JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

270 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
    • 14.5.2018  18:29

    Třetí šarkan si zaslouží body za snahu o (česko)slovenskou variaci na dobový (převážně) americký trend fantaskních dobrodružek pro děti s prvky sci-fi a hororů, typu "The Goonies". Bohužel ale film vůbec nedrží pohromadě a spíš představuje vratký soubor nahodilých sekvencí, které jedna přebíjí druhou, než že by na sebe vyloženě navazovaly v koherentním vyprávění. V jednotlivostech, jako jsou zpočátku jakýkoli kontext postrádající bizarně znkelidňující sekvence z cizí planety, nicméně působivé.

    • 13.5.2018  22:18

    Proč jsou všichni tak vyjevení z toho, že má Spielberg řemeslo perfektně v malíku? Nejde tolik o to, že by byl nějaký zázrak, že jeden z nejlepších řemeslníků a vypravěčů pořád umí to, co uměl vždy. "Ready Player One" spíš zpřítomňuje, jak mizerné jsou jiné blockbustery posledních let. Ale přestože jako film RPO šlape jak hodinky, v jeho jádru tluče zkažené srdce. Za všemožně vyzdvihovanou adorací 80s popkultury se totiž skrývá ohromně depresivní vize budoucnosti. Jak jinak si vykládat svět, který je neskutečně technologicky vyspělý, ale kulturně zamrznul na artefaktech osmdesátek a devadesátek, přesněji řečeno, který dobrovolně hltá a do nejmenšího detailu memorizuje popkulturu osmdesátek? Příznačně za vším stojí jeden zhrzený egocentrický a megalomanský nerd, který si absolutní pozornost celého světa vůči sobě a svým oblíbeným titulům vynucuje vábničkou mamonu a moci. Vyprávění filmu vlastně přináší děsivý obraz marnosti životů fanoušků, kteří doufají, že na ně bude po smrti někdo vzpomínat, ale s hrůzou zjišťují, že jediné co po sobě zanechali, bylo množství zkonzumovaných videoher, filmů a komiksů. Ačkoli autor předlohy asi zamýšlel něco jiného, "Ready Player One" ukazuje zbožné přání stárnoucího nerda, aby jím adorované tituly, které pro něj tolik znamenají, měly nějakou relevanci ještě v polovině jednadvacátého století. Když půjdeme ještě hlouběji, je pak celý projekt filmové adaptace zvrhlým mýtem na druhou, jenž při sundání růžových brýlí ukazuje, jak popkultura sama sebe požírá a při tom současně utváří své vyznavače i jejich modly díky iluzi o tom, že se z fandy může stát hvězda. Zdejší vyprávění jen slouží k utužení v základu smutné myšlenky, že obsesivní znalost popkultury má nějaký smysl, ba že dokonce může být klíčem k životnímu úspěchu a bohatství. Samozřejmě nesmí chybět idealizace popkultury jako výtvoru niterného autorství a ne průmyslu, nemluvě pak samozřejmě o iluzi, že její výtvory patří fanouškům a uživatelům, ne korporacím a majitelům licencí. Všechny tyto mýty v sobě "Ready Player One" slučuje v rovině vyprávění i samotného projektu. Nelze pak než s úžasem sledovat promyšlenost, s jakou korporátní monstrum šíří své evangelium, když do světa vysílá legendy o tom, jak muselo být tuze náročné zajistit licence na jednotlivé citované artefakty a jak jediný, komu se to mohlo povést je všemi adorovaný Spielberg. Ale třeba když budeme vytrvale pátrat, tak jeden z nás, který zkalaogizuje všechny odkazy v RPO, bude sám hvězdou internetu a když se to bude korporátní hydře hodit, natočí podle jeho seznamu film. A nejhorší na tom všem je, že se na to fakt dobře kouká.

    • 9.5.2018  22:28

    Co si budeme povídat, děti jsou prostě zlo. Jednu chvíli hltáte život plnými doušky, a pak najednou tlačíte kočár a obětujete čas, peníze i osobní pohodu pro někoho, kdo na vás vůbec nebere ohledy. Přičemž s přibývajícími roky je to akorát horší, takže vlastně jen jeden direkt za druhým čekáte až vás vaše investice do pokračování lidského pokolení pošle do prdele. Jenže příroda to má tak zařízené, že i při sebevětší podpásovce nakonec převládne rodičovský instinkt, a my ty hajzlíky nezamordujeme. Ale jak by to vypadalo, kdyby právě tento přírodní a civilizační impuls bylo možné vypnout? Předestřený, zjevně silně introspektivní proud myšlenek, využil režisér a scenárista Brian Taylor jako výchozí premisu své sympaticky rozverné variace na vyvražďovačky. Taylor si před lety vydobyl v jistých kruzích kultovní věhlas za filmy, které realizoval v tvůrčím tandemu s Markem Neveldinem. Jejich formálně anarchistické, ba až avantgardní nálože jako diptych Zastav a nepřežiješ a Gamer svého času polarizovaly diváky drzým kyberpunkovým mixem nezřízené energičnosti, přebujelou juvenilní zálibou v přízemnosti a tělesnosti či exaltovanou koncentrací multimediálního chaosu nového milénia. Jenže to už bylo před deseti lety. Ačkoli je Taylor skoupý na detaily ze svého soukromí, jeho nový počin výmluvně zaplňuje šestiletou proluku v jeho filmografii. Mamka a taťka tedy není jen hysterickým hereckým koncertem Nicolase Cage, ale představuje upřímný nefiltrovaný výkřik člověka, jemuž o život denně usilují monstra, která sám zplodil.

