Ligter

Na sedmi minutách celoplošně zakotvený společenský marasmus. Prakticky je to jen epizodní odstín hluboké šedi, ale ve své radikálnosti a syrovosti vydá za regulérní celovečerní dokument; dokonce do takové míry, že Palachův pohřeb vypadá jako dějinný bod nula, z něhož nejenže není návratu, ani postupu kupředu, ale jen nekonečného sestupu. Síla.

Chvályhodný pokus, povrchní prezentace. Hranice práce jsou jen mechanickou reprodukcí investigativních eskapád Uhlové. Ze strany Rychlíkové to postrádá jakoukoliv tvrdší konfrontaci s problematikou, jakýkoliv výraznější režisérčin komentář k zobrazenému, jinými slovy nějaký zúčastněnější postoj k Uhlové počínání. Jakkoliv hodnotným textům spíše dokument ubližuje: jednak se o nich nedozvíme nic navíc (za předpokladu, že si neumíme představit pásovou výrobu), jednak se cyklickou strukturou (Uhlová doma - Uhlová v práci - rekapitulační mezititulek o pracovních podmínkách) celé gró věci rozmělňuje. Být to formou radikálnější (a tedy odvážnější) časosběr z dějin jedné fabriky, tak si celého snažení cením mnohem víc. Urychleně vzniklý surový text bez převratných objevů.

Nehodnotitelný a ze všech stran snadno napadnutelný Semestr je ponejvíce důsledné naplnění veškerých představitelných stereotypů halící se za generační výpověď. Podle všeho je natolik realistický, až z toho nejde vyvodit nic skutečně druhovýznamového, co by vedlo k nějakému většímu divákově nepohodlí. Celý seriál se víceméně jen do závěru bezkonfliktně překulí, aniž by díl co díl na sebe nenabaloval klišé počínaje prací v kavárně, konče zahleděností se do filmové vědy. Nevím, jestli mě štve víc to, že se to realitě až moc připodobňuje, nebo to, že tvůrcům nebylo záhodno jít o poznání alternativnější - autorsky odvážnější - cestou. S každou další epizodou to pak vypadá jen jako otrocké odškrtávání položek (lajky, skajpy, srdíčka). _ Ale i tak jsem rád, že to vzniklo.

Rodinný mítink jako rakovinové bujení vztahů, kde se nikdy nevyřeší úplně vše, generace se ideově rozchází a autority jako smírčí soudci jsou v nedohlednu. Cristi Puiu točí nemilé diagnózy, které jsou ale někde velmi hluboko pořád komediemi. Klaustrofobní zážitek o pěti stech zavřených dveřích a krásné ''antipointě''. (víc snad později)

Petr Václav nedomyslel, že k - pravděpodobně - sociologické analýze údajného dneška (přičemž je celé Nikdy nejsme sami vsazeno do jakéhosi podivného maloměstského nevypočitatelného bezčasí) nestačí vsadit celý film na dvě extrémně z normálu vybočené postavy. Pokud to mělo být alibi pro neméně absurdní zvraty, budiž, ale v rámci nějakého, snad existujícího, původního záměru asi čekám něco o poznání uvěřitelnějšího. Celé je to výborně zahrané i natočené, ale v nemálo okamžicích skutečně nesmírně prvoplánové. Jediná škoda, že Václav plýtvá silami na utváření nějakého mimózního univerza. K zaražení je to předně proto, že takový film následoval po výborné - tedy všední realitou svázané - Cestě ven.

Ikona klubu, k němuž sám chovám nezměrnou lásku, radí v lásce jak jinak než jeho fanouškovi? A skrze klubovou věrnost a fanouškovskou pospolitost pak nabízí uspokojivé řešení takřka nevratitelného stavu způsobeného kumulací osobních problémů? Nic jiného, než naprosto osobní věc. Díky.

Nevím, jak to Garrel dělá, ale už při druhém filmu mě začíná mírně štvát. Vypadá to totiž, jak kdyby měl z celé kinematografie nakoukané jen filmy francouzské nové vlny. Akorát to, co kdysi fungovalo v rámci pravidel moderny v šedesátých letech zkrátka nefunguje s notným odstupem času teď. Je to taková, na jistotu vsazená, pocta plochosti a prazvláštním nejistotám a motivacím postav. Předně mě ale zaráží fakt, že u vztahového filmu se objevuje taková míra netečnosti. Garrel pohybuje bez empatie figurkami jako po šachovnici. Mimoto mám neblahý dojem, že košatější stopáže by byly bývaly jeho romancím pomohly; přinejmenším by se stihly rozvinout charaktery, které jsou v Žárlivosti jen ledabyle načrtnuty. _ A Garrel není Godard, i celá ta snaha o dějovou eliptičnost vypadá jako přehnaně úpěnlivá snaha o zanechání si nekonvenčního statusu. Je to nejen zkratkovité, ale ve výsledku i banální. A vůbec, dost žen a zbraní: Godard by se tomu stejně vysmál.

Reálné a živoucí natolik, že nezbývá nic jiného, než se smířit s tím, že podobné příběhy zkrátka někde nejen v belgických ulicích existují. Příznačně se pak ale nabízí otázka, jak k podobně nestylizovaným a bolestným filmům přistupovat. U bratří Dardennů jsem schopný veskrze ohodnotit jen to, do jaké míry myslím na kritérium věrnosti reality, resp. do jaké míry si myslím, že je mi odvrženo přemýšlet o příběhu jako konstruktu. Netuším, proč je mi Dítě zatím z mé mlhavé znalosti obou Belgičanů nejbližší; asi za to může fakt ne striktně jednoznačných postav. I když jsou obě hlavní postavy víceméně nezodpovědné, stále je možné je spatřovat i jako oběti, byť zkratkovitě jednající. Jenže není to i v ostatních filmech bratří Dardennů? A není to i tím, že mi každý nově viděný film připadá jako jejich nejlepší? Polemika nad počtem hvězdiček je veskrze zbytečná. Všechno ty filmy jsou výseky té stejné umolousané reality, všechno je to ten jeden fikční svět. A jednou jsem si tenhle pseudointektualismus napsat u Dardennů prostě musel. Tak.

Velmi vtipné a přitom ne směšné; vymykající se klasickému pojetí noiru a přesto samy žánrové bubliny naplňující; detektiv zdrsnělý a přitom si ironicky uvědomující svou drsnost a vůbec všechny klišovité situace, jímž musí procházet; záporáci, kteří ani nejsou záporáky, když vrcholem jejich hrozby (hned po rozbití skleničky o tvář) je svlečení se do naha, komplikovanost vyprávění, které pak vyřeší pár Jamesů Madisonů, všude hrající ústřední skladba bez ohledu na to, jestli je to bar nebo pohřební průvod... dalo by se pokračovat do nekonečna. Je to výsměch, ale s uznáním, ne tak přímočarý jako parodie, ale přesto se neberoucí vůbec vážně. Yes, it's really ok with me. Možná si to řekl i Paul Thomas Anderson.

Převažující dojem je zhruba takový, jako kdyby spojili tvůrčí síly a zároveň si vybrali ten lepší den David O. Russell a James Gray a točili jen s kusými poznámkami od Manna a scénářem, kde chybí každá druhá strana.