JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

258 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
    • 8.9.2017  22:44
    Clarence (TV seriál) (2014)
    *****

    Uhrančivá óda na odřená kolena, natržená trika a bahno ve vlasech, ale i na krásu špíny obyčejného předměstí. Za mnoho let první seriál Caroon Networku bez fantaskní premisy, což ale v žádném případě neznamená, že by byl prostý fantazie. Obzvláště v dnešní době elektronické zábavy úchvatně návodný seriál, který dětem i dospělým připomíná, že velkolepá dobrodružství nečekají jen v nereálných světech, ale rovnou za barákem.

    • 8.9.2017  22:00

    BMXka a velké dobrodružství na maloměstě, tentokrát v současném Estonsku. Neskrývané pocty 80s amblinovkám nevznikají pouze v USA, jen tentokrát se nekoná žádné rochnění pro nostalgiky typu "Stranger Things" či "To", ale čistokrevná dobrodružka pro dnešní děcka, což je v jistém ohledu ještě sympatičtější. 7/10

    • 14.7.2017  20:18

    Atypický hollywoodský blockbuster a adaptace s ambicí - více v recenzi pro ČRo Vltava.

    • 14.7.2017  20:01
    Křižáček (2017)
    **

    Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje.

    • 14.7.2017  19:41

    Kategorie "doják" prokazuje svou životnost stranou přežitých genderových schémat. "Their Finest" do klasického milostného trojúhleníku vnáší motiv emancipace, který zase podmiňuje převrácení klišé a rolí, které jsou postavám přiřknuty na základě pohlaví. S tím koresponduje linie o prosazování se žen na postech a v odvětvích dříve přiřknutých mužům. Skrze dobře rozvržené mužské postavy nabízí film identifikační vzory také pro mužskou část publika, což ve výsledku skládá podívanou, u které si emancipačně může pobrečet každý.

    • 14.7.2017  19:32
    Don Gio (1992)
    ***

    Na karlovarském festivalu uvedná remasterovaná a lehce autorsky upravená verze připomněla "Dona Gia" jako fanatsamgorickou frašku i dílo, které předčilo svou dobu, v níž bylo nepochopeno. Příznačně z karlovarského úvodu tvůrců, během něhož osvětlovali zásahy do filmu při remasterování (vložení titulků, které pomáhají orientaci v ději a postavch), vyplývá, že "Don Gio" je do takové míry dílem své doby, že ani jeho autoři již zpětně nebyli schopni ho zcela pochopit a pociťovali potřebu jej pro současné uvedení po 25 letech divákům zpřístupnit. Dnes vyznívá jako operně rozmáchlá férie realizovaná na prostoru jednoho televizního studia a servisních chodeb v podzemí České televize prostřednictvím postupů avantagrdního divadla, která v kostce glosuje euforický i deziluzivní chaos raných devadesátek. Najdeme zde do burleskních výjevů kondenzované všechny dobové prvky od ideologického idealismu přes kritiku mamonářství a zaprodávání hodnot ve jménu povrchního obohacení až po rozpuk nahoty a pokleslch mravů. Cabanovská časová kapsle dnes navíc oživuje už zapomenutý dobový fenomén horečnaté snahy namastit si kapsy na módní mozrtovské horečce, která se strhla v souvislosti s klasikovým kulatým vročím a v české kotlince se potkala s počátky dravého kapitalismu.

    • 14.7.2017  17:36

    Film tak napěchovaný mladistvou energií, až rezignuje na cokoli jiného. Výsledkem je hyperafektovaný vír mládí s vším jeho vzdorem, namyšleností a egocentričností. Ostatně pávě sebestřednost představuje alfu a omegu "Axolotl Overkill", protože vyprávění nemá jinou logiku než, že se veškeré zdejší výjevy točí kolem hlavní hrdinky. Proto také film nikdy nepřichází s jakýmkoli ukotvujícím rámcem, který by konstatoval, jestli předkládané výjevy jsou realita, sny, fantazie či zbožná přání člověka dospívajícího v éře lifestylu a hypermediality. Na film i předlohu se nevyhnutelně lepí label kontroverze a provokace, který ale pouze konstatuje generační rozkol. Při tom život hlavní hrdinky, či jeho představa neilustruje apokalyptickou úroveň dnešní mládeže. Naopak ideálně ukazuje postoje a míru vztahu sebe vůči okolí, které jsou vlastní mládí v jakékoli době. Když "Axolotl Overkill" vztáhneme k současné dospívající generaci, tak lze vlastně říci, že pokud se takto vskutku vidí alespoň část mladé generace, je to pozitivní. Osvěžující je otevřený přístup k sexualitě bez tabu i démonizací a ignorace tradičních konceptů genderu a rodinného uspořádání. Hrdinka Mifti tak nevzdychá po nějakém klučinovi, ani neřeší dilema, jak si zařídit budoucnost, nýbrž si jen nezřízeně užívá, všeho, co jí svět či její představivost postaví do cesty. Pak je tu druhá strana mince, že je zpovykaná, rozmazlená, fraškovitá a díky zaopatřenosti zcela odtržená od sociálně existenčních ohledů života. Jenže to v základu je definicí jakékoli mladé generace.

