JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

256 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
    • 17.4.2017  20:12
    Normálka (TV seriál) (2009)
    *****

    J.G. Quintel vyrůstal na 80s a 90s popkultuře a je to hodně znát. Zatímco ostatní se na kýč, patos, módní výstřelky a přežité technologie téhle éry pokoušejí zapomenout, on jim s nakažlivým nadšením vystavěl pomník pro nové generace. Každý díl je esencí toho nejvíc cool z osmdesátek přetavené pohledem nadšeného kluka dřepícího před videem a snícím o vlastním ultimativním bijáku, kde není ani špetka racionality, ale naopak všemu vládne svoboda cartoonové logiky. Z dobové myšlenky, že každý pořádný flák musí mít střihovou montáž podloženou dobovou vypalovačkou, divokou bitku / honičku / kaskadérskou vychytávku a pořádný výbuch, si Quintel udělal hlavní dramaturgické motto. Jen to místo hodiny a půl vměstnal do 10 minut. ___ PS: Všechno musí jednou skončit a Normálka po osmi letech a 261 dílech odešla ve vskutku velkolepém stylu. Celá závěrečná osmá sezóna je fenomenálním počinem, který bravurně vyvažuje zábavu s melancholií a obřími emocemi i důmyslnými meta referencemi na fungování fikčních světů a jejich diváků. Samotné trojdílné finále pak válcuje diváky jako kulminace zmíněných kvalit, navíc prošpikovaná smrští koncepčních formálních nápadů. Ačkoli by šlo láteřit nad tím, že Cartoon Network seriál zařízl, mnohem zásadnější je, že tvůrci dostali možnost jej zakončit důstojně, opulentně a nezapomenutelně. Zatímco jiné dlouho běžící epizodické animované seriály prostě přestanou (nebo ještě hůře pokračují navěky), Normálka si zajistila místo v síni slávy po boku dalších nejemotivnějších a nejkomplexnějších kulminací epických příběhů jako Legenda Korry či Cowboy Bebop. Díky za všechny ty společné chvíle. Óóóóuu!

    • 1.4.2017  19:52

    Moc smutný pohled. Jackie Chan předává štafetu mladším tajtrlíkům s plastikovými tvářičkami a do toho se natřásá několik modelek, to vše v nesmyslně našňupaném vyprávění – takže u vlastně máme jen dražší a mainstreamovější ekvivalent "Exodu do Šanghaje". Chanovo zaprodávání se Číně zde má jednak propagandistické konotace – koprodukce s Indií evidentně měla pomoci vztahům stran v Indii negativně přijímaného projektu Belt and Road Initiative. Navíc absolutní podřízení se těm nejděsivějším trendům současné čínské produkce ústí v naprostou nekoukatelnost pro příznivce Chanových klasik. Čínské publikum je okouzleno spektákly toho nejnižšího a nejnadreálnějšího kalibru, takže čínské kasovní trháky se neobejdou bez bláznivě překotných CGI scén za hranicí uvěřitelnosti. "Kung Fu Yoga" je pak smutným dokladem, že publikum, na které Chan cílí, není zvědavé na krkolomné kaskadérské kousky a nápaditou choreografii. Chan si tak vystačí s pitvořením a kupou pixelů. Dokonce i těch pár scén, kde opakuje své charakteristické choreografie z dob svého kariérního vrcholu, se nedají sledovat, protože namísto klasických kompozicí do celku, kde by vynikly pohyby a nápady, je akce rozsekaná na titěrné záběry, aby to mělo rádoby dynamiku. Stanley Tong je vedle Ringo Lama druhý veterán, jehož návrat dával naděje na comeback stylu zlaté éry hongkongské kinematografie, ale ještě fatálněji než u Lama výsledek pouze stvrzuje, že tahle éra se za současné konstelace čínského průmyslu nevrátí.

    • 19.1.2017  00:50

    Gordonův pokus o space operu bohužel krachuje na podcenění základů žánru. "Vesmírní trakeři" mají parádní a nápaditý koncept - namísto obvyklého oživování pohádek či westernů v kulisách barvitých sci-fi světů přichází s marginálním žánrem trakerských filmů (vedle amerických klasik jako "Convoy", "Black Dog" či "White Line Feever" má své příspěvky také v japonské kinematografii v sérii "Torakku jaró" i v porevoluční střední Evropě ve "Fontáně pre Zuzanu 2"). Jenže Gordon a scenárista Ted Mann nejen že nedokáží přenést tirácký étos do svého vesmírného dobrodružství, ale navíc nemají ani sympatické hrdiny, kteří by film dokázali nést. Nepomáhá tomu ani herecké obsazení, protože Stephen Dorf a Denis Hopper spíš vyznívají jako hodně marné klony Luka Skywalkera a Hana Sola než sehrané duo. Opět se navíc potvrzuje, že Gordon je sice velký hračička co se týče speciálních efektů, ale nic jiného kloudně režírovat neumí, přesněji řečeno ho to vůbec nezajímá. Jakmile nastoupí dialogové scény, kterých je tady o poznání více než v jeho předchozích předváděčkách mechanických efektů, jakákoli energie ze scén rázem mizí a nahrazuje ji jen topornost televizních inscenací. Výsledkem je tak jakýsi podivný "Star Trek" či "Červený trpaslík", ale bez pořádného humoru, charismatu či dobrodružství.

    • 19.1.2017  00:16
    Deadpool (2016)
    **

    "I'm too old for this shit." Filmový, ale stejně tak i komiksový "Deadpool" je vítezstvím marketingu a korporátní mašinérie, které se vydává za třeskutě frajerské, nekonformní a rebelantské dílo outsiderů. Nemalou zásluhu na tom má dlouholeté živení mýtu ratingové kategorie R (v případě komiksů M) jako domnělé značky radikálnosti a necenzurovanosti. Vážně je měřítkem kvality, jestli se ve filmu řekne pár sprosťáren a ukážou nějaké kapky krve? Fakt, že "Deadpool" se stal velkým kasovním trhákem stvrzuje leda tak uniformitu mainstreamu nového tisíciletí. V osmdesátkách či devadesátkách by byl jen jedním z desítek filmů s hubatými hláškami a pár akčními scénami, které se každý měsíc předháněly o pozornost teenagerů a dětí na pultech videopůjčoven.

