matmanX

Trhák celou dobu kolísá mezi geniální satirou filmového průmyslu a zoufale nudným muzikálem. Bohužel toho druhého je tady mnohem víc, než prvního. V době vzniku asi mohlo pobavit srovnání s normalizačním trashem, ale dnes odkazy vyčpěly a zůstala a jen ta napodobovaná trapnost. Doporučuji sledovat s prstem připraveným na tlačítku fast forward před většinou písniček, pak se z toho stane skvělá půlhodinová komedie.

Havěť mile překvapí civilním úvodem a vtipným poznáváním obyvatel dystopického činžáku, ze kterého by většina chtěla zdrhnout a pár pavoučků jim k tomu dá konečně pádný důvod. První polovinu funguje kombinace béčkových příšerek a sociálního přesahu překvapivě dobře. Žánrové konflikty naráží na každodenní osobní problémy a vypadá to, že dostaneme uvědomělou pulpovou klasiku ve stylu Carpenterových majstrštyků nebo Darabontovy Mlhy. Jenže pak přijde druhá polovina a jak žánrová linka, tak ta sociální jsou rozšlápnuty prvoplánovou demencí. Postavy se najednou musí chovat jako naprostí nesvéprávní idioti, kteří si neříkají důležité informace a vyvolávají konflikty jen proto, aby se něco dělo. Společenská kritika přejde z uvěřitelného zkoumání nuzného sídliště do politické ACAB agitky bez špetky humoru a sebereflexe. Divák má fandit neskutečně frustrujícímu hrdinovi, který si za všechno může sám, ale nikdy za to nevezme zodpovědnost ani nedostane ponaučení. Pavoučí breberky většinu filmu poskakující na hraně uvěřitelnosti a hororové nadsázky najednou mění pravidla svého chování i růstu scénu od scény. To všechno bych ještě mohl prominout, kdyby si film udržel béčkovou zábavu nastavenou v pavučinami pokrytých bytech. Jenže pomalé budování napětí a hnusu vystřídají akční scény s příšerným shakycamem, zřejmě aby se ušetřilo na efektovém rozpočtu, a když už se kamera přestane pokoušet o navození epileptického záchvatu, je to jen v zoufale patetických momentech neúspěšně se snažících vyvolat srdceryvnou lítost ve filmu o půlmetrových pavoucích. Celkově to působí, jako by se Vaniček nedokázal rozhodnout, co od filmu chce. Napínavý horor, béčkový výplach nebo společenskou kritiku? Zkusil tam narvat všechno, ale každá linka je ve druhé polovině tak uspěchaná a tak na sílu, že z toho vzniká jen mastný flek na podrážce bez jasné identity.

Genialita Jaye a mlčenlivého Boba byla vždy v tom, že dokázali na 5 minut ukrást film pro sebe a zavést diváka do svých fekálně perverzních myšlenkových pochodů s překvapivě lidským poselstvím. Jejich samostatný film bohužel ukazuje, že těch 5 minut je i limit snesitelnosti těchto postav, které asbolutně nefungují jako protagonisti celovečeráku.

Božsky přestylizované australské giallo. Příběh sice není žádný zázrak, ale jedinečné zasazení do domova důchodců a nevěrohodné vyprávění na hranici snu a halucinace to poměrně úspěšně skrývají. Tady ale nejde o příběh, tady jde o vraždy, děs a akci v klasické tradici vysokého ozploitationu. A ty jsou naštěstí natočené naprosto úžasně. Atmosférické kamerové orgie dokážou dávno známé vždy ukázat novým způsobem a ještě to hezky zpomalit pro maximální účinek. Ještě mnohokrát si díky Next of Kin řeknu, že do klíčové dírky se má hledět s půlmetrovým odstupem. Dokonce i finální záběr tvůrcům omylem vyšel líp, než zamýšleli.

