noriaki

Už nevím který režisér prohlásil, že jediný způsob jak divákům zprostředkovat realistický zážitek z války, je střelba do publika. Idi i smotri je druhý takový způsob. Elem Klimov během dvou a něco hodin stále tragičtějšího příběhu ukázal, že nepřipravený člověk nemá proti nesmlouvavé mašinérii války vůbec žádnou šanci. Buď se z něj stane další položka v nekonečném seznamu mrtvých, nebo postupně ztratí takový kus lidskosti, až z něj zbude citově vyprahlá a psychicky zdeptaná troska. A takový je osud Fljory, který se nadšeně přihlásil k partyzánským oddílům, aby postupně zjistil, že zdánlivě romantické dobrodružství je ve skutečnosti syrové peklo zběsile polykající lidské životy. Jdi a dívej se je s přehledem nejsilnější snímek jaký jsem kdy viděl a jeden z těch, na než se nedá nikdy zapomenout.

Z úchylného námětu plného nadsázky natočil Paul W.S. Anderson mizerné céčko, drsné a tupé jako nasypaný diskáč na vesnické zábavě. Zápletka se dá popsat jedním rozvitým souvětím. Hrdina se dostane do lochu, bude jezdit autem pořád dokola a pak to dobře dopadne a ti špatní spravedlivě umřou. Konec. Záminka která donutila Stathama sednout za volant, je tak odbytá, až si říkám, proč se scenárista vůbec obtěžoval nějakou vymýšlet. Emoce nula a po atmosféře není ani stopy. Souboje taky nejsou žádná lahůdka. Kdo je vzadu, ten střílí dopředu a kdo je vepředu, tak se modlí, aby ho ten vzadu netrefil. Naštěstí jsou auta zřejmě pokrytá havajskými košilemi Nicka Slaughtera, nebo se režisér do té reality tak zažral, že když točil se slepou municí, tak její účinek promítl i do filmu. Protože pokud má někdo přežít do další scény, tak prostě přežije, i kdyby do něho šily všechny kulomety které v tom vězení jsou.

Parádní béčko, sem tam pomrkávající velice chytrým, nebo absurdním humorem, jak je ostatně u Tarantina zvykem. A taky se soundtrackem který si člověk jednou pustí a pak už s tím nikdy nepřestane. Byla by chyba redukovat tenhle díl čistě jen na mlátící scény a hektolitry krve. Prvních pět kapitol cesty Nevěsty za pomstou nabízí zvláštní poetiku, schovávající se za vizáž pokleslé rubačky. Teď nemluvím jen o bitvě v zasněžené japonské zahradě, nebo o animované pasáži. Těch momentů kdy probleskne déjà vu nějakého nikdy neviděného hongkongského akčního filmu, nebo nikdy nečteného komiksu, roztrousil Tarantino do děje více než dost. A pokaždé jsem se nechal znovu nachytat a lámal si hlavu nad tím, kde jsem tu kterou scénu už viděl. A to přitom režisér dělal vše aby ukázal, jak se film nebere vážně a smíchal všechno možné, od Asie, přes kýč, western, až po gore.

Linda, Vaughn, Darlene, Rick, Mageau, Arthur, Lawrence... Kdykoliv jsem se začal v ději orientovat, tak scénář vyplivl další jméno. A ne, doopravdy jsem si nepamatoval, že je to sestra někoho, kdo se ve filmu mihl o hodinu a půl dřív. To totiž dost dobře nejde, protože ke zmiňovaným postavám pravidelně chybí obličej i jakákoliv charakteristika. I ten nejhlavnější podezřelý, kterého kriminalisté sledovali skoro třicet let, se ve filmu objeví jen na pár minut a pak je zapomenut. V podobně zamotaném Tinker Tailor Soldier Spy si Alfredson srozumitelnost pohlídal, Fincherovi se stejně husarský kousek nepovedl a zápletku beznadějně zauzloval už někdy před polovinou. Na vlastní pátrání jsem musel rezignovat a jenom jsem se vezl s posedlým Gyllenhaalem. Takže pokud nesledujete kriminálky s tužkou a notesem, tak vám zbude jen obdivovat precizní režii, skvělé herce a neuvěřitelně realistický retro vzhled. A to je na skoro tři hodiny bez atmosféry dost málo.

Antoine Fuqua 1:0 Roland Emmerich. Olympus Has Fallen je hloupější, ale zato přímočařejší, akčnější a jde víc na dřeň. Úvodní čtvrt hodinka mě skoro odradila, ale když jsem ji přežil, tak jsem se dočkal slušně natočené střílečky, která se nezdržuje zbytečnými řečmi. Tam kde Channing Tatum hláškuje, tam Gerard Butler střílí, tam kde si Jamie Foxx hraje na pravého amerického hrdinu, tam Gerard Butler střílí a tam kde Emmerich rozpitvává vinu, zradu a odpuštění, tam Gerard Butler střílí. Kupodivu to vůbec nevadilo. Scénář se obešel bez všech těch odboček a díky neustálému tempu a krutým záporákům atmosféra držela, což o sobě politicky korektnější a ukecanější White House Down prohlásit nemůže. Celý rozdíl se dá shrnout při zaměření na jedinou dětskou roli. Zatímco WHD si s motivem "tatínek zachraňuje dceru" vystačil na celou stopáž, ve OHF jde jen o nezbytné zdržení. Nemluvě o tom, že drsná Emily vypadá, že by v případě potřeby byla schopná teroristy vystřílet sama, zato Connor je hlavně vystrašené dítě bojící se o život, jak se ostatně dá čekat u každého člověka nezvyklého na násilí. A pak kde je víc patosu a amerických vlajek.