    • 8.1.2017  21:07
    Stranger Things (TV seriál) (2016)
    *****

    Stejně jako Tarantino se neomezuje pouze na citování, ale z okrajových žánrů destiluje jejich esence a z nich vytváří divácky ultimativní pastiše, také bratři Dufferové totožně přistupují k osmdesátkovým hororům, teenagerským bijákům a dětským dobrodružkám, aby z nich uhnětli dokonalý fantastický příběh, který divákům dá současně pocítit úžas dětství, úzkosti dospívání i strachy rodičovství.

    • 8.1.2017  21:06

    Když šedesátiletý animátor dostane nabídku, že studio Ghibli zaštítí jeho celovečerní debut a zajistí mu tvůrčí svobodu, nemůže vzniknout nic jiného než film z odlišného světa a odlišné doby, který nezapadá do soudobých škatulek.

    • 8.1.2017  21:05
    Aaaaaaaah! (2015)
    *****

    Nelítostný pohled na základní principy mezilidských vztahů, ale současně i bezprecedentní ukázka autorské ochoty obětovat pro vlastní vizi cokoli – třeba nechat si zdemolovat, zasvinit a pochcat vlastní byt.

    • 8.1.2017  21:05
    Kvílení (2016)
    *****

    Film stejně zrádný, uhrančivý, lstivý a nevyzpytatelný jako sám Ďábel. Dokonalé naplnění základního hororového principu, že nejděsivější je ztráta racionálních jistot, což dostávají pocítit nejen zdejší postavy, ale především i diváci.

    • 27.12.2016  03:46
    San ren xing (2016)
    ***

    Johnnie To na stará kolena blbne s green screenem a digitálními kamerami. Že se veterán neuzavírá novým technologiím, je samo o sobě sice chvályhodné, ale výsledkem toho je bohužel jen samoúčelné technologické demo, které pouze v záblescích připomene dávno minulou tvůrčí bravuru Johnnieho Toa. "Three" lze popsat jako desátý nálev z jeho fenomenálního "PTU" cezený přes drama o lékařské etice. Fakt, že hongkongský deník SCMP Toovu novinku ve výroční bilanci umístil na 11 místo z 52 hongkongský filmů uvedených v kinech tento rok stvrzuje jednak nevalné kvality domácí produkce, ale možná také touhu hongkongských diváků vidět filmy o policistech, kteří už jsou tak sežraní systémovou rutinou, až zcela rezignují na morálku.

    • 16.12.2016  15:09

    Volba režiséra byla pro mnohé překvapením, ba dokonce důvodem k nedůvěře, ale když ponecháme stranou fanouškovskou zaťatost, ukazuje se jako naprosto logický krok ze strany producentů, který navíc dokonce lze vnímat jako pochopení podstaty franšízy. Ať už to bylo shodou okolností, nebo vyloženým tvůrčím vkladem, pravdou zůstává, že pod záštitou Justina Lina se z franšízy "Rychle a zběsile" stal týmový blockbuster. Právě tím má v jádru být i "Star Trek", jenže Abrams ve své fanboyovské zaslepenosti aspekt tragicky nepochopil a obzvláště v druhém filmu se točil jen kolem dvou figur, zatímco ostatní ponechal jako jejich sekundanty. Lin sám o sobě zajisté není mermomocí zárukou vyváženosti, ostatně "Rychle a zběsile 6" trpělo v základu podobnými neduhy. V případě třetího "Star Treku" je proto na místě vyzdvihovat angažování Simona Pega do scenáristického týmu, který zajisté coby představitel právě jedné z oněch přehlížených postav mohl mít zájem na tom, aby padlo zaměření na Kirka a Spocka a naopak se do popředí dostaly další členové posádky. Abramsovi patří uznání za to, že nastavil chytrý reboot ikonické franšízy, ale paradoxně až s Linem dosáhl nový Star Trek své ideální podoby svižné sci-fi týmovky, která bravurně střídá napětí, akci, konverzační humor, atrakci interakce kontrastně profilovaných postav a velkolepou vědeckofantastickou spektakularitu s brakovou zábavností. Zdejší závěrečná podoba ikonického hlášení do lodního deníku se stává stvrzením i příslibem do budoucna, že posádka lodi Enterprise se konečně stala sehraným týmem a soběstačnou entitou, která přestala brázdit známý svět fanovských aluzí, ale konečně se vydává vlastním směrem vstříc neprobádanému vesmíru.

    • 16.12.2016  14:43

    Když by člověk hodně chtěl, mohl by říct, že Abrams vytvořil mnohovrstevnatě sofistikované oživení "Star Treku", kde umocnil a aktualizoval všechny aspekty klasického seriálu, tedy nejen jeho idealismus a étos, ale také jeho campovost. Spíš je ovšem na místě si přiznat, že druhý nový "Star Trek" má podstatné problémy, které pak dávají vyniknout jeho nechtěně směšným prvkům v čele s děsivým přehráváním všech hlavních zúčastněných. Achillovou patou filmu se stává scénář, který je celý vystavěný kolem jednoho velkého zvratu vážícímu se k odhalení jména hlavního záporáka a z toho následně odvozených variací na ikonické momenty klasických "Star Trek" filmů. Jenže kromě těchto prvků film nenabízí nic jiného, co by upoutalo diváckou pozornost a umocnilo tak efektnost těchto momentů. Jestliže v nových "Star Wars" Abrams zaštítil vznik skvělé fanfikce, která nápaditě variovala, převracela, aktualizovala a obohacovala kánon, "Star Trek: Do temnoty" je ukázkovým příkladem lajdácké fanfikce, která jen nekoncepčně variuje svůj vzor, ale při tom do něj nevnáší nic nového, ale ani samostatně funkčního. Můžeme teoreticky děkovat, že "Star Trek" se tak paradoxně stal odstrašujícím příkladem, ze kterého se u Disneyů poučili a tak Abramsovi svěřili jen první díl nových pokračování. Právě druhý "Star Trek" totiž ukázal, že Abrams je skvělý ve vytváření nových a chytrých variací starých světů, ale bohužel už pak napodruhé neví, co si s nimi počít.