    • 13.1.2018  19:44
    Půlnoční slunce (TV seriál) (2016)
    ***

    Zajímavé čtení ty komentáře tady na ČSFD. Konečně jsem díky nim pochopil, co diváci detektivek považují za kvalitu: vycizelovaný vizuál a "originální vraždy". Diváci klasických epizodních detektivek typu "Colomba" jsou amatérští kriminalisté, které bavilo pokoušet se rozplétat zločin spolu s vyšetřovatelem, či dokonce být o krok napřed. Jenže pak přišly dramatické detektivní seriály, kde vražda nebyla středobodem, ale McGuffinem, jenž rozplétá vztahy postav a jejich osobní dramata. Co do opravdových scenáristických kvalit dodnes v této kategorii vysoce ční dánský "Zločin" a z novějších ho dohání např. isladský "Trapped". Tvůrčí duo Mårlind a Stein si získalo mezinárodní renomé "Mostem", kde onen mnohokráte vytěžovaný, ale kvůli náročnosti málokdy vyloženě dobře dotažený koncept nikoli obohatili, ale maximálně vyhrotili. Namísto realistických figur přišli s extrémními protipóly, které vsadili do přemrštěného případu s až bondovsky dokonalým vrahem, kterému každý detail jeho přemrštěně překombinovaného plánu vychází. Ale díky výtečně nastavené interakci ústředních figur a jejich představitelů tato veskrze braková premisa zafungovala a stala se celosvětovým hitem. Jestliže "Most" tak říkajíc smrděl papírem na sto honů, ale pořád výtečně poutal pozornost, pak "Půlnoční slunce" je vyloženě jen kudrlinkami ověšený odškrtávací seznam odhalující pravou povahu quantity TV. Ta v honbě za diváky, přesněji řečeno v zoufalé potřebě diváky udržet před obrazovkou blafuje originalitu co možná nejexotičtějšími variacemi úspěšných konceptů. Takže v "Půlnočním slunci" máme dvojici až überschematicky různorodých detektivů z různých zemí, kteří řeší sérii co možná nejbizarnějších mordů v uhrančivé exotické lokalitě. K tomu přihodíme ozvláštnění v podobě střetu kultur a etnik, který navodí pocit unikátnosti a především i rovinu poznávání a la "Cestománie". To vše pak obalíme doslova všemi scenáristickými triky, jaké se nabízejí, ba dokonce i falešnými indiciemi a halucinacemi, které by dříve v detektivkách byly považované za hrubý prohřešek žánru (páter Knox by se nestačil divit). Diváci už neřeší, jak se něco stalo, ani neprožívají utrpení s postavami, ale jen čekají, jak a jestli vůbec do sebe zapadnou všemožné absurdní stopy a falešné indicie, potažmo morbidně čekají na to, jakou další ujetě drastickou vraždu si scenáristé vymysleli a přemrštěně onanistickou formou ji ztvárnili.

    • 13.1.2018  17:00
    The End of the F***ing World (TV seriál) (2017)
    **

    Když je vám náct a okázale dáváte najevo své domnělé outsiderství, které jste okoukali z aktuální audiovize, tak vám tenhle seriál bude připadat, že je tak moc pro vás a o vás. Dokonce i uroníte slzy dojetí u průhledně nekonformního finále. Když je vám dvacet a třicet a jste zblblí samozvanou výjimečností Netflixu a jejich marketingem, že všechno, co má na sobě jejich štempl, je hrozně netradiční a odvážné a mimo zažité mantinely, budete si sugerovat, že tenhle seriál je další hřebíček do rakve lineární televize a jejích schémat. Jenže on je to jen moc chytře vykalkulovaný projekt pro sílící mladé publikum, nebo spíš pro to věčně nedospělé, které nechce koukat na reálně profilované mladé hrdiny, ale jejich žánrově vyhrocené variace. Komiksový rodokmen je z tohohle dílka cítit na sto honů, což znamená egocentrickou vyhrocenost a domnělost velké rebelie a nonkonformity, když se vedou povrchní emo řeči prokládané velkohubými vulgaritami a občasným šplíchancem krve. Dojná kráva komiksového ratingu M se po americké (nejen) indie kinematografii přelévá do quantity TV. Ve výsledku na seriálu nejvíc naštve, že jde cestou očekávaného polidštění sociopatů a nedostojí falešné vábničce z prvního dílu, která by byla bývala naopak vskutku přinesla něco nového.

