JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

273 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
    • 15.7.2018  23:26

    Námět výtečný, provedení zoufalé, výsledek uspávající - těmito slovy lze pospat nejen tento, ale takřka všechny filmy, pod kterými je podepsaný jeden z nejpřeceňovanějších podnikavců v oblasti eroťáků a porna, Joe Sarno. Ne, že by občas neujel a neudělal překvapivě koukatelný film, jako třeba "Young Playthings" či "Bibi: Confessions of Sweet Sixteen". Jenže ty působí spíš jako chyby v jinak konsistentně marné filmografii, kde většina položek stvrzuje Sarnovu zoufalou neschopnost vyprávět a dyslexii v oblasti filmového jazyka. "A Touch of Genie" by mohl být skvostně zábavným mixem allenovské komedie a porna, ale bohužel kvůli nedotaženému scénáři, neskrývaně laciné produkci a sarnovsky somnambulními stylu zůstává jen marným příslibem a současně i zoufale promarněným potenciálem. Ten ostatně spočívá také v tom, že navíc se ukazuje, že porno-představitelé Harry Reems a Eric Edwards ve svých scénách stvrzují, že mají mnhem větší herecký i komediální talent než hlavní představitel.

    • 13.7.2018  01:30

    Ach, ten těžký úděl nebohých dívek ze zbohatlických rodin, které ve schematických 80s bijácích propadávají kouzlu populárních módních výstřelků a s tatínkovou zlatou kreditkou v kapse rebelují proti svým šosáckým rodičům. Před tím, než si nebohá Lucinda Dickey musela probreakovat svou cestu za štěstím ve fláku "Breakin'" od Cannon Films, zcela totožnou trajektorii probruslila Linda Blair s vlezle se ksichtícím Jimem Brayem v tomto o poznání méně úspěšném ale zato úmorně protivném "Roller Boogie". Hollywoodský pokus namastit si kapsu na domnělém módním trendu diskoték na kolečkových bruslích krachuje v prvé řadě právě na ústřední dvojici. Málokdo totiž vydrží koukat 100 minut na zpovykanou čůzu, kterou drásá, že její zbohatličtí rodiče odjeli na dovču bez ní, a jelimana s květákem na hlavě, který je přesvědčený o tom, že je největší borec na kolečkových bruslích a neodolatelný klátič, takže za hrdinkou dolézá jen proto, že si ho dovolila odmítnout. Režisér Mark L. Lester, který následně v osmdesátkách dal vzniknout několika zásadním položkám brakového Pantheonu, se sice sem tam pokouší dodat tomu všemu dynamickou formu, ale kdykoli se kolečka bruslí zastaví a do popředí vystoupí nesnesitelné postavy, film se rázem z úsměvně přiblblé pytlovinky mění na zátěžový test tolerance, kde se sympatie přelévají na straně záporáků, kteří chtějí roller diskošku srovnat se zemí. Vlastně se tváří v tvář kvalitám "Roller Boogie" nabízí úvaha, že ona krátká éra roller disco filmů, nebyla mylným odhadem trhu ze strany Hollywoodu (jak píše Richard Nowell ve své studii Hollywood don’t skate), ale naopak cíleným zásahem, který měl za úkol ukončit tuto bizarní subkulturu právě tím, že v divácích vyvolával intenzivní negativní pocity vůči jejím vyznavačům.

    • 12.7.2018  19:14

    Někde se něco pokazilo, protože tohle měl a hlavně mohl být úžasně zábavný camp i našlápnutý módní biják, ale skončilo to jako smutně nezáživná přehlídka promarněností. Na to, že se jedná o biják z produkce Motown tu nejsou žádné pořádné fláky, ba dokonce film zcela postrádá jakýkoli rytmus. Navzdory epizodickému ději s kupou postav, kde vyprávění ukazuje během jedné noci všemožné návštěvníky vyhlášené diskotéky, zde zoufale chybí charismatičtí představitelé a když už se jeden vyloupne, tak beztak nemá pořádně co hrát, což je případ Jeffa Goldbluma v roli otravného obšourníka.

    • 12.7.2018  16:07
    Bankerot (TV seriál) (2014)
    ****

    Seriálová variace typických scandi festivalovek, které mísí černý humor se sociální depkou i žánrově povinnou nadějí.

    • 12.7.2018  16:06
    Happy! (TV seriál) (2017)
    *****

    Grandiózní symbióza stylů Granta Morrisona a Briana Taylora. Taylorova hypertrofovaná stylová excesivnost a popkulturní metažánrovost je přesně to, co Morrisonova komiksová jednohubka potřebovala nejen proto, aby ožila nad rámec své rádoby gritty tuctovosti, ale také aby plně rozvedla svůj potenciál. Z původního torza o jednom nápadu se na ploše seriálu stává překvapivě mnohovrstevnatá podívaná, kde se drzá taylorovská rozjívenost potkává s procítěným vyprávěním o síle i zhoubnosti fantazie, traumatech dětství a cynismu i nadějích spojených s Vánocemi.