    • 16.12.2016  14:14
    Atlas mraků (2012)
    ****

    Tentokrát se sice nekoná žádná revoluce ani update filmových výrazových prostředků jako v případě "Matrixu" či "Speed Racera", ani setkání s něčím neskonale svěžím jako v případě "Lola běží o život", ale to v žádném případě nesnižuje kredit Wachowských a Tykwera. Jejich první spolupráce je jedno velké „a přece to jde“, a to jednak vůči údajnému přesvědčení producentů a představitelů studií, že stejnojmennou předlohu nelze zfilmovat, ale také vůči zabedněné domněnce, že výsledek by byl nějaká intelektuální dumka; případně můžeme přidat i přesvědčení, že v Evropě nelze natočit spektakulární blockbuster. Právě fakt, že "Atlas mraků" v jádru nedělá nic revolučního, ale přesto zcela bez potíží vede diváka svým zdánlivě spletitým vyprávěním, je ve výsledku fascinující doklad vyprávěcích možností filmového média a jeho jazyka.

    • 10.12.2016  01:19
    Doba temna (2016)
    ****

    Mistrovství režie aneb jak z národoveckého špionážního dramatu čistě za pomoci formálních postupů filmového jazyka udělat maximálně diváckou podívanou.

    • 26.11.2016  14:14

    Trailer nelže, tohle je totání doják. Dokonce i srdce zapšklého filmového cynika roztálo, záhy začala cukat brada a minimálně třetinu stopáže do závěrečných titulků už to bylo přes slzavý závoj. Co si budeme povídat, určité filmy chtějí konkrétní věk. Stejně jako na Wenderse či Tarkovského má člověk ideální dispozice coby rozervaný teenager na prahu dospělosti, na sentimentální filmy, které by v mládí sepsul jako plytkou ždímárnu emocí, musí zestárnout a něčím si projít. "If Cats Disappeared from the World" je adaptace stejnojmenné knihy filmového producenta Genkiho Kawamury, který právě coby spisovatel je v Japonsku enormně populární. Film perfektně zúročuje Kawamurovu cinefilii a sečtělost, které pak nenásilně přenáší do skvělého vyprávění, jež dýchá autenticitou, jaká se v dnešní prefabrikované a uniformní japonské popkultuře zřídka vyskytuje. Film se na rozdíl od ostatních soudobých titulů nepodbízí mladému publiku a naopak své reference skládá z titulů, které znají lidé Kawamurovy generace. "If Cats Disappeared From the World" tak není jen velkým osobním vyznáním lásky k lásce, filmu, kočkám a životu, ale také poctou zlaté éře japonské indie kinematografie, potažmo inspirativního období tvůrčího kvasu přelomu tisíciletí v globálním rozměru, jak naznačují připomínky filmů "Hanna and Alice", "Fight Club" i "Happy Together".

    • 26.11.2016  14:10
    Taijó (2016)
    odpad!

    Japonský zoufalý pokus o vlastní filmovou franšízu po vzoru "Hunger Games" zaujme především tím, jak je nekoncepční a nesoudně ambiciózní. Soapoperová degenerace japonské audiovize zde dospěla do stádia totální afektovanosti a hysterického neherectví. Paradoxně se ale tvůrci rozhodli, že televizní tajtrlikování marných mladých představitelů budou formálně pojímat jako hluboké a vážné drama. Řada vypjatých scén je tedy snímaná v dlouhých záběrech ve velkém celku s jízdou. Jenže namísto kýžené intenzity "Potomků lidí" či "Revenanta" zde z plátna sálá taková herecká a stylová zaoufalost, že výsledek v lepším případě působí směšně, v horším pak vyloženě debilně a urážlivě. Jako třešnička na kravinci se pak "The Sun" chlubí odpudivě rozvedeným dějovým motivem, který utužuje japonskou rape culture.

    • 28.9.2016  14:43
    Ani*Kuri15 (TV seriál) (2007)
    ***

    Předváděčka patnácti dobových animátorů a režisérů je současně kompaktním přehledem stylu jejich zastřešujících studií, ale bohužel i shrnutím dobového stavu anime průmyslu. Na jedné straně je zde hrstka zcela osobitých tvůrců, kteří mají výrazný vlastní styl, především co do atmosféry, témat či kresby - Makoto Šinkai (kočky), Michael Arias (děti s robotem), Šódži Kawamori (mimozemský útok na NHK) a Satoši Kon (dobré ráno). Pak je tu ještě Mamoru Ošii (mořská panna), který už dělá ryze vlastní věci a na nic a nikoho se neohlíží. Vedle nich se najde pár tvůrců - obzvláště Šindži Kimura (invaze mimozemšťanů v laciném provedení), Kazuto Nakazawa (jeden den v životě animátora) -, kteří zaujmou svými výtvory, z nichž je ale zároveň možné poznat, že ač jako animátoři či designéři jsou vyhledávanými specialisty, těžko se od nich coby režisérů či tvůrčích autorů můžeme dočkat něčeho víc než jednorázových hříček.