    • 10.7.2017  15:37

    Promarněný potenciál, který se neustále po celou dobu filmu zpřítomňuje. Výsledek totiž je jen standardní dokument mapující lineárně Ledgerovu kariéru, kterou komentují mluvící hlavy. Ponechme stranou, že výběr, potažmo dostupnost promlouvajících lidí vyvolává dojem nedořečenosti či absence nějakého protipohledu. Hlavní úskalí spočívá v tom, že propagace filmu vyzdvihovala přístup ke stovkám hodin záznamů, které si herec pořizoval na příruční kamery. Jenže těm je navzdory názvu věnován pouze zlomek stopáže. Těžko říci, jestli v reálu bylo z čeho vybírat, ale malá sólo etuda, kde si Ledger sehrává scénku paranoidního odchodu z hotelového pokoje, představuje zářný záblesk bezprostřední kreativity, který je ale jinak utopen v okecávání Ledgerova talentu druhými lidmi. Už jenom proto, jaké byl Ledger byl tvůrčí dynamo a jak měl nakročeno k velkým věcem před i za kamerou by si zasloužil lepší poctu než jen běžný dojímavý nekrolog. Nabízela by se třeba širší glosa, která by jeho talent poměřovala s jinými - ostatně jedním z mimoděk nejsilnějších momentů, které ale dokument nikterak nezužitkoval, je opět Ledgerův vlastní záznam, když cestou do USA za kariérou čte spisy Bruce Leeho, jiného předčasně zesnulého multitalentu. Paradoxně tak nakonec hlavním přínosem neadekvátně nazvaného dokumentu zůstává pouze to, že rozmělňuje mýtus kolem Ledgerova úmrtí ve vztahu s rolí Jokera.

    • 5.7.2017  03:36
    Baby Driver (2017)
    *****

    Muzikál může být i dnes stále živý žánr, a to navíc ne pouze v předvídatelné resuscitaci klasických postupů a la "La La Land" a spol., ale díky uchopení formálním mistrem s ambicí. Primárně sice "Baby Driver" mísí gangsterku a romanci, ale mnohem zásadnější je Wrightův koncept veškerý styl filmu vystavět kolem hudby. Sice ve výsledku postavy zpívají a tančí pouze občas, ale o to víc tu na hudbu tančí auta při honičkách, v rytmu soundtracku se střílí a vykrádají banky, ba dokonce i ty zamilované pohledy mají svůj sound. Úvodní titulkový záběr s cestou pro kafe co do choreografie pohybu aktérů, kamery i mizanscény a sladění všech těchto složek s hudbou představuje jeden z naprostých vrcholů muzikálu. Na obecnější rovině je neméně fascinující, že za nejmlaději působícím hollywoodským filmem posledních let stojí čtyřicátník, což se nevztahuje pouze na formální svěžest a feeling filmu, ale také nevyhnutelný pocit generačního lakmusového papírku. Už trailer mohl u třicátníků vyvolávat pocity nepatřičnosti, který film ještě upevňuje svým zastřešujícím principem coby zpřítomnění niterného pocitu mladých vyrůstajících v popkultuře, kde se každý vidí jako hvězda vlastního videoklipu. Věk Wrighta pak prozrazuje pouze hudební vkus a konkrétní volba skladeb, byť podobně jako Tarantino má šanci z oprášených kdysi-hitů a zapadlých vychytávek udělat generační retro soundtrack. Současně ale také ukazuje, jak zásadní vklad do předchozích společných filmů vnášel Simon Pegg, protože "Baby Driver" na rozdíl od nich postrádá nadhled a schopnost se nebrat vážně.

    • 3.7.2017  00:38

    Jedno velké překvapení, především proto, že film takovéhoto ranku člověk z východní Evropy rozhodně nečeká. "Měsíc Jupitera" není žádná angažovaná festivalovka, jak by mohla napovídat premisa, naopak má nejblíže k ambicióznímu hollywoodskému overgroundu. Nevyhnutelně vytanou na mysl "Potomci lidí", se kterými jejich maďarský ekvivalent sdílí nejen dějové motivy, ale také formální rozmáchlost a dech beroucí realizaci. Stejně jako Cuarón také Mundruczó za pomoci bravurně koncipovaných dlouhých záběrů s komplikovanými kamerovými jízdami a epickou mizanscénou spřádá pulzující obraz světa, který slouží jako vtahující realistický rámec pro fantaskní zápletku. Oba filmy takto vyprávějí variace archetypálních příběhů, jenže zatímco americký projekt svým stylem pomáhá archetypu získat novou emocionalitu a naléhavost, Maďaři na schéma „hollywoodského“ příběhu o prozření a spáse nasazují rovinu morality se sociálními a náboženskými rovinami. Případně se jako další analogie nabízí devadesátková tvorba Luca Bessona, kterou "Měsíc Jupitera" evokuje především svou barevnou paletou a celkovým stylem. Ovšem zatímco Besson stavěl žánrové postavy do výstředních nežánrových prostředí a situací, tak Mundruczó do larger-than-life žánrových situací či rolí staví nežánrové chybující i pochybující egocentrické hrdiny. Současně při uvážení kontextu maďarské reality s reálnými uprchlíky na hranicích a polarizovanou společností není snadné určit, kam na škále komerce -umění "Měsíc Jupitera" zapadá. Zcela jednoznačně ale představuje ohromující doklad životnosti maďarské kinematografie. Jestliže v předchozích letech ji česká kritika používala jako kontrast k poměřování české produkce, nyní se ukazuje jako něco pro nejen zdejší tvůrce i instituce zcela nedostižného. "Měsíc Jupitera" je angažovaný spektákl, jenž zpracovává témata vlastní festivalové produkci. Svou rozmáchlostí přitom dokázal oprostit uprchlickou realitu od fragmentarizace jejího obvyklého mediálního uchopení a přináší zdrcující katarzi její neuchopitelné monstrozity.

