villain

Koncentrovaná dávka čecháčkovství.

Spojením atmosféry a vizuální stránky prvního dílu s dějovostí toho druhého by vznikl, alespoň pro mě, dokonalý film.

Divácky velmi přístupný snímek, což u Parka není zvykem. Jen škoda té vyšetřovací linie, které se dostává příliš mnoho prostoru, a která v některých okamžicích ničí pracně budovanou atmosféru, tudíž posouvá celý film o stupínek dolů. Joint Security Area přesto patří k nejlepším počinům tohoto jihokorejského filmaře a může se směle porovnávat s jeho slavnější trilogií o pomstě. O úžasné kompozici a hereckých výkonech stejné úrovně ani netřeba mluvit. Unikátní pohled na jedno netradiční přátelství.

Velmi jemná, poetická romance mezi dvěma dívkami z opačných stran společnosti, která ani po letech neztratila nic ze svého šarmu. Obě hlavní představitelky hrají s neuvěřitelnou lehkostí a hlavně přirozeností, která dodává ději neskutečnou energii a rozhodně bych mu nevyčítal určitou naivitu, s jakou je podáván. Přeci jen, celý příběh sledujeme očima dvou sedmnáctiletých dívek, jejichž přátelství nečekaně přeroste v opravdovou lásku. Závěrečné vyústění už je jen třešničkou na pomyslném dortu. Plnohodnotných pět.

Film s velmi primitivním námětem, který zcela zbytečně (nebo spíš zcela záměrně) používá příliš složité vypravěčské postupy a s tím spojený symbolismus. Nářky na jeho nepochopení nejsou na místě, srovnání s díly Tarkovského je k smíchu.

Strnulé pohledy, netopýří oblek a praskání kloubů a kostí na sto způsobů a pokaždé jinak. 80's revisited.

Další z mnoha post-apokalyptických filmů s klasickou zápletkou pojednávající o skupině lidí, která se chce dostat z bodu A do bodu B cestou vedoucí přes zamořenou krajinu. Více než o proklamovaný horor se jedná o drama s prvky thrilleru, které především doplácí na neschopnost scénaristy vytvořit alespoň trochu sympatické postavy, na kterých by divákovi záleželo. Výrazným problémem je také samotné chování hrdinů; jejich až absurdní rozhodování v některých situací slouží jako hlavní hybatel děje, což filmu přirozeně škodí. Přesto Carriers je na svoje možnosti slušně natočený snímek s několika silnými momenty, který do svého žánru sice nic nového nepřináší, ale jeho příznivci nejspíše zklamáni nebudou.

Změť filmových klišé, kýče, prázdných postav bez téměř žádného emocionálního vývoje a hereckých výkonů podobné úrovně zahalená do krásného hávu. Naprostý opak toho, co bych čekal od jihokorejského filmu.

Zapojte svojí představivost.

Obrovské zklamání. Po dvou lahůdkách v podobě Cranku a jeho pokračování nám dvojice Neveldine / Taylor tentokrát nachystala neskutečně dementní podívanou. A dementní myšleno v tom špatném slova smyslu. Ano, je to béčko, ale i zde existují hranice, co je a není divák schopen vydržet, a tento snímek spadá až do oblasti neúnosnosti. Režisérské duo sice disponuje velkým množstvím nepřeberných nápadů a nemalým potenciálem, ale vše působí značně nedotaženě a překombinovaně. Jejich posedlost kamerovými triky a zběsilým střihem se naprosto vymyká jakékoliv kontrole a přechází do neřízené onanie nad vlastními klipovými schopnostmi. Co je mi ale opravdovou záhadou, jak z takhle našlapaného námětu mohli pánové vytvořit místy tak nudnou a ospalou záležitost, kterou nezachrání ani cool Butler. Alespoň, že Milo Ventimiglia z Heroes tu předvádí v asi dvouminutovém cameu nejlepší herecký výkon své dosavadní kariéry.