    • 12.7.2018  15:49
    Domestik (2018)
    ****

    Podle ohlasů nejvíce polarizující titul letošního ročníku MFF Karlovy Vary, potažmo titul, který překvapí unisono odmítnutím v jistých kruzích. Přitom, když k němu nepřistoupíme doslovně jako k příběhu jednoho vztahu a dvou konkrétních lidí, může se vyjevit jako konceptuální filmové vyjádření sebestřednosti. Scénář vrství indicie, které pomáhají stavět matoucí vyprávění a svádět pohled diváků k hlavní mužské postavě, zatímco současně různými indiciemi naznačuje, že za hranicí jeho ulity svět vypadá jinak, než jak se na první pohled zdá. Navíc podobně jako již v Semestru režisér Adam Sedlák vykazuje na svůj věk až překvapivý vhled do fenoménů společnosti, které by se ho podle ageistických předsudků neměly týkat. Po artificialitě vztahů mladé generace se tentokrát dotýká třicátnického kariérního zenitu a s ním spojených osobních krizí i nenápadných propadů plynoucích z nedostatečné (sebe)reflexe.

    • 12.7.2018  15:32
    Vicious Lips (1986)
    *

    Pyunova master class v tom, jak za dvouciferný rozpočet natočit celovečerní film, aneb kde se nedostává výpravy, tam pomůže kouřostroj, případně se rozvěsí haraburdí či hadry k sugerování fantaskního prostředí. Jenže "Vicious Lips" bohužel nedostojí ani mrzkým očekáváním, která vyvolávají. V praxi tak přeneseně poslouží jako bolestná připomínka specifik direct-to-video produkcí zlaté éry videopůjčoven, kdy se na tamní police dostalo cokoli, co mělo alespoň rámcově celovečerní stopáž a lákavý obal. Bohužel naplnění zdejší premisy o futuristické dívčí glamrockové kapele, která cestou za svým velkým koncertem ztroskotá na bizarní planetě, i navzdory Pyunovým avantgardním střihovým hrátkám a nepochopitelnému zápalu účinkujících zůstává jen zoufale natahovanou žvanírnou. S velkou mírou shovívavosti ji lze přijmout alespoň jako jeden z nejlacinějších, nejbizarnějších a nejprotahovanějších plagiátů "Vetřelce" (pokud se místo gigerovského monstra spokojíme s chlapíkem ve vlkodlačím makeupu).

    • 12.7.2018  15:08
    Profil (2018)
    ****

    Pohlcující thriller, který díky formě záznamu plochy počítače (viz např. český seriál Semestr, či Bekmambetovem produkovaný horor Odebrat z přátel) výtečně stupňuje napětí, ale i emoce. Profil zaujme nejen coby dramatizace reálných událostí, ale také jako procítěný obraz emocionálních turbulencí, jimiž prochází novinářka, která kvůli reportáži navazuje přes falešný online profil kontakt s verbířem pro ISIS.

    • 12.7.2018  15:07

    Názorná ukázka toho, jak se od sebe liší teoretické pojmy příběh a vyprávění. Striktně řečeno tento film sestává pouze z jednoho kulečníkového duelu a předchozího představení jeho protagonistů a organizátorů. Jenže právě ztvárnění tohoto dění ve zdejším vyprávění je úchvatně okouzlující – tedy pokud se člověku neštítí moderní muzikály. V minimalisticky strohých kulisách, ale s o to barvitěji stylizovanými figurami film rozehrává fantasmagorickou férii o ultimativní bitvě dvou generací a jejich životních a (pop)kulturních stylů. Film člověku během prvních minut vyloudí na tváři přitroublý úsměv, jenž nezmizí až do závěrečných titulků. Na MFF Karlovy Vary 2018 film uvedli bratři Cabanové jako svou carte blanche s tím, že si film vůbec nepamatují a rádi se na něj kouknou znovu (což je mimochodem super přístup k jinak zarytě navážno branému dramaturgickému konceptu). Překvapivě ale díky loňskému uvedení jejich "Don Gio" na témže festivalu se při sledování rozjařilého a hyper stylového i chudě minimalistického britského muzikálu ukazovaly některé překvapivé paralely s cabanovským debutem - především v minimalistické výpravě a avantgardní teatrálnosti, které vyvažuje hyperexpresivnost postav, ale také ve způsobu bravurních kamerových inscenací.

    • 12.7.2018  14:57
    Hevi reissu (2018)
    ****

    Festivalový crowd-pleaser se bezpečně drží prověřeného konceptu outsiderského zdokonalovacího melodramatu, zatímco s nadhledem a kupou přízemního, místy až lidového humoru nahlíží subkulturu mega-brutal-brekekeke metalu. Zarytí vyznavači metalu, kteří stále věří, že když si pustí nějakou desku pozpátku, vyvolají tím Belzebuba, sice budou svatokrádežním přístupem filmu pobouřeni, ale všem, kterým videoklipy s týpky ve warpaintu smutných klaunů přijdou spíše roztomilé či úsměvné, se budou bavit. 7/10

