bila.tecka

Jedinečný umělecký dokument o planetě Zemi, vzácně vyrovnaná symbióza zvuku a obrazu. Minimalistická hudba Philipa Glasse není pouhým doplňkem, ale svébytnou složkou (polovinou) tohoto díla, dlouhé zvukové plochy působí jako tahy štětcem, opakující se rychlejší rytmy zase (spolu s drasticky kmitajícím obrazem) nedávají vydechnout. Volba scenérií je pastvou pro oči - k navození vysokého emočního náboje není třeba jednoduchých romantizujících obrazů, pomalý pohyb kamery doslova vybízí k mačkání spouště - zkrátka fotografie první jakosti.

Syndrom velkoměsta z té odvrácené strany. Přelidněnost čtyř "megacities" (Bombai, Mexiko City, Moskva a New York) a jejich nejpočetnější část - chudá, životem unavená spodina živořící a přitom se snažící přežít za každou cenu. Sny o lepší budoucnosti naznačené projíždějícími vlaky (a pasažéry) jsou pouhými nesplnitelnými iluzemi. Smutné je, že si toho je valná většina vědoma; jsou smíření se svým údělem a útrpně snášejí monotónní koloběh pracovního procesu (nebo se snaží do něj začlenit). Režisér sleduje ryze dokumentaristickou formou osudy vyhlédnutých lidiček, kteří se postupně představují a líčí svá "poslání". Kamera podává skutečnost především z té "smetišťové" stránky, celek je vlastně hraný dokument. Děsí mě ta odevzdanost, ta beznaděj, nemožnost vymanit se. Vážné téma je zlehčeno nádherně vypointovanou ironickou vsuvkou - scénou z moskevské záchytky, kde vzpouzející se chlapi jsou představováni jako postavy z písničky zpívané usedlými ženami.

Mé sci-fi číslo 1 mě pokaždé ohromí svou fantastickou vizuální stránkou a Vangelisovým hudebním doprovodem. Ano, tenhle film je především o formě, která obsah elegantně zahání někam do ústraní. Deštivé Los Angeles budoucnosti dýchá naprosto uvěřitelnou atmosférou, spousta detailů dotváří pulsující město i opuštěný byt J.F. Sebastiana. Také se toužíte stát kapkou stékající po šíji Sean Young...? Have you ever retired a human by mistake?

Může někdo líp vystihnout mrazivý úsměv satanáše než Robert De Niro? Ve scéně, kdy si pochutnává na vejci, bych se lekl mnohem víc, než Mickey Rourke... Film má úžasnou formu, vyžívá se v detailech a pečlivém budování atmosféry Ameriky 50. let. Nechybí mu sex appeal, což není způsobeno dráždivými erotickými scénami nebo Rourkem, má Koule sám o sobě.

Prostinký přímočarý film, který mi v mých pubescentních letech způsobil v kině trapnou erekci. Deborah Caprioglio byla pro mě bohyně, pomíjel jsem dementní dialogy a děj. Vždyť to je regulérní (soft) porno, dnes se na tenhle snímek koukám s pobaveným cukáním (úst) a oceňuji neambiciózní přístup Tinta Brasse. "Vždyť jsem štětka", říká v jedné scéně Paprika a já jsem ji v duchu vděčný, že mi udělala exkurz po italských bordelech a ne třeba krásách Říma...

Thriller ze staré školy.. A to jsem neviděl původní film, který Scorcese zremakoval (fuj to je slovo). Pozvolná gradace, dusná atmosféra, jedinečné charisma De Nira. Scénář je plytký a snadno předvídatelný, ale těmhle žánrovým snímkům to rád odpustím, když je tohle mínus vyváženo více než jedním plusem. Osmnáctiletá Juliette Lewis zabodovala (mohlo ji být víc...), Nolteho a Lange bych nejraději vyrazil a nahradil někým míň přehrávajícím.

Na akční hrdiny dětství a dospívání se s odstupem času koukám s lehkým cukáním rtů, až teď si dokonale vychutnám úžasný rakouský přízvuk a vůbec "řeč těla" božského Arnieho... I po letech tenhle snímek funguje, i když musím přivřít obě oči a nevidět lapsy typu ubohý scénář a typické akční chování elitního komanda v lese. Jde tady především o prezentaci nabušených svalů a kaskadérských kousků. Neprostupná džungle ukrývající neviditelnou běsnící stvůru z kosmu mohla být atmosférou strachu doslova přesycena, místo toho je to spíš variace na kladení pastí ala Rambo 1.

To byla ta euforická porevoluční doba, kdy mimojiné začala vycházet Cinema a do kin se chodilo na Vetřelce, Predátora, Ramba... a Smrtonosnou past! Film katapultovat komika Willise do první akční ligy a akčně naladěnému divákovi poskytl nebývale kvalitního padoucha - divadelního herce Alana Rickmana. Tahle dvojka drží snímek svým šarmem a osobním kouzlem, scénář a režie je z odstupu mnoha let (znovu viděno 2.2.2010) značně sterilní a lpí na pravidlech žánru a nezbytné politické korektnosti. Ve své době bomba, nyní (ve srovnání třeba s Bourneovým ultimátem) kulhající pocestný. Nostalgické čtyři hvězdičky.