    • 28.9.2016  14:36

    "Cesta do fantazie" představuje jednak úžasně uhrančivou podívanou, ale především jeden z nejvýmluvnějších dokladů, proč by se o Hajau Mijazakim nemělo mluvit jako o "japonském Disneym". Ačkoli tento přívlastek bývá užit ve chválihodné snaze představit tohoto výjimečného tvůrce potenciálním divákům, kteří o něm nikdy neslyšeli (a dodnes takoví jsou), současně filmy Mijazakiho i studia Ghibli krutě obírá o jejich osobitost. Díla tohoto zcela solitérního režiséra totiž mají s tvorbou disneyácké továrny společné maximálně povrchní schodu, že jsou komerčně úspěšné a animované. A stejně tak je to i s často se vyskytujícím popisem Cesty do fantazie jako "japonské / anime Alenky v říši divů". Ostatně stačí porovnat Mijazakiho film s disneyáckou adaptací Alenky z roku 1951. Ta je typickým produktem precizní studiové výroby - optimalizovaný produkt, který je dílem nikoli jednoho autora, nýbrž týmu, kde o post režiséra se podělilo několik animátorů specializovaných na odlišné sepekty animace, stejný přístup je uplatněný u scénáře, jenž prošel rukama třinácti různě specializiovaných scenáristů, kteří předlohu upravili do líbivé podoby. Tento model je totožný u všech klasických animovaných filmů studia Disney, a i v éře renesance studia byla režie (až na ojedinělé výjimky) dělena minimálně mezi dva animátory. Studio Ghibli je naopak bytostně autorské, Mijazaki a Takahata každý zvlášť na svých filmech figurují jako režiséři a scenáristé. Mijazaki pak představoval autorskou záštitu i nad projekty jiných mladších režisérů coby autor scénáře. Zatímco studio Disney v drtivé většině adaptovalo knižní předlohy či vycházelo z klasických bájí a legend, Mijazakiho snímky povětšinou pocházejí z mistrovy vlastní imaginace. Dokonce i ve výjimečném případě, kde základem příběhu je konkrétní dílo (Doručovací služba čarodějky Kiki, Howlův kráčející hrad), se výsledný film ubírá vlastní cestou a předlohou se spíše jen inspiruje. Mijazaki se nikdy netajil svými inspiracemi a jeho díla fascinují mimo jiné právě tím, jak dokáže elementy z japonské i evropské literatury, kultury a historie spojit do unikátních vizí, které skrze podobnosti motivů s klasickými díly získávají váhu univerzálnosti. V případě "Cesty do fantazie" a Carrollovy "Alenky v říši divů" tak sice obě díla pojednávají o dívce, která se dostane do fantaskního světa a hledá cestu ven, ale ve všech ostatních ohledech jsou zásadně odlišné, až protichůdné. "Alenka" přináší zahlcení vjemy, které slouží k upoutání pozornosti dětí, při čemž vyprávění je pojaté jako hříčka založená na nonsensu a absurdní logice. Carroll v knize reflektoval a zesměšňoval řadu dobových systémů, norem a rituálů vyšší společnosti a jednotlivé figury (zřejmě) koncipoval podle reálných předobrazů. V souladu s tím pak i samotné vyprávění ustanovuje hrdinčina dobrodružství jako sen, v němž věci protagonistce důvěrně známé z reálného světa získávají fantaskní podobu. Hrdinka samotná během svého pobytu ve snovém světě neprochází zásadnější změnou či vývojem a dospělost zůstává pouze příslibem, naopak je oslavována rodící se osobnost a rostoucí sebevědomí hrdinky. Mijazaki sice před zraky diváků rozprostírá fascinující svět, ale zaměřuje se v něm výhradně na hrdinku Čihiro, pro kterou se stává katalyzátorem strastí z paralelního reálného světa, ale především iniciací k dospívání. Dospělost zde není pojímána jako nějaký soubor společenských norem či sebejistota ve vystupování, nýbrž oproštění se od umanutosti i sebestřednosti a naopak dospění k empatii i uvědomění si vlastní identity a kořenů. Jednotlivé vedlejší postavy pak představují různé podoby těchto vlastností, eventuálně spolu s hrdinkou prochází totožným vývojovým obloukem (Beztvářník i dítě Jubaby). Konkrétní dějové motivy (odebrání jména jako podmanění, vzpomínky) pak zase tematizují identitu a její stavební kameny. Čihiro tak z umíněné a vnitřně zmatené holky, která se těžce vyrovnává se stěhováním do nového domova, vyzrává když se díky zážitkům ve světě duchů její strach a bezradnost mění v okouzlení a empatické zaujetí, ale také zatímco poznává hodnotu svého jména a váhu vlastní minulosti a vzpomínek. Co do stylu pak "Cesta do fantazie" představuje Mijazakiho nejrozvláčnější a nejméně žánrový film. Zdejší konflikty a peripetie nemají podobu dobrodružných střetů a la Naušika, Laputa či Mononoke. Ty probíhají spíše na pozadí hrdinčina příběhu, zatímco ona směřuje ke stále větší vyrovnanosti a klidu - proto také nezapomenutelným vrcholem snímku je podmanivá pomalá jízda vlakem krajinou proměněnou v oceán.

