Peabody

Pro hlavní roli byl původně zvažován Peter Sellers, ale byl odmítnut, když požadoval příliš vysoký honorář.

Jedná se o první hraný film, k jehož natáčení zapůjčilo britské námořnictvo svoje lodě a posádky.

Film byl vydán i ve 3D verzi, a to s brýlemi.

Studio MGM film zkrátilo o půl hodiny, s čímž nesouhlasil režisér King Vidor a se studiem ukončil spolupráci.

Natočeno podle divadelní hry Avrama Štejna, napsané na zakázku v době kampaně proti tzv. kosmopolitismu, kdy sovětští vědci měli problémy již za to, že jim vyšel článek v americkém časopise Science. Hra byla stranickými orgány doporučena ke zfilmování. Abram Room se toho ujal a byl odměněn Stalinovou cenou za rok 1949.

Natáčelo se v japonském Tokiu.

Film se točil hlavně v oblasti Ariège v údolí Vicdessos ve Francii. Místní obyvatelé jsou ve filmu vydatně zapojeni jako komparzisté.

Film je natočen podle knihy „Mrs. 'Arris Goes to Paris“ od Paula Gallica.

Když Tony Curtis (Terry) a Christine Kaufman (Giselle) spolu natáčeli v Argentině Tarase Bulbu, tak paparazzi zjistili, že mezi dvojicí nejde jen o natáčení. Následoval Tonyho rozvod s Janet Leigh a časem i odloučení dvou dcer, Kelly a Allegry, se kterými pak žila Janet doma v Německu, když Tony zase změnil (ne naposledy) partnerku.

Film měl problémy s uvedením, Warner Brothers byli cenzurou upozorněni, že by neměl budit dojem, že Irák je pronacistický. Byly i obavy, že zmínka o hadím Bohu by mohla pobouřit muslimy po světě a ohrozit jednotky Spojenců. Britům se zase nelíbily zmínky o jejich zájmech o naftová irácká pole (zcela pravdivé, ale nicméně…).

Film se natáčel v Bilbau a Barceloně, jsou zde využity i autentické dokumentární záběry.

Raoul Walsh natočil ryze americký film, jenže pod britskou hlavičkou. Stejně jako u nás totiž Britové nutili kina, aby hrála určité procento doma produkovaných filmů. U nás to vedlo k bojkotu československého trhu Hollywoodem, ale v Británii si velká studia založila pobočky, aby tento trh neztratila.

Alexandr Dovženko začal filmovat podle autobiografické knihy „Annabelle Bucar“, pracovnice americké ambasády, která skutečně požádala v roce 1949 o politický azyl v Moskvě. Dal si záležet na obzvláště deklamativním vykreslení odporného chování imperialistických nenávistníků v protikladu ke všestranně pozitivní motivaci Anny a jejich přátel. Pochopitelně mírová politika Stalina je v přímém protikladu s Trumanovskými agenty. Po natočení zhruba poloviny filmu bylo ovšem natáčení zastaveno a Dovženko už se nikdy k režii nedostal. V roce 1996 bylo na Berlínském festivalu uvedeno torzo filmu s komentářem týkajícím se nenatočených scén, včetně závěru, kdy měla Anna veřejně odhalit podstatu americké diplomacie na oslavách na tribuně na Rudém náměstí.

Scéna pouličních protestů se točila v ulici postavené ve studiu pro The Private Life of Sherlock Holmes (1970).

Film natočil Michail Švejcer podle povídky Vladimíra Těndrjakova. Hned po natočení začal mít ale cenzurní problémy a byl vrácen k přepracování pro hrubé ideové chyby. I když se díla zastali významní spisovatelé jako Paustovskij a Tvardovskij, nic nepomohlo. Bylo nutno změnit obraz stranických vedoucích, vyloučit kritické poznámky na adresu systému řízení zemědělství. Příčiny sebevraždy musely být změněny, stejně jako někteří herci a v neposlední řadě musela být hudba nahrazena optimističtější. Pak směl film jít do kin a Michail Švejcer zanechal natáčení aktuálních témat a točil už jen klasické autory. Až v roce 1989 byla uvedena původní verze pod názvem Pevný uzel místo vnuceného Saša vstupuje do života.

Film měl velké problémy s cenzurou, milostná scéna mezi Jimem (Melvyn Douglas) a Nellou (Gloria Swanson) byla důvodem, proč film nebyl povolen ke znovuuvedení po čtyřech letech, jak studio navrhovalo. Zajímavé také je, že ačkoli jde o zvukový film, Gloria Swanson zde nezpívá, ačkoli hraje operní zpěvačku, jen jednou zkouší u piana.

Poté, co se jí narodila druhá dcera, pokusila se Gloria Swanson oživit svou kariéru v Británii, kde produkovala toto melodrama. Natáčelo se ve studiích v Ealingu, ale původní záměr se přes dobré obsazení moc nepovedl, kritika i diváci film nepřijali za svůj a brzy se na něj zapomnělo. O rok později natočila Gloria Swanson v Hollywoodu Music in the Air (1934), ovšem film (dnes kladně hodnocený) opět propadl a její kariéra v zásadě skončila.

Film byl natočen v roce 1940 A. Stolperem a B. Ivanovem podle scénáře A. Avdějenka a jeho další osud je pro tu dobu v SSSR příznačný. Do kin byl uveden v srpnu 1940 a měl kladné recenze v Izvěstijích i časopisu Kino, kde byla oceněna upřímnost, pravdivost a morální apel. Jenže už 16.8. vyšla recenze „Falešný film“ v Pravdě,  rozhodujícím deníku komunistické strany, ve které byl film odsouzen, protože „vedoucí pracovník Komsomolu, cynik a morálně prohnilý člověk, zde hlásá zvrhlé myšlenky mladým budoucím lékařům a oni je přijímají“. Negativní hrdinové jsou podle této kritiky úmyslně vykresleni mnohem zajímavěji a živěji než hrdinové kladní, což odráží vnitřní hodnotový systém A. Avdějenka. Podle jedněch zdrojů napsal kritiku filosof akademik Kružkov a redigoval ji nechvalně známý Ždanov, podle jiných zdrojů text přišel přímo od Stalina.  Důsledky byly pro tu dobu typické. Kopie filmu zabavila hned téhož dne NKVD, sebekritika autorů filmu byla odmítnuta a na zasedání UV byl za hlavního viníka označen scenárista, protože ostatní „jen natočili, co on napsal“. Stažena byla i Avdějenkova chystaná kniha, on sám byl vyloučen z komunistické strany, ze svazu spisovatelů a i s rodinou vyhozen z bytu. Měl ale ještě štěstí, protože tím to skončilo a nebyl uvězněn, šel pracovat do dolů (a za války, kde bojoval u minometné jednotky, se jedna jeho stať Stalinovi zalíbila, bylo mu odpuštěno a po válce vydal řadu knih). Film se dochoval a k divákům byl uveden až v roce 2004 na TV kanálu Kultura v cyklu Mistrovská díla staré kinematografie s tím, že zobrazoval sovětský život přesněji, než povolil socialistický realismus.

Poměrně krátký – cca hodina - krimi film s tanečními vložkami byl natočen v roce 1938. Ale pro velké problémy s cenzurou byl uveden až po třech letech a ještě se střihy a změnou názvu (původně „Sunset Strip Case“). Sally Rand v hlavní roli totiž přenesla na plátno svá dvě slavná taneční čísla z Paramount Clubu, jedno s obřími ptačími péry a zejména Bubble dance, kdy ve velmi lehké říze tančí s velkým balónem a ukazuje dost ze svého těla, opravdu dost na dobu přísného Haysova kodexu. Film natočilo malé studio Grand National a i po povolení mělo problémy, protože na řadě menších měst byly proti němu organizovány protesty a soudní zákazy. Sally začínala v němých westernech, ale ve zvukovém filmu se – prý pro vadu řeči – neprosadila, Tady ale žádné šišlání slyšet není, i když dochované kopie nejsou moc kvalitní.

Film měl natočit Mike Nichols, ale pak se producent rozhodl, že původně divadelní hru zfilmuje jiný režisér s neznámými herci.