    • 12.7.2018  13:43

    Navzdory všemu, co o svém projektu Franco říká a co po něm papuškují publicisté a moderátoři talkshow, není "The Disaster Artist" dobrý film. V prvé řadě postrádá opravdové drama a srdce, ale také pořádný vhled do nitra postav. Na rozdíl od často vzpomínaného Burtonova "Eda Wooda" nepřináší "The Disaster Artist" žádný nový ani jakkoli intenzivní či procítěný pohled na Tommyho Wiseaua a jeho egocentrický tvůrčí potrat "The Room". Jen opakuje již mnohokráte řečené, doslovně do filmových sekvencí překlápí postřehy, které napadnou při koukání na "The Room" úplně každého a na nesrovnalosti a mnohoznačnosti v mýtu, který se kolem filmu a jeho autora utvořil, jenom poukazuje, ale nejde po nich. Ve výsledku tak zůstává jen sled freakshow vinět, kde se Franco pitvoří a vydává to za velký herecký výkon, jenže jak paradoxně ukazuje závěrečné porovnání původních pasáží z "The Room" a jejich rekonstrukcí bratry Francovými a spol., Franco jen dělá, že je Wiseau asi stejně jako to před ním i po něm dělala řada fanoušků "The Room", když s kamarády o filmu mluvili a "přehrávali" nejbizarnější sekvence. Hlavní úskalí "The Disaster Artist" spočívá právě v samotném Francovi. Ten je totiž workoholik s patologickým strachem před tím na chvíli ustrnout. Proto také jeho filmografie na jedné straně vyvolává úžas nad počtem projektů, které každoročně stíhá realizovat coby producent, režisér a herec. Jenže smutnou pravdou zůstává, že Franco není žádný multitaskingový génius, ale prostě člověk s omezenou kapacitou jako prostě většina z nás. V herectví se to ještě dá maskovat chvilkovým vypětím a prací maskérů a kostymérů, ale právě Francovy režijní projekty jsou ukázkovým příkladem nedotaženého potenciálu. Franco se nedokáže soustředěně věnovat jedné věci několik měsíců, ba dokonce let jako pořádní režiséři, ani nemá vlastní osobitý rukopis, který by jeho projekty ozvláštňoval (jako např. u sériových řemeslníků Takašiho Miikeho či Seidžuna Suzukiho). Pro Franca je každý film jen jednou z tisíce položek na neustále bobtnajícím "to do" listu, které mu skýtají chvilkové povyražení. Jenže zatímco u stylových ptákovinek jako "Future World" to není nic proti ničemu, téma "The Disaster Artist" by si zasloužilo uchopení někým jiným než fantastou s ADHD, který z toho, že během natáčení se všemi komunikuje parodováním Wisseaua ze sebe zkouší dělat velkého auteura nořícího se do nitra role. Naději v tomto směru skýtá dokumentární projekt "A Room Full of Spoons" s jehož tvůrci se Wisseau soudil, protože si dovolili právě to, co Franco ne, že si za cíl vzali odhalení oněch velkých otázek obklopujících "The Room" – odkud Tommy pochází, kolik mu je let a kde na film sehnal peníze.

    • 10.7.2018  00:24
    Theodore Rex (1995)
    ***

    O něco méně zářný příspěvek do kategorie "only in the 90s" aneb tohle prostě v jiné dekádě vzniknout nemohlo. Pro kontext si připomeňme, že první polovina devadesátek dala kinematografii takové bizarní úlety jako "Cool as Ice" a fantasmagoricky karnevalové videoherní adaptace "Super Mario Bros.", "Double Dragon" i "Street Fighter", ale také hrané "Želví nindži". Do stejného rodokmenu bijáků s bizarním mixem pastelkově omalovánkového vizuálu a unikátně anti-cool coolness náleží i "Theodore Rex". Jeho geneze bezesporu vypadala tak, že nějaká pomazaná producentská hlava viděla výtečný disneyácký sitcom "Dinosaurové" a dospěla k závěru, že amimatronické celotělní kostýmy dinosaurů jsou jasná sázka na komerční jistotu, obzvláště, když se skombinují s žánrem noirové buddy kriminálky pro dětské diváky. Na rozdíl od seriálu ale "Theodore Rex" nepřináší nadsazenou alternativní historii, ale budoucnost, kde jsou dinosauři oživeni díky genetice, takže spolužijí ve světě s lidmi. Díky tomu máme potěšení sledovat řadu dobrých herců a osobností, jak s vážnými tvářemi hrají po boku gumákových dinoušů. Nicméně na rozdíl od výše zmíněných titulů je "Theodore Rex" překvapivě nemastný neslaný a jeho campový potenciál zůstává překvapivě nevyužitý pouze na rovině konceptu, ale ne již v samotném zpracování, které je překvapivě žánrově čisté a bez jakékoli nadsázky či přemrštěné bizarnosti.

    • 9.7.2018  20:57
    Gwendoline (1984)
    odpad!

