fisikk

Hezké zpracování a důkaz toho, že některé páry na sebe musí nějakou (někdy i delší) dobu počkat.

Řekla bych, že když překonáte prvotní šok z toho, že se v tomhle snímku nic nového nedozvíte a jediné co vám to může dát jsou absurdní vtipy (které prostě nemůžete za žádnou cenu pochopit, jen se jim bezduše zasmát), jste připraveni si užít si velice zvláštní filmový zážitek.

Po dlouhé době film, který přináší lidem poselství. A to o tom, jak je hrozně důležité držet se svých zásad, jednat podle čistoty svědomí a naučit to samé i své potomky. Což sice připravuje nelehkou cestu a mnohdy i se špatným koncem, ale za to prožitou s pocitem naplnění a podílu na změně budoucnosti pro naše příští generace. Jen velcí lidé dokážou učinit tyto skutky a unést svůj osud. Bez nich bychom se dále topili ve lžích.

Příběhů o Robinu Hoodovi jsem viděla nespočet a mám je moc ráda. Seana Conera obdivuji a Audrey Hepburn zbožňuji, z této jednoduché rovnice jsem tedy usuzovala výborný zážitek. Přesto mě toto zfilmování poněkud zklamalo. Vyhasnutí dotyčných po 20 letech je zcela přirozené, ale je škoda, že po návratu do "starých kolejí" už nic nezmohli se svými zvyky a nebyli si schopni vychutnat jeden druhého. Celkově jsem postrádala větší citové prožitky. Mám pocit, že jsem se dívala skoro celou dobu jen na boje.

Bezproblémový vztah rodičů bez jediné hádky je těžko k uvěření a ocenila bych alespoň částečný opak. Tyto situace patří k životu a jejich zakrývání vyvolává špatné pocity u dospívajících a jejich neschopnost řešit i malé rozepře končí často dětinským uražením a následným nakupením problémů, které musí jednoho dne zákonitě vybouchnout. Od koho jiného než od rodičů se můžeme naučit řešit i banální problémy? Chápu, že byl dokument zaměřen hlavně na prvního syna Honzu, ale chyběla mi provázanost a zážitky celé rodiny. Zvláště ke konci, kdy dospělost uběhla hrozně rychle. Z celého Honzova života mám pocit, že se jen stále bál, a proto odjel do světa, aby se našel. Naučil se tedy meditovat a určitě o sobě zjistil spoustu zajímavých věcí. Jenže neustále stagnoval na jednom místě a odmítal se posunout dál. Nemluvě o jeho práci, která měla být prvně jen na pár měsíců. Samozřejmě nemám právo ho soudit, protože mě samotnou tyto zkušenosti ještě čekají, avšak o to více mě zasáhly a budu se snažit takto nedopadnout. Úplně cítím tu depresi matky, která ví, že její syn měl na víc, ale nedokázal svůj potenciál využít. Moc se mi líbilo, jak rodiče zestárli, zmoudřeli a vydrželi spolu. Přišlo mi jako kdyby byli stvořeni jede pro druhého a prostě o tom nepřemýšleli. První minuty filmu mě naprosto vtáhly do děje díky Janině upřímnému popisu citů ohledně právě narozeného dítěte. Myslím si, že pocity lenosti vstávání k plačícímu dítěti trpí každá matka a nepodělení se o ně vede ke stále častějším poporodním depresím. Janina odpověď na Honzovo vyčítání špatné výchovy: "Nemůžeš předejít svůj stín," nebo "Dělali jsme co mohli, ale byli jsme moc mladí," je naprosto irelevantní a nesouhlasím s ní. Jednak jsem přesvědčena o tom, že jsou nám do cesty stavěny překážky takové obtížnosti, kterou jsme schopni překonat. A jestli byli moc mladí, tak si ještě neměli pořizovat dítě! Nevěřím hlavní hrdince, že by nikdy neměla sny, které by si chtěla splnit, a že udělala vše co měla. Odkud by tedy pramenilo její zklamání nad synovým lenošením, když otec to vůbec neřešil?