"Mami, můžeme jít na Texaský masakr?" "Ne, máme Texaský masakr doma!" Z pokusu o thriller bohužel vzešla jen trapná komedie, navíc nechtěná soudě podle toho, že největší výbuchy smíchu jsem zažíval u dramatických scén s rádoby tíživou hudbou. Utilitární kamera bez nápadu snímá papundeklové kulisy, na kterých pomalu ještě visí cenovky z obchodu. V nich pobíhá Kozub neschopný si dva měsíce umýt ksicht, oděný ve středověké tunice, aby si náhodou divák nemyslel, že má na tričko ze sekáče. Sláva tomu klukovi, protože jen jeho výkon drží jeho linku nad hladinou totální trapnosti. To samé se dá říct o Gajdošíkové, která se v povrchní agitce o domácím násilí opravdu snaží, i když vlastně nemá co hrát. Paralelní příběhy totiž postrádají jakoukoliv věrohodnost chování postav a zároveň jsou tak ploché a nicneříkající ve svém významu, že si nevystačí s jednoduchou brutalitou. Tvůrci si to asi brzy sami uvědomili a pokusili se vytvořit dojem komplexnosti nelineárním vyprávěním, které tady ale nic nepřináší a často přímo kazí poslední šance na napětí a temnější atmosféru. Po ukázkách slušných žánrovek v současném českém filmu si myslím, že je čas přestat dávat diplomy za účast a očekávat víc, než naprosté minimum. Zvlášť u jednoho z nejlevnějších žánrů, kde se opravdu nedá vymlouvat na český rozpočet. Tudy cesta opravdu nevede.

1* za Jennu, Melissu a náznak vynalézavosti v úvodních 10 minutách, kdy to ještě vypadalo, že uvidím něco trošku nového. Bohužel potom film rychle spadl do trapných klišé a iracionálního chování postav, z nichž se Vřískotová série nedokáže vzpamatovat od druhého dílu. Podvratnost originálu už tu člověk neuvidí ani pod mikroskopem, zůstal jen smrdutý černý plášť a zpocená gumová maska nalepená na nejnovější manekýně bez duše. Hrdinové jsou ještě dementnější než posledně, po hlavě skáčou do nebezpečných situací a nedělají nic pro svou ochranu. Z původně lidských zabijáků se stali nezničitelní terminátoři. Motivace vrahů a finální odhalení jako by vypadly z Cimrmanovského Vichru z hor. Zkrátka nekonečně recyklované zoufalství, které přináší ironickou zábavu jen svou naprostou absencí sebereflexe, originality a smyslu vlastní existence. Další promarněná šance posunout sérii zajímavým směrem.

Meta komentáře a bourání čtvrté stěny jsou dnes možná populární, jenže Vřískotová série se na ně spoléhá už přes 25 let a nikdy nebyla schopná překonat originál. Z původní osvěžující nadsázky, která obrátila klasické slashery vzhůru nohama, zůstaly jen povrchní odkazy střílené kadencí samopalu vz.24. Jenže zatímco v jedničce dávalo kecání o filmech postavám autenticitu, tady to má většinou opačný účinek. Když hrdinové nesypou trailerové hlášky, tak o sobě mluví tónem, který bych čekal právě od fanoušků série, ne od postav žijících v jejich světě. Struktura samotná je navíc ještě klišovitější, než v některých dřívějších dílech, jen s ještě méně uvěřitelnými vraždami. Jenže stupidní momenty se magicky nepromění v geniální filmařinu jen proto, že tvůrci upozorní na jejich stupiditu. Stačí se podívat na samotné Woodsboro, kde musely vraždy pořádně zatočit s populací, protože to často vypadá, že tam celkově žije sotva 50 lidí a celá nemocnice je rezervovaná pro jednu pacientku. Všudypřítomnost mobilů a trackerů nabízela novou překážku, ale scenáristi ji vyřešili jednoduše tím, že hrdinům snížili IQ, takže i ostřílení veteráni dělají amatérské chyby, které byste jim nevěřili ani v prvním díle. Z toho všeho vychází Vřískot 5 jako další z řady zbytečných soft-re-pre-legasequel-spinoff-bootů snažící se vymačkat poslední kapky ze známé značky. Oproti poslednímu Texaskému masakru má aspoň řemeslo na slušné úrovni, ale jeho existence je stejně zbytečná a v rozporu s tím, proč byl originál tak dobrý.