    • 2.7.2017  22:54
    V pohodě (2017)
    **

    Čínská festivalová kinematografie současnosti v kostce aneb vábnička kritičnosti a reflexe poměrů, ale přitom opatrně, aby se moc nevybočilo z mantinelů. Absurdita zde nemá osten, ale naopak eskapisticky úlevný efekt, zatímco realita urbánní mršiny postindustriálního maloměsta je jen strohou bezobsažnou kulisou lehké morality, či spíše opět jen jejího příslibu.

    • 2.7.2017  01:48
    Janička (2017)
    **

    Současný vrchol festivalového high conceptu. Zatímco "Líná zátoka" byla ještě koherentní žánrová fraška, "Janička" je čistě anarchistická ptákovina, která kašle na zažitá pravidla a poučky kinematografie. Muzikál odhalující debilitu muzikálů tím, že rezignuje na výpravu, střih a rytmickou choreografii, se prolíná s náloží fatalistických proklamací o víře, historii a nacionalismu, zatímco se tu a tam objeví něco nosného, co záhy vystřídá samoúčelná prdlost. Pánbíčkářská Hvězdná pěchota z Francie hledá SuperStar posouvá Dumontovo trollení ještě za předchozí hranici cíleného výsměchu festivalovému publiku, jaký si předtím dovolil jen Takeši Kitano. Ať už divák na projekci zůstane, nebo odejde, jedná se o porážku i výhru současně. A samozřejmě, kdyby pod filmem nebyl podepsaný věhlasný autor, bavili bychom se o provokacích, nebo jen o fiasku? Doufám, že příští Dumontův počin bude sci-fi s real time animovanými hovny; premiéru v Cannes má rozhodně v kapse.

    • 17.4.2017  20:12
    Normálka (TV seriál) (2009)
    *****

    J.G. Quintel vyrůstal na 80s a 90s popkultuře a je to hodně znát. Zatímco ostatní se na kýč, patos, módní výstřelky a přežité technologie téhle éry pokoušejí zapomenout, on jim s nakažlivým nadšením vystavěl pomník pro nové generace. Každý díl je esencí toho nejvíc cool z osmdesátek přetavené pohledem nadšeného kluka dřepícího před videem a snícím o vlastním ultimativním bijáku, kde není ani špetka racionality, ale naopak všemu vládne svoboda cartoonové logiky. Z dobové myšlenky, že každý pořádný flák musí mít střihovou montáž podloženou dobovou vypalovačkou, divokou bitku / honičku / kaskadérskou vychytávku a pořádný výbuch, si Quintel udělal hlavní dramaturgické motto. Jen to místo hodiny a půl vměstnal do 10 minut. ___ PS: Všechno musí jednou skončit a Normálka po osmi letech a 261 dílech odešla ve vskutku velkolepém stylu. Celá závěrečná osmá sezóna je fenomenálním počinem, který bravurně vyvažuje zábavu s melancholií a obřími emocemi i důmyslnými meta referencemi na fungování fikčních světů a jejich diváků. Samotné trojdílné finále pak válcuje diváky jako kulminace zmíněných kvalit, navíc prošpikovaná smrští koncepčních formálních nápadů. Ačkoli by šlo láteřit nad tím, že Cartoon Network seriál zařízl, mnohem zásadnější je, že tvůrci dostali možnost jej zakončit důstojně, opulentně a nezapomenutelně. Zatímco jiné dlouho běžící epizodické animované seriály prostě přestanou (nebo ještě hůře pokračují navěky), Normálka si zajistila místo v síni slávy po boku dalších nejemotivnějších a nejkomplexnějších kulminací epických příběhů jako Legenda Korry či Cowboy Bebop. Díky za všechny ty společné chvíle. Óóóóuu!