Jako šíp mě zasáhla "jednoduchá" emoce, kterou cítil Honza k Janě. Na dně společnosti si uvědomil, co opravdu lidé potřebují k žití, a co jediné je dokáže udělat opravdu šťastnými - LÁSKA. Tento film by si měli pustit všichni vyhaslí jedinci, kteří ztratili smysl života. Nelíbilo se mi, co nakonec Jana udělala, protože on se o ni staral v mnohem těžších situacích a za tuto dobrosrdečnost ho ještě navíc obdivovala. Osobně bych více ocenila rozebrání důvodů, proč tito lidé skončili tam, kde skončili. Definování pocitů se kterými se v sobě Jana po opuštění dcery musela celou dobu prát, a to pořádně do hloubky, film by tak měl ještě větší grády. Stejně tak ze strany Honzovy minulosti, o které jsme se nedozvěděli vlastně nic. Překvapil mě jeho proslov, že bude kdykoliv schopný Janu uživit. Z těchto dvou lidí mám takový pocit, že Honza si tento osud vybral, smířil se s ním a zažíval s Janou ty vůbec nejšťastnější chvíle života. Oproti tomu jeho družka zde skončila spíše špatnými rozhodnutími, depresí a neschopností se znovu postavit na nohy. Několikrát prohlásila, že když bude opravdu chtít, dostane se z toho. Je škoda, že nikdy tuto sílu nenašla. Budu doufat a snažit se, abych takto taky neskončila.

Když zadáte do vyhledávače (sekce obrázky) Audrey Hepburn, z 80% vám vyhledá momentky právě z tohoto snímku. Podobně je tomu i s reklamními předměty. Ačkoli je tento film tolik propagovaný, mě oslovil bohužel nejméně. George Peppard působí vedle Audrey nevýrazně a hlavní dvojice utvořila spíše sourozenecký vztah. Jako milenci se k sobě vůbec nehodí. Hollyino procitnutí na konci nebylo dostatečně hluboké a za těch pár chvil nestačilo na diváka plně zapůsobit. Čekala jsem větší citovou pohnutku. Z vlastní zkušenosti znám několik osob, které se bojí zamilovat a odhání od sebe ty, kteří je milují. Potřebovali by proto uvidět větší emoční hloubku na plátně, takovou, která vysvětluje proč odhodit závoj strachu a vydat se lásce vstříc. Na obranu musím ale říct, že Holly je zde něco jako Bridgett Jonesová, tj. mladá, naivní, avšak na rozdíl od již zmíněné překrásná, roztomilá a přitom jemně dívčí.

I přes skvělé herecké výkony mi zde chybělo vyústění zápletky. Vysvětlení motivu, způsob provedení, propašování těla a obzvlášť "tajemství" zahrádky.

Nechci být úzkostlivá, nebo úzkoprsá, ale opravdu si myslím, že tento film není vhodný pro děti. Vůbec se mi nelíbí to poselství, které předává. Jak je hrozně jednoduché někoho zabít a nedělat si z toho výčitky. Stačí si to umět odůvodnit a dál pokračovat. "Nikdo mi nikdy neřekl, že zabíjet se nemá". Tahle věta mě naprosto šokovala a jen potvrzuje nevhodnost některých rodičů k výchově potomků.

Z tohoto snímku je mi opravdu smutno. Vím, že by se měla ztvárňovat čirá skutečnost tak, jak opravdu byla, ale měla by také přinášet nějaké ponaučení. Jen to potvrzuje staré příšloví, které naprosto nesnáším: "Za dobrý skutek, budeš po zásluze potrestán". Takhle se naše společnost nikdy nezlepší. Nemůžeme se stát lepšími, když se budeme dívat na filmy, jejíchž poselství nám předává: "Pokud se dáš na stranu bezpráví, skončíš velice špatně a všichni tvoji blízcí se na tebe vykašlou." Tenhle postoj naprosto odmítám.Z tohoto filmu na mě číší akorát tak beznaděj.