Zygote ve mně vyvolal ne úplně příjemné vzpomínky na doby nahrávání VHSek. Od začátku na mě totiž působil ne jako funkční hororový kraťas, ale spíš jako třetí akt celovečeráku, u kterého jsem si omylem přepsal první hodinu, takže netuším, o co postavám jde nebo proč se o ně mám bát. Je to škoda, protože potenciál tu určitě je a atmosféra i monstrum nápadně připomíná herní Dead Space nebo boss fighty z Resident Evil mnohem víc, než jeho oficiální adaptace. Jenže vršení tolika sci-fi konceptů a dějových linií je na 20-minutovou stopáž zkrátka moc a napětí se kvůli tomu utápí v záplavě expozice a zbytečných zvratů. Nakonec si z toho člověk pořádně užije jen to kreativní monstrum.

Nejhorší na Svatbě upírů je, že není tak dobrá, aby jí člověk aspoň trochu věřil pokusy o brakový horor, ani tak špatná a ujetá, aby se těm pokusům upřímně zasmál. Je přesně uprostřed, v nekonečné propasti nudného patosu, ze které vypadá 90-minutová stopáž jako nezdolatelný útes. Cringe z Hrušínského výkonu je jediným zábleskem naděje na zábavný zážitek a definitivně potvrzuje, že v této herecké rodině se talent s každou generací odmocňoval. Neděsivý horor, nevtipná komedie, příliš hloupá na gotiku a málo odvážná na brak, Svatba upírů je jako bezzubý Drákula, který si lepí špičáky Coregou.

Podezřelá je jako korejský thriller podle nákupního seznamu. Na papíře je tady všechno, co by divák mohl chtít. Noirová tabu romance, policajti jedoucí podle vlastních pravidel, záhadný případ s neobvykle mnoha otazníky, neustálé zvraty vršené se závratným tempem, melodramatické obětování a samozřejmě nádherná forma, z níž zde vynikají hlavně perfekcionistické přechody scén. Technicky je tu všechno, co by měl takový film mít, ale co je to platné, když jednotlivé aspekty nedokážou vystoupit z žánrových konvencí a spojit se do smysluplného celku? S tím má film problém od samotného začátku, kdy vrší scény s různými postavami jak na běžícím páse a nenechá diváka zorientovat se ani v jejich jménech a funkcích, natož pak v charakterizaci. Chaotické vyprávění bohužel nekončí expozicí a v průběhu celého filmu se objevují základní vyprávěcí kiksy. Postavy mizí a objevují se bez vysvětlení, lokace a doba se mění bez jakéhokoliv zobrazení plynutí času. Chvílemi jsem si říkal, jestli jde o záměrné zmatení, jenže celý zbytek filmu se tváří jako variace na klasický Hitchcockovský thriller. A co hůř, podobné vyprávěcí přehmaty jsou jediným důvodem k nejistotě, protože kriminální zápletka je tak předvídatelná, že trochu pozorný divák odhalí většinu zvratů s půlhodinovým náskokem. Nevím jak může být detektivka chaotická a prvoplánová zároveň, ale Podezřelé se to povedlo. I přes všechny ty přešlapy bych to Parkovi prominul, pokud by mi dal pořádně podivné a zvrhlé postavy, jak to obvykle umí. Jenže romance Hae-joona a Seo-rae je vykastrovaná a suchá jak sádrokarton. Sexuální napětí prakticky neexistuje a platonické spojení zůstává na úrovni plochých slaďáků od Rosamundy Pilcherové. Spíš než abych věřil vztahu hlavních postav jsem s každou scénou více pochyboval o inteligenci našeho protagonisty. V korejské produkci jsem zvyklý na přiblblé policajty, ale demence a neschopnost místních detektivů mě nepřestávala udivovat a postupně se stala mým hlavním zdrojem pobavení. Hravá forma a dobří herci aspoň trochu zachraňují výsledný dojem, ale nefuknční scénář spravit nedokážou. Pokud chtěl Park Chan-wook natočit parodii korejského neo noiru se všemi jeho nejhoršími vlastnostmi a klišé, tak smekám před skrytou subverzí, ale podle obecných reakcí a úmorné stopáže (klidně by se dalo vyhodit 45min) jsem to asi měl brát vážně. Inu, "další korejský fenomén" se tady opravdu nekoná.