    • 14.12.2017  11:30

    V dílčích prvcích dobré, až výtečné, v konceptu a ambicích v rámci ságy velmi progresivní, ale jako celek nevyvážené, uspěchané a nedotažené. Jestliže epizoda 5 ukázala, jak má vypadat přeskakování mezi plány a při tom budování jedné zastřešující atmosféry, tak právě v tomhle epizoda 8, která pětku co do stylu a motivů vehementně plundruje, selhává nejvíc. A je to škoda, protože zdejší linie demytizující hrdinství i samotný kánon série v čele s rytíři Jedi mají velkou sílu. Jenže je film nikdy nenechá plně vyznít, protože se musí překotně vrátit k nějaké jiné linii či si vzpomene, že jako disneyácká dojná kráva má rychle odlehčit atmosféru nějakým frkem. K tomu je tu paradoxně řada zbytečných nedotažeností, které vytrhávají z diváckého pohroužení a pobízejí zpochybňování či přímo výsměch, takže spíš než soudržné dílo z filmu dělají skvělou živnou půdu pro parodie a fanfikce (byť i to může být způsob práce s publikem a značkou). Zatímco předchozí Síla se probouzí byla precizně vysoustruženou horskou dráhou, tak Poslední z Jediů je sice větší kolos, ale o to víc při jízdě hází, rachtá a padají z něj šroubky. Paradoxně v předchozím filmu měly mnohem větší prostor nové postavy a lépe se zaryly pod kůži divákům, zatímco osmička, byť v mnohém tyto postavy rozvádí a nechává je kráčet novým vlastním směrem, přesto je nakonec staví do ještě většího stínu ikonických figur série. Přes všechna pozitiva a nové věci osmičky tak nezbývá než vyhlížet devítku, kde by se třeba série už konečně mohla vydat vyloženě novým směrem, když už osmička vybrakovala motivy a ikonické sety pětky a šestky dohromady.

    • 29.11.2017  11:14

    Famózní předtitulková sekvence co do gradace a především skloubení krváren, hnusáren a humoru nastavuje laťku proklatě vysoko. Škoda, že k ní je přilepený hodně tuctový film, který si zřejmě o poznání více užijí fandové série než nezúčastněný divák. Zbytek filmu má navíc oproti úvodní sekvenci jiný budget a řemeslo, až to vypadá jako že úvodní scénu točil někdo jiný. Nebo byla proof-of-concept, který měl přilákat investory, ale nakonec se tolik peněz nesešlo, tak museli filmaři pracovat v jiných než zamýšlených podmínkách. Ostatně v celém filmu se pak už žádný velkolepý splatstick jako z úvodní sekvence nekoná.

    • 8.9.2017  22:44
    Clarence (TV seriál) (2014)
    *****

    Uhrančivá óda na odřená kolena, natržená trika a bahno ve vlasech, ale i na krásu špíny obyčejného předměstí. Za mnoho let první seriál Caroon Networku bez fantaskní premisy, což ale v žádném případě neznamená, že by byl prostý fantazie. Obzvláště v dnešní době elektronické zábavy úchvatně návodný seriál, který dětem i dospělým připomíná, že velkolepá dobrodružství nečekají jen v nereálných světech, ale rovnou za barákem.

    • 8.9.2017  22:00

    BMXka a velké dobrodružství na maloměstě, tentokrát v současném Estonsku. Neskrývané pocty 80s amblinovkám nevznikají pouze v USA, jen tentokrát se nekoná žádné rochnění pro nostalgiky typu "Stranger Things" či "To", ale čistokrevná dobrodružka pro dnešní děcka, což je v jistém ohledu ještě sympatičtější. 7/10

    • 14.7.2017  20:18

    Atypický hollywoodský blockbuster a adaptace s ambicí - více v recenzi pro ČRo Vltava.

    • 14.7.2017  20:01
    Křižáček (2017)
    **

    Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje.

    • 14.7.2017  19:41

    Kategorie "doják" prokazuje svou životnost stranou přežitých genderových schémat. "Their Finest" do klasického milostného trojúhleníku vnáší motiv emancipace, který zase podmiňuje převrácení klišé a rolí, které jsou postavám přiřknuty na základě pohlaví. S tím koresponduje linie o prosazování se žen na postech a v odvětvích dříve přiřknutých mužům. Skrze dobře rozvržené mužské postavy nabízí film identifikační vzory také pro mužskou část publika, což ve výsledku skládá podívanou, u které si emancipačně může pobrečet každý.