    • 1.4.2017  19:52

    Moc smutný pohled. Jackie Chan předává štafetu mladším tajtrlíkům s plastikovými tvářičkami a do toho se natřásá několik modelek, to vše v nesmyslně našňupaném vyprávění – takže u vlastně máme jen dražší a mainstreamovější ekvivalent "Exodu do Šanghaje". Chanovo zaprodávání se Číně zde má jednak propagandistické konotace – koprodukce s Indií evidentně měla pomoci vztahům stran v Indii negativně přijímaného projektu Belt and Road Initiative. Navíc absolutní podřízení se těm nejděsivějším trendům současné čínské produkce ústí v naprostou nekoukatelnost pro příznivce Chanových klasik. Čínské publikum je okouzleno spektákly toho nejnižšího a nejnadreálnějšího kalibru, takže čínské kasovní trháky se neobejdou bez bláznivě překotných CGI scén za hranicí uvěřitelnosti. "Kung Fu Yoga" je pak smutným dokladem, že publikum, na které Chan cílí, není zvědavé na krkolomné kaskadérské kousky a nápaditou choreografii. Chan si tak vystačí s pitvořením a kupou pixelů. Dokonce i těch pár scén, kde opakuje své charakteristické choreografie z dob svého kariérního vrcholu, se nedají sledovat, protože namísto klasických kompozicí do celku, kde by vynikly pohyby a nápady, je akce rozsekaná na titěrné záběry, aby to mělo rádoby dynamiku. Stanley Tong je vedle Ringo Lama druhý veterán, jehož návrat dával naděje na comeback stylu zlaté éry hongkongské kinematografie, ale ještě fatálněji než u Lama výsledek pouze stvrzuje, že tahle éra se za současné konstelace čínského průmyslu nevrátí.

    • 19.1.2017  00:50

    Gordonův pokus o space operu bohužel krachuje na podcenění základů žánru. "Vesmírní trakeři" mají parádní a nápaditý koncept - namísto obvyklého oživování pohádek či westernů v kulisách barvitých sci-fi světů přichází s marginálním žánrem trakerských filmů (vedle amerických klasik jako "Convoy", "Black Dog" či "White Line Feever" má své příspěvky také v japonské kinematografii v sérii "Torakku jaró" i v porevoluční střední Evropě ve "Fontáně pre Zuzanu 2"). Jenže Gordon a scenárista Ted Mann nejen že nedokáží přenést tirácký étos do svého vesmírného dobrodružství, ale navíc nemají ani sympatické hrdiny, kteří by film dokázali nést. Nepomáhá tomu ani herecké obsazení, protože Stephen Dorf a Denis Hopper spíš vyznívají jako hodně marné klony Luka Skywalkera a Hana Sola než sehrané duo. Opět se navíc potvrzuje, že Gordon je sice velký hračička co se týče speciálních efektů, ale nic jiného kloudně režírovat neumí, přesněji řečeno ho to vůbec nezajímá. Jakmile nastoupí dialogové scény, kterých je tady o poznání více než v jeho předchozích předváděčkách mechanických efektů, jakákoli energie ze scén rázem mizí a nahrazuje ji jen topornost televizních inscenací. Výsledkem je tak jakýsi podivný "Star Trek" či "Červený trpaslík", ale bez pořádného humoru, charismatu či dobrodružství.

    • 19.1.2017  00:16
    Deadpool (2016)
    **

    "I'm too old for this shit." Filmový, ale stejně tak i komiksový "Deadpool" je vítezstvím marketingu a korporátní mašinérie, které se vydává za třeskutě frajerské, nekonformní a rebelantské dílo outsiderů. Nemalou zásluhu na tom má dlouholeté živení mýtu ratingové kategorie R (v případě komiksů M) jako domnělé značky radikálnosti a necenzurovanosti. Vážně je měřítkem kvality, jestli se ve filmu řekne pár sprosťáren a ukážou nějaké kapky krve? Fakt, že "Deadpool" se stal velkým kasovním trhákem stvrzuje leda tak uniformitu mainstreamu nového tisíciletí. V osmdesátkách či devadesátkách by byl jen jedním z desítek filmů s hubatými hláškami a pár akčními scénami, které se každý měsíc předháněly o pozornost teenagerů a dětí na pultech videopůjčoven.

    • 8.1.2017  21:07
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    *****

    Stejně jako Tarantino se neomezuje pouze na citování, ale z okrajových žánrů destiluje jejich esence a z nich vytváří divácky ultimativní pastiše, také bratři Dufferové totožně přistupují k osmdesátkovým hororům, teenagerským bijákům a dětským dobrodružkám, aby z nich uhnětli dokonalý fantastický příběh, který divákům dá současně pocítit úžas dětství, úzkosti dospívání i strachy rodičovství.

    • 8.1.2017  21:06

    Když šedesátiletý animátor dostane nabídku, že studio Ghibli zaštítí jeho celovečerní debut a zajistí mu tvůrčí svobodu, nemůže vzniknout nic jiného než film z odlišného světa a odlišné doby, který nezapadá do soudobých škatulek.

