noriaki

Marigold má pravdu, film opravdu připomíná Aldisův Nonstop a nebo Sirotky oblohy Roberta Heinleina. S jedním podstatným rozdílem. Obě zmiňované knihy vytvořily fikční svět ve kterém byl uzavřený systém archy jak opodstatněný, tak uvěřitelný. Seolgug Yeolcha se takovým luxusem pochlubit nemůže. Vlak křižující zamrzlou planetu je sice veskrze charismatický, ovšem netvoří nic než lehce svébytnou kulisu pro klasickou vzpouru nemohoucích proti mocným. Joon-ho Bong si s tím hlavu nelámal a natočil slušnou rubačku se silným sociálním apelem z lehce Kafkovského světa, připomínající hypnotický Bunker Palace Hôtel. Film bohužel zdaleka nemá takovou sílu výpovědi jakou by mít mohl a od šedého průměru žánru od odlišují jen herci. Zvlášť Tilda Swinton udělala pro atmosféru téměř tolik, co sám vlak.

Je asi dobře že seriál skončil, protože očividně došly nápady. Těch několik samoúčelných vtipů zábavnost nespasí a narážky na dobu kdy byl scenárista v plné síle jen trpce upomínají, o kolik lepší byly staré epizody. Britové své sitcomy končí v nejlepším, ale tenhle o díl přetáhli.

Souboj o nejlepší sérii nakonec o prsa korejské školačky vyhrála ta čtvrtá. Black Addder opustil společenství šlechty a zabydlel se v zákopech první světové války. Už dávno není pánem nad svým osudem a místo neustálého intrikování ve snaze zbohatnout a dostat se k moci, se snaží především přežít. A pokud bude přežívat někde mimo bláto, zimu a nepřátelské ostřelování, tím lépe. Ani teď nekelasá na mysli a neustále vtipně glosuje okolní svět a stírá Baldricka a po boji a slávě toužícího poručíka George. Přesto jsou epizody čímsi vážnější a možná i smutnější. Jakoby náš hrdina zhořkl. Závěrečná melancholická tečka však naznačuje, že se možná jen vyrovnal sám se sebou.

Ani nevím jestli mě na tomhle víc fascinuje forma, nebo obsah. Danger 5 kombinuje roztomile naivní efekty monster movie 50. let, optimistické pastelové barvy 60. let, obraz italských giallo kriminálek, momentek z grindhouse filmů a komiksové kostýmy jako obšlehnuté z Flashe Gordona. Co se náplně epizod týče, tak ty jsou ještě šílenější. Postupně se v seriálu mihnou vražední roboti, nacističtí dinosauři, pošahaní vědátoři, mluvící vlčáci a restaurace schovaná ve Stalinově kníru. A to jsou jenom první tři díly. Všechno je zakomponované do podivně absurdního humoru, který sice občas přechází do totální zmatenosti a úpadku, ale nikdy do trapnosti. Tohle není tak špatné až je to výborné, tohle je špatné záměrně a proto výborné.

Souhlasím s Ladislavem Smojlakem, že jediná vada na kráse je Luděk Sobota. Jeho hereckou nemohoucnost nezamaskuje sebelepší film. Trio scenáristů mu pomáhali co mohli. Nápady nejen rozmařile plýtvají, ale často je ani nedotáhnout do konce. Kdybych měl suše popsat děj, převyprávím nesrozumitelný mišmaš. Paradoxní ale je, že i když by se příběh v klidu obšel bez celé blázinecké linie (Chocholoušek, stachanovským tempem pracující podnikový psycholog Klásek a dvojice neschopných sanitářů), jejím zakomponováním vnikla nestárnoucí klasika. Někdy zásada že méně je více, zkrátka neplatí.

Ne že by námět byl nějak originální. Sám si vybavím minimálně pět povídek o vztahu počítač - člověk, případně robot - člověk, ale takhle komplexně zpracovaný jsem ho snad ještě neviděl. Spike Jonze napsal a zrežíroval osobitou vizi o směru, jakým se taky může ubírat západní společnost a v ní si položil alespoň tucet důležitých otázek, přičemž neodpověděl ani na polovinu z nich. A je to dobře. Asi by si podobnou lásku musel prožít každý sám, aby dokázal adekvátně posoudit, jestli je opravdová a oboustranně uspokojivá. Za sebe můžu říct, že se svým počítačem mám silný a citový vztah. Já toho zmetka z hloubi duše nenávidím, on mnou pohrdá a dává mi to nepokrytě najevo. Jsme spolu jen kvůli dětem.

Možná nejslabší díl z celé série. Inteligentní a cynický humor je až na výjimky pryč. Snaha nacpat do děje co nejvíc událostí se vymkla z rukou, vtipy jsou vyprávěné v poklusu a chybí jim správné načasování. A i samo téma glos se změnilo. Black Adder už neglosuje lidi kolem sebe, ale naváží se do historických postav, což je občas ku prospěchu (Shakespeare), ale většinou ne (kdykoliv jindy).

Tyhle ženské dystopické sci-fi bojovky / hledání sama sebe / sladkobolné dramata jsou tak schématické. Ne že by ty jejich přímočaré mužské protějšky nebyly, ale přeci jen měly tu výhodu, že u nich scénář nepřekážel akci, byl-li vůbec nějaký. Na začátku Rambo zabíjet nechtěl, pak se naštval a na konci už zabíjet chtěl. Tady hrdinka potřebuje osobnostní krizi, neporozumění okolí a neobejde se bez nějakého krasavce, protože samotná se realizovat nedokáže. Záporák by měl být žena, ideálně ve věku její matky. Naše princezna musí být něčím výjimečná, hlavně ne jedna z davu, ale se speciální schopností. Pokud vychází z její podstaty, tím lépe. Takže žádný výcvik, léta dřiny, odříkání a donekonečna opakované rutiny. Hvězdou se nemůže stát každý, ale musí se tak narodit. Zbytek skončí v průměru. Jestli tohle nepodkope sebevědomí divaček, tak už nic. Niccolův The Host měl Saoirse Ronan, Hunger Games držela nad vodou Jennifer Lawrence, Divergence má Shailene Woodley. Ta sice umí zahrát slušně (The Descendants), ale tady to neukázala. A taky má s přehledem nejnaivněji vymyšlený fikční svět. Ne že by konkurence byla nějak silná. V konečném součtu tak u mě dopadl asi nejhůř.

Pokud nepatříte k lidem kteří se pevně rozhodli Prometheus nepochopit a potřebujete něco dovysvětlit, tak tady je možnost. Některé bonusy odhalují motivaci posádky, zvláště flegmatického kapitána a po uznání toužící Meredith Vickers. Zbytek se týká významu Inženýrů pro Weyland Industries a pana Waylanda konkrétně. Bohužel se dá říct že alespoň polovina scén neměla skončit na podlaze střižny, ale mohla obohatit celý film.

Jediný příběh který jsem viděl v originálním znění a jediný ve kterém není hlavní postavou Black Adder. Dostal sice nejvíc prostoru, ale neodolatelně kouzelný Stephen Fry se svým králem Karlem zanechal takový dojem, že mu jeho patnáct minut slávy ukradl. Skvělý doplněk k trochu slabší třetí sérii.