Blue.Shark

Kdo čeká od Avatara složitý příběh, nechť se odebere na libovolnou severskou detektivku a neleze mi do záběru. My ostatní si užijeme absolutně odzbrojující spektákl, který možná má příběh přímočarý jako střelu z railgunu, ale pyšní se kvalitami, ze kterých mohou tvůrci čerpat inspiraci dalších 10 let. Avataří dvojka není o příběhových zvratech, které vám uvaří mozek. Je o vcucnutí do fiktivního světa; se stejným důsledkem - uvaří se vám mozek. Je to příslovečné putování z bodu A do bodu B, kde je cílem právě ta cesta (Pán Prstenů, anyone? Z něj se slintá ještě 20 let po premiéře). Kouzlem jednoduchosti scénáře je, že všechno kolem může být propracované a logicky spojené tak, jak to v jiných filmech nevídáme. Jo, to by se dalo udělat i se složitějším příběhem, ale proč jako? Je na to vlastně někdo zvědavý? Během filmu tak nějak začnete vnímat ekosystém, poznáte kulturu fiktivního kmene evidentně vycházejícího z Maurů, potkáte naprosto logicky postavené stroje ke konkrétnímu účelu - to je pro mě kouzlo téhle 192minutové obludy. Každá blbost je vypiplaná do tak neuvěřitelného detailu, že divák v tom světě prostě je. Už jen nástroje pro lov velryb - vždyť je to vymakané! A že je film dlouhý? Vydržel bych další 2 hodiny - pokud někdo trpí inkontinencí, vedle multiplexů bývají i lékarny s pomůckami které určitě problém vyřeší. Další z filmů "nedopatřením jsem sežral misku místo popcornu", ovšem zde s mírnou mutací: zapomněl jsem žrát popcorn! To se ještě nestalo. Ani u Duny. Cameron je bůh filmu, neškodilo by zkopírovat jeho vědomí, nebo tak něco.

Neuvěřitelné, ale i druhý díl se povedl. Jednička si celkem zdařile "vypůjčila" z jiných filmů různé zákonitosti, která nakonec smysluplně využila a ukázala, že mezi českými tvůrci běhají i jedinci s ambicemi. Ambice sálají také z druhého dílu, protože po třiceti letech, co jsem začal vnímat obraz, konečně vidím česky fantasy film. Žádné Babovřesky na divoko, žádné Vratné láhve, žádná hořká komedie, kde nakonec všichni umřou na rakovinu. Regulérní fantasy film, kde je vidět snaha o vybudování lore - s kterým se možná na začátku úplně nepočítalo, tak to může někdy být chaotické. Upřímně: vypůjčování témat je zjevné, herci jsou semo tamo cringe a bojové scény jsou spíš příslibem do dalších let. Ale! Je to fantasy, jsem svědkem bojové scény která má (tyvole) půl hodiny a efekty nevypadají jako z domácího studia (jasně, rezevy tam jsou pořád velké). Tohle je fenomenální úspěch, protože to vypadá, že se našel někdo dost odvážný na to, aby se vyplazil ze shnilých českých filmových vod, odkopnul rozkládající se mrtvoly českých filmových triků a vzkřísil moji zmasakrovanou víru v český talent. Absolutně subjektivně dávám 4 hvězdy, děti s pytlíkama od chipsů, ať se jdou vycpat a vymění si pomočené spodní prádlo, a tvůrci, ať mi naservírují třetí díl na brumlavém tácu, klidně s tříhodinovou stopáží. Tohle je jednoznačná výhra.

Nalejme si čistého vína, čtvrtý Thor nepřináší vůbec nic nového kromě ne až tak mělkého a skvěle zahraného záporáka s Christianem Balem. Tak nějak se dá pochopit jeho záměr pozabíjet obtloustlé mrakoplavce. Ovšem jediné, čím mohl Thor Čtvrtý okouzlit, byl over-the-top humor, který konkrétně mě zasáhl svou přitažeností za vlasy naplno. Marvelovky mě poslední dobou začínají dost nudit, ale tohle aspoň vystupovalo z řady když ne scénářem, tak formou, kterou je Waititi odlišuje úplně maximálně. Já to beru.

Vezměte libovolné české hořkoladké drama a prdněte na to nálepku Netflix. Nemá šanci mě oslovit něco, co je "ze života" a byl bych pokrytec, kdybych zatracoval nekonečnou Ulici a zároveň vyzdvihoval Easy, které je o tom samém, jen anglicky. Je to jak sledovat přes okno sousedku věšící prádlo, a zhruba stejně zábavné.