    • 8.1.2017  21:05
    Aaaaaaaah! (2015)
    *****

    Nelítostný pohled na základní principy mezilidských vztahů, ale současně i bezprecedentní ukázka autorské ochoty obětovat pro vlastní vizi cokoli – třeba nechat si zdemolovat, zasvinit a pochcat vlastní byt.

    • 8.1.2017  21:05
    Kvílení (2016)
    *****

    Film stejně zrádný, uhrančivý, lstivý a nevyzpytatelný jako sám Ďábel. Dokonalé naplnění základního hororového principu, že nejděsivější je ztráta racionálních jistot, což dostávají pocítit nejen zdejší postavy, ale především i diváci.

    • 27.12.2016  03:46
    San ren xing (2016)
    ***

    Johnnie To na stará kolena blbne s green screenem a digitálními kamerami. Že se veterán neuzavírá novým technologiím, je samo o sobě sice chvályhodné, ale výsledkem toho je bohužel jen samoúčelné technologické demo, které pouze v záblescích připomene dávno minulou tvůrčí bravuru Johnnieho Toa. "Three" lze popsat jako desátý nálev z jeho fenomenálního "PTU" cezený přes drama o lékařské etice. Fakt, že hongkongský deník SCMP Toovu novinku ve výroční bilanci umístil na 11 místo z 52 hongkongský filmů uvedených v kinech tento rok stvrzuje jednak nevalné kvality domácí produkce, ale možná také touhu hongkongských diváků vidět filmy o policistech, kteří už jsou tak sežraní systémovou rutinou, až zcela rezignují na morálku.

    • 16.12.2016  15:09

    Volba režiséra byla pro mnohé překvapením, ba dokonce důvodem k nedůvěře, ale když ponecháme stranou fanouškovskou zaťatost, ukazuje se jako naprosto logický krok ze strany producentů, který navíc dokonce lze vnímat jako pochopení podstaty franšízy. Ať už to bylo shodou okolností, nebo vyloženým tvůrčím vkladem, pravdou zůstává, že pod záštitou Justina Lina se z franšízy "Rychle a zběsile" stal týmový blockbuster. Právě tím má v jádru být i "Star Trek", jenže Abrams ve své fanboyovské zaslepenosti aspekt tragicky nepochopil a obzvláště v druhém filmu se točil jen kolem dvou figur, zatímco ostatní ponechal jako jejich sekundanty. Lin sám o sobě zajisté není mermomocí zárukou vyváženosti, ostatně "Rychle a zběsile 6" trpělo v základu podobnými neduhy. V případě třetího "Star Treku" je proto na místě vyzdvihovat angažování Simona Pega do scenáristického týmu, který zajisté coby představitel právě jedné z oněch přehlížených postav mohl mít zájem na tom, aby padlo zaměření na Kirka a Spocka a naopak se do popředí dostaly další členové posádky. Abramsovi patří uznání za to, že nastavil chytrý reboot ikonické franšízy, ale paradoxně až s Linem dosáhl nový Star Trek své ideální podoby svižné sci-fi týmovky, která bravurně střídá napětí, akci, konverzační humor, atrakci interakce kontrastně profilovaných postav a velkolepou vědeckofantastickou spektakularitu s brakovou zábavností. Zdejší závěrečná podoba ikonického hlášení do lodního deníku se stává stvrzením i příslibem do budoucna, že posádka lodi Enterprise se konečně stala sehraným týmem a soběstačnou entitou, která přestala brázdit známý svět fanovských aluzí, ale konečně se vydává vlastním směrem vstříc neprobádanému vesmíru.

    • 16.12.2016  14:43

    Když by člověk hodně chtěl, mohl by říct, že Abrams vytvořil mnohovrstevnatě sofistikované oživení "Star Treku", kde umocnil a aktualizoval všechny aspekty klasického seriálu, tedy nejen jeho idealismus a étos, ale také jeho campovost. Spíš je ovšem na místě si přiznat, že druhý nový "Star Trek" má podstatné problémy, které pak dávají vyniknout jeho nechtěně směšným prvkům v čele s děsivým přehráváním všech hlavních zúčastněných. Achillovou patou filmu se stává scénář, který je celý vystavěný kolem jednoho velkého zvratu vážícímu se k odhalení jména hlavního záporáka a z toho následně odvozených variací na ikonické momenty klasických "Star Trek" filmů. Jenže kromě těchto prvků film nenabízí nic jiného, co by upoutalo diváckou pozornost a umocnilo tak efektnost těchto momentů. Jestliže v nových "Star Wars" Abrams zaštítil vznik skvělé fanfikce, která nápaditě variovala, převracela, aktualizovala a obohacovala kánon, "Star Trek: Do temnoty" je ukázkovým příkladem lajdácké fanfikce, která jen nekoncepčně variuje svůj vzor, ale při tom do něj nevnáší nic nového, ale ani samostatně funkčního. Můžeme teoreticky děkovat, že "Star Trek" se tak paradoxně stal odstrašujícím příkladem, ze kterého se u Disneyů poučili a tak Abramsovi svěřili jen první díl nových pokračování. Právě druhý "Star Trek" totiž ukázal, že Abrams je skvělý ve vytváření nových a chytrých variací starých světů, ale bohužel už pak napodruhé neví, co si s nimi počít.

