JFL

Nelítostný pohled na základní principy mezilidských vztahů, ale současně i bezprecedentní ukázka autorské ochoty obětovat pro vlastní vizi cokoli – třeba nechat si zdemolovat, zasvinit a pochcat vlastní byt.

Ačkoli film vešel ve známost především jako blaxploitation vykrádačka legendárního "Vymítače ďábla", není na místě jej podceňovat jako nějaký nedůvtipný plagiát. Naopak při zhlédnutí jednak vychází najevo důmyslná práce s inspiračním zdrojem, ale také řada ryze žánrových kladů. "Abby" vznikala v době, kdy byla produkce blaxploitation, coby paralelní žánrová afroamerická popkultura, na svém vrcholu, ale současně ji začínala zvonit hrana. Byly to právě široce lákavé high concept filmy a blockbustery nového Hollywoodu jako Friedkinův "Vymítač ďábla", které se spolu s postupným přesunem afroamerických motivů do televizní tvorby staly hlavním důvodem odlivu diváků od blaxploitation. "Abby" v tomto ohledu představuje krystalickou ukázku základního principu své kategorie, jenž spočívá v přivlastňování a přepisování klasických hitů, žánrů i schémat a narativních vzorců dominantní kultury do podoby rezonující s minoritním publikem. Proto také v této verzi příběhu o posednutí člověka esenciálním zlem utváří křesťanství a jeho mytologie pouze jednu z hlavních linií vyprávění. Snímek je příznačně zasazený do moderního městského prostředí a spojuje motivy prastaré africké mystiky s afroamerickou podobou křesťanství. Při tom všem film zůstává až nečekaně funkčním a sugestivním hororem, jehož hlavní předností je hlavní představitelka Carol Speed. Právě její expresivní fyzické herectví a schopnost okamžité alternace mezi cudnou ženuškou a vpravdě děsivým monstrem s výraznou řečí těla dělá z "Abby" mrazivou podívanou. Její přízračné kreace a maskérsky doupravená tvář se díky efektně agresivnímu střihu vrývají hluboko do paměti a nechávají zapomenout na jinak očividné nedostatky, vycházející z evidentně titěrného rozpočtu a nedotaženého scénáře.

Německé provinční Rychle a zběsile, které se tváří jako free, cool a emancipační, ale při tom je tvrdě tradicionalistické, což z něho dělá obludné konzervativní dílko. Hrdinkou je sebevědomá dívka, která pohrdá svou matkou, jež je výstavní barbína, a naopak celý den tráví hrabáním se v autě a sněním o závodnické kariéře. Dá se dohromady s partou holek, které se účastní ilegálních silničních závodů, kde jí začne nadbíhat jeden fešák. V zásadě je celý film o tom, kterak rozháraná a nejistá dívka s lesbickými sklony prozře a stane se hodnou heteračkou. Tvůrci film propagují jako emancipační pohled na automobilový svět, ale to je jen zástěrka pro sexistické vyprávění, kde se sebevědomé ženy mění v neschopačky, lesby se ukazují jako mrchy a podvodnice, drsňačky zase ve skytu duše touží po ušmudlaném automechanikovi atd. Vrcholem všeho je sekvence, kde hlavní fešák svéhalvou hrdinku sváže, přes její emancipované protesty ji opraví auto (protože je přeci jasné, že nějaká nána by to nezvládla) a nastříká ho na růžovo. Samozřejmě to je iniciace k tomu, aby hrdinka" prohlédla" a zamilovala se do něj.

Další velký fail fanboyovské a diskusákové popkultury, který ukazuje, že co se chvilkově ujme v podobě psané fikce na internetu potažmo v knihkupectvích (po předchozí reklamní masáži a šeptandě na sociálních sítích), prostě neutáhne finančně náročný filmový projekt. Stejně jako "Iron Sky" a ostatně celá móda absurdních fikcí, kde se reálná historie či klasická literární díla kombinují s motivy brakové fantastiky, je "Abraham Lincoln: Lovec upírů" prostě jen one-trick-pony, který nepřináší nic víc, než je vyřčeno premisou. Na rozdíl od jedenáct let staršího "Jesus Christ Vampire Hunter" staví autor parafrázovaného životopisu amerického prezidenta nikoli na absurditě svého nápadu, ale maximálně se soustředí na skloubení historických reálií s fikčními prvky. Jako by prostudování života Abrahama Lincolna mohlo ospravedlnit, že se zde jeden vtípek rozvádí na stovky stran knihy i stovku minut filmu. Jenže čistě z důkladnosti nelze vykřesat zábavu či podívanou, na což filmový "Abraham Lincoln: Vampire Hunter" dojíždí i ve své režijní realizaci. Vizuální onanista Bekmambetov zaplňuje stopáž pečlivě renderovanými obrazy a rozšafnými zpomalovačkami, které ovšem svou nekonečností diváka přesytí a ve finále až otráví. Za esenci celého projektu lze brát digitální smítka prachu, která poletují v každém záběru - kultura povrchu dosáhla ve své obsesi až na mikroskopickou úroveň. Ale stejně jako totožně načančané kýčovité obrázky z tržnice nejen že takové záběry nenesou žádné emoce, ale ani nedokážou upoutat pozornost.