    Film, který by chtěl být mixem Barbarelly a Indiana Jonese, ale ve výsledkem je nezáživný blábolem, který není ani dobrodružný, ani erotický, ale navíc postrádá nadsázku a navzdory nemalému rozpočtu také schopné herce i tvůrce za kamerou. Just Jaeckin měl spíše štěstí, že ve správnou dobu uvedl film "Emmanuelle", který se stal světovou senzací, ale rozhodně žádnými závratnými režisérskými kvalitami nedisponoval. Smutně to v "Gwendoline" zpřítomňují marné akční pasáže. Celek bohužel není ani natolik blbý, aby byl vtipný, pouze úmorný, jalový a navíc urážlivý svou genderovou předpotopností. "Gwendoline" může dnes posloužit už jen jako komplementární titul k nové verzi "Tomb Raider". Oba snímky mají v zásadě totožný příběh, kde se mladá žena vydává po stopách svého ztraceného otce do exotické země, kde si napůl vynutí spolupráci od místního štramáka, který se nakonec stane jejím spojencem. Nicméně v naplnění této kostry a pojetí postav nemohou být oba filmy vzdálenější. Zatímco akčně dobrodružný "Tomb Raider" s úžasně charismatickou a fyzicky zdatnou Alicií Vikander a opravdově mužným Danielem Wu stojí zcela mimo genderová a rasová schémata, "Gwendoline" představuje tupou růžovou knihovnu, která na schématech a předsudcích staví do té míry, že nic jiného než je neobsahuje.

    • 8.7.2018  23:18
    Tomb Raider (2018)
    ****

    Na jednu stranu lze říci, že filmový "Tomb Raider" pouze do hraného filmu převádí famózní stejnojmenný reboot videoherní franšízy z roku 2013, z něhož přebírá příběh, prostředí, ale i pojetí akce a postavy. Navíc film z porovnání s videohrou vychází hodně jako chudší příbuzný - jednak co do výpravy a variability prostředí, ale také z hlediska vyprávění i profilace postavy a jejího vývoje. Názorně se tak ukazují přednosti potenciálu videoher vůči kinematografii v podobném duchu jako v případě jejího porovnání se seriály. Ale zase nutno uznat, že ani film z toho nevychází úplně bez pozitiv. Ty spočívají v pořád ještě masovější přístupnosti a menší časové náročnosti filmů, ale také jejich schopnosti uhranout obsazením a formálními finesami. Na většinu pozitivních stránek filmové adaptace - počínaje Lařiným vývojovým obloukem a konče výtečně fyzickou akcí - můžeme odvětit, že to bylo v intenzivnější či propracovanější podobě již ve hře. Co ale zůstává vlastní a nezpochybnitelné, je právě obsazení v čele s představitelkou Lary Croft, byť zdaleka ne omezené jen na ni. Alicia Vikander je uhrančivá coby nová ikona a vzor pro divačky i diváky svou fyzickou kondicí a charismatem. Někteří fanoušci a diváci obeznámení pouze s klasickým obrazem Lary remcají, že své ikonické dvě pistole pozdvihne až na samém konci filmu. Jenže právě v tom spočívá náročnost zdejšího pojetí figury, že musí unést celý film a být akční hrdinkou bez těchto tradičních atributů, což znamená vyvážit to fyzickou zdatností. Díky upřednostnění akce, kde ke slovu přichází fyzička a výdrž před přestřelkami tak film výtečně navazuje nejen na revoluční koncept rebootové videohry, ale také přináší do kin svěží závan v rámci akčních blockbuserů. Ačkoli akční pasáže oplývají počítačovou animací, jejich základem jsou fyzické výkony hlavní představitelky. Současně stojí za to vyzdvihnout nekřiklavou progresivnost filmu co do genderových i rasových stereotypů. Zatímco v případě klasického obrazu Lary Croft hráči i diváci filmů s Angelinou Jolie zahlíželi na její dekolt a pozadí, v novém pojetí (opět ustanoveném již videohrou) se hlavními atributy stávají její osvalená záda a paže. Ty ovšem vyvstávají v kontextu scén, ne díky objektivizujícím záběrům, kterých je film osvěžujícím způsobem prostý. Nad to navíc s vedlejší postavou Lua v podání Daniela Wu americká kinematografie poprvé prolamuje stereotyp, že Asiaté nejsou mužní a sexy.

    • 4.7.2018  11:16
    Mandy (2018)
    ****

    Panos Cosmatos vymítá žánrové démony svého dětství (jeho otcem je režisér Ramba II a Cobry) trashovou revenge story přetavenou do mystické psychotropní epopeje. Film zcela splňuje diktát Alejandra Jodorowského "žádám od filmu to, co většina Severoameričanů od psychedelických drog." Nicolas Cage je zde povýšený na roli vizuálního artefaktu v oživlém paintbrushovém výjevu z kapoty náklaďáku. Nicméně výkřiky, že Cage dosáhl maximálního levelu vyšinutosti ve svém herectví jsou dost přestřelené - v tomto ohledu stále drží přední pozici dvojka Ghost Ridera.

    • 1.7.2018  02:50

    Pohříchu zapomenutý film, který příznačně své vychýlené osobitosti a nekřiklavé formální bravuře zůstal svého času zoufale nepochopený, přičemž tento stav přetrvává dodnes. Přitom díky nadcházející tvorbě scenáristy Vince Gilligana, jenž je nyní konečně velebený coby jeden z nejzářnějších tvůrčích talentů díky "Breaking Bad" a "Better Call Saul", je o něco snazší pochopit merit jeho debutu. "Wilder Napalm" ve světle seriálových hitů snáze vyjevuje svou podstatu; dokonce se ukazuje jako jakási kreativnější a fantaskně nadsazenější variace "Breaking Bad". Fantaskní motiv pyrokineze tu slouží coby katalyzátor, který právě na omezené ploše celovečeráku umožňuje rozfajrovat motivy, které Gilligan následně nechal pomaloučku doutnat v seriálu - od zatuchlosti každodenního nudného života nižší střední třídy, kterou probublávají vztahové krize, po krizi maskulinity vázanou na snahu dostát iluzorním genderovým schématům vystupování i společenských rolí a statusů. Vedle Gilliganova vkladu je třeba vzdát hold také dalším tvůrcům, protože "Wilder Napalm" uhrane také famózně vycizelovanou formou, kde prim hraje kamera, výprava a kostýmy. Ty ve vzájemné součinnosti pomáhají profilovat postavy a vyjadřovat jejich dynamiku a charaktery, což opět pomáhá do filmu vměstnat ohromné množství podprahových charakterizačních prvků (viz přítomná, ale nevyzdvihovaná obliba hlavní hrdinky vůči zelené barvě - potažmo vůbec kostýmy jako prostředek profilace postav).

    • 14.5.2018  18:29

    Třetí šarkan si zaslouží body za snahu o (česko)slovenskou variaci na dobový (převážně) americký trend fantaskních dobrodružek pro děti s prvky sci-fi a hororů, typu "The Goonies". Bohužel ale film vůbec nedrží pohromadě a spíš představuje vratký soubor nahodilých sekvencí, které jedna přebíjí druhou, než že by na sebe vyloženě navazovaly v koherentním vyprávění. V jednotlivostech, jako jsou zpočátku jakýkoli kontext postrádající bizarně znkelidňující sekvence z cizí planety, nicméně působivé.

    • 13.5.2018  22:18

    Proč jsou všichni tak vyjevení z toho, že má Spielberg řemeslo perfektně v malíku? Nejde tolik o to, že by byl nějaký zázrak, že jeden z nejlepších řemeslníků a vypravěčů pořád umí to, co uměl vždy. "Ready Player One" spíš zpřítomňuje, jak mizerné jsou jiné blockbustery posledních let. Ale přestože jako film RPO šlape jak hodinky, v jeho jádru tluče zkažené srdce. Za všemožně vyzdvihovanou adorací 80s popkultury se totiž skrývá ohromně depresivní vize budoucnosti. Jak jinak si vykládat svět, který je neskutečně technologicky vyspělý, ale kulturně zamrznul na artefaktech osmdesátek a devadesátek, přesněji řečeno, který dobrovolně hltá a do nejmenšího detailu memorizuje popkulturu osmdesátek? Příznačně za vším stojí jeden zhrzený egocentrický a megalomanský nerd, který si absolutní pozornost celého světa vůči sobě a svým oblíbeným titulům vynucuje vábničkou mamonu a moci. Vyprávění filmu vlastně přináší děsivý obraz marnosti životů fanoušků, kteří doufají, že na ně bude po smrti někdo vzpomínat, ale s hrůzou zjišťují, že jediné co po sobě zanechali, bylo množství zkonzumovaných videoher, filmů a komiksů. Ačkoli autor předlohy asi zamýšlel něco jiného, "Ready Player One" ukazuje zbožné přání stárnoucího nerda, aby jím adorované tituly, které pro něj tolik znamenají, měly nějakou relevanci ještě v polovině jednadvacátého století. Když půjdeme ještě hlouběji, je pak celý projekt filmové adaptace zvrhlým mýtem na druhou, jenž při sundání růžových brýlí ukazuje, jak popkultura sama sebe požírá a při tom současně utváří své vyznavače i jejich modly díky iluzi o tom, že se z fandy může stát hvězda. Zdejší vyprávění jen slouží k utužení v základu smutné myšlenky, že obsesivní znalost popkultury má nějaký smysl, ba že dokonce může být klíčem k životnímu úspěchu a bohatství. Samozřejmě nesmí chybět idealizace popkultury jako výtvoru niterného autorství a ne průmyslu, nemluvě pak o iluzi, že její výtvory patří fanouškům a uživatelům, ne korporacím a majitelům licencí. Všechny tyto mýty v sobě "Ready Player One" slučuje v rovině vyprávění i samotného projektu. Nelze pak než s úžasem sledovat promyšlenost, s jakou korporátní monstrum šíří své evangelium, když do světa vysílá legendy o tom, jak muselo být tuze náročné zajistit licence na jednotlivé citované artefakty a jak jediný, komu se to mohlo povést je všemi adorovaný Spielberg. Ale třeba když budeme vytrvale pátrat, tak jeden z nás, který zkalaogizuje všechny odkazy v RPO, bude sám hvězdou internetu a když se to bude korporátní hydře hodit, natočí podle jeho seznamu film. A nejhorší na tom všem je, že se na to fakt dobře kouká.

    • 9.5.2018  22:28

    Co si budeme povídat, děti jsou prostě zlo. Jednu chvíli hltáte život plnými doušky, a pak najednou tlačíte kočár a obětujete čas, peníze i osobní pohodu pro někoho, kdo na vás vůbec nebere ohledy. Přičemž s přibývajícími roky je to akorát horší, takže vlastně jen jeden direkt za druhým čekáte až vás vaše investice do pokračování lidského pokolení pošle do prdele. Jenže příroda to má tak zařízené, že i při sebevětší podpásovce nakonec převládne rodičovský instinkt, a my ty hajzlíky nezamordujeme. Ale jak by to vypadalo, kdyby právě tento přírodní a civilizační impuls bylo možné vypnout? Předestřený, zjevně silně introspektivní proud myšlenek, využil režisér a scenárista Brian Taylor jako výchozí premisu své sympaticky rozverné variace na vyvražďovačky. Taylor si před lety vydobyl v jistých kruzích kultovní věhlas za filmy, které realizoval v tvůrčím tandemu s Markem Neveldinem. Jejich formálně anarchistické, ba až avantgardní nálože jako diptych Zastav a nepřežiješ a Gamer svého času polarizovaly diváky drzým kyberpunkovým mixem nezřízené energičnosti, přebujelou juvenilní zálibou v přízemnosti a tělesnosti či exaltovanou koncentrací multimediálního chaosu nového milénia. Jenže to už bylo před deseti lety. Ačkoli je Taylor skoupý na detaily ze svého soukromí, jeho nový počin výmluvně zaplňuje šestiletou proluku v jeho filmografii. Mamka a taťka tedy není jen hysterickým hereckým koncertem Nicolase Cage, ale představuje upřímný nefiltrovaný výkřik člověka, jemuž o život denně usilují monstra, která sám zplodil.

    • 13.1.2018  19:44
    Půlnoční slunce (TV seriál) (2016)
    ***

    Zajímavé čtení ty komentáře tady na ČSFD. Konečně jsem díky nim pochopil, co diváci detektivek považují za kvalitu: vycizelovaný vizuál a "originální vraždy". Diváci klasických epizodních detektivek typu "Colomba" jsou amatérští kriminalisté, které bavilo pokoušet se rozplétat zločin spolu s vyšetřovatelem, či dokonce být o krok napřed. Jenže pak přišly dramatické detektivní seriály, kde vražda nebyla středobodem, ale McGuffinem, jenž rozplétá vztahy postav a jejich osobní dramata. Co do opravdových scenáristických kvalit dodnes v této kategorii vysoce ční dánský "Zločin" a z novějších ho dohání např. isladský "Trapped". Tvůrčí duo Mårlind a Stein si získalo mezinárodní renomé "Mostem", kde onen mnohokráte vytěžovaný, ale kvůli náročnosti málokdy vyloženě dobře dotažený koncept nikoli obohatili, ale maximálně vyhrotili. Namísto realistických figur přišli s extrémními protipóly, které vsadili do přemrštěného případu s až bondovsky dokonalým vrahem, kterému každý detail jeho přemrštěně překombinovaného plánu vychází. Ale díky výtečně nastavené interakci ústředních figur a jejich představitelů tato veskrze braková premisa zafungovala a stala se celosvětovým hitem. Jestliže "Most" tak říkajíc smrděl papírem na sto honů, ale pořád výtečně poutal pozornost, pak "Půlnoční slunce" je vyloženě jen kudrlinkami ověšený odškrtávací seznam odhalující pravou povahu quantity TV. Ta v honbě za diváky, přesněji řečeno v zoufalé potřebě diváky udržet před obrazovkou blafuje originalitu co možná nejexotičtějšími variacemi úspěšných konceptů. Takže v "Půlnočním slunci" máme dvojici až überschematicky různorodých detektivů z různých zemí, kteří řeší sérii co možná nejbizarnějších mordů v uhrančivé exotické lokalitě. K tomu přihodíme ozvláštnění v podobě střetu kultur a etnik, který navodí pocit unikátnosti a především i rovinu poznávání a la "Cestománie". To vše pak obalíme doslova všemi scenáristickými triky, jaké se nabízejí, ba dokonce i falešnými indiciemi a halucinacemi, které by dříve v detektivkách byly považované za hrubý prohřešek žánru (páter Knox by se nestačil divit). Diváci už neřeší, jak se něco stalo, ani neprožívají utrpení s postavami, ale jen čekají, jak a jestli vůbec do sebe zapadnou všemožné absurdní stopy a falešné indicie, potažmo morbidně čekají na to, jakou další ujetě drastickou vraždu si scenáristé vymysleli a přemrštěně onanistickou formou ji ztvárnili.