    • 16.12.2016  14:14
    Atlas mraků (2012)
    ****

    Tentokrát se sice nekoná žádná revoluce ani update filmových výrazových prostředků jako v případě "Matrixu" či "Speed Racera", ani setkání s něčím neskonale svěžím jako v případě "Lola běží o život", ale to v žádném případě nesnižuje kredit Wachowských a Tykwera. Jejich první spolupráce je jedno velké „a přece to jde“, a to jednak vůči údajnému přesvědčení producentů a představitelů studií, že stejnojmennou předlohu nelze zfilmovat, ale také vůči zabedněné domněnce, že výsledek by byl nějaká intelektuální dumka; případně můžeme přidat i přesvědčení, že v Evropě nelze natočit spektakulární blockbuster. Právě fakt, že "Atlas mraků" v jádru nedělá nic revolučního, ale přesto zcela bez potíží vede diváka svým zdánlivě spletitým vyprávěním, je ve výsledku fascinující doklad vyprávěcích možností filmového média a jeho jazyka.

    • 10.12.2016  01:19
    Doba temna (2016)
    ****

    Mistrovství režie aneb jak z národoveckého špionážního dramatu čistě za pomoci formálních postupů filmového jazyka udělat maximálně diváckou podívanou.

    • 26.11.2016  14:14

    Trailer nelže, tohle je totání doják. Dokonce i srdce zapšklého filmového cynika roztálo, záhy začala cukat brada a minimálně třetinu stopáže do závěrečných titulků už to bylo přes slzavý závoj. Co si budeme povídat, určité filmy chtějí konkrétní věk. Stejně jako na Wenderse či Tarkovského má člověk ideální dispozice coby rozervaný teenager na prahu dospělosti, na sentimentální filmy, které by v mládí sepsul jako plytkou ždímárnu emocí, musí zestárnout a něčím si projít. "If Cats Disappeared from the World" je adaptace stejnojmenné knihy filmového producenta Genkiho Kawamury, který právě coby spisovatel je v Japonsku enormně populární. Film perfektně zúročuje Kawamurovu cinefilii a sečtělost, které pak nenásilně přenáší do skvělého vyprávění, jež dýchá autenticitou, jaká se v dnešní prefabrikované a uniformní japonské popkultuře zřídka vyskytuje. Film se na rozdíl od ostatních soudobých titulů nepodbízí mladému publiku a naopak své reference skládá z titulů, které znají lidé Kawamurovy generace. "If Cats Disappeared From the World" tak není jen velkým osobním vyznáním lásky k lásce, filmu, kočkám a životu, ale také poctou zlaté éře japonské indie kinematografie, potažmo inspirativního období tvůrčího kvasu přelomu tisíciletí v globálním rozměru, jak naznačují připomínky filmů "Hanna and Alice", "Fight Club" i "Happy Together".

    • 26.11.2016  14:10
    Taijó (2016)
    odpad!

    Japonský zoufalý pokus o vlastní filmovou franšízu po vzoru "Hunger Games" zaujme především tím, jak je nekoncepční a nesoudně ambiciózní. Soapoperová degenerace japonské audiovize zde dospěla do stádia totální afektovanosti a hysterického neherectví. Paradoxně se ale tvůrci rozhodli, že televizní tajtrlikování marných mladých představitelů budou formálně pojímat jako hluboké a vážné drama. Řada vypjatých scén je tedy snímaná v dlouhých záběrech ve velkém celku s jízdou. Jenže namísto kýžené intenzity "Potomků lidí" či "Revenanta" zde z plátna sálá taková herecká a stylová zaoufalost, že výsledek v lepším případě působí směšně, v horším pak vyloženě debilně a urážlivě. Jako třešnička na kravinci se pak "The Sun" chlubí odpudivě rozvedeným dějovým motivem, který utužuje japonskou rape culture.

    • 28.9.2016  14:43
    Ani*Kuri15 (TV seriál) (2007)
    ***

    Předváděčka patnácti dobových animátorů a režisérů je současně kompaktním přehledem stylu jejich zastřešujících studií, ale bohužel i shrnutím dobového stavu anime průmyslu. Na jedné straně je zde hrstka zcela osobitých tvůrců, kteří mají výrazný vlastní styl, především co do atmosféry, témat či kresby - Makoto Šinkai (kočky), Michael Arias (děti s robotem), Šódži Kawamori (mimozemský útok na NHK) a Satoši Kon (dobré ráno). Pak je tu ještě Mamoru Ošii (mořská panna), který už dělá ryze vlastní věci a na nic a nikoho se neohlíží. Vedle nich se najde pár tvůrců - obzvláště Šindži Kimura (invaze mimozemšťanů v laciném provedení), Kazuto Nakazawa (jeden den v životě animátora) -, kteří zaujmou svými výtvory, z nichž je ale zároveň možné poznat, že ač jako animátoři či designéři jsou vyhledávanými specialisty, těžko se od nich coby režisérů či tvůrčích autorů můžeme dočkat něčeho víc než jednorázových hříček.