Před léty proběhla médii kampaň proti nacismu, která ukazovala pravicové radikály jako směšné vypatlance. Stejnou cestou se vydala americká komedie do boje proti nevzdělanosti a primitivní zábavě plné vulgarity, nevkusu a pozérských vzorů chování. Hrdinou je průměrný chlapík, který se následkem experimentu probudí v budoucnosti, kde populace vlivem stupidní kultury degenerovala na úroveň retardů. Film prvoplánově a nenáročně zesměšňuje hrůznost pokleslé zábavy, čímž nekonfliktně nastavuje zrcadlo své cílové skupině, průměrným divákům.

Čím je Caraxova "Annette" pro muzikály, tím je "Ada" pro islandské festivalové filmy - se vším dobrým, špatným, emocionálním, bizarním, osobitým i konceptuálním. Ale o to větší smysl má film vidět na festivalu v plném sále a sledovat reakce publika, které se s filmem pere, nasedá mu na lopatu napínání v první třetině, následně propuká v úlevný smích a skrz něj paradoxně přistupuje na pravidla hry veskrze vážného filmu.

Skandinávský "Strom života" aneb vpravdě jobovský film o cestě k víře lemované údivem nad absurditou stvoření. Takhle se buduje pevná víra, pane Malick. Ne přes okouzlení třpytivými obrázky, kýčovitou doslovnost a ikonické figury jak vystřižené z reklamních plakátů, ale přes skepsi, nadhled a živoucí postavy. Na "Adamových jablkách" je sympatické, že víru demaskují jako racionální blok či psychickou poruchu, díky čemuž dokážeme čelit náporu nepříjemností vezdejšího světa. Ale právě díky tomu film nevede k odvržení víry, ale neopak k toleranci i sympatiím s ní bez ohledu na konkrétní vyznání.

Film, který je tak snadné odstřelit nebo se mu vysmát nějakou schazující hláškou, ale který přesto během sledování hypnoticky vtáhne do sebe a dlouho potom ještě svými výjevy v člověku doutná. Nelze se ubránit dojmu, že zde něco chybí a současně přebývá, ať už to jsou monology, akční scény nebo brakové prvky, které z kontemplativního pohroužení vytrhují do pobaveného výsměchu. Jako vesmírné "Srdce temnoty" působí "Ad Astra" okleštěně, jako by z něj vypadla celá řada dalších zastávek na cestě k cíli. Záblesky zdejšího světa dávají tušit promyšlenou podobu budoucnosti i osidlování sluneční soustavy. Grayův film pak působí jako sestřih několikahodinové minisérie, který dává příslib na možnost vidět nejen od všeho víc, ale především dostat vše víc propracované, dramaturgicky vycizelované a především pozvolněji plynoucí. Moc bych chtěl, aby "Ad Astra" měla dvojnásobnou, klidně i trojnásobnou stopáž, úměrně tomu více zastávek v kosmu i důkladněji rozvedené některé motivy. Ve své reálné podobě představuje readers digest, jehož fragmenty nezapřou mistrovskou filmařinu a dávají tušit velkolepou vizi.

Tvůrci exploatačních dokumentů Gualtiero Jacopetti a Franco Prosperi dovedli svůj koncept pseudo-reálných reportáží do vrcholu snímkem, který mísí postupy dokumentárního eseje a formát reportáže (kamera zde není v pozici záznamového média, ale jakoby supluje pohled očima reportéra). Zdánlivě bizarní koncept dokumentu zpovídajícícho postavy v polovině 19. století v otrokářských státech Ameriky, jenž je navíc zarámovaný apelativními soudobými sekvencemi, které burcují k černošské radikální vzpouře v duchu Nata Turnera (toto pouze v nesestříhané původní italské verzi, která příznačně nebyla svého času uvedena v USA), ve výsledku funguje jako překvapivě konzistentní a dramatický film. "Goodbye Uncle Tom" v prvé řadě ohromí diváky coby exploatační velkofilm plný opulentních davových scén s pompézní výpravou, které bravurně vyvažují impozantnost s naturalismem. Při tom ale film zachovává ryze exploatační pohled, kterým zobrazuje veškeré fáze otrokářství i kontrastní dobovou společnost bílých. Navzdory evidentní exploatační snaze v prvé řadě šokovat se ale "Goodbye Uncle Tom" ukazuje i jako subverzivní dílo, které doslovně i důmyslnými kontrapunkty vyzývá k radikální rasové uvědomělosti.

Zatímco vynikající dokument "Rewind This" přistupuje k fenoménu VHS v celé jeho šíři, "Adjust Your Tracking" přináší jen portrét komunity sběratelů VHS. Spíše než milníky domácích video nosičů tedy mapuje klíčové okamžiky fandomu a přední osobnosti komunity. Jelikož tvůrci jsou evidentně sami její součástí, nese se vše v nadšeném přitakávání a utužování životního stylu sběratelů.