    • 30.8.2016  01:59

    Ačkoli si hlavní hrdina říká Ford Fairlane, ve skutečnosti se jedná jen o přejmenovaného Dicemana, a právě v tom spočívá úskalí tohoto dnes zapomenutého a svého času domnělého kultíku. Onen neomalený, prostořeký a nabubřelý rockabilly buran byl (tedy ještě dnes je) stand-up personou zdejšího hlavního představitele Andrewa Dice Claye. Diceman sice je pouze role údajně neslučitelná s osobním vystupováním Claye, ale ačkoli stojí na pincipu karikatury, není satirickou postavou jako třeba persóna Stephena Colberta v "The Colbert Report". Colbert své inspirace zesměšňoval, jeho publikum to vědělo a smálo se skrze něj tomu, co karikuje. Navíc celá show stála na obeznámení publika i hostů s faktem, že se jedná o parodii. Naopak záznamy dobových Dicemanových vystoupení přinášejí mrazivý obraz, kde se karikaturní přemrštěnost stává rámcem, který ospravedlňuje říkat hulvátské sprosťárny. Právě těm publikum aplauduje, přičemž vůbec nevidí zvrácenost, zkostnatělost, ignoranci a omezenost figury, protože ta není nastaveným zrcadlem či šaškem, nýbrž stvrzením a mramorizací jejich vlastních hodnot. Existuje sice řada případů, kdy karikaturní satira zůstane nepochopena a lidé, ze kterých si utahuje, se stanou jejím oddaným a nadšeným publikem, jako tomu bylo v případě "Ženatý se závazky" či australské ikony Barryho McKenzieho. Oproti nim ovšem Diceman nevykazuje žádné známky reflexe či znejistění pro své publikum. Přinejlepším vyznívá jako pragmatický projekt, který jednomu člověku umožňuje vydělávat si na živobytí tím, že vystupuje jako kretén a kreténi mu za to tuze rádi platí. "Dobrodružství Forda Fairlanea" se kvůli angažování Dice stávají schizofrenním filmem, kde na jedné straně Dice je ideálním představitelem pro zdejší hlavní roli bouráckého rockabilly detektiva, ale současně právě kvůli němu celý film odpudivě čpí. Schizofrenie ostatně je esenciální vlastností filmu, který stojí rozkročený mezi různými tendencemi a směry, ale ve výsledku nepatří nikam. Rockabilly stylizace hlavního hrdiny a jeho chvástavá glorifikace padesátkového machismu a sexismu působí jako pozdní příspěvek do vlny nadsazeného a campového 50s retra, kterou v kinematografii zastupuje řada titulů od "Pomády" (1978) přes "Streets of Fire" (1984) či "Radioactive Dreams" (1985) po "Cry-Baby" (1990). Naopak sebereflexe a upozorňování na klišé žánrových filmů a jejich figur zase film směřuje k trendu sofistikovaných více či méně meta žánrovek v čele s "Posledním skautem" (1991) a "Posledním akčním hrdinou" (1993). Jenže oproti těmto dodnes přetrvávajícím či zpětně doceněným titulům "Dobrodružství Forda Fairlanea" krachují právě na své ústřední figuře. Fairlane je anachronismem, ale nejen, že si to nepřipouští (jako Poslední skaut), ale celý svět okolo něj to vůbec nezohledňuje. Stejné je to i s tím, do jaké míry je jen filmovou figurou, která si uvědomuje, že je nerealistickým konstruktem, když oproti Poslednímu akčnímu hrdinovi nemusí ze své comfort zone nikdy vystoupit. Na druhou stranou díky všemu řečenému byl Fairlane svého času ideálním hrdinou pro dospívající filmové nadšence. Ti ve své náchylnosti k egocentrickému nahlížení světa a rochnění se ve vlastní domnělé nadřazenosti, nenahlédli fakt, že hlavní hrdina je prostě nesympatický kokot, ale mohli v něm vidět velkého bouráka sršícího vtipem, nadhledem a frajerstvím a celý film pak prohlašovali za kdovíjak progresivní či nedoceněný. Právě tento mladický nerozum pak zakládá dualitu zdejších hodnocení, kde extatické reakce v převážné míře pocházejí z doby, kdy se databáze zakládala, neboli od pamětníků, kteří film viděli, když se svého objevil ve videodistribuci, zatímco střízlivější a rozčarované ohlasy evidentně pramení od starších diváků zvědavých, co je zač ten do nebe vynášený fenomén.

    • 30.8.2016  00:40
    Jean-Claude Van Johnson (TV film) (2016)
    ***

    Bohužel už to tu jednou bylo a to navíc v koncepčnější, upřímnější a navíc uzavřené filmové podobě. Pilot na potenciální seriál Amazonu evidentně čerpá z fenomenálního filmu Mabrouka El Mechriho "JCVD", ale namísto jeho nápaditého balancování na hraně reflexe, pocty, výsměchu a obdivu přináší spíš pokus o "Tropickou bouři" naruby. "Johnson" pak je dalším příspěvkem současné linie quantity TV, která staví ne na progresivnosti, nýbrž na konejšivém variování již viděného a oblíbeného. V dobách quality TV za hlavní přednost seriálů platilo, že oproti filmům mají k dispozici větší pole působnosti pro rozvádění postav a mohly díky tomu být méně schematické a naopak komplexnější. V současném stavu rozbujelého konkurenčního trhu a návratu ke klasickému televiznímu konzumerismu se sází naopak na zaháčkování publika lákavým, a optimálně známým konceptem a jeho nekonečném natahování. Již samotné přilákání pozornosti je nejdůležitější, o opakovaný návrat diváků už se postarají prověřené scenáristické kličky. "Johnson" tak představuje další příspěvek současnému hlavnímu trendu seriálové produkce - dojení známých filmových značek. Jen v Amazonu dobře pochopili, že onou značkou není název filmu, nýbrž sám hlavní představitel. Pilot tak na jedné straně je samozřejmě ohromně sympatický a má odfajfkované všechny body, jak zaháčkovat zvolené publikum (generace diváků Van Damma a filmoví fandové). Stejně tak je tu patrný potenciál pro dlouho běžící seriál, ale na druhou stranu si nelze představit, že ten by dokázal nabídnout intenzivnější divácký zážitek, než prostě opakované zhlédnutí filmu "JCVD", potažmo následované "Tropickou bouří". Pilot tak vlastně nejlépe funguje jako jakási rychloposuvová připomínka "JCVD" (obsahuje variace na jeho nejpůsobivější scény - Van Damme dělá variaci na ikonický chvat a pohoří, potkává všude fanoušky i brečí -, ale kvůli absenci dramaturgické výstavby a kontextu celku postrádá jejich emocionální dopad).

    • 10.8.2016  03:03

    Jeden z nejděsivějších případů trailerového syndromu - jednotlivé scény vyhnané na maximum, ale celek fatálně nesedí dohromady, a to nemluvě o tragické absenci dramaturgie, potažmo nedotaženosti scénáře. Vyprávění působí jak hrubý nástřel nápadů po první brainstormu, který už se ale nikdo neobtěžoval rozpracovat a pročistit natož zhodnotit s čistou hlavou. Současně ale už výchozí ambiciózní plán spojit tradici osmdesátkových dětských hororů s drásavým a odpudivým naturalismem francouzské extrémní hororové produkce nového tisíciletí sice zní famózně jako nápad, ale v praxi prostě nemůže fungovat. Oba tyto stylové směry se totiž v základních věcech natolik odlišují, až se vzájemně popírají. Osmdesátkové dětské filmy typu "The Goonies", ze kterých zjevně tvůrci vycházeli nejvíce (podzemní labyrint, pirátská loď, prosťáček v monstrózním těle), staví na iluzi, dobrodružství a nezkaženosti. Naopak francouzský žánrový hyperrealistický nihilismus káže udělat z dětí nesympatické hajzly, iluzi poskvrnit rozkladem a místo bezelstnosti a naivity dosadit extrémní tělesnost, vyšinutost a hnusáckou grotesknost. Především zatímco dobrodružky od Amblinu a jim podobné směřují ke stmelení přátel a rodiny, zde zákonitě musí dojít k pravému opaku. "Aux yeux des vivants" nevyhnutelně působí dojmem, že tvůrci mezi brainstormem a natáčením přeskočili jeden zásadní krok. Tím mělo být přiznání si, že tohle nemůže fungovat, a ukončení projektu. Bohužel asi ovínění vlastním věhlasem a francouzskou státní podporou, která zafinancuje naprosto cokoli, to neudělali.

    • 8.8.2016  23:18
    Green Room (2015)
    ****

    Nejpřekvapivějším aspektem "Green Room" je mimofilmový aspekt, že vůbec polarizuje publikum. Člověk by čekal, že biják, který výměnou za kapku suspension of disbelief servíruje pohlcující survival, si prostě lidi užijí. "Green Room" není realistické drama či ambiciózní revize žánrových pravidel, ale důmyslně a ne zcela tradičně vystavěná žánrovka. Podobně jako třeba "Wolf Creek" si dává na čas s rozehráním konfrontace. Když ta přijde, nenastupuje tentokrát žánrový exces, ale v rámci žánrových mantinelů je nadále aplikován realismus. Z toho plyne, že film nehraje úplně podle schémat, přesněji řečeno, že situaci rozvíjí nikoli předvídatelně přes klišé, ale živelně skrze postavy a rozehrávání klaustrofobní situace. Díky tomu dostává zastřešující survival stand-off vyprávění svěží krev do žil. Postupné střídání pokusů o přežití a odhalování skutečností neznámých divákům i postavám roztáčí kolovrátek pohlcujícího napětí. Díky tomu, že se tvůrci drží při zemi co do okatých žánrových prvků (od přepáleného heroismu či okázalého záporáctví po prvoplánové atrakce) ani nepřichází tradiční zcizení se filmu otázkami, co bude dál či jak to dopadne, a impulzivně jednající postavy jen diváka nesou dál k další netradičně vystavěné scéně. Ale evidentně ne pro všechny. Pak je otázkou proč. Že by už dnes byli filmoví fandové tak zblblí přesofistikovanými blockbustery či quality TV, že si nedokážou užít precizní necampovou žánrovou podívanou, která není přemoudřelá, jen nenápadně chytrá?

    • 8.8.2016  01:24

    Ach, ta VHS éra, kdy o úspěchu filmu nerozhodovaly jeho kvality, ale název a obal, případně ještě trailer. Může snad být něco famóznějšího než "Kočky z internátu na humusáckém bowlingu", navíc když k tomu láká obrázek se spoře oděnými děvami a příslibem nějakého nadpřirozena? No, právě že může, a to vlastně cokoli. Film, který se za mistrovskou propagací skrývá, je totiž jedním z nejvýmluvnějších příkladů video šumařiny. David DeCoteau tentokrát zaštítil marný mix teenagerských pseudo-lascivních bijáků a hororové komedie, přičemž pořádně se nedostane ani na jedno. U tohoto filmu se nedá bavit tím, co jednotlivé scény obsahují, ani jak bídně je to zpracované. Tady poslední záchranu skýtá jen pobavení nad tím, co neobsahují, protože na to tvůrci neměli ať už peníze, schopnosti či nápaditost. Z "Kočkek z internátu" si odnesete ponaučení, že gore, masky a efekty svého času byly překvapivě nákladnější než bazální kaskadérské kousky, takže sice ve finále dojde na jeden záběr s převrácením auta na střechu, ale už ne na krev kdykoli během filmu. Což v hororu, který se jinak může chlubit akorát zoufalými vtípky a úmornými dialogy debilních postav je zásadní nedostatek. Překvapivě ale také DeCoteau a spol. ukazují, že klasická poznámka na adresu braku, kterak nahota a postelovky vyjdou levněji než dialogy, nemusí platit, pokud najdete dostatečně laciného scenáristu. Ale co, v éře VHS trhu nic z řečeného nebylo důvodem neúspěchu, naopak věhlas "Koček z internátu" zůstává úsměvným dokladem, že tehdy stačilo divákům určitého věku ke spokojenosti vskutku málo.