    • 28.9.2016  14:36

    "Cesta do fantazie" představuje jednak úžasně uhrančivou podívanou, ale především jeden z nejvýmluvnějších dokladů, proč by se o Hajau Mijazakim nemělo mluvit jako o "japonském Disneym". Ačkoli tento přívlastek bývá užit ve chválihodné snaze představit tohoto výjimečného tvůrce potenciálním divákům, kteří o něm nikdy neslyšeli (a dodnes takoví jsou), současně filmy Mijazakiho i studia Ghibli krutě obírá o jejich osobitost. Díla tohoto zcela solitérního režiséra totiž mají s tvorbou disneyácké továrny společné maximálně povrchní schodu, že jsou komerčně úspěšné a animované. A stejně tak je to i s často se vyskytujícím popisem Cesty do fantazie jako "japonské / anime Alenky v říši divů". Ostatně stačí porovnat Mijazakiho film s disneyáckou adaptací Alenky z roku 1951. Ta je typickým produktem precizní studiové výroby - optimalizovaný produkt, který je dílem nikoli jednoho autora, nýbrž týmu, kde o post režiséra se podělilo několik animátorů specializovaných na odlišné sepekty animace, stejný přístup je uplatněný u scénáře, jenž prošel rukama třinácti různě specializiovaných scenáristů, kteří předlohu upravili do líbivé podoby. Tento model je totožný u všech klasických animovaných filmů studia Disney, a i v éře renesance studia byla režie (až na ojedinělé výjimky) dělena minimálně mezi dva animátory. Studio Ghibli je naopak bytostně autorské, Mijazaki a Takahata každý zvlášť na svých filmech figurují jako režiséři a scenáristé. Mijazaki pak představoval autorskou záštitu i nad projekty jiných mladších režisérů coby autor scénáře. Zatímco studio Disney v drtivé většině adaptovalo knižní předlohy či vycházelo z klasických bájí a legend, Mijazakiho snímky povětšinou pocházejí z mistrovy vlastní imaginace. Dokonce i ve výjimečném případě, kde základem příběhu je konkrétní dílo (Doručovací služba čarodějky Kiki, Howlův kráčející hrad), se výsledný film ubírá vlastní cestou a předlohou se spíše jen inspiruje. Mijazaki se nikdy netajil svými inspiracemi a jeho díla fascinují mimo jiné právě tím, jak dokáže elementy z japonské i evropské literatury, kultury a historie spojit do unikátních vizí, které skrze podobnosti motivů s klasickými díly získávají váhu univerzálnosti. V případě "Cesty do fantazie" a Carrollovy "Alenky v říši divů" tak sice obě díla pojednávají o dívce, která se dostane do fantaskního světa a hledá cestu ven, ale ve všech ostatních ohledech jsou zásadně odlišné, až protichůdné. "Alenka" přináší zahlcení vjemy, které slouží k upoutání pozornosti dětí, při čemž vyprávění je pojaté jako hříčka založená na nonsensu a absurdní logice. Carroll v knize reflektoval a zesměšňoval řadu dobových systémů, norem a rituálů vyšší společnosti a jednotlivé figury (zřejmě) koncipoval podle reálných předobrazů. V souladu s tím pak i samotné vyprávění ustanovuje hrdinčina dobrodružství jako sen, v němž věci protagonistce důvěrně známé z reálného světa získávají fantaskní podobu. Hrdinka samotná během svého pobytu ve snovém světě neprochází zásadnější změnou či vývojem a dospělost zůstává pouze příslibem, naopak je oslavována rodící se osobnost a rostoucí sebevědomí hrdinky. Mijazaki sice před zraky diváků rozprostírá fascinující svět, ale zaměřuje se v něm výhradně na hrdinku Čihiro, pro kterou se stává katalyzátorem strastí z paralelního reálného světa, ale především iniciací k dospívání. Dospělost zde není pojímána jako nějaký soubor společenských norem či sebejistota ve vystupování, nýbrž oproštění se od umanutosti i sebestřednosti a naopak dospění k empatii i uvědomění si vlastní identity a kořenů. Jednotlivé vedlejší postavy pak představují různé podoby těchto vlastností, eventuálně spolu s hrdinkou prochází totožným vývojovým obloukem (Beztvářník i dítě Jubaby). Konkrétní dějové motivy (odebrání jména jako podmanění, vzpomínky) pak zase tematizují identitu a její stavební kameny. Čihiro tak z umíněné a vnitřně zmatené holky, která se těžce vyrovnává se stěhováním do nového domova, vyzrává když se díky zážitkům ve světě duchů její strach a bezradnost mění v okouzlení a empatické zaujetí, ale také zatímco poznává hodnotu svého jména a váhu vlastní minulosti a vzpomínek. Co do stylu pak "Cesta do fantazie" představuje Mijazakiho nejrozvláčnější a nejméně žánrový film. Zdejší konflikty a peripetie nemají podobu dobrodružných střetů a la Naušika, Laputa či Mononoke. Ty probíhají spíše na pozadí hrdinčina příběhu, zatímco ona směřuje ke stále větší vyrovnanosti a klidu - proto také nezapomenutelným vrcholem snímku je podmanivá pomalá jízda vlakem krajinou proměněnou v oceán.