Pořád nevím jestli jde o parodii na špiónské filmy s překombinovanou zápletkou a nebo velice chytrý komentář k neschopnosti člověka vidět svoje vlastní limity a pochopit složitost okolního světa, ale líbilo se mi to a moc. Coeni znovu zaplnili svůj svět zajímavými postavičkami, a každá z nich by si zasloužila svůj vlastní snímek. Paranoidní George Clooney, životem pronásledovaný John Malkovich, Brad Pitt o něhož by si žádná žena na úrovni neopřela kolo a pochopitelně Frances McDormand, hodlající vzít osud do vlastních rukou, ať to stojí, o to stojí. Čekal jsem grotesku z prostředí tajných služeb, v níž tajný agent typu Clouseau odjede na rutinní misi a omylem vyvolá dvě války a dostal jsem bláznivě absurdní komedii s mazaně vymyšleným dějem, ze kterého ironie nekape, ale teče mohutným proudem.

Představte si Smrtonosnou past, kde je místo hlášek patos, místo promakaného scénáře patos a místo charismatického záporáka další patos. Tak to je White House Down. Vyčítat to Emmerichovi pochopitelně nejde. Pan režisér ve svojí tvorbě pravidelně střídá zvířátkovské a katastrofické filmy s těmi, ve kterých se mává americkou vlajkou a patrioti slzí při zvuku The Star-Spangled Banner. Kdo tenhle vzorec doteď nepochopil, tak si to zklamání zaslouží. Všechno jsem mu tedy odpustil a zaměřil se jen na akci. Ta není špatná a i když se John Cale nemůže rovnat s Johnem McClanem v podstatě v ničem, tak jím řízená demolice Bílého domu vypadá luxusně a je to zábava. Tupá a předvídatelná, zato efektní.

Silný a podmanivý pohled do duše a života komunity urků - profesionálních kriminálníků. Urkové se vyčlenili v systému gulagů, kde se bezskrupulózní zločinci odsouzení za násilné trestné činy rychle etablovali v novém prostředí a za spolupráce autorit si podřídili na brutalitu nenavyklé politické vězně. Délka trestu a sám režim v táborech, snažící se zlomit vůli k odporu, dal vniknout odolné komunitě s rigidními pravidly a s velmi svérázným pohledem na svět. Po návratu na svobodu svůj způsob života neopustili, naopak ho dále rozvinuli. Urkové nebrali vězení jako riziko práce, ale doslova jako svůj druhý život. Slušelo se aby si urka vězením prošel, protože jinak by se ochudil o polovinu z toho co svět nabízí a nestal by se pravým mužem. Tak pevně provázaná a k systému trestů naprosto netečná komunita vzdorovala sovětské moci tím víc, čím větší tlak na ni byl. Stalin se s problémem vypořádal jednoduše, přesunul urky do okrajových částí své nekonečné říše a ponechal je osudu. A tam, v dnešním Podněsteří, začal příběh Kolymy a jeho přítele Gagarina.

Ale jo, ta snaha o morální apel se cení. Scénář se nebál ani hlubšího zabrouzdání do etiky a sem tam si rýpnul do role Ameriky ve světě. Nic z toho bohužel nedotáhl do konce. Po pár minutách se štvavým demagogem v podání Samuela L. Jacksona jsem měl chuť mu dát pár facek mokrou hadrou. Sám o sobě ovšem film do satiry nepřeklopil a nikdo další mu v tom nepomohl. Jako dystopie je tedy Robocop slabota. Jako akčňák už si vede lépe. Souboje neoplývají originalitou, naštěstí jsou alespoň přehledné a vypadají efektně. Remake tak jde ve šlépějích originálu, jen pominul veškerou hloubku a přesah originálu.

Překvapivě solidní řemeslo. A uvěřitelné k tomu, z dialogů netrčí sláma na všechny strany a postavy nejsou papírové. Scénář, atmosféra, všechno sedí. Až se divím, že to na mě mluví česky. Jednu velkou výtku bych našel. Seriál je na kriminálku málo napínavý. Případy plynou tak nějak samospádem, krásně jednoduše a předvídatelně. Život zkrátka nemiluje složitosti. Běžná kriminalistická praxe si často vystačí s pravidlem occamovy břitvy a tak se ten důraz na realitu scenáristům paradoxně vymstil. Stačilo trochu víc cucat z prstu, sem tam něco zamotat, přidat pár napínavých momentů a dojem by byl hned lepší. Ale to už by byl úplně jiný seriál a nejspíš by ztratil svoje kouzlo.