dwi

Poměrně málo známý novozélandský režisér experimentálních filmů proslul především svojí technikou výroby jednotlivých snímků. Byl propagátorem tzv. přímého filmu, kdy nepoužíval kamery, ale obrazy vyrýval přímo na celuloid. Hlavním hrdinou tohoto veselého kraťasu je tanečník Rupert Doone (přesněji tedy jeho silueta), s kterou Lye hravě pracuje za pomoci abstraktního prostředí a příjemné hudby. Rainbow Dance byl nadšeně přijat v roce 1936 na festivalu v Benátkách a režisérova technika ovlivnila řadu dalších významných tvůrců (srovnejte např. s některými filmy Normana McLarena)

Svěží fraška, která vychází z Labichova jadrného divadelního kusu. Zápletka se točí zdánlivě kolem banální situace, kdy kůň omylem rozkousá jedné dámě klobouk. Nebyla by ale fraška fraškou, kdyby tento incident nevzbujel do kolosálních rozměrů. Tempo příběhu plyne hektickým stylem se spoustou komediálních situací, na nichž mají podíl především vynikající čeští herci (zvláště M. Kopecký). Mimochodem, před Oldřichem Lipským se této látky ujal i slavný francouzský režisér René Clair.

Čistě subjektivní zážitek, jehož hodnocení rapidně vzrůstá pod vlivem psychotropních látek. Harry Smith do této krátke kolekce shromáždil své příspěvky z let 1941 až 1957 (přesněji čísla 1 až 5, 7 a 10). Mínusem je, že jednotlivé kapitoly neoznačil, a tak všechno splývá dohromady spolu s hypnotickou hudbou Teiji Ita.

Dvojka Démonů od jedničky originálností rozhodně neoplývá, neboť jediné na co se Lamberto Bava zmohl, byla změna prostředí. Kino vystřídal za prosklený mrakodrap, ve kterém opakuje prakticky vše, co jsme mohli vidět v díle prvním. Aby toho nebylo málo, tak si režisér ještě vypomáhá lacinými dějovými odbočkami (např. scéna s Jacobem a jeho partičkou), čímž se snaží zamaskovat absenci nápadu. Démoni vypadají stejně, přičemž jejich neustálý chropot začne po půl hodině lézt na nervy, a logika příběhu je taktéž postavena dosti na hlavu. Navázat na úspěch jedničky je věc jedna, ale zcela jí překopírovat je věc druhá.

Sergio Garrone natočil extrémně tupou slátaninu, která osciluje mezi ubohou černou komedií s prvky soft porna a explicitně vygradovaným násilím (naštěstí dosti amatérsky zpracovaným). Jak už název napovídá, režisér zůstává věren subžánru „nazi“ filmů, tudíž i zde se děj odehrává prakticky v jednom koncentračním táboře, a to samozřejmě v ženském. Velitelem tohoto experimentálního tábora je německý plukovník s poctivě peroxidovým účesem, jenž kdysi znásilnil dívku, která se mu pomstila po svém – ukousla mu část jeho mužství. Není tedy divu, že s nelibostí kouká na sexuální orgie ostatních a snaží se zverbovat naivního řadového vojáka Helmuta k transplantaci. To je prakticky jen jedna z „duchaplných“ dějových linek v průběhu filmu. Tím, že se snímek ale odehrává za fašistické diktatury, ho nestoudně degraduje a všechno to působí dojmem, že si snad režisér z tohoto období dělá svébytnou bžundu. Pak si ale mohl odpustit několik násilných scén (pálení v kremační peci, zasazení dívky do vodní nádrže, v níž je nejdříve vařena, aby záhy byla zmrazena) a vézt se na vlně černočerných komedií. Co se týká hereckých výkonů, hudby, střihu – vše je na takové úrovni, až se člověk podivuje, kdo mohl svěřit finance takovému braku.

Prostoduché, nudné a po půl hodině již dosti unavující. Ani takový režisér jako Romero nedokázal vykřesat alespoň elementární napětí či zajímavou zápletku. Ta je stavěna na moralistně ubohém ději s plejádou nudných hereckých výkonů, z nichž ani jeden nevzbudí špetku zájmu. Škoda peněz, času i očí.

Ve čtvrtém Opusu již režisér dosáhl mrštné dynamičnosti, která se cca dvě minuty nese v epileptickém rytmu černobíle blikajících obrazců. Na Czechtek jako stvořené :].

Tento německý režisér, původně malíř, pronikl do filmového světa na počátku 20. let. Zpočátku se přiklonil k tolik oblíbené avantgardě, experimentoval s abstraktním filmem. Ve svých prvních raných filmech, lakonicky pojmenovaných Opus I – IV, se pokouší o natočení obrazově hudebních symfonií, jež by se daly označit za prapředchůdce dnešních videoklipů. Jisté stereotypičnosti se ale Ruttmann neubránil. Více či méně nesourodé obrazce se v průběhu děje opakují a v různých formách vykonávají stejné pohyby. Hudba, tedy rovnocenná polovina snímku, také příliš neohromí, a to ani v závěrečné „gradaci“ (alespoň v té restaurované kopii, která se mi dostala do rukou).

Manžel přinese své ženě životní pojištění a ona se rozhodne mu z vděku udělat houbový koláč. Přítomnost dvou rošťáků (tzv. katzenjammer kids) jí však práci neulehčuje, spíše naopak. Tento vcelku svěží animovaný kraťas, který zůstává věrný komiksovému způsobu ztvárnění, překvapí jak milou animací, tak břitkou pointou.

Dreyerův Vampyr není zdaleka tak jednoduchým soustem, spíše hypnotickým stavem, který nechce vyprávět, ale sugerovat sychravé pocity. Vždyť pro celý snímek je typická všeprostupující šeď, zahalující konání postav do imaginativního rámce. Po výrazové stránce je režisér věrný německému expresionismu, a to převážně ve stínohrách, kdy ani nemusíme vidět reálné postavy, abychom vypozorovali režisérovu snahu o vytvoření alternativní podoby lidské existence. Puncu mystičnosti se dostává filmu i rozpolceným ztvárněním. Přestože vznikl již ve zvukové éře, není zcela zvukový. Dialogy jsou pronášeny jen torzovitě, mezititulky zastávají vysvětlovací a hybnou funkci děje. Dreyer tuto torzovitost vnesl i do samotného příběhu. Nepokouší se ptát po příčinách, vskutku zobrazuje jen to, po čem touží. Hrdinům nevštěpuje hlubší psychologii, zato přikládá důležitou roli snům (hlavní hrdina se ocitne ve snu celkem třikrát). Krajina, do které se Allan dostává, působí mdle, bez života; jakékoliv kladné esence jsou vysáty upírovou přítomností. Není se pak co divit, že hrdina – distinguovaného vzezření se slušivým oblekem – je zpočátku bázlivý (spíše pozorující), přesto toužící pomoci. Nehodlá se smířit s bezútěšností, jenž cloumá z osudy místních. Rafinovaný Dreyerův přístup se projeví i na konci, kdy opět nechává věci a konání postav volně plynout bez vysvětlení. Je s podivem, že tento film se dočkal docenění až o mnoho let později, tehdejší kritika ho zcela zavrhla.