dwi

Progresivní paleta hřejivých barev a tancujících tvarů vznikla za podpory General Post Office. Lye zde poprvé představil novátorskou techniku, tedy rytí záznamu přímo na celuloid (tzv. „direct film“, „handmade film“), která se stala inspirativní pro mnoho dalších experimentálních tvůrců. Roztodivné linie a obrazce za zvuků dobového módního tance beguine vytvářejí hašteřivou hru abstrakce.

Dívat se na Peníze jako na obyčejnou kriminálku by bylo ukvapené. Perfekcionistický Bresson v tomto komorním příběhu uplatňuje fanatický realismus, jednání hlavního hrdiny jen načrtává a mnoho otázek nechává nevyřčených. I na mnoho vedlejších postav nazírá s odstupem a chladně převypravuje jejich často zkratkovité peripetie, aniž by sklouzával k moralizování o vině - nevinně. Rozehrané situace pouze dokumentuje, přičemž hlavní těžiště zaměřuje na (i)racionalitu lidského jednání, které ve vypjatých situacích vede k afektu (útěk z vězení, atypický závěr). Šaráda kolem podvrhů několika stovek franků doslova semele relativně klidný život obyčejného Yvona, jenž se chtě nechtě vydává všanc policejnímu aparátu a vězení. Soudržnost rodinného života se rozpadá, dcerka mu umírá, žena Yvona definitivně opouští a výhledy do budoucna se omezují na bezprizorní nic. Hlavní dějová linka se místy propojuje s osudy jiných podvodníků (Lucien) a padělatelů (studenti lycea), kteří jsou prakticky stvůrci rozkladu jedné lidské existence. Bresson nehledá východiska v kritice establishmentu, nehledá vůbec nic. S až striktní faktografičností, bez špetky citu, sleduje morální rozklad Yvona (vlastně jakéhokoliv anonymního individua) vedoucí maximálně tak k bezvýchodnosti, černému pesimismu...

Co bylo vloženo do neotřelého námětu bohužel citelně chybí u lekacích scén, kde nejvíce zamrazí při klaustrofobní hudební lince. Klasické hororové propriety, tedy zlověstně šustící kukuřičné pole, bouřka, osamocený dům se spoustou vrzavých zvuků a záhrobních hlasů, sice v několika momentech polechtají nervy, s odhalující dějovou slupkou si přesto párkrát zívnete. Neustálé osamocené trádování po zatuchlém baráku je ozvláštněno poměrně nedopilovanými „bubu“ zvraty, které by v šikovnějších rukách pozvedly celkový dojem minimálně o jeden stupeň. Kromě nich totiž Dead Birds ničím výraznějším nedisponuje (bohužel i samotný námět se ke konci uchyluje k mátožnému rozuzlení), což je vzhledem k napáleným hodnocením poměrně škoda**1/2

Patrice Leconte po několika měsících prožitých v Kambodži zrealizoval audiovizuální esej, která je primárně postavená na osobních dojmech a prožitcích. Esenciální hudba E. Perruchona s početným orchestrem dobarvuje intimní ladění snímku, z něhož ovšem vyvěrá jen pramalé smítko vložených citů. Dogora je zbytečně rozparcelovaná do mnoha uzavřených sekvencí, jež postrádají jakékoliv kontinuální propojení (většina z nich zastává obyčejnou roli videoklipu). Pro toho, kdo se nechal unášet poetikou „qatsi“ trilogie, bude následujících osmdesát minut jen směsicí libých obrázků, kterým však schází dramatická výstavba, originálnější montáž a sebemenší vyznění

Kennetha Angera jsem dlouho odsuzoval pro excentrický manýrismus a bohapustou stylizaci do role umělce, který v opozici k hollywoodskému mainstreamu oživuje přesymbolizované vize. Zasvěcení dómu rozkoší sice tyto atributy obnáší a dovádí je do nejkrajnějších mezí, ale v kombinaci s temnou hudební smyčkou dosahují kýžené psychedelické i opticky opulentní atmosféry. Transcendentní záběry s paletou ojedinělých kostýmů provázejí rituál inspirovaný (opět) mýtickými božstvi (Šiva a Kálí včetně dalších blíže nedefinovaných náboženských ikon). Iracionalita či volný proud Angerova vědomí na první pohled uhrane, ovšem co si z toho má divák odnést mimo vytříbené vizuální estetiky, zůstává záhadou.