    • 30.8.2016  01:59

    Ačkoli si hlavní hrdina říká Ford Fairlane, ve skutečnosti se jedná jen o přejmenovaného Dicemana, a právě v tom spočívá úskalí tohoto dnes zapomenutého a svého času domnělého kultíku. Onen neomalený, prostořeký a nabubřelý rockabilly buran byl (tedy ještě dnes je) stand-up personou zdejšího hlavního představitele Andrewa Dice Claye. Diceman sice je pouze role údajně neslučitelná s osobním vystupováním Claye, ale ačkoli stojí na pincipu karikatury, není satirickou postavou jako třeba persóna Stephena Colberta v "The Colbert Report". Colbert své inspirace zesměšňoval, jeho publikum to vědělo a smálo se skrze něj tomu, co karikuje. Navíc celá show stála na obeznámení publika i hostů s faktem, že se jedná o parodii. Naopak záznamy dobových Dicemanových vystoupení přinášejí mrazivý obraz, kde se karikaturní přemrštěnost stává rámcem, který ospravedlňuje říkat hulvátské sprosťárny. Právě těm publikum aplauduje, přičemž vůbec nevidí zvrácenost, zkostnatělost, ignoranci a omezenost figury, protože ta není nastaveným zrcadlem či šaškem, nýbrž stvrzením a mramorizací jejich vlastních hodnot. Existuje sice řada případů, kdy karikaturní satira zůstane nepochopena a lidé, ze kterých si utahuje, se stanou jejím oddaným a nadšeným publikem, jako tomu bylo v případě "Ženatý se závazky" či australské ikony Barryho McKenzieho. Oproti nim ovšem Diceman nevykazuje žádné známky reflexe či znejistění pro své publikum. Přinejlepším vyznívá jako pragmatický projekt, který jednomu člověku umožňuje vydělávat si na živobytí tím, že vystupuje jako kretén a kreténi mu za to tuze rádi platí. "Dobrodružství Forda Fairlanea" se kvůli angažování Dice stávají schizofrenním filmem, kde na jedné straně Dice je ideálním představitelem pro zdejší hlavní roli bouráckého rockabilly detektiva, ale současně právě kvůli němu celý film odpudivě čpí. Schizofrenie ostatně je esenciální vlastností filmu, který stojí rozkročený mezi různými tendencemi a směry, ale ve výsledku nepatří nikam. Rockabilly stylizace hlavního hrdiny a jeho chvástavá glorifikace padesátkového machismu a sexismu působí jako pozdní příspěvek do vlny nadsazeného a campového 50s retra, kterou v kinematografii zastupuje řada titulů od "Pomády" (1978) přes "Streets of Fire" (1984) či "Radioactive Dreams" (1985) po "Cry-Baby" (1990). Naopak sebereflexe a upozorňování na klišé žánrových filmů a jejich figur zase film směřuje k trendu sofistikovaných více či méně meta žánrovek v čele s "Posledním skautem" (1991) a "Posledním akčním hrdinou" (1993). Jenže oproti těmto dodnes přetrvávajícím či zpětně doceněným titulům "Dobrodružství Forda Fairlanea" krachují právě na své ústřední figuře. Fairlane je anachronismem, ale nejen, že si to nepřipouští (jako Poslední skaut), ale celý svět okolo něj to vůbec nezohledňuje. Stejné je to i s tím, do jaké míry je jen filmovou figurou, která si uvědomuje, že je nerealistickým konstruktem, když oproti Poslednímu akčnímu hrdinovi nemusí ze své comfort zone nikdy vystoupit. Na druhou stranou díky všemu řečenému byl Fairlane svého času ideálním hrdinou pro dospívající filmové nadšence. Ti ve své náchylnosti k egocentrickému nahlížení světa a rochnění se ve vlastní domnělé nadřazenosti, nenahlédli fakt, že hlavní hrdina je prostě nesympatický kokot, ale mohli v něm vidět velkého bouráka sršícího vtipem, nadhledem a frajerstvím a celý film pak prohlašovali za kdovíjak progresivní či nedoceněný. Právě tento mladický nerozum pak zakládá dualitu zdejších hodnocení, kde extatické reakce v převážné míře pocházejí z doby, kdy se databáze zakládala, neboli od pamětníků, kteří film viděli, když se svého objevil ve videodistribuci, zatímco střízlivější a rozčarované ohlasy evidentně pramení od starších diváků zvědavých, co je zač ten do nebe vynášený fenomén.

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace