JFL

JFL

Jiří Flígl

Česko

homepage

297 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 13 25 37 49
    • 31.5.2020  03:29
    Candyman (1992)
    *****

    Meta horor na téma městských legend, který se sám stal městskou legendou. Stejně jako ve svém úchvatném debutu, přízračném filmu o dospívání "Paperhouse", propojuje režisér Bernard Rose světy reality a fikce pohlcující atmosférou. Ovšem v zájmu provázanosti obou sfér zde není žádná jasná hranice mezi nimi. "Candyman" je jedním z nejlepších hororů nejen devadesátých let proto, že se zcela vymyká obvyklé žánrové produkci, což je dílem právě Roseho svrchovaně koncepčního zpracování. Režisér a scenárista v jedné osobě zásadně rozvíjí původní ideu Barkerovy povídky a dává nám nahlédnout zvenčí na střípky spletitého světa, které spolu s hlavní hrdinkou napjatě probádáváme, až náhle zjistíme, že nás Candyman pohltil a zcela si podmanil. Bravurní gradace vyprávění a stylově precizní sugesce rozklížené reality za pomoci souhry kamery, výpravy a hudby dává dohromady horor, který ačkoli bývá řazen po bok klasických řezníků hororu jako Freddyho Krugera, má mnohem blíže spíš k podobně singulárním a mimoběžným fenoménům jako je "Jakubův žebřík". Oproti němu je Roseho výtvor dokonce stylově nuancovanější právě ve svém balancování na hraně reality a díky tomu také ambivalentnější, ačkoli současně zůstává žánrově ukotvenější a v souladu se svým tématem přízemnější, nebo lépe řečeno v tom dobrém slova smyslu lidovější. Prostě městská legenda, které se nejprve smějeme, myslíme si, že si ji můžeme přivlastnit a analyzovat, jenže pak náhle zjistíme, že se bojíme jít sami na záchod a vyhýbáme se pohledu do zrcadla.

    • 17.5.2020  22:40

    Z dílčích prvků čiší potenciál, ale Walter Hill se bohužel ve svém vlastním námětu a scénáři ztratil v několika časových rovinách a vypravěčích. Celému počinu také nepomáhá snaha o komiksový rámec, která na rozdíl od režisérské verze kultovních "Warriors" tady vůbec nefunguje a jen vytváří další nechtěně zcizující element. Na akci se pořádně dostalo vlastně jen v jedné scéně, která dá připomenout, že Hill kdysi býval pokračovatelem Peckinpaha. Paradoxně by onen námět mohl fungovat prostoru minisérie, kde by postavy i ambiciózní teze v jádru snímku o genderu a pohlaví dostaly víc prostoru a mohlo by to být doprovázeno vícero akčními pasážemi. Napěchován do stopáže standardní videobrakovky představuje "The Assignment" bohužel blouznivý nesourodý mišmaš nedotažených elementů a nevyužitého skvostného hereckého ansámblu.

    • 17.5.2020  22:26

    Ještě okázale hloupější scénář než v jedničce (což už je co říct) a angažování ke všemu svolných thajských bijců dělá z druhého "Ninji" náramně nevyváženou, ale o to zábavnější podívanou. Klasické americké ninja bijáky, které nám nadělila továrna na brakové sny Cannon Films, nabízely unikátní kombinaci přímočaré klišovitosti, směšně překombinované mytologie a ohromnou porci klukovské naivity, a přesně na tento mix navazuje také Adkinsova a Florentineho série. Ve dvojce se tvůrci po společné lekci v efeknosti na "Undisputed 3" vykašlali na natáčení ve studiových exteriérech a na CGI dokreslovačky evokující "The Room" a soustředili se na perfektní ztvárnění soubojů a akčních sekvencí. Právě v úžasné symbióze Sdkinse, choreografie a kamery leží hlavní síla sequelu. Až si člověk přeje, aby film měl ještě bazálnější scénář, protože každá minuta, kdy se řeší nějaké ninjovské pletichy jen oddaluje další skvostně koncipovanou akční sekvenci.

    • 17.5.2020  22:19
    Země a krev (2020)
    ***

    Julien Leclercq tentokrát jede hodně na volnoběh a "Země a krev" připomíná spíš formální cvičení na téma depresivní stylizace francouzské krajiny po vzoru frankofonních hororů než jeho předchozí stylově vymakané akční thrillery. Nad rámec barevné palety a lehkých ozvuků režisérových typických third-person záběrů zde najdeme pramálo osobitosti a ambicí, které přitom doposud Leclercqa charakterizovaly a dělaly z něj naději evropského žánrového filmu.

    • 16.5.2020  14:18

    Ačkoli nelze popřít viditelné paralely s "Nelítostným soubojem", "Dokonalá loupež" stojí pevně na vlastních nohou. Zatímco Mann přišel se stylově vytříbeným portrétem dvou antagonistů s profesním respektem vůči sobě a zabývá se etikou světa zločinu a spravedlnosti, Gudegast nabízí divákům precizní heist biják s důmyslným scénářem, který záměrně stáčí pozornost diváků. --- NÁSLEDUJÍ SPOILERY --- Zdejší vyprávění má tři ústřední postavy, které nám v průběhu snímku nějak prezentuje, ale to jen proto, aby nás po konci nechal si sami vše přehodnotit, byť již v průběhu stopáže nám dává dvojznačné indicie, že asi vše nebude tak, jak se zdá. Překvapivě k tomu tvůrci využívají elementy přepáleného machismu, kdy před zraky diváků nechají defilovat zasmušilé mastodonty, které ale současně v žádném případě nevykreslují coby sympatické figury. Ačkoli automaticky jsme dle žánrových konvencí nastaveni k tomu, abychom sympatizovali se strážcem zákona a současně oceňovali důvtip a coolness jeho antagonisty, postupem času je film oba ukazuje jako nesympatické zatvrzelé kokoty. Kdo se zprvu jevil jako frajer, vyjeví se jako fanatický workoholik, protřelý a mazaný smypaťák se ukazuje jako tragický pěšák a odhalení mozku celé operace ukazuje, že kdo dokáže stereotypní maskulinní role jen hrát, vždy bude mít navrch oproti těm, kteří je tupě žijí.

    • 16.5.2020  14:05
    Nákaza (2011)
    *****

    Soderberghova variace na hollywoodské katastrofické filmy je koncipovana jako přesná antiteze všech atributů klasické podoby tohoto žánru ustanovené áčkovými studiovými spektákly v 50. letech a definitivně kodifikované v 70. letech. Přitom ovšem cílem snímku není žánr podvracet, ale naopak přijít s jeho podobou pro dobu široké dostupnosti informací, aby mohl opět fungovat a budit v divácích hrůzu a vypětí oproti popcornovým ptákovinám emmerichovského stylu. Nutný základ pro to dodává bravurní inteligentně vystavěný a informačně napěchovaný scénář Scotta Z. Burnse, který se opírá o vědecké poznatky a zkušenosti z tehdejších epidemií (a právě proto tolik koresponduje s reálnou pandemií roku 2020 na rozdíl naivních vyfabulovaých scénářů typu "Smrtící epidemie").

    • 16.5.2020  13:53

    "Tiché místo" má tak strašně dobře vystavěný svět, tak skvostně vrstvené vyprávění obrazem a tak precizně budované napětí, až si to člověk ani nechce kazit hnidopišskými a cynickými připomínkami. A že by se jich našla řada, v čele s tím, jak sebevražedné je procházet tímto světem se zpovykaným teenagerem na krku. Jenže o to tu jednak nejde a spíše podobné připomínky vykazují defekty v nás samotných než ve filmu. "Tiché místo" možná pokulhává v konkrétních peripetiích, ale jeho síla čerpá z vynikajícího promyšleného světa a jeho představování vyprávěním. A právě jako slice-of-life z tohoto unikátního světa je film pohlcující a fascinující.

    • 16.5.2020  11:16

    "Extraction" zastupuje milník na pomyslném grafu tendencí akčního žánru. Tento bodový graf vytyčený v jedné rovině nespoutanými nízkorozpočtovými akčňáky s atletickými ke všemu odhodlanými aktéry a protilehlou svázanou hollywoodskou vysokorozpočtovou produkcí s hvězdnými tvářemi nám pak v jednotlivých bodech znázorňuje důraz na akci coby atrakci a vyvolávání wow efektu fyzickým rozměrem. Nicméně v tomto vymezení nepředstavuje "Extraction" milník jakkoli zásadní nebo revoluční. Pouze spíš samotný fakt, že se na onom pomyslném grafu objevil, dále poisuluje naději, že se akčnímu žánru v Hollywoodu blýská na lepší časy. Sam Hargrave z toho vychází jako dobrý a nasazením sympatický učeň kaskadérské školy 87eleven a stojí někde mezi jeho mistry Chadem Stahelskim a Davidem Leitchem. Jenže Hemsworth není žádný Keanu Reeves ani Tom Cruise, takže za sebou zjevně nemá léta tréninku i osobního nasazení. Proto jeho režisér a choreograf musí přicházet s gimmicky jako digitálně pospojovaným zdánlivým jedním dlouhým záběrem, který ale právě svými evidentními přechody jen připomíná ambice filmařů z nižších rozpočtových kategorií, které si ale právě svou větší vydřeností navzdory produkčním podmínkám (jako třeba v "Universal Soldier: Day of Reckoning") nebo poctivou rukodělností (jako třeba v "Jailbreak") získávají větší sympatie. A to nemluvě o dodnes nepřekonaných projektech, kde fyzická akce a režijní řemeslo dosáhly ideální synergie jako v "The Raid 2". "Extraction" je fajn žánrový příspěvek, který ukazuje možnosti a rozšiřuje nabídku Netflixu coby videopůjčovny. A to možná zůstává hlavním přínosem tohoto projektu. Netflix totiž překvapivě důsledně naplňuje oba pojmy obsažené v označení "VoD videopůjčovna". Sice nikdy nedosáhne na vymazlený výběr a komunitní funkci, jaké nabízely osobitě kurátorované autonomní videopůjčovny, ale po vzoru velkých řetězců potřebuje na jedné straně pravidelný přísun nových blyštivých produktů, které ale v lepším případě diváky přitáhnou i do odlehlejších sekcí, kde objeví sice ne přímo unikátní skvosty, ale kupu dalších žánrovek, které je přimějí nezrušit předplatné. Tak když tam budete, mrkněte se na něco z těch výše zmíněných. Nicméně po těch letech shakycamů a CGI omalovánek zcela postrádajících fyzický rozměr můžeme zase jednou s nadšením vyhlížet nadcházející vývoj. Až se dokonce člověku chce mluvit o renesanci akčního žánru.

    • 3.5.2020  17:23
    Moonlight (2016)
    *****

    Křehký a citlivý film o ránách dospívání a nelehkém vylézání z pevností, které si sami kolem sebe proti té bolesti stavíme, což platí pro všechny bez ohledu na etnickou či sexuální identitu. Jenže pro některé jednotlivce je to ještě náročnější a bolestivější právě kvůli okolí. Prostředí afroamerické komunity v chudých čtvrtích v žádném případě není v tomto ohledu výlučné, ale rozhodně je výmluvné právě pro to, co v ohledu maskulinních vzorů chování a rolí vídáme kdekoli jinde na světě. Barry Jenkins ve svém vynikajícím scénáři rozvádí téma osobní identity skrze tři časové roviny i tři jména hlavního hrdiny, která si příznačně nikdy nezvolil sám, ale současně se s nimi zkouší sžít. Ani jedno z nich ale jeho nevystihuje a o to drásavější je pak finální napětí, jestli dokáže odpovědět na otázku, kdo je. "Moonlight" je jeden z mála filmů, které si tu problematickou cenu Oscar za Nejlepší film vskutku zaslouží, protože neodráží nějaké dobové trendy, kampaně či politiku, ale představuje jeden z ideálů kinematografie - osobní a osobité dílo, které díky perfektnímu využití celého spektra výrazových prostředků od herectví přes narativní strukturu po formální postupy destilované z rozmanitých vzorů (tady přiznaně např. Wong Kar-Wai a Hou Hsiao-hsien) rezonuje hluboko v nás a vede nás ke katarzi týkající se témat osobních i obecně lidských. A vedle toho nás vystaví ohromnému náporu emocí, byť je většinu času skrývá pod povrchem.

    • 1.5.2020  03:05

    Hollywood se konečně dostal na roveň Hongkongu, i když tedy jen v rámci kategorie akčních komedií s volně epizodickým scénářem. Takže dojde na estrádní camea a brainstormingově koncipovaný scénář skákající napříč žánry bez výstavby. Jen škoda že místo pořádných akčních atrakcí tu máme zase jen videoherně nadreálné CGI omalovánky. Otázkou zůstává, jestli je na místě tvůrcům spílat, že podle západních norem spatlali marnost, nebo je naopak máme chválit, že vytvořili dokonalý produkt pro čínský trh, kde přesně takovéto věci mají největší úspěch. Nicméně je chválihodné, že producenti konečně odstřihli nejslabší a nejsměšnější článek celé franšízy, tedy Vina Diesela, i když žvanění o rodině zůstalo, jen tentokrát ho prokládá více sekvencí nudného poměřování bimbasů, které ani nejiskří pořádným homoerotickým napětím. Ale snad tímhle angažmá David Leitch vydělal dost peněz, aby mohl zase natočit něco pořádného.

    • 26.4.2020  00:21
    Foo ji ching (1981)
    *****

    Nenápadný klenot hongkongské nové vlny se sice neblyští tak okázale jako žánrové experimenty či sociální dramata ostatních klíčových tvůrců, ale o to zásadnější dílo představuje pro hongkongskou společnost. Allen Fong mistrně klame diváky tím, že jim zdánlivě nabízí nostalgické melodrama o dospívání v 50. a 60. letech v Hongkongu. Jenže za fasádou lumpačení a vinět ze všedního života nižších sociálních vrstev, které svým dětem vtloukaly do hlavy píli a pracovitost, čímž daly vzniknout střední třídě, se skrývá hořkosladká obžaloba patriarchátu, který coby systém přežívá napříč generacemi živen zničenými sny a zmařenými příležitostmi jednotlivců. Nejzrádnějším, ale také nejvýmluvnějším aspektem snímku zůstává postava otce, který není vykreslený coby despota, ale naopak jako hodný a starostlivý. Právě v tom se ostatně také jedná o důmyslnou a mrazivou variaci na subžánr melodramat o vztazích otců a synů, populární v 50. letech. V těch se idealizovaní otcové obětují pro syny a rodiny, kteří jim pak projevují vděk. Zde se příznačně ukazuje, že naopak synové a obzvláště pak dcery - které jsou ve filmu záměrně, ale výmluvně upozaděny stejně, jako byly ve svých životech - obětovali své sny, talenty a budoucnosti pro otce, kteří se zatvrzele snažili naplnit roli patriarchů, kteří zaopatří své potomky (nikoli ve smyslu materiálním, ale kariérním). Klasické hodnoty hongkongské společnosti v čele s rodinnou pospolitostí a pílí zde tak získávají hodně trpký nádech.

    • 25.4.2020  22:57

    Vedle několika ohrožených a vzácných druhů nám Planeta Česko představí také jeden druh bohužel nadmíru přemnožený. Tím je ublížený zamindrákovaný český chlapík. Marketing filmu umně klame, protože dokument namísto přírody a živočichů v Čechách pojednává spíš o Čechách a českém chlapíkovi, který dokumentuje přírodu. Takže ho hrozně sere, že nějací cizáci přišli dávno před ním s projekty jako Zázračná planeta a tím jemu vyfoukli slávu. Taky se dozvíme, že ho na FAMU všichni měli za pošuka, co točí na starý černobílý materiál záběry doma u rybníka, a jeho dcery mu pro jeho vášeň neprojevují dostatečnou úctu. Ale jak víme z následného úspěchu Plenety Česko v kinech, všechno má happy end, protože borec natočil biják, kterým všem vytřel zrak, zabrnkal na strunu jak eko liberálům tak knedlíkovým nacionalistům, vydělal ranec peněz a ještě ukázal jaký je to super táta. Vedle toho film obsahuje taky některé hodně hezké záběry zvířat a pár diskutabilně zjednodušujících trivií vydávaných za ekologii. Jen ty repetetivní záběry na kopulující zvířata z toho celého dělají ještě o chlup bizarnější podívanou. Nemohla by vyjít speciální edice, kde bude fakt jen ta příroda a volitelný přírodovědecký komentář místo egocentrických řečí autora, které paradoxně zpřítomňují, že jemu ve skutečnosti o přírodu jde teprve na druhém místě až po uznání pro něj samého?

    • 22.4.2020  01:33
    The Mandalorian (TV seriál) (2019)
    **

    Zvažuju, jestli Disney po vzoru některých videoherních vývojářů, kteří do svých her zapracovali extra bugy, které se aktivují jen u pirátěných verzí, nevypustili do světa záměrně zparchantělou verzi pro ty, kteří budou vlajkovou loď jejich VoD sledovat kdekoli jinde. Jinak si nedokážu vysvětlit, že zatímco většina lidí si rochní u fanservisového korýtka, já jsem teda navzdory očekávání viděl sérii absurdně rádoby patetických výjevů sflikovaných nevídaně zoufalým scénářem. Pokud cílem bylo navrátit se k pohádkově brakovým kořenům nejstarší trilogie, pak Favreau přestřelil několik galaxií až do světů, kde i Ed Wood a David A. Prior platí za vytříbené mistry sofistikovaných narativů. Jasně, vidím tu inspiraci spaghetti westerny a samurajskými filmy i ty jakože variace na týmovkové originy rozprostřené napříč sérií, ale to fakt nic nepřidává nad rámec, kde si diváci mohou připadat hrozně chytří, že to poznali. "The Mandalorian" se natolik soustředí na prvoplánově cool a cute momenty, žánrové aluze, hintování na rasy a světy, až úplně zapomíná na to, že by měl mít alespoň trochu funkční scénář, a to ne ve smyslu struktury, ale čistě jen vnitřní kauzality a logiky. Zdejší snůška ptákovin, za kterou by se styděl i pětiletý capart při spřádání příběhu pro bitky svých figurek, tomu všemu jen podráží nohy nelogickými zvraty pro zvraty samotné a nechává postavy jednat jak retardy. Představuju si genezi tohoto projektu tak, že se myšákovi hlavouni sjeli hodně divokým sajrajtem a začali brainstormit, jak by to vypadalo, kdyby Star Wars dělali Andy Sidaris, James Nguyen, Donald G. Jackson a Charles Band. Celé to komplet vymysleli a pak druhý den našli scénáře, které během svého koksového binge vypotili. Jenže se rozhodli dát je natočit normálním řemeslně schopným filmařům. A v tom spočívá největší fail Mangalořana - kdyby ho točili jmenovaní lumeni, bylo by to alespoň pořádně nechtěně zábavné, a ne jen k nevíře hloupé. Tak aspoň, že Gina Carano, Werner Herzog, Richard Ayoade a Taika Waititi zase mají na nějakou dobu na nájem a můžou díky zdejšímu angažmá třeba dělat na něčem pořádném. This is the way the world ends, not with a bang but a whimper of baby yoda. This is the way.

    • 13.4.2020  23:49

    Na první letmý pohled opáčko po "Idě", ale i když by se mohlo zdát, že Pawlikowski po úspěchu svého nenápadného průlomového filmu jde na jistotu za festivalovým úspěchem a cenami, tak "Studená válka" překvapí tím, jak se od "Idy" liší ve všech ohledech. Tedy až na základní východisko o ryze osobním tématu a skrze něj zrcadlení polské dějinné a morální tragédie. Nicméně tato rovina leží tentokrát spíše v druhém plánu a plátno patří převážně zničující, ale současně tolik živelné romanci. Pawlikowskému nelze upřít, že má "Studenou válku" detailně promyšlenou, díky čemuž nesklouzne do manýry nebo jen kopírování "Idy". Vyprávění hudbou, provázání romantické a společensko-politické linie s ústředním motivem muziky, ale také opět koncepční užití klasického formátu a především pak souhra všech uvedených elementů v zájmu dramaturgie díla a jeho vyprávění dokazují, že Pawlikowski je bravurní režisér, který v rámci své vlastní tvůrčí renesance dozrál. Jistě, nabízí se otázka, s čím přijde dále a jestli se vydá novým stylovým směrem, nebo bude dále předvojem festivalové nostalgie po vrcholné éře autorského filmu (na které ostatně jede také Marhoulovo "Nabarvené ptáče"). Jenže stejně tak se nabízí uznat, že "Studená válka" (stejně jako "Nabarvené ptáče") nelze omezit jako pouhý soubor aluzí, protože o ty představují až úplně poslední z předností tohoto vytříbeného a emocemi pulzujícího filmu.

    • 13.4.2020  23:21
    Ida (2013)
    *****

    Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají.

    • 13.4.2020  02:33

    Když si Kevin Smith, který posledních 20 let točli čím dál tím horší filmy jakože dělá srandu z toho, že Kevin Smith točí marné filmy, zdaleka to z jeho promenády dřívějších spolupracovníků a připomínání sekvencí z jeho úspěšných filmů nedělá nějaký důmyslně sebereflexivní počin. Sebereflexe je zde stejně bezzubá a povrchní jako šprochy na účet Hollywoodu, komiksových blockbusterů, franšíz a rebootů, ale také jako i zdejší rádoby obhroublý humor. Paradoxně jediné, čím třídní sraz po infarktu zaujme, zůstává na Smitha nezvykle procítěné zamyšlení nad rodičovstvím, a co s sebou přináší.

    • 12.4.2020  01:38
    Bílý Bůh (2014)
    ****

    Jako deklarovaná metafora mocenských vztahů a vykořisťování napříč etniky v rámci společnosti je Mundruczóův "Bílý Bůh" příliš těžkopádný a naivní. Dokonce by se dalo říci, že stejně jako psi ve filmu se projekt vymkl kontrole a režisér se nechal strhnout realizačními výzvami a potenciálem ke spektáklu na úkor sdělení. Jenže co když to, co někteří Mundruczóovi vyčítají, představuje právě jeho podstatu, ke které se čím dál tím více propracovává? Co když je to vskutku evropský ekvivalent Cuaróna, který se nezpronevěřuje svým skromným kořenům, ale naopak se postupně propracovává ke stále ambicióznějším a opulentnějším projektům? Již jeho dřívější snímky nesly zárodky high-concept artu, k čemuž ve svých posledních projektech přidává ještě vyloženě blockbusterový produkční rozměr. A tak zatímco jako východoevropská festivalovka vzbuzuje "Bílý Bůh" rozpaky, jako euro-artová variace hollywoodského psího melodramatu je dostatečně podvratná a myšlenkově podnětná. Ale především zůstává naprostým úkazem a produkčním mega počinem, který fascinuje sveřepostí v analogové realizaci sekvencí, které by kdokoli jiný okamžitě zavrhl, nebo by je vyřešil digitálními efekty. I takto může vypadat solitérní dílo.

    • 8.4.2020  01:43

    Konečně po všech těch dnes už úmorně generických rádoby vážných a patosem i umělými CGI pasážemi oplývajících komiksárnách přichází pořádný zábavný biják ze superhrdinského univerza. Přiznejme si, že pouze Nolan dokázal superhrdiny pojmout opravdu komplexně a všichni ostatní jen blafují hloubku. A ten marketingově vycpaný tajtrlík Deadpool se svým jalovým mýtem "krvavého R ratingu" je jen druhou stranou stejné mince, žádnou alternativou. Jako spása naštěstí přichází sólovka Harley Quinn, která je vším, čím komiksy tradičně byly, a současně není tím, čím byly komiksové filmy posledních dvacet let. Máme tu konečně zase šestákovou pestrobarevnou přízemní taškařicí s praštěnými figurami v maniakálním světě. Navíc "Birds of Prey" po těch dekádách, kdy CGI blockbustery (především ty komiksové) vytlačily akční filmy z kin, oznamuje snad už definitivní návrat pořádné kinetické a fyzické akční podívané (čímž završuje trend nastartovaný sériemi "Mission: Impossible" a "John Wick"). Zatímco jiné komiksové blockbustery mají zcela plytkou akci, která nikdy neutkví v paměti, "Birds of Prey" to kontruje hned několika skvostně vypiplanými a nápaditě rozvrženými sekvencemi s úžasnou choreografií, příznačně od Chada Stahelskiho - vrcholem je sekvence z policejní stanice, ale super je i karnevalová fun-house pasáž na konci s estrádní bitkou. Sice si i tento film neodpustí některé úmorně plytké CGI výjevy, ale naštěstí pouze v rovině simulace exteriérů. Naopak hlavní přednost filmu spočívá v klasické dobré analogové práci lidí z oddělení make-upu, kostýmů, výpravy a akční choreografie, ale ostatně také castingu. Moc doufám, že incelovští fňukači nevyhrajou a Harley Quinn dostane další biják, protože tohle je přesně to, co soudobá jednotvárná produkce komiksových bijáků potřebuje: drzou holku, která nezachraňuje svět v dalším unylém spektáklu, ale jen svůj zadek v rozverně brakové a fanfarónsky pestrobarevné báchorce, která se umí ohánět baseballkou i granátometem a hlavně která miluje egg cheese sandwich (což je mimochodem zcela zásadní definiční moment postavy a navíc taky zatraceně skvělý příspěvek do domácí kuchařky).

    • 5.4.2020  21:24

    Na jednu stranu tuze sympatický projekt si zaslouží chválu za to, že na rozdíl od řady podobných filmově zaměřených dokumentů se nesnaží nacpat do předem normované stopáže. Díky tomu také tvůrci stihnou zahrnout celou řadu aspektů svého předmětu jako éru VHS i následnou proměnu akčních filmů v 90s a 00s, i když pořád jim zjevně spousta věcí spadla při střihu se stolu (hlavně v upoutávkách avizované, ale v dokumentu opravdu jen okrajově zmíněné hongkongské a asijské akčňáky). Jenže paradoxně právě proto, že tvůrci nezapřou své fanouškovství, tak jejich dílo sice potěší, ale až na pár výjimek nepřináší nic nového, respektive nic, co by už nezaznělo zevrubněji jinde. Nakonec zůstane jen exkurze do hořkosti a smutku hvězd třetiřadých video produkcí jako Matthias Hues či Cynthia Rothrock, zamrzí minimální začlenění Ala Leonga a absurdní je, kolik prostoru na své zveličování dostává patlal Sam Firstenberg. Nicméně na druhou stranu skvělé jsou výpovědi zakladatele Carolca Mario Kassara a funkci největšího sympaťáka tu zastává Scott Adkins. Pokud se spokojíme jen s tím, že má jít o melancholickou poctu americkým 80s peckám žánru, respektive o filmový výsledek toho, že si jeden fanda udělal radost a objel většinu svých hvězd, pak se s výsledkem lze spokojit. Kdo chce od dokumentu také nějakou informační hodnotu či podnětné postřehy, pro toho tu je francouzský projekt na stejné téma "80s Blockbusters: When Hollywood Played Tough", kde příznačně promlouvají více filmoví kritici a historici.

    • 5.4.2020  20:55

    Jen zlomyslný sabotér, nebo totální patlal dokáže proměnit all-star akční biják v ohňostroj marnosti. Bohužel Jesse V. Johnson se do paměti fanoušků bojových filmů zapíše jako neschopák, který pohřbil film, který měl být nejvelkolepější peckovačkou nového tisíciletí. Navíc jí opravdu být i mohl, protože na rozdíl od geriatrických a senilních Expendables se tady sešli největší talenty a machři Západu a Dálného východu, kteří jsou sami praktikanti bojových umění. Kdyby tohle dostal do rukou někdo, kdo ví, jak správně snímat bojové kontaktní sekvence, jako třeba Isaac Florentine, nebo neřkuli Chad Stahelski, byla by z toho adrenalinová nirvána. Jenže Johnson hází do hajzlu dovednosti svých představitelů i práci hlavního choreografa, když nepochopitelně inscenuje celé finále filmu ve tmě. Navíc tady i v jiných pasážích drží kameru příliš blízko, takže nedá dostatečně vyznít dovednostem zúčastněných a fyzickému rozměru scény.

    • 5.4.2020  01:53
    Queen & Slim (2019)
    ****

    Motiv svobody je vlastní každé road movie i každému filmu o psancích, ale v případě "Queen & Slim"nabývá výrazně naléhavější kontury, neboť premisou je situace, která pro část obyvatel Ameriky představuje zcela reálnou hrozbu. Lena Waithe, která koloběh násilí skvěle tematizovala již ve svém seriálovém dramatu The Chi, z výchozí situace, kdy se z obyčejných dvou lidí, kteří se zrovna poznali na večeři, stanou nedobrovolní psanci, nerozvádí do očekávatelných exploatačních či žánrových zákoutí. Ačkoli dobře pracuje s napětím pramenícím z otázky, komu hrdinové mohou důvěřovat, v prvé řadě se zaměřuje na ústřední pár samotný a na jejich postupně se rozvíjející vztah. A díky tomu ve výsledku diváci nedostanou žádné "černošské Bonnie a Clyde", jak zazní sarkasticky i ve filmu, ale právě uhrančivý a náramně stylový příspěvek do kategorie romancí na útěku, který ale není pouhou variací, nýbrž autonomním dílem navíc promlouvajícím o tragických aspektech rasového napětí v současné Americe.

    • 4.4.2020  22:05

    Walter Hill sice svým charakteristickým vizuálním stylem, zde navíc aktualizovaným o videoklipovou a reportážní dynamiku, se může snažit sebevíc, ale bohužel scénář a postavy mu nedávají moc s čím pracovat. První Undisputed tak získává zásluhu pouze jako start franšízy, kterou museli dostat do rukou direct-to-video řemeslníci, aby z ní vytěžili to, co padlé hvězdy žánru nedokázali zrealizovat, a sice pořádnou brakovou arénovku, která se vykašle na rádoby drobnokresby charakterů a naopak nabídne divákům pořádnou fyzickou akci.

    • 4.4.2020  20:51

    Scott Adkins jako živý speciální efekt. Stačí, aby film měl jeho, schopného choreografa a režiséra, který dokáže ctít a využít jejich práci, a nic víc už k úspěchu nepotřebuje. Překvapivě ale právě filmografie Scotta Adkinse dokazuje, že najít tuto kombinaci bývá někdy zatraceně těžké, ale také že mnohdy své sehraje také scénář i part, který má Adkins hrát. Třetí Undisputed nemá ani natolik bazální scénář jako předchozí dva díly série a vznikl i za viditelně nižší rozpočet, ale nic z toho nevadí, protože vše vyvažuje upřednostnění arénového vyprávění a plné využité hlavní atrakce. Adkins tentokrát dostává prostor ukázat i své charisma, ale vedle toho zůstává vše ostatní podřízeno jeho fyzickým přednostem v kontaktní choreografii s dalšími atlety před kamerou. Co produkce šetří na výpravě a statistech, to naštěstí investuje do choreografie a přípravy soubojů. Díky Adkinsovi a dalším atletům si může dovolit dlouhé záběry, které berou dech nápaditou kombinací úderů a akrobacie, na které se nehrabe žádný ze současných blockbusterů. O to víc pak vynikne také Florentinův formální styl, který je oproti jiným DTV machrům překvapivě neokázalý a funkční. Zatímco Roel Reiné si vymyslí jeden dva gimmickové záběry, kde okázale blbne s kamerou, a Jesse V. Johnson si nikdy neodpustí ty bitky v protisvětle, Florentineho přednost spočívá v tom, že kamera v bitkách v jeho filmech je nenápadně pohyblivá. Jeho cílem není upozorňovat na to, že je všechno v dlouhých záběrech, ale aby v rámci nich kamera suplovala střihovou dynamiku svým pohybem. Kamera tak sleduje údery a kontakt, kopíruje pohyby a neustále se přesouvá do ideálních velikostí a úhlů záběrů, které dají maximálně vyniknout choreografii. A právě v "Undisputed III", kde scénář neodvádí zbytečně pozornost (jako v sérii "Ninja") dosáhlo kombo Adkins-Florentine absolutního vrcholu.

    • 2.4.2020  23:08
    I Am Not Okay With This (TV seriál) (2020)
    ***

    Na jednu stranu super vystižené momenty dospívání, hledání sama sebe a navigování minovým polem střední školy a rodiny. Jenže současně "IANOWT" představuje až esenciálně schematický seriál vzniklý podle algoritmických výsledků. Netflix přesně ví, co lidi chtějí, a vůbec mu není blbé to okázale dávat najevo do té míry, až s tím diváky fackuje do ksichtů. Všechno od postav a stylizace po konflikty i způsoby vyprávění a vrstvení jednotlivých dílů jede podle odškrtávacího seznamu. Není v tom ani špetka kreativity či osobitosti, jen naplňování šablony, kterou Netflixu vyplivly algoritmy o diváckých preferencích a návycích. Je absurdní a současně nevyhnutelně výmluvné, jak Netflix svou dlouhodobě propagačně hlásanou progresivnost a tvůrčí svobodu transformoval do zcela schematizovaných a odosobněných škatulek, které bezchybně cílí na dokonale vyprofilované divácké niky. "IANOWT" mohlo být výtečným originálním seriálem, ale to by algoritmy nesměly vyhodnotit, že diváci milují 80s retro a "Stranger Things" víc než třeba "Ghost World". Takže onen současný příběh z indie komiksu je co nejvíc natlačený do 80s aluzí a stylizace, jejichž vrchol představuje vyloženě samoúčelná epizoda kopírující "Breakfast Club", která ale navzdory provolávaným přednostem údajné quality TV nesahá originálu s jeho komplexně vyprofilovanými figurami ani po kotníky. Zůstává jen manýra, která degraduje tu spoustu výtečně odpozorovaných úzkostí dospívání. "IANOWT" je esencí toho, co mám rád. Jenž ona esence nevychází z empatie a kreativity, jako tomu bylo v případě jeho filmových vzorů v čele s Johnem Hughesem, nýbrž ze statistik a analýz proporcí oblíbených děl. Kultura opustila své reprodukční cykly remaků a retra, které měly pořád něco osobitého a sympatického, a postoupila do éry algoritmického inženýrství, jež produkuje dokonale líbivé replikanty. Je na čase zavést pojem uncanny valley do kultury.

    • 31.3.2020  23:00
    Vlastníci (2019)
    *****

    To je furt řečí, jak v ČR nevznikají žánrovky, a přitom tu vznikl jeden z nejdrásavějších hororů posledních let, který na konci člověka vyplivne zdevastovaného a pošramoceného. Mnozí, včetně samotného autora uvádí jako hlavní referenční dílo "Dvanáct rozhněvaných mužů". Svým vykreslením lidské malichernosti a sebezahleděnosti, konceptem klaustrofobního papiňáku celé společnosti na hrstce pečlivě profilovaných figur i drastickým závěrem mají ovšem "Vlastníci" mnohem blíže k hororovému milníku "Noc oživlých mrtvol". "Vlastníci" jsou nelítostně precizní metafora soudobé české společnosti, ale i obecné náročnosti demokracie a děsivého dobrovolného předávání moci a odpovědnosti manipulátorům. Fakt, že takové dílo se stane diváckým hitem (což je samo o sobě skvělé), zůstává v jádru anomálií, která českou společnost ukazuje buďto jako vyčerpanou a zničenou, nebo zvrhle masochistickou.

    • 29.3.2020  11:28
    Alois Nebel (2011)
    ****

    Zármutkem protkané bilancování nad českou identitou a historií v rámci negativně formujících let 1945 a raných devadesátek. Je současně úžasné, ale bohužel i smutné, že nejpodnětnější reflexi toho, jak tato doba formoval nejen individuální životy, ale také identitu a morálku národa, přináší ojedinělý animovaný projekt.

    • 22.2.2020  20:01

    Mira Fornay si ve svém novém filmu vzala na paškál dynamiku dominance v partnerských vztazích, potažmo hry s tím spojené a role, které při jejich hraní na sebe přijímáme, až se v nich ztrácí naše vlastní identita. Tato témata zpracovává - adekvátně jejich povaze - formou absurdního dramatu, kde si nonsens a dadaismus podávají ruku s videoherní logikou inherentně obsaženou v pohádce o kohoutkovi a slepičce (na jejímž principu je postavena drtivá většina RPG her), ale také narativních konstruktech filmů "Lola běží o život" či "Na hraně zítřka" (jehož alternativní název "Live Die Repeat" se zajisté stal inspirací pro zahraniční festivalový titul "Cook F** Kill"). Zásadní roli zde pak haje až papouškovsky přesně odpozorované prostředí obyčejných maloměstských vztahů, umocněné slunce-senovskou estetikou, které ale radikálně odmítá sklouznout do přístupnosti či veselé bodrosti zmíněných refenčních klasik, ale naopak sveřepě kráčí cestou autorského experimentu. Není sice nikterak snadné odolat prvoplánovému odmítnutí snímku coby nesoudného bizaru, protože vedle popsaných atributů prokládá autorka film celou řadou enigmatických a současně provokativně radikálních i směšných elementů. Nicméně film se právě svou vyhraněnou osobitostí a současně neoddiskutovatelnou cílevědomostí zaryje do mysli a vynutí si reflexi, která může dojít až k plnému docenění. "Žáby bez jazyka" jsou jedno velké WTF, a Mira Fornay je tvůrčí magor, ale za vším tím šílenstvím se skrývá metoda, logika a nečekaně silná výpověď o povaze vztahů, síti nevyhnutelných tragédií a mrzení, které z toho všeho vyvstává. A také o tom, že i s malou žábou se dá sehrát velké divadlo.

    • 22.2.2020  01:32
    Wendy (2020)
    *****

    V porovnání se Zeitlinovým uhrančivým debutem "Divoká stvoření jižních krajin" už není "Wendy" tak ryzí, ale jako adaptace Petra Pana je zcela fenomenální. Kdyby podobně osobitě, kreativně a nekonvenčně přistupovalo studio Disney ke svým jakože "live action" variacím klasik, byla by kinematografie o mnoho pestřejší a inspirativnější. "Wendy" už zákonitě nemá náboj tvůrčí erupce a zjevení talentu prvního filmu, ale fascinuje jako evidentní vysněný projekt a unikátní převyprávění původního Barrieho "Petera Pana", které cele stojí na režisérově rukopisu. Zeitlin svým stylem fantaskního realismu vytváří další nádherně trhansky zemitou pohádku pro dospělé o dívce s nezlomným duchem. Téma dospívání ve smyslu ztráty iluzí i snů kombinuje s enviromentalismem coby hlavním zdrojem magické moci v jinak na fantaskní prvky střídmé adaptaci. Současně tyto své hlavní linie podporuje, když důmyslně spojuje či pozměňuje některé motivy předlohy. "Wendy" je v dílčích scénách uhrančivá i pulzující ohromnou energií a v některých adaptačních řešeních inspirativní, ale přitom stále divoce neučesaná, až umanutě nespoutaná a současně svým špinavým romantismem šarmantní i pitoreskní. Nevyhnutelně pak publikum polarizuje, ale nakonec i v tom lze vidět nejen autorskou nekompromisnost v odmítání prvoplánové líbivosti i přístupnosti, ale také věrnost předloze, která sama dělí čtenáře na ty, kteří věří, a ty co ne.

    • 22.2.2020  00:07

    Herecká maxima "Never go full retard" dostává nečekaný režisérsko-scenáristický ekvivalent v "Never go full Lech Majewski" aneb co se stane, když někomu kreativně rupne v bedně a ještě k tomu dostane k dispozici drony, green screen a pomatené herce svolné k čemukoli pod iluzí práce s velikánem. Nabubřelá nesoudnost právě získala zcela nový rozměr, který je současně mimoňský, zarytě vážný i bláznivě absurdní. Majewski ve své epopeji o nejbohatším magnátovi světa, rozervaném spisovateli a indiánské legendě o dítěti skal zahanbuje největší jurodivé mistry světové kinematografie jako Ed Wood, Damon Packard, Neil Breen i Tommy Wiseau. "Valley of the Gods" se stává jednoznačným držitelem titulu Nejbizarnější biják letošního filmového trhu v Berlíně - a to žhavým kandidátem na prvenství bylo promo na francouzský mainstreamový high concept biják "L'origine du monde" o chlápkovi, kterému se zastaví srdce, a vědma mu řekne, že se musí kouknout na vagínu své šedesátileté mámy, jinak do tří dní umře.

    • 21.2.2020  01:00
    Possessor (2020)
    ****

    Když už má někdo kopírovat Davida Cronenberga, ať je to aspoň taky Cronenberg. Jablko nejen, že nepadlo daleko od stromu, ale navíc i do žánru paranoidního kyber-thrilleru, a ještě si přizvalo Jennifer Jason Leigh. Pravdou ale je, že zatímco otec se (v první půli své tvůrčí dráhy) realizoval skrze biomechaniku a groteskní aparáty, syn drží tělo a technologii spíše oddělené a zabývá se spojením myslí, a to nejen tematicky ale i formálně pomocí střihových koláží a expresivních výjevů.

<< předchozí 1 2 3 4 13 25 37 49