Odkud Buster Keaton čerpal tolik geniálně komediálních nápadů je pro mě prostě záhadou. Ať už se díváme na jeho krátké či dlouhometrážní grotesky, vždy dokáže překvapit neotřelou inovativností a ztřeštěnými gagy, které obludným tempem sype z rukávu. Three Ages dodnes zůstává neotřelou satirou a škodolibu parodií na Intoleranci. Místo nesnášenlivosti, jež Griffithovým opusem víceméně proplouvá, naopak Keaton upřednostil láskyplné rošády na pomezí třech historických dekád (pravěk, období starověkého Říma a „jazzový věk“). Zpočátku nekňubovským způsobem se ve všech dějinných etapách pokouší získat srdce něžného protějšku, ovšem síly musí měřit s o mnoho vyvinutějším sokem (fazóna Wallace Beeryho je k tomu přímo předurčena). S osobitým důvtipem, akrobatickou mrštností a grandiózními zvraty samozřejmě dostává do kolen svého korpulentního rivala, stejně jako tehdejší komiky (promiň Charlie).

Uzurpátorský a mamonářský Mr. Grimes vlastní hluboko v močálu farmu, na níž nutí pracovat nezletilé sirotky. Pod tyranovou nadvládou jsou nuceni dělat mladé děti, které se starají o jeho zahradu. Prvorozená Molly (Marry Pickford) se snaží ostatním ulehčit toto živobytí vírou v Boha a poťouchlými hrami. Jednoho dne poskytne Mr. Grimes za tučný výdělek azyl pro unesené dítě. Když se smyčka začne stahovat a policie je stále více na stopě, despota se chce zbavit veškerých důkazů. Molly musí neprodleně jednat. Útěk přes zrádné bažiny prolezlé nenasytnými krokodýly je jediným možným řešením. S andělsky nevinnou tváří a plavými kučeravými vlasy si Marry Pickford zamilujete už v prvních minutách. Škodolibé výrazy malých vítězství prolíná s ublíženými gesty a srdceryvnou mimikou. Nezvyklá role, v níž opustila prototyp komediálních slečinek a dramaticky ztvárnila „matku“ deseti sirotků, oživila hereččin repertoár a ukázala, že v Marry je opravdu ukryt herecký talent. Neodpustitelný ovšem zůstává konec, který okatě a sentimentálně směřuje k přeslazenému happy-endu. Slza štěstí mi však neukápla.

Se vznikem uskupení Einstürzende Neubauten se hudební žánry musely rozrůst o novou kolonku – industriál. Bylo to právě album Halber Mensch (tomu ještě předcházel debut Kollaps, jenž se však setkal s nepochopením), které definovalo nový zvukový směr, z drtivé části založený na hlukových projevech. Disharmonie byla pozvednuta na rytmus, kakofonie dosáhla obludných rozměrů. Kombinací rockových nástrojů (baskytara..) s plejádou rachotících předmětů (plechy, trubky, vrtačky, cirkulárky, sbíječky, ale třeba i nákupní košík) dosáhly ojedinělé sugestibility na hudebním poli. Když EN jeli v roce 1985 na japonské turné, požádali právě S. Ishiiho, aby zaznamenal jejich vystoupení. To se stalo více než obyčejnou koncertní nahrávkou, neboť záběrům z „živáku“ je věnována zhruba čtvrtina snímku. Ostatní skladby jsou nahrané v polorozpadlé tovární hale, jež má zdůraznit chladnost a syrovost jednotlivých rytmů. Prostřihy na hromady plechu, šrotu a jiného haraburdí jsou spojeny s dechberoucím extatickým vystoupením jednotlivých členů kapely. Vrchol se ukrývá u písní Halber Mensch a Z.N.S., v nichž ojedinělá performance poskakujících zmalovaných tanečníků dosahuje atmosféry blížící se extázi.

Prostředí dvou znepřátelených motorkářských band je vděčným tématem velké sorty béčkových filmů. Teruo Ishii, japonský guru tohoto laciného žánru, zasadil příběh do Tokya, kde proti sobě stojí dvojice gangů s více než výhružnými názvy - Black Cats a Red Chili’s. Nemastná neslaná výprava sází alespoň na pokleslé zábavě (členové černých při srazech provádějí luskací orgie doprovázené choreografickými tanečními čísly, červení naopak zase rádi potleskávají) a burácejících strojích. Nepřátelství, které se nejdříve omezuje pouze na kopance do zadků, stoupne ve chvíli, kdy se sestra vůdce Černých koček zamiluje do automobilového závodníka, shodou okolností bývalého člena Červených paprik. Vzájemné pošťuchování obou gangů postupně kulminuje do skutečné rivality, která vrcholí v konečném a značně trapném závěru. Nemůžu zatajit, že chvílemi jsem se opravdu bavil (hlavně u „luskopotleskávajících“ scén), většinu děje jsem však prozíval

Na můj vkus až příliš mnoho digitálních triků činí z Constantine přehlídku všelijakých pekelných kreatur s několika nápaditými akčními scénami. Peklo ovšem opět ostrouhalo a zůstalo jen u chabého znázornění lidských martýrií včetně chroptících démonů. Vizuální nedostatky a kostrbatost děje však vynahrazuje charismatický Reeves, který jako cynický spasitel posouvá celkový dojem do kladných pozic. Oddychovka jako vyšitá