    • 14.7.2017  19:32
    Don Gio (1992)
    ***

    Na karlovarském festivalu uvedná remasterovaná a lehce autorsky upravená verze připomněla "Dona Gia" jako fanatsamgorickou frašku i dílo, které předčilo svou dobu, v níž bylo nepochopeno. Příznačně z karlovarského úvodu tvůrců, během něhož osvětlovali zásahy do filmu při remasterování (vložení titulků, které pomáhají orientaci v ději a postavch), vyplývá, že "Don Gio" je do takové míry dílem své doby, že ani jeho autoři již zpětně nebyli schopni ho zcela pochopit a pociťovali potřebu jej pro současné uvedení po 25 letech divákům zpřístupnit. Dnes vyznívá jako operně rozmáchlá férie realizovaná na prostoru jednoho televizního studia a servisních chodeb v podzemí České televize prostřednictvím postupů avantagrdního divadla, která v kostce glosuje euforický i deziluzivní chaos raných devadesátek. Najdeme zde do burleskních výjevů kondenzované všechny dobové prvky od ideologického idealismu přes kritiku mamonářství a zaprodávání hodnot ve jménu povrchního obohacení až po rozpuk nahoty a pokleslch mravů. Cabanovská časová kapsle dnes navíc oživuje už zapomenutý dobový fenomén horečnaté snahy namastit si kapsy na módní mozrtovské horečce, která se strhla v souvislosti s klasikovým kulatým vročím a v české kotlince se potkala s počátky dravého kapitalismu.

    • 14.7.2017  17:36

    Film tak napěchovaný mladistvou energií, až rezignuje na cokoli jiného. Výsledkem je hyperafektovaný vír mládí s vším jeho vzdorem, namyšleností a egocentričností. Ostatně pávě sebestřednost představuje alfu a omegu "Axolotl Overkill", protože vyprávění nemá jinou logiku než, že se veškeré zdejší výjevy točí kolem hlavní hrdinky. Proto také film nikdy nepřichází s jakýmkoli ukotvujícím rámcem, který by konstatoval, jestli předkládané výjevy jsou realita, sny, fantazie či zbožná přání člověka dospívajícího v éře lifestylu a hypermediality. Na film i předlohu se nevyhnutelně lepí label kontroverze a provokace, který ale pouze konstatuje generační rozkol. Při tom život hlavní hrdinky, či jeho představa neilustruje apokalyptickou úroveň dnešní mládeže. Naopak ideálně ukazuje postoje a míru vztahu sebe vůči okolí, které jsou vlastní mládí v jakékoli době. Když "Axolotl Overkill" vztáhneme k současné dospívající generaci, tak lze vlastně říci, že pokud se takto vskutku vidí alespoň část mladé generace, je to pozitivní. Osvěžující je otevřený přístup k sexualitě bez tabu i démonizací a ignorace tradičních konceptů genderu a rodinného uspořádání. Hrdinka Mifti tak nevzdychá po nějakém klučinovi, ani neřeší dilema, jak si zařídit budoucnost, nýbrž si jen nezřízeně užívá, všeho, co jí svět či její představivost postaví do cesty. Pak je tu druhá strana mince, že je zpovykaná, rozmazlená, fraškovitá a díky zaopatřenosti zcela odtržená od sociálně existenčních ohledů života. Jenže to v základu je definicí jakékoli mladé generace.

    • 10.7.2017  15:37

    Promarněný potenciál, který se neustále po celou dobu filmu zpřítomňuje. Výsledek totiž je jen standardní dokument mapující lineárně Ledgerovu kariéru, kterou komentují mluvící hlavy. Ponechme stranou, že výběr, potažmo dostupnost promlouvajících lidí vyvolává dojem nedořečenosti či absence nějakého protipohledu. Hlavní úskalí spočívá v tom, že propagace filmu vyzdvihovala přístup ke stovkám hodin záznamů, které si herec pořizoval na příruční kamery. Jenže těm je navzdory názvu věnován pouze zlomek stopáže. Těžko říci, jestli v reálu bylo z čeho vybírat, ale malá sólo etuda, kde si Ledger sehrává scénku paranoidního odchodu z hotelového pokoje, představuje zářný záblesk bezprostřední kreativity, který je ale jinak utopen v okecávání Ledgerova talentu druhými lidmi. Už jenom proto, jaké byl Ledger byl tvůrčí dynamo a jak měl nakročeno k velkým věcem před i za kamerou by si zasloužil lepší poctu než jen běžný dojímavý nekrolog. Nabízela by se třeba širší glosa, která by jeho talent poměřovala s jinými - ostatně jedním z mimoděk nejsilnějších momentů, které ale dokument nikterak nezužitkoval, je opět Ledgerův vlastní záznam, když cestou do USA za kariérou čte spisy Bruce Leeho, jiného předčasně zesnulého multitalentu. Paradoxně tak nakonec hlavním přínosem neadekvátně nazvaného dokumentu zůstává pouze to, že rozmělňuje mýtus kolem Ledgerova úmrtí ve vztahu s rolí Jokera.

    • 5.7.2017  03:36
    Baby Driver (2017)
    *****

    Muzikál může být i dnes stále živý žánr, a to navíc ne pouze v předvídatelné resuscitaci klasických postupů a la "La La Land" a spol., ale díky uchopení formálním mistrem s ambicí. Primárně sice "Baby Driver" mísí gangsterku a romanci, ale mnohem zásadnější je Wrightův koncept veškerý styl filmu vystavět kolem hudby. Sice ve výsledku postavy zpívají a tančí pouze občas, ale o to víc tu na hudbu tančí auta při honičkách, v rytmu soundtracku se střílí a vykrádají banky, ba dokonce i ty zamilované pohledy mají svůj sound. Úvodní titulkový záběr s cestou pro kafe co do choreografie pohybu aktérů, kamery i mizanscény a sladění všech těchto složek s hudbou představuje jeden z naprostých vrcholů muzikálu. Na obecnější rovině je neméně fascinující, že za nejmlaději působícím hollywoodským filmem posledních let stojí čtyřicátník, což se nevztahuje pouze na formální svěžest a feeling filmu, ale také nevyhnutelný pocit generačního lakmusového papírku. Už trailer mohl u třicátníků vyvolávat pocity nepatřičnosti, který film ještě upevňuje svým zastřešujícím principem coby zpřítomnění niterného pocitu mladých vyrůstajících v popkultuře, kde se každý vidí jako hvězda vlastního videoklipu. Věk Wrighta pak prozrazuje pouze hudební vkus a konkrétní volba skladeb, byť podobně jako Tarantino má šanci z oprášených kdysi-hitů a zapadlých vychytávek udělat generační retro soundtrack. Současně ale také ukazuje, jak zásadní vklad do předchozích společných filmů vnášel Simon Pegg, protože "Baby Driver" na rozdíl od nich postrádá nadhled a schopnost se nebrat vážně.

    • 3.7.2017  00:38

    Jedno velké překvapení, především proto, že film takovéhoto ranku člověk z východní Evropy rozhodně nečeká. "Měsíc Jupitera" není žádná angažovaná festivalovka, jak by mohla napovídat premisa, naopak má nejblíže k ambicióznímu hollywoodskému overgroundu. Nevyhnutelně vytanou na mysl "Potomci lidí", se kterými jejich maďarský ekvivalent sdílí nejen dějové motivy, ale také formální rozmáchlost a dech beroucí realizaci. Stejně jako Cuarón také Mundruczó za pomoci bravurně koncipovaných dlouhých záběrů s komplikovanými kamerovými jízdami a epickou mizanscénou spřádá pulzující obraz světa, který slouží jako vtahující realistický rámec pro fantaskní zápletku. Oba filmy takto vyprávějí variace archetypálních příběhů, jenže zatímco americký projekt svým stylem pomáhá archetypu získat novou emocionalitu a naléhavost, Maďaři na schéma „hollywoodského“ příběhu o prozření a spáse nasazují rovinu morality se sociálními a náboženskými rovinami. Případně se jako další analogie nabízí devadesátková tvorba Luca Bessona, kterou "Měsíc Jupitera" evokuje především svou barevnou paletou a celkovým stylem. Ovšem zatímco Besson stavěl žánrové postavy do výstředních nežánrových prostředí a situací, tak Mundruczó do larger-than-life žánrových situací či rolí staví nežánrové chybující i pochybující egocentrické hrdiny. Současně při uvážení kontextu maďarské reality s reálnými uprchlíky na hranicích a polarizovanou společností není snadné určit, kam na škále komerce -umění "Měsíc Jupitera" zapadá. Zcela jednoznačně ale představuje ohromující doklad životnosti maďarské kinematografie. Jestliže v předchozích letech ji česká kritika používala jako kontrast k poměřování české produkce, nyní se ukazuje jako něco pro nejen zdejší tvůrce i instituce zcela nedostižného. "Měsíc Jupitera" je angažovaný spektákl, jenž zpracovává témata vlastní festivalové produkci. Svou rozmáchlostí přitom dokázal oprostit uprchlickou realitu od fragmentarizace jejího obvyklého mediálního uchopení a přináší zdrcující katarzi její neuchopitelné monstrozity.

    • 2.7.2017  22:54
    V pohodě (2017)
    **

    Čínská festivalová kinematografie současnosti v kostce aneb vábnička kritičnosti a reflexe poměrů, ale přitom opatrně, aby se moc nevybočilo z mantinelů. Absurdita zde nemá osten, ale naopak eskapisticky úlevný efekt, zatímco realita urbánní mršiny postindustriálního maloměsta je jen strohou bezobsažnou kulisou lehké morality, či spíše opět jen jejího příslibu.

    • 2.7.2017  01:48
    Janička (2017)
    **

    Současný vrchol festivalového high conceptu. Zatímco "Líná zátoka" byla ještě koherentní žánrová fraška, "Janička" je čistě anarchistická ptákovina, která kašle na zažitá pravidla a poučky kinematografie. Muzikál odhalující debilitu muzikálů tím, že rezignuje na výpravu, střih a rytmickou choreografii, se prolíná s náloží fatalistických proklamací o víře, historii a nacionalismu, zatímco se tu a tam objeví něco nosného, co záhy vystřídá samoúčelná prdlost. Pánbíčkářská Hvězdná pěchota z Francie hledá SuperStar posouvá Dumontovo trollení ještě za předchozí hranici cíleného výsměchu festivalovému publiku, jaký si předtím dovolil jen Takeši Kitano. Ať už divák na projekci zůstane, nebo odejde, jedná se o porážku i výhru současně. A samozřejmě, kdyby pod filmem nebyl podepsaný věhlasný autor, bavili bychom se o provokacích, nebo jen o fiasku? Doufám, že příští Dumontův počin bude sci-fi s real time animovanými hovny; premiéru v Cannes má rozhodně v kapse.

    • 17.4.2017  20:12
    Normálka (TV seriál) (2009)
    *****

    J.G. Quintel vyrůstal na 80s a 90s popkultuře a je to hodně znát. Zatímco ostatní se na kýč, patos, módní výstřelky a přežité technologie téhle éry pokoušejí zapomenout, on jim s nakažlivým nadšením vystavěl pomník pro nové generace. Každý díl je esencí toho nejvíc cool z osmdesátek přetavené pohledem nadšeného kluka dřepícího před videem a snícím o vlastním ultimativním bijáku, kde není ani špetka racionality, ale naopak všemu vládne svoboda cartoonové logiky. Z dobové myšlenky, že každý pořádný flák musí mít střihovou montáž podloženou dobovou vypalovačkou, divokou bitku / honičku / kaskadérskou vychytávku a pořádný výbuch, si Quintel udělal hlavní dramaturgické motto. Jen to místo hodiny a půl vměstnal do 10 minut. ___ PS: Všechno musí jednou skončit a Normálka po osmi letech a 261 dílech odešla ve vskutku velkolepém stylu. Celá závěrečná osmá sezóna je fenomenálním počinem, který bravurně vyvažuje zábavu s melancholií a obřími emocemi i důmyslnými meta referencemi na fungování fikčních světů a jejich diváků. Samotné trojdílné finále pak válcuje diváky jako kulminace zmíněných kvalit, navíc prošpikovaná smrští koncepčních formálních nápadů. Ačkoli by šlo láteřit nad tím, že Cartoon Network seriál zařízl, mnohem zásadnější je, že tvůrci dostali možnost jej zakončit důstojně, opulentně a nezapomenutelně. Zatímco jiné dlouho běžící epizodické animované seriály prostě přestanou (nebo ještě hůře pokračují navěky), Normálka si zajistila místo v síni slávy po boku dalších nejemotivnějších a nejkomplexnějších kulminací epických příběhů jako Legenda Korry či Cowboy Bebop. Díky za všechny ty společné chvíle. Óóóóuu!

    • 1.4.2017  19:52

    Moc smutný pohled. Jackie Chan předává štafetu mladším tajtrlíkům s plastikovými tvářičkami a do toho se natřásá několik modelek, to vše v nesmyslně našňupaném vyprávění – takže u vlastně máme jen dražší a mainstreamovější ekvivalent "Exodu do Šanghaje". Chanovo zaprodávání se Číně zde má jednak propagandistické konotace – koprodukce s Indií evidentně měla pomoci vztahům stran v Indii negativně přijímaného projektu Belt and Road Initiative. Navíc absolutní podřízení se těm nejděsivějším trendům současné čínské produkce ústí v naprostou nekoukatelnost pro příznivce Chanových klasik. Čínské publikum je okouzleno spektákly toho nejnižšího a nejnadreálnějšího kalibru, takže čínské kasovní trháky se neobejdou bez bláznivě překotných CGI scén za hranicí uvěřitelnosti. "Kung Fu Yoga" je pak smutným dokladem, že publikum, na které Chan cílí, není zvědavé na krkolomné kaskadérské kousky a nápaditou choreografii. Chan si tak vystačí s pitvořením a kupou pixelů. Dokonce i těch pár scén, kde opakuje své charakteristické choreografie z dob svého kariérního vrcholu, se nedají sledovat, protože namísto klasických kompozicí do celku, kde by vynikly pohyby a nápady, je akce rozsekaná na titěrné záběry, aby to mělo rádoby dynamiku. Stanley Tong je vedle Ringo Lama druhý veterán, jehož návrat dával naděje na comeback stylu zlaté éry hongkongské kinematografie, ale ještě fatálněji než u Lama výsledek pouze stvrzuje, že tahle éra se za současné konstelace čínského průmyslu nevrátí.

    • 19.1.2017  00:50

    Gordonův pokus o space operu bohužel krachuje na podcenění základů žánru. "Vesmírní trakeři" mají parádní a nápaditý koncept - namísto obvyklého oživování pohádek či westernů v kulisách barvitých sci-fi světů přichází s marginálním žánrem trakerských filmů (vedle amerických klasik jako "Convoy", "Black Dog" či "White Line Feever" má své příspěvky také v japonské kinematografii v sérii "Torakku jaró" i v porevoluční střední Evropě ve "Fontáně pre Zuzanu 2"). Jenže Gordon a scenárista Ted Mann nejen že nedokáží přenést tirácký étos do svého vesmírného dobrodružství, ale navíc nemají ani sympatické hrdiny, kteří by film dokázali nést. Nepomáhá tomu ani herecké obsazení, protože Stephen Dorf a Denis Hopper spíš vyznívají jako hodně marné klony Luka Skywalkera a Hana Sola než sehrané duo. Opět se navíc potvrzuje, že Gordon je sice velký hračička co se týče speciálních efektů, ale nic jiného kloudně režírovat neumí, přesněji řečeno ho to vůbec nezajímá. Jakmile nastoupí dialogové scény, kterých je tady o poznání více než v jeho předchozích předváděčkách mechanických efektů, jakákoli energie ze scén rázem mizí a nahrazuje ji jen topornost televizních inscenací. Výsledkem je tak jakýsi podivný "Star Trek" či "Červený trpaslík", ale bez pořádného humoru, charismatu či dobrodružství.

    • 19.1.2017  00:16
    Deadpool (2016)
    **

    "I'm too old for this shit." Filmový, ale stejně tak i komiksový "Deadpool" je vítezstvím marketingu a korporátní mašinérie, které se vydává za třeskutě frajerské, nekonformní a rebelantské dílo outsiderů. Nemalou zásluhu na tom má dlouholeté živení mýtu ratingové kategorie R (v případě komiksů M) jako domnělé značky radikálnosti a necenzurovanosti. Vážně je měřítkem kvality, jestli se ve filmu řekne pár sprosťáren a ukážou nějaké kapky krve? Fakt, že "Deadpool" se stal velkým kasovním trhákem stvrzuje leda tak uniformitu mainstreamu nového tisíciletí. V osmdesátkách či devadesátkách by byl jen jedním z desítek filmů s hubatými hláškami a pár akčními scénami, které se každý měsíc předháněly o pozornost teenagerů a dětí na pultech videopůjčoven.

    • 8.1.2017  21:07
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    *****

    Stejně jako Tarantino se neomezuje pouze na citování, ale z okrajových žánrů destiluje jejich esence a z nich vytváří divácky ultimativní pastiše, také bratři Dufferové totožně přistupují k osmdesátkovým hororům, teenagerským bijákům a dětským dobrodružkám, aby z nich uhnětli dokonalý fantastický příběh, který divákům dá současně pocítit úžas dětství, úzkosti dospívání i strachy rodičovství.

    • 8.1.2017  21:06

    Když šedesátiletý animátor dostane nabídku, že studio Ghibli zaštítí jeho celovečerní debut a zajistí mu tvůrčí svobodu, nemůže vzniknout nic jiného než film z odlišného světa a odlišné doby, který nezapadá do soudobých škatulek.

    • 8.1.2017  21:05
    Aaaaaaaah! (2015)
    *****

    Nelítostný pohled na základní principy mezilidských vztahů, ale současně i bezprecedentní ukázka autorské ochoty obětovat pro vlastní vizi cokoli – třeba nechat si zdemolovat, zasvinit a pochcat vlastní byt.

    • 8.1.2017  21:05
    Kvílení (2016)
    *****

    Film stejně zrádný, uhrančivý, lstivý a nevyzpytatelný jako sám Ďábel. Dokonalé naplnění základního hororového principu, že nejděsivější je ztráta racionálních jistot, což dostávají pocítit nejen zdejší postavy, ale především i diváci.