    • 13.1.2018  17:00
    The End of the F***ing World (TV seriál) (2017)
    **

    Když je vám náct a okázale dáváte najevo své domnělé outsiderství, které jste okoukali z aktuální audiovize, tak vám tenhle seriál bude připadat, že je tak moc pro vás a o vás. Dokonce i uroníte slzy dojetí u průhledně nekonformního finále. Když je vám dvacet a třicet a jste zblblí samozvanou výjimečností Netflixu a jejich marketingem, že všechno, co má na sobě jejich štempl, je hrozně netradiční a odvážné a mimo zažité mantinely, budete si sugerovat, že tenhle seriál je další hřebíček do rakve lineární televize a jejích schémat. Jenže on je to jen moc chytře vykalkulovaný projekt pro sílící mladé publikum, nebo spíš pro to věčně nedospělé, které nechce koukat na reálně profilované mladé hrdiny, ale jejich žánrově vyhrocené variace. Komiksový rodokmen je z tohohle dílka cítit na sto honů, což znamená egocentrickou vyhrocenost a domnělost velké rebelie a nonkonformity, když se vedou povrchní emo řeči prokládané velkohubými vulgaritami a občasným šplíchancem krve. Dojná kráva komiksového ratingu M se po americké (nejen) indie kinematografii přelévá do quantity TV. Ve výsledku na seriálu nejvíc naštve, že jde cestou očekávaného polidštění sociopatů a nedostojí falešné vábničce z prvního dílu, která by byla bývala naopak vskutku přinesla něco nového.

    • 14.12.2017  11:30

    V dílčích prvcích dobré, až výtečné, v konceptu a ambicích v rámci ságy velmi progresivní, ale jako celek nevyvážené, uspěchané a nedotažené. Jestliže epizoda 5 ukázala, jak má vypadat přeskakování mezi plány a při tom budování jedné zastřešující atmosféry, tak právě v tomhle epizoda 8, která pětku co do stylu a motivů vehementně plundruje, selhává nejvíc. A je to škoda, protože zdejší linie demytizující hrdinství i samotný kánon série v čele s rytíři Jedi mají velkou sílu. Jenže je film nikdy nenechá plně vyznít, protože se musí překotně vrátit k nějaké jiné linii či si vzpomene, že jako disneyácká dojná kráva má rychle odlehčit atmosféru nějakým frkem. K tomu je tu paradoxně řada zbytečných nedotažeností, které vytrhávají z diváckého pohroužení a pobízejí zpochybňování či přímo výsměch, takže spíš než soudržné dílo z filmu dělají skvělou živnou půdu pro parodie a fanfikce (byť i to může být způsob práce s publikem a značkou). Zatímco předchozí Síla se probouzí byla precizně vysoustruženou horskou dráhou, tak Poslední z Jediů je sice větší kolos, ale o to víc při jízdě hází, rachtá a padají z něj šroubky. Paradoxně v předchozím filmu měly mnohem větší prostor nové postavy a lépe se zaryly pod kůži divákům, zatímco osmička, byť v mnohém tyto postavy rozvádí a nechává je kráčet novým vlastním směrem, přesto je nakonec staví do ještě většího stínu ikonických figur série. Přes všechna pozitiva a nové věci osmičky tak nezbývá než vyhlížet devítku, kde by se třeba série už konečně mohla vydat vyloženě novým směrem, když už osmička vybrakovala motivy a ikonické sety pětky a šestky dohromady.

    • 29.11.2017  11:14

    Famózní předtitulková sekvence co do gradace a především skloubení krváren, hnusáren a humoru nastavuje laťku proklatě vysoko. Škoda, že k ní je přilepený hodně tuctový film, který si zřejmě o poznání více užijí fandové série než nezúčastněný divák. Zbytek filmu má navíc oproti úvodní sekvenci jiný budget a řemeslo, až to vypadá jako že úvodní scénu točil někdo jiný. Nebo byla proof-of-concept, který měl přilákat investory, ale nakonec se tolik peněz nesešlo, tak museli filmaři pracovat v jiných než zamýšlených podmínkách. Ostatně v celém filmu se pak už žádný velkolepý splatstick jako z úvodní sekvence nekoná.

    • 8.9.2017  22:44
    Clarence (TV seriál) (2014)
    *****

    Uhrančivá óda na odřená kolena, natržená trika a bahno ve vlasech, ale i na krásu špíny obyčejného předměstí. Za mnoho let první seriál Caroon Networku bez fantaskní premisy, což ale v žádném případě neznamená, že by byl prostý fantazie. Obzvláště v dnešní době elektronické zábavy úchvatně návodný seriál, který dětem i dospělým připomíná, že velkolepá dobrodružství nečekají jen v nereálných světech, ale rovnou za barákem.

    • 8.9.2017  22:00

    BMXka a velké dobrodružství na maloměstě, tentokrát v současném Estonsku. Neskrývané pocty 80s amblinovkám nevznikají pouze v USA, jen tentokrát se nekoná žádné rochnění pro nostalgiky typu "Stranger Things" či "To", ale čistokrevná dobrodružka pro dnešní děcka, což je v jistém ohledu ještě sympatičtější. 7/10

    • 14.7.2017  20:18

    Atypický hollywoodský blockbuster a adaptace s ambicí - více v recenzi pro ČRo Vltava.

    • 14.7.2017  20:01
    Křižáček (2017)
    **

    Přirovnání filmu a platónské jeskyně zcela sedí, ale v případě "Křižáčka" v tom smyslu, že stíny ožívají díky tomu, jak se do nich projektuje samo publikum. Kdo se napojí na začátku vlastními rodičovskými úzkostmi, má vyhráno. Pro ostatní je zásadní překážkou naprostá prázdnota postav a nepřítomnost napětí, které v jiných podobně stylizovaných filmech startuje pozornost diváků. Kadrnka a spol. ovšem před publikum vystavěli několik překážek, které mohou odvést zájem zcela jinam. V praxi pak film připomíná spíš happening, kde je záhy zajímavější a zábavnější sledovat nikoli plátno, ale sál, případně vzdát snahu se na film naladit a sledovat ho jen jako mechanický tvar. "Křižáček" není film bez chyb, ale je dobře, že vznikl i že dostal hlavní cenu ve Varech. Nabízí se vzpomenout na základní argument vášnivých debat kolem žánrové produkce v Německu: Je dobře, když místo jednoho výtečného žánrového filmu vznikne deset nedokonalých? Ano, protože kinematografie není kolekce osamocených výjimečných děl, nýbrž celá provázaná sféra, která se vzájemně stimuluje.

    • 14.7.2017  19:41

    Kategorie "doják" prokazuje svou životnost stranou přežitých genderových schémat. "Their Finest" do klasického milostného trojúhleníku vnáší motiv emancipace, který zase podmiňuje převrácení klišé a rolí, které jsou postavám přiřknuty na základě pohlaví. S tím koresponduje linie o prosazování se žen na postech a v odvětvích dříve přiřknutých mužům. Skrze dobře rozvržené mužské postavy nabízí film identifikační vzory také pro mužskou část publika, což ve výsledku skládá podívanou, u které si emancipačně může pobrečet každý.

    • 14.7.2017  19:32
    Don Gio (1992)
    ***

    Na karlovarském festivalu uvedná remasterovaná a lehce autorsky upravená verze připomněla "Dona Gia" jako fanatsamgorickou frašku i dílo, které předčilo svou dobu, v níž bylo nepochopeno. Příznačně z karlovarského úvodu tvůrců, během něhož osvětlovali zásahy do filmu při remasterování (vložení titulků, které pomáhají orientaci v ději a postavch), vyplývá, že "Don Gio" je do takové míry dílem své doby, že ani jeho autoři již zpětně nebyli schopni ho zcela pochopit a pociťovali potřebu jej pro současné uvedení po 25 letech divákům zpřístupnit. Dnes vyznívá jako operně rozmáchlá férie realizovaná na prostoru jednoho televizního studia a servisních chodeb v podzemí České televize prostřednictvím postupů avantagrdního divadla, která v kostce glosuje euforický i deziluzivní chaos raných devadesátek. Najdeme zde do burleskních výjevů kondenzované všechny dobové prvky od ideologického idealismu přes kritiku mamonářství a zaprodávání hodnot ve jménu povrchního obohacení až po rozpuk nahoty a pokleslch mravů. Cabanovská časová kapsle dnes navíc oživuje už zapomenutý dobový fenomén horečnaté snahy namastit si kapsy na módní mozrtovské horečce, která se strhla v souvislosti s klasikovým kulatým vročím a v české kotlince se potkala s počátky dravého kapitalismu.

    • 14.7.2017  17:36

    Film tak napěchovaný mladistvou energií, až rezignuje na cokoli jiného. Výsledkem je hyperafektovaný vír mládí s vším jeho vzdorem, namyšleností a egocentričností. Ostatně pávě sebestřednost představuje alfu a omegu "Axolotl Overkill", protože vyprávění nemá jinou logiku než, že se veškeré zdejší výjevy točí kolem hlavní hrdinky. Proto také film nikdy nepřichází s jakýmkoli ukotvujícím rámcem, který by konstatoval, jestli předkládané výjevy jsou realita, sny, fantazie či zbožná přání člověka dospívajícího v éře lifestylu a hypermediality. Na film i předlohu se nevyhnutelně lepí label kontroverze a provokace, který ale pouze konstatuje generační rozkol. Při tom život hlavní hrdinky, či jeho představa neilustruje apokalyptickou úroveň dnešní mládeže. Naopak ideálně ukazuje postoje a míru vztahu sebe vůči okolí, které jsou vlastní mládí v jakékoli době. Když "Axolotl Overkill" vztáhneme k současné dospívající generaci, tak lze vlastně říci, že pokud se takto vskutku vidí alespoň část mladé generace, je to pozitivní. Osvěžující je otevřený přístup k sexualitě bez tabu i démonizací a ignorace tradičních konceptů genderu a rodinného uspořádání. Hrdinka Mifti tak nevzdychá po nějakém klučinovi, ani neřeší dilema, jak si zařídit budoucnost, nýbrž si jen nezřízeně užívá, všeho, co jí svět či její představivost postaví do cesty. Pak je tu druhá strana mince, že je zpovykaná, rozmazlená, fraškovitá a díky zaopatřenosti zcela odtržená od sociálně existenčních ohledů života. Jenže to v základu je definicí jakékoli mladé generace.

<< předchozí 1 2 3 4 12 24 35 46
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace