Pevek2

Bratri Karamazovi 21. stoleti na ceskem malomeste. Film o hledani stesti a mezich, ktere se pritom (ne)museji a (ne)mohou prekracovat. Perfektne napsany pribeh z jehoz zaveru mrazi. Perfektne a presne obsazeni herci. Uveritelna prostredi i motivace a styl, ktery na sebe nestrhava pozornost. Drobnokresbou a peclivosti se film dotyka hlubsi podstaty a klade divaku, ktery se necha, velmi neprijemne moralni otazky. Maly dloubanec na zaver: Jestli si POMO mysli, ze je film o pratelstvi, tak toho moc nepochopil. A jestli sel na film, ktery se jmenuje "Kobry a uzovky" s tim, ze uvidi pribeh o pratelstvi, tak je naivni jako divci romanek.

Jeden z nejlepsich sovetskych a ruskych filmu vsech dob. Vzdy me na nem znovu prekvapi, jak prirozene je napsany, zahrany a kolik temat jeho autori na tak malem prostoru otevrou a to jim jeste precizne funguje cely popsany mikrosvet pionyrskeho tabora (a politicke je to asi stokrat min nez Starci na chmelu, to jen tak mimochodem). Snoubi se tu vtip, presny popis, hledani neceho vetsiho s nekonecnym smutkem a ztratou iluzi.

Quillevere prechod na romanovy styl vypraveni vysel bohuzel jen castecne. Skoky v pribehu jsou zajimave, stejne jako to, ze se vetsina zvratu odehraje mimo zobrazovany vysek pribehu, ale nekdy to vytvari trosku chaos a neni cas si na zmeny zvyknout a zorientovat se v postavach. Jako reziserka je ale Quillevere skvela, umi vytvorit atmosferu, styl, ale hlavne zive a uveritelne postavy. Jenze stejne mi chybelo neco navic. A to neco navic asi melo byt ve scenari.

Ta paralela mezi chovanim nadrazeneho "Bileho boha" ke vsemu okolo a z toho vyplyvajicich dusledku neni vubec hloupa, ba prave naopak a myslenka, ze umeni muze vratit vysinutou spolecnost zpet do rovnavahy navic nevyzniva ani tak naivne. Problem podobnych alegorii je, jak se zbavit toho, aby nevypadaly tak chtene. A to se Mundroczoovi dari jen zcasti a nejmene na zacatku. K protivnosti vsech postav neexistuje kontrast a jeden by malem ztratil zajem, coz je vzhledem k vypovedi skoda. Stejne tak je skoda predvidatelnosti peripetii i podle mne neujasnene koncepce pohybu kamery. Ale pro ten namet a pro zamysleni nad nim to stoji za to videt.

Nejednoznacna psychoterapie a ne, zadne drama a la Kralova rec. A to mi sedi. Stejne jako me bavi, jak Desplechin vodi divaka za nos. Kdyby mu mene pomahal dostavat ze spatnych stezek zpet, byl bych ale jeste radsi.

Riot club je krasna ukazka toho, jak i scenar stojici na dialozich muze mit pri trose zrucnosti atmosferu a drajv. Prvni pulhodina je naprosto lahudkova a slibuje mnoho. Bohuzel se z toho pak stane tridne nekorektni povidacka o zdegenerovanych a dekadentnich bohacich, ktera je ve vsech aspektech predvidatelna. Kdyby tam parili chudi a ne bohati studenti, tak by byl rozdil v menu, v kvalite alkoholu, drog a castkach, ktere vytahuji z kapes.

Atmosfera a exotika se tomu neda uprit, ale jinak je ten film jako jeho posledni zaber. Porad se ceka, co bude a ono vetsinou neni nic.

Film o svobode, ktery je sam svobodny. Pascale Ferran divaku zprostredkuje ruzne zazitky, ale kompetence vykladu mu ponechava vsechny v rukou. Navic perfektne z drobnych detailu buduje mikrosvet pribehu. A navic jsou tu vrabci...

Pribeh Marie je vyborny ve sve urputnosti, ve vyvazovani detailu, ale predevsim v tom, co na takhle klasicky vypadajici story dokaze odvypravet. Kolikrat jsme uz videli nekoho, kdo tvrde bojuje s handicapem sveho sverence. Tady ale k jeho prekonani nedojde zazrakem, ale poctivou a tvrdou praci a trpelivosti. Tim, jak je prekonavana izolace hluchoslepe divky a jejiho okoli se zaroven otevira pro Amerise moznost ukazovat, co je vlastne rec, co je clovek a hloubeji se ptat po rodicovske roli a nakonec i transcendentnu a schopnosti se vyrovnavat se smrti. V nekterych momentech neni Pribeh Marie az tak prekvapivy, jak by mohl byt, ale na druhou stranu nekresli zadne cernobile charaktery, jak by jiste udelal Hollwood. I diky tomu jsou zaverecne emoce tak silne...

Precizni je tu zejmena herecky vykon hlavni predstavitelky a ramovani obrazu. Skoda je jen doslovne pointy.