Mezi přehršlem Marvelovek mě tato zaujala asi hlavně vynikajícím Benedictem Cumberbatchem, který by mohl hrát bramboru a jeho výkon by byl vynikající. Problém je v absolutní chaotičnosti, kdy musím znát množství seriálů a filmů, abych se dokázal zorientovat, a ani to někdy nestačí, pokud člověk nehltá detailní info z rozborů nadšenců. Trochu mě mrzí že je to další film, kde na začátku záporákovi někdo něco říká, ten to nebere v potaz, a po dvou hodinách se mu rozsvítí a uzná, že na tom něco bylo. Po stránce efektů je to super, ale obsahově mě Mnohovesmír nenadchnul. Těší mě Raimiho rukopis a maličké cameo Bruce Cambella, ale chaotičnost rádoby akčních scén je pro mě místy nesnesitelná. A kde sakra byli ostatní Avengers?

Absolutní nekriticá unešenost distopickým pohledem na přátelské návštěvníky z mojí strany. Těch 20 minut nastínilo obrovské množství směrů, kterými by se mohlo potenciální (jasně, že jen vysněné) pokračování ubírat. Porce hnusu a dehumanizace, které je tu divák vystaven, je něco, co jsem dlouho nezažil. Tohle by v případě celověčeráku nebo seriálu byl masakr první třídy. A Sigourney Weaver je prostě dokonalá. Vibes prvního Termouše.

Neuvěřitelný audiovizuální nářez na poli animovaných seriálů. Nedostižně za sebou nechává veškerou konkurenci kvalitou animace, kvalitou soundtracku, ztvárněním světa, ztvárněním postav i jejich chování a možná ne až tak originálním, ale perfektně smysluplným scénářem. Ač jsem o LoLku slyšel jen z rychlíku, tohle je lahůdka a jeho znalost není ani v nejmenším třeba.

Shang-Chi je trochu odvážnější Marvelovka, která dokázala v dobrém tempu představit nového hrdinu. Není na místě očekávat něco absolutně originálního, ale z celku má člověk příjemný pocit. Drži to pohromadě, díky schopným hercům s martial-arts pozadím se na to i dobře kouká, a celé je to taková pohádka, která je v něčem dospělejší, v něčem naivnější. Marvelovský standard, který je standardně mírně nadstandardní.

Tohle byla strašně zvláštní zkušenost. Na jedné straně stojí příběh, který mě oslovil svou odvážností, v Marvelu zatím moc nevídanou. Co na začátku působí jako tisíckrát viděná slátanina, na konci v dobrém slova smyslu překvapuje nečernobílostí a slušnou porcí myšlenkového materiálu. Na straně druhé stojí pomalé tempo, se kterým řežisérka nedokázala správně pracovat (Duno, zůstáváš v několikamílovém předstihu), bizarní snaha o vtipy, hluchá místa nebo absolutně nesympatické postavy, ke kterým si snad ani nelze vytvořit vztah. Tady se prostě někdo nedokázal rozhodnout, jestli chce vytvořit typický Marvelovský popcorňák nebo přemýšlivou nadstavbu ke stávajícímu univerzu.

Inu, všechno je jednou poprvé. A tak se najednou stalo, že jsem po záplavě ničím nevyčnívajících filmů z poslední doby zašel na Dunu, která mi připomněla, jaké to je, být z něčeho absolutně nadšený, být převálcovaný audiovizuálem a hudbou, být neschopný udržet se v křesle. Poprvé v životě jdu na film do kina podruhé. Villeneuve (skoro) zvládnul nemožné. Kniha se na plátno nikdy nedá přenést v celé její kráse, ale on se přiblížil asi tak, jako Jackson před drahnými lety s Pánem Prstenů. A co, že tam není všechno, je mi to bez pardonu u prdele. Duna je přehlídka velkoleposti, která má moc absolutně pohltit diváka. Někdo se konečně odvážil zmírnit tempo, takže vám nevybuchuje do ksichtu každou vteřinu auto. Film rozvážně odhaluje zákonitosti světa a pomrkává na vás s tím, co přijde, i co nepřijde. Je tu absolutní nedostatek debilních dialogů a zbytečných scén. Všechno je propojené do pancéřově pevného celku, který vás na konci vyplivne dychtící po další dávce k dokonalosti vypulírované velkoleposti, co netlačí na pilu a přesto dokáže vyprávět příběh. Hlavní silou Duny je asi to, že na ni nekoukáte, ale doslova ji dokážete cítit. A jak mě Zimmer vždycky tak trochu sral svou okamžitou rozpoznatelností díky autistovi mlátícím hlavou do parníkového klaksonu, tady je to skutečně o něčem jiném. Jo a Chalamet je přes prvopočáteční skepsi fakt kurva dobrej Paul.