    • 27.12.2016  03:46
    Three (2016)
    ***

    Johnnie To na stará kolena blbne s green screenem a digitálními kamerami. Že se veterán neuzavírá novým technologiím, je samo o sobě sice chvályhodné, ale výsledkem toho je bohužel jen samoúčelné technologické demo, které pouze v záblescích připomene dávno minulou tvůrčí bravuru Johnnieho Toa. "Three" lze popsat jako desátý nálev z jeho fenomenálního "PTU" cezený přes drama o lékařské etice. Fakt, že hongkongský deník SCMP Toovu novinku ve výroční bilanci umístil na 11 místo z 52 hongkongský filmů uvedených v kinech tento rok stvrzuje jednak nevalné kvality domácí produkce, ale možná také touhu hongkongských diváků vidět filmy o policistech, kteří už jsou tak sežraní systémovou rutinou, až zcela rezignují na morálku.

    • 16.12.2016  15:09

    Volba režiséra byla pro mnohé překvapením, ba dokonce důvodem k nedůvěře, ale když ponecháme stranou fanouškovskou zaťatost, ukazuje se jako naprosto logický krok ze strany producentů, který navíc dokonce lze vnímat jako pochopení podstaty franšízy. Ať už to bylo shodou okolností, nebo vyloženým tvůrčím vkladem, pravdou zůstává, že pod záštitou Justina Lina se z franšízy "Rychle a zběsile" stal týmový blockbuster. Právě tím má v jádru být i "Star Trek", jenže Abrams ve své fanboyovské zaslepenosti aspekt tragicky nepochopil a obzvláště v druhém filmu se točil jen kolem dvou figur, zatímco ostatní ponechal jako jejich sekundanty. Lin sám o sobě zajisté není mermomocí zárukou vyváženosti, ostatně "Rychle a zběsile 6" trpělo v základu podobnými neduhy. V případě třetího "Star Treku" je proto na místě vyzdvihovat angažování Simona Pega do scenáristického týmu, který zajisté coby představitel právě jedné z oněch přehlížených postav mohl mít zájem na tom, aby padlo zaměření na Kirka a Spocka a naopak se do popředí dostaly další členové posádky. Abramsovi patří uznání za to, že nastavil chytrý reboot ikonické franšízy, ale paradoxně až s Linem dosáhl nový Star Trek své ideální podoby svižné sci-fi týmovky, která bravurně střídá napětí, akci, konverzační humor, atrakci interakce kontrastně profilovaných postav a velkolepou vědeckofantastickou spektakularitu s brakovou zábavností. Zdejší závěrečná podoba ikonického hlášení do lodního deníku se stává stvrzením i příslibem do budoucna, že posádka lodi Enterprise se konečně stala sehraným týmem a soběstačnou entitou, která přestala brázdit známý svět fanovských aluzí, ale konečně se vydává vlastním směrem vstříc neprobádanému vesmíru.

    • 16.12.2016  14:43

    Když by člověk hodně chtěl, mohl by říct, že Abrams vytvořil mnohovrstevnatě sofistikované oživení "Star Treku", kde umocnil a aktualizoval všechny aspekty klasického seriálu, tedy nejen jeho idealismus a étos, ale také jeho campovost. Spíš je ovšem na místě si přiznat, že druhý nový "Star Trek" má podstatné problémy, které pak dávají vyniknout jeho nechtěně směšným prvkům v čele s děsivým přehráváním všech hlavních zúčastněných. Achillovou patou filmu se stává scénář, který je celý vystavěný kolem jednoho velkého zvratu vážícímu se k odhalení jména hlavního záporáka a z toho následně odvozených variací na ikonické momenty klasických "Star Trek" filmů. Jenže kromě těchto prvků film nenabízí nic jiného, co by upoutalo diváckou pozornost a umocnilo tak efektnost těchto momentů. Jestliže v nových "Star Wars" Abrams zaštítil vznik skvělé fanfikce, která nápaditě variovala, převracela, aktualizovala a obohacovala kánon, "Star Trek: Do temnoty" je ukázkovým příkladem lajdácké fanfikce, která jen nekoncepčně variuje svůj vzor, ale při tom do něj nevnáší nic nového, ale ani samostatně funkčního. Můžeme teoreticky děkovat, že "Star Trek" se tak paradoxně stal odstrašujícím příkladem, ze kterého se u Disneyů poučili a tak Abramsovi svěřili jen první díl nových pokračování. Právě druhý "Star Trek" totiž ukázal, že Abrams je skvělý ve vytváření nových a chytrých variací starých světů, ale bohužel už pak napodruhé neví, co si s nimi počít.

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace