jane Austen. Snad dospěje i herecky...

Průměrná záležitost, která si velký kinosál nezaslouží. Chlapi nýmandi, ženská jediná a vlastně jediný světlý bod filmu. Rachel nikdy nezklame.

Vzpomínám na District 9, na kterém mě zaujala vizuální stránka a jistá neambicióznost projektu. Následovník úspěšného debutu s sebou vždy nese otazník o potvrzení talentu režiséra a pro většinu diváků nejraději verzi District 9.1 nebo District 10. Elysium není volným pokračováním, s prvotinou má společný sci-fi žánr a "démona" Sharlto Copleyho s rozkošným akcentem. Vyšší rozpočet přivedl na scénu tři prvoligové herce, především Jodie Foster s výraznou artikulací je vedle vymazlených exteriérů vesmírného Elysia vděčným vizuálem. Forma mnohonásobně převyšuje jednoduchý děj o boji za sociální rovnost a je spíš přehlídkou přestřelek a bitek, než cyberpunkových libůstek (které by potěšily nejednoho fanouška žánru). Design je jedna věc a funkční svět druhá, divák jednoduše není vtažen do děje. Snad potřetí a opět s Copleym...