    • 8.8.2016  00:35

    "Ohana means family. Family means nobody gets left behind." Těžko říct, jestli scenáristi akční soapoperové franšízy mají v oblibě "Lilo a Stitch", ale rozhodně tamní motto přetvořili na definiční princip série. V sedmém díle o rodině nejen že melou naprosto všechny postavy franšízového týmu, ale i hlavní záporák, což otevírá do budoucna nekonečné možnosti pro další a další pokračování. Navíc můžeme citát aplikovat i na to, jak se série rozloučila se zesnulým Paulem Walkerem, což jde proti očekáváním domněle protřelých diváků. Jinak výměna režiséra přinesla pramálo změn (což vede k otázce, kdo dělá u velkých filmových sérií showrunnera), spíše došlo k vygradování předchozích tendencí. Ačkoli se oficiálně film spojil s videoherní značkou Forza Motorsport, jeho kořeny se nadále upínají ke GTA. Vedle celkové nadreálně komiksové stylizace to stvrzuje především vyprávění, které je tentokrát vystavěné podle adventurového schématu "kohoutek a slepička" (k dosažení jednoho cíle, je potřeba získat prostředky, které jsou vázané na splnění řady vedlejších úkolů). Střídání akčních scén a melodramatu pokračuje i tentokrát a opět působí neakční scény jako radikální retardér, a to ve všech nabízejících se významech a asociacích. Kolovrátek s plky o rodině nicméně už nabývá vyloženě absurdní podoby, obzvláště v kombinaci se směšně zaťatým Dieselem a pimprlově řešenými scénami. Schematičnost se zde převrací za hranici jalové soapopery do hysterického campu, což filmu ale přidává na zábavnosti. Ostatně k tom, jak se má brát vážně, se váže brilantní úvodní záběr, který publikum spolehlivě rozdělí na ty, kteří budou řešit realističnost, logiku, kauzalitu a jiné zde nemístné věci, a ty, kteří se naladí na zdejší mix karikaturně přepáleného patosu, kýče a blouznivé opulence. Již předchozí díl série přešel co do stylizace a koncipování akčních pasáží z bondovské spektakularity k nadreálné bombastičnosti, a nejinak je tomu také zde. Bohužel i včetně marného, počítačovými obrazy oplývajícího finále. Naštěstí jej můžeme chápat jako únavu materiálu po mnohem nápaditěji pojatých předchozích scénách, a to co do akce samotné i jejího snímání. Fetišistické detaily řazení a dupání na pedály se proměnily v efektní sled impresí s kadencí pár okének. Kamera tentokrát v detailech zůstává stabilní a naopak o to více se odváže ve větších záběrech, což prospívá dynamice sekvencí. Ale na druhou stranu, jak už bylo řečeno, změna režiséra sérii nikam neposunula. Nekoná se žádné převratné přemodelování jako v pátém díle, jen se variuje jím nastavená formule a přidává pár řemeslných fines. Zatímco komiksárny se snaží o nějaké rádoby přesahy a emocionální výkyvy, "Rychle a zběsile" je ryzí eskapistický popcorn, který zabaví jako bláznivý akčňák a campové melodrama a okamžitě odvane z paměti.

    • 3.8.2016  00:46

    "Krvesajný faraóni v Pitsburgu" jsou typická VHS brakovka - lákavý název, plakát, který má pramálo společného s filmem, potenciální koncept zadrbaný marným scénářem a pár moneyshotů, které akorát tak vydají na upoutávku. Zoufale nezáživný pokus o mix hororu, krimi a parodie krachuje na naprosté neschopnosti všech zúčastněných vystavět vtip a podat pointu. Co do slibovaných krváren, spojených s účastí Toma Saviniho, se zase film v zájmu minimálního rozpočtu, který šel na kostýmy a výpravu, omezuje na hrstku statických gore záběrů, ale veškeré mordy se odehrávají mimo kameru.

    • 2.8.2016  22:54

    Sympaticky oplzlá variace Shakespearovy klasiky sice v rovině primárního děje sází jen zdlouhavé sekvence, jejichž cílem je nacpat do filmu co nejvíce nahoty, hambáren a oplzlých vtipů. Naštěstí je ale vyprávění neustále narušováno anarchistickými prostřihy s dadaistickými fórky, které ač nesrší genialitou, právě svou okázalou debilitou směřují ochotnický film do hájemství klasické prvoplánové zábavy typu Benny Hill či Kenny Everett.

    • 2.8.2016  22:47
    Frances Ha (2012)
    ****

    Idealističtější, outsiderštější a melancholičtější "Girls"; díky čemuž má průlomový film Noaha Baumbacha u větší části mužů lepší hodnocení než fenomenální seriál Leny Dunham. Zatímco její hrdinky jsou propracované a nestydí se být otevřené ve své marnosti a trapnosti, Baumbachova idealizovaná óda na jeho čerstvou lásku a spoluscenáristku Gretu Gerwig působí spíš jako vyšinutá a sebestředná manic pixie dream girl. Oním mužským protipólem, který skrze ni dojde okouzlení životem, je režisér a diváci. Stejně jako zmíněný narativní ideál řady indie filmů je i "Frances Ha" líbivou a okázale svobodomyslnou pohádkou, která okouzlí svým pojetím přátelství a lásky.

    • 2.8.2016  19:00

    Toto těžce imbecilní zero budget leporelo osmdesátkových brakových žánrů sice neoplývá originalitou, ale zato si náležitě naladěné diváky získá svým patlastvím, amatérským étosem a bezostyšným plagiátorstvím. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že spojit dějové motivy, postavy a prvky ze "Star Wars", "Barbarelly", "Vetřelců", barbarských fantasy i postapo akčňáků přece nemůže napadnout nikoho soudného. Ale právě klukovská logika nebržděná dospěláckými žánrovými mantinely a racionální kauzalitou je jednou z předností "Robot Holocaustu". Tou druhou je evidentní nadšenecký a punkový styl natáčení. Spíš než jakž takž profi podukci snímek připomíná amatérské pojekty nadšených děcek, kterým se do ruky dostala videokamera, a chtěly si natočit svou variaci oblíbených filmů. Natáčení tak probíhalo ne ve studiích ši postavených kulisách, ale dost možná bez povolení v New Yorku v parcích, na staveništích, starých továrnách a docích či u rozpadající se budovy Smallpox Hospital na Roosevelt Island. Také herecký ansámbl připomíná partu kamarádů s nulovými hereckými zkušenostmi a ještě menšími dispozicemi pro akční scény, což se náležitě projevuje na zdejších spasmaticky střihaných a děsivě nemotorných přestřelkách a soubojích. Jako definitivní stvrzení zdejších kvalit zmiňme voiceover, který podobně jako v jiných potratech typu "Amerika 3000" zřejmě distributoři do filmu dodali, aby nesoudnému dílu dali alespoň zdání soudržnosti a vyprávění. Na závěr dodejme, že z nějakou podivnou souhrou náhod tento film neleží někde v propadlišti dějin, ale náleží do knihovny jednoho z předních hollywoodských studií, MGM.

    • 12.7.2016  03:18

    Jestliže v "Malým Quinquinovi" si Dumont vzal na paškál žánr police procedurals a podrobil ho dekonstrukci přízemností a demencí, tentokrát si zgustnul na ušlechtilých kostýmních midcultech. K tomu se váže i většinou diváků nepřijatý a nepochopený odklon od realismu s autorem asociovaného. Zatímco policejní seriály si na realismus hrají a právě jeho zabsolutnění zakládalo podvratnost předchozího projektu, v "Líné zátoce" žádný realismus nikde není, jelikož s ním vůbec nepracuje výchozí žánr. Zdejší podvratnost proto vychází z karikatury, která zdůrazňuje určité rysy terče, do něhož se Dumont strefuje. Ačkoli "Líná zátoka" vychází z francouzské linie kostýmovek, dokonalý referenční bod má v britském televizním hitu "Panství Downton". Jímavé melodrámíčko o empatické smetánce a služebnictvu nadevšechno milujícím své lordstvo se rochní ve své okázalé ušlechtilosti, zatímco nechá diváky snít sny o lásce přenášející sociální propasti či zakoušet emocionálně vyděračské drama, když do idylky zasáhnou kriminální motivy. Dumont dokonale následuje tyto linie, ale zmíněnou karikaturou je drze a vulgárně (příznačně strojenosti vzoru) dehonestuje. Smetánka je tedy tvořená degeneráty, retardy, psychotiky a inbready, zatímco poddaní mají vyšší vrstvy pouze jako svou obživu, a to doslova. S tou láskou to také není tak žhavé, protože i ta nejsympatičtější postava z řad honorace pořád v jádru je deformovaná. Dumont dokonce zpřítomňuje až zázračné dějové zvraty či dojímání se exteriéry, které k "Downtonu" bytostně patří. Výtečným tahem jeho downowské variace je také obsazení smetánky pitvořícími se hereckými velikány v čele s náramně hystericky slepičí Juliette Binoche (komu její výkon připadá neadekvátní, ten nikdy neviděl nesnesitelně vlezlé mimické kreace Elizabeth McGovern v "Downtonu") a proti nim postavit typicky dumontovské asociální naturščiky s jejich bizarními tiky a unikátními ksichty. Příznivci Dumonta coby mistrovského festivalového velikána budou z "Líné zátoky" silně rozčarovaní, protože namísto těžké dumky dostanou obrazoborecky sofistikovanou frašku, která spíše než k canneským vavřínům inklinuje ke skvostně dementnímu fekál-humoru tvůrčího dua Christian Clavier a Jean-Marie Poiré. Že by Dumont s postupujícím věkem následoval kariérní trajektorii Takešiho Kitana, který také jednoho dne uznal, že už toho blbnutí na červeném koberci bylo dost, a začal cíleně atakovat své publikum absurdními hříčkami nejhrubšího zrna? Pokud ano, jen tak dál a houšť!

    • 12.7.2016  01:16

    Mnohokráte realizovaný koncept dostává famózní zpracování, kde se zúročují všechny přednosti Waititiho – hravá imaginace nespoutaná realismem, ale z reality vycházející, nezměrné sympatie k totálním outsiderům a asociálům, brilantní komediální timing, obliba v lokálních novozélandských motivech, obzvláště těch ze světa nejnižších sociálních tříd a perfektní cit pro naturščiky. V kombinaci s oblíbeným humoristickým románem pak není divu, že se výsledek stal divácky nejúspěšnějším novozélandským filmem všech dob. Podobně jako třeba Stephen Chow kdysi v Hongkongu také Waititi dokáže gagy nejnižšího registru ztvárnit s osobitostí a sofistikovaností. Tohle není žádný jalový bezmyšlenkovitý humor, ale dokonale vysoustružená zábava, která stojí na precizním načasování a dokonale zvládnutém filmařském řemeslu. Už Charlie Chaplin či Harold Lloyd věděli, že spadnout na zem umí každý, ale jen mistr to dokáže dokonale pro kameru. Co na tom, že někteří diváci, to nedokáží pochopit.

    • 12.7.2016  01:05
    Věž (2016)
    ***

    Bravurní evokování situace během střelby osudového dne v Austinu, kdy Amerika přišla o svou nevinnost, z různých pohledů obětí i přihlížejících, kteří se slovy jedné z pamětnic třídili na hrdiny a zbabělce. Mrazivé vykreslení neuchopitelnosti a chaosu, který překračuje mantinely společnosti a civilizace, na které každý člověk reaguje odlišně a při tom shodně v jisté zastřešující iracionalitě. V tomto ohledu dává smysl, že film pojímá střelce až jako anonymní a nevyobrazenou entitu. O to katastrofálnější pak pro celý dokument je nekoncepční úlet ve finále, kde se najednou mluví o odpuštění a čin Charlese Whitmana je vztahován k násilí v médiích a Columbine, ačkoli o člověku, který mačkal spoušť, nepadne ani slovo.

<< předchozí 1 2 3 4 12 23 34 45
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace