Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (59)

plakát

Magnolia (1999) 

Na začátku filmu jsem byla mírně ovíněná, na konci už celkem namazaná. Proto si začátek pamatuju lépe a konec hůře, ale vím, že se mi to celé hrozně moc líbilo. Z neznámého důvodu mě bavila hlavně linie Julianne Moore , ale největší překvapení bylo, že Tom Cruis tady místo hopsání z vrtulníku na střechu vlaku HRÁL. Hudba je velmi povedená a to je vše, co mě napadá, než to skouknu znova, což nebude dlouho trvat.

plakát

Evita (1996) 

Z Webberových muzikálů si obvykle romatici oblíbí Fantoma a rockeři Jesuse. Já Evitu. Štěstí, že pro mě naprosto úžasná rocková opera byla i úžasně zfilmována. V komentářích se už určitě vystřídaly všechny možné repliky o hrající Madonně a zpívajícím Banderasovi . Já jsem byla nadšena oběma. Banderasův hlas je přitažlivý jako Banderas sám a považuju za chytrý nápad do role tak kontroverzní osobnosti jako byla Evita, obsadit někoho tak kontroverzního, jako je Madonna. Filmu prospělo také to, že si zachoval teatrální divadelní nádech, který mu dodává zvláštní kouzlo. Evitu jsem si mimo jiné tak moc oblíbila proto, že je neskutečně vtipná. Zatímco argentinský lid volá po dalších a dalších diktátorech, Evita se šplhá výš a výš po žebříku z postelí vlivných mužů a vše to kouzelně sarkasticky komentuje Che. Za celou dobu se prakticky nepromluví, jenom se zpívá, a tak jsou vtipné repliky a narážky přímo v textech. Při pohledu na nejznámější muzikály, co Webber s Ricem spolu vytvořili, vidím jako společný rys, že si rádi vybírají postavy, o kterých člověk neví, co si doopravdy myslet. Tak je to i s Evitou. Stokrát si můžu říct, že to byla prostě obrovská děvka, ale na konci mě to stejně vždycky hlodá... Co když to potom začala myslet vážně? A záleží vůbec na tom, jestli to myslela vážně, když to stejně byla snůška levičáckých bludů? Milovala Perona? A on jí?

plakát

Lid versus Larry Flynt (1996) 

Jsem nadšená. Boj liberálního smýšlení proti ochranitelům morálky našich dětí je prostě moje téma. Právníček Edward Norton, který sám pornu nefandí a pouze obhajuje svobodnou volbu lidí, mi naprosto učaroval. A Forman se na mém osobním režisérském žebříčku vyplazil zase o kousek výš. Možná za tím vidím trochu moc, ale napadá mě, že to třeba zvládnul tak dobře kvůli vlastní naprdnutosti na režim, který si vyzkoušel. Podobný film by se asi dal natočit i o prohibici nebo kouření, ale je pravda, že porno-prostředí tomu dodává šťávu a Flyntův příběh je vyjímečně chytlavý. Lepší 4 hvězdy.

plakát

Odpočívej v pokoji (2001) (seriál) 

Konec. Po posledním dílu (jehož poslední minuty byly opravdu jedinečné - asi bych se smála, kdyby mi bylo do smíchu) konečně můžu napsat: jeden z nejlepších seriálů, co jsem viděla, ne-li nejlepší. Scénář je opravdu bravurní. Čekala jsem upjaté pohřebáky a trochu černého humoru. Místo toho jsem dostala trochu vtipný, trochu depresivní seriál, který servíruje postavy a jejich příběhy beze všech parádiček a slovo "fuck" je častější než "death". Obnažené mrtvoly, obnažená těla, obnažené vztahy, sex, smrt, homesexuálové, úchylky, nemoci, drogy, psychické choroby. Každá postava je tak trochu magor, co leze v jednu chvíli na nervy a vzápětí jí divák drží palce. Žádná pohlazení na duši, žádné happy-endy. Žádné americké proslovy a vyznání, po kterých se všechno spraví, žádné problémy co mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Kdokoli může kdykoli umřít... dnes, zítra, za dvacet let. Všechno co máme je čas do té doby. To je asi hlavní (ale nevnucující se) poselství seriálu a rozhodně neni třeba ho brát negativně. "Living in a house where a foot is available to be stolen is weird."

plakát

Studio 60 (2006) (seriál) 

O Studiu 60 jsem nikdy od nikoho neslyšela a narazila jsem na něj spíš náhodou. A hned po pár minutách jsem si ho zamilovala a zbožnovala každý díl. Dvakrát. Chytlavý děj, skvělé vtipy. A tak sympatické postavy, jako jsou Matt, Danny a Jordan, asi hodně dlouho nikde v seriálu neuvidim, pokud vůbec. Nejlepší ze všech pro mě ale stejně bude vždycky Jack. A co se mi hrozně líbilo, jsou neskutečně zapamatovatelné postavy i ve vedlejších rolích. Oblíbila jsem si vážného komika Andyho ("Stay right there another minute" "Why?" "The metafore."), Suzanne, šerifa z Pahrumpu, číňáckýho komouše ("It's fun!"), černocha od armády a další. A samozřejmě nejvtipnější postava je hajlující Santa, tomu jsem se mnohokrát smála nahlas. Na konci první a jediné série jsem smutnila a zároveň byla trochu ráda, že už nebudou mít šanci mi ten skvělej dojem čimkoli pokazit. Takhle já si představuju seriál a budu bloudit televizním světem, dokud nenajdu další podobně kvalitní. (Se Sorkinovo Newsroomem už ten další mám.)

plakát

Život je krásný (1997) 

Nejvtipnější film z koncentráku, co jsem kdy viděla. A zároveň snímek, co mě neskutečně psychicky rozložil. Pět hvězd za naprostou úžasnost doprovází přání už to nikdy nevidět a nemuset znova projít tim emocionálnim peklem, co jsem u toho zažila.

plakát

Yeonae soseol (2002) 

Kdybych měla nováčkovi doporučit korejský film, doporučila bych asi právě Yeonae soseol. Není to snímek, u kterého by se člověk duševně složil ani není plný scén k popukání. Ale je tak příjemně korejsky citlivý. V příběhu o dvou dívkách a jednom chlapci totiž nenajdete nic z všednosti, kterou tohle téma nabízí. Je to svěží, jemně romantické, úsměv vyvolávající, plné lásky a dojemné. A neodnesete si z toho špatnou náladu, přestože to v součtu není příběh zrovna veselý. Já si odnesla překvapený pocit ze skvělého konce, kde jsem zjistila, že to všechno bylo trochu jinak a uspokojení, že jsem viděla zase jeden film, co mě chytnul za srdce.

plakát

Nae yeojachingureul sogae habnida (2004) 

Konec byl až příliš dramatický a slzy ždímající. Tak a tím jsme vyčerpala výtky k tomuhle dílu. Nepřestane mě fascinovat, jak Korejci s klidem natočí něco, co je nejdřív bláznivá a trochu akční komedie (opravdu jsem se nasmála), pak se to postupně mění v romantickou tragédii a vyústí v (lehce fantasy) slzavé drama. A celou dobu to dokonale funguje. Definitivně jsem si zamilovala "drsňačku" Ji-hyeon Jeon. Stejně jako v Yeopgijeogin geunyeo jsem si hned zkraje její nesympatickou postavu oblíbila a prožívala pak odkrytí jejího jemnějšího nitra. A co se týče náznaků souvislosti děje právě s Yeopgijeogin geunyeo , ty mi přišly zajímavé, ale myslim, že není třeba je brát nějak vážně. Film je totiž krásný sám o sobě. S okamžitou platností je potvrzeno, že jsem ufňukaná bačkora vyžívající se v těch největších dojácích :-)

plakát

Yeopgijeogin geunyeo (2001) 

"Jestli tě praští, předstírej, že to bolí. Pokud to opravdu bolí, dělej jako že ne. Na vaše výročí sta dnů jí přines růži během vyučování. To má moc ráda". Ze setkání přiopilého chlapce, který chce potkat lásku jako z romantických knih a mnohem, mnohem opilejší dívky s nemalým sklonem k násilí vznikne příběh, který se zdá nejdřív bláznivým, ale pocitově jednoduchým a dokonce trochu monotónním. Pak se ale komplikuje, zamotává, zvážňuje, zjemňuje a nakonec vygraduje v úžasný závěr.

plakát

Než si pro nás přijde (2007) 

Tady je od začátku jasné, na jaké dva trumfy tvůrci vsadili. A setsakramentsky se vyplatily. Stejně tak se vyplatilo to,že pochopili jednoduchý fakt, že film o dvou dědcích čekajících na smrt nemá cenu protahovat tak dlouho, aby divák začal být nedočkavý (93 minut je velmi rozumná délka). A ačkoli má základ příběhu ty nejlepší předpoklady být pochválen a vzápětí zapomenut, nemohla jsem ho vynhat dlouho z hlavy. Námět je totiž zpracován jak vtipně, tak i citlivě, smíchu i slz bylo na plátně i před ním tak akorát. I odpočinková věc může být pětihvězdičková.

Ovládací panel
3 body