Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Animovaný
  • Horor

Recenze (1 943)

plakát

The Crazies (1973) 

Romero je výtečný filmař, který bohužel uvízl v pasti vlastního kultu. Dnes díky tomu může vesele točit jeden zombie film za druhým, ale bohužel jsou neprávem opomíjeny jeho díla bez zombií nebo na ně jsou kladeny absurdní nároky porovnáváním se zombie filmy. Dokladem budiž "The Crazies", který je formálně mnohem promyšlenější, až avantgardnější a z hlediska obsažených významů výmluvnější a provokativnější než jakýkoli z autorových zombie filmů. Vidět "The Crazies" jen jako akční kritiku armády je poněkud zaslepené. Film vznikl v době, kdy americká společnost za sebou měla řadu mnohoznačných problémů a deziluzivních událostí, a odráží v prvé řadě obecně panující atmosféru strachu a pocit bezmoci. Film je skrz naskrz podřízen centrálnímu motivu šílenství, coby ztráty zažitých jistot a ideálů. V rovině příběhu jsou jím v určitém ohledu postiženy naprosto všechny postavy, které náleží do tří klíčových skupin - obyčejní obyvatelé, vojáci a velení v čele s prezidentem. Každá skupina je ohrožena druhými dvěma, což vede k všeprostupující paranoii. "The Crazies" tak ve výsledku představují mrazivě komplexní metaforu pro americkou společnost po vietnamské válce, lépe řečeno po ukončení její fáze „vietnamizace“. Vojáci v přízračných maskách a oblecích jsou pro obyvatelstvo agresoři, ale současně také civilisté útočí na vojáky. Do toho vstupuje všemocné velení, které pro zachování vlastní pozice lže veřejnosti a obětuje vojáky. I na individuální rovině se ukazují různé podoby šílenství, kterému nikdo neunikne – od nakažených civilistů přes odstrašující neinfomovanou naivitu vojáků či fanatičnost armádního vědce až po snaživého plukovníka, který je do kontaminované oblasti vyslán a posléze z ní zase stažen, aniž by mohl cokoli udělat (jeho dlouze snímané vyzvednutí z města na konci filmu lze navíc vnímat jako zneklidňující předzvěst atomového útoku). Šílenství prostupuje i formu filmu. Střihová skladba a mix zvuku v mnoha sekvencích vytvářejí chaos vzpírající se jakémukoli uchopení (překrývání několika hlasů tlumených plynovými maskami či několika frekvencí rádia), nelze jasně říci, co se přesně v určité scéně stalo (sekvence s oběšencem, zešílení jednoho z vojáků). Vojáci ve Vietnamu byli vystaveni paranoii, neboť nevěděli, kdo je jejich spojenec a kdo je naopak záhy zabije; Romero ukázal, že tento pocit přešel i na americkou půdu. Ve výsledku mohou nenakažení závidět šíleným, neboť ti nevidí hrůzu okolo sebe.

plakát

Lurdy (2009) 

Premisa o dívce paralyzované od krku dolů, která je během zájezdu křesťanské charity do lázní zázračně vyléčena, je rozvedena do nekřiklavě pojatého vyprávění, které ukazuje na mnohoznačnost "daru" od Boha co se týče přijetí jím obdařené osoby v kolektivu. Mimoděk odhalované motivace a postoje různých postav od dalších účastníků zájezdu přes různé pečovatelky až po kněze v sobě paradoxně značí nevěřícnost a především nepřejícnost tváří v tvář zázraku. Zázrak je pozitivní pouze coby prostředek subjektivního dojetí, ale jinak se stává jím obdařený člověk objektem neadekvátního zájmu. Kontrapunkt protichůdných významů je ve filmu přítomný i skrze užití hudby, které kontrastuje s náladou jednotlivých sekvencí (v trudných každodenních sekvencích chorálová hudba a italopop proti psychologickému napětí závěru filmu). Škoda tezovitého a scenáristicky přepjatého závěru, byť vlastně film jinak končit ani nemohl.

plakát

Živoucí mrtvola (1967) 

Podobně jako lze filmy Eda Wooda z hlediska práce se střihem vnímat coby obrazoborecká experimentální díla, tak se i pakistánská adaptace Stockerova Drákuly jeví jako avantgardní dílo předznamenávající současný trend antidramatických přístupů k žánrovým konceptům, který praktikuje část festivalově orientovaných tvůrců. Jako v řadě dnešních realisticky stylizovaných snímků i zde divák dlouho sleduje postavy, u kterých až postupem času zjišťuje jejich motivy i samotnou roli ve vyprávění. Film dokonce zpřítomňuje trvání, které bývá na úkor akce z žánrových filmů odstraňováno eliptickým střihem – kamera takto postavy sleduje v dlouhých velkých celcích, kterak přecházejí či přejíždějí z místa na místo. Také dramatické situace končí do ztracena a publikum se až posléze z kontextu dozvídá, co se s postavami stalo. Film navíc odpírá identifikaci s postavami tím, že uplatňuje zcizující sekvence – v pravidelných intervalech je vyprávění přerušeno taneční či pěveckou scénou, která nemá žádný vztah k ději. Radikální je také samotné formální zpracování jednotlivých sekvencí – zpravidla je hudba v ostrém kontrapunktu k obrazu (dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing ve chvílích velkého napětí). Fenomenálně obrazoborecká je skladba sekvencí, která jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického stylu. "Zinda Laash" ovšem není jen formální experiment. V rovině obsažených významů představuje výmluvný doklad zvrácenosti vědy, která z lidí činí otroky fyzických požitků – pouze víra může definitivně zastavit zlo. Žánrovou progresivnost filmu stvrzují sekvence, kdy hlavní upír podobně jako v "Near Dark" řídí automobil. "Zinda Laash" je vpravdě neprávem zapomenutý klenot světové kinematografie, který skýtá mnohovrstevnatou podívanou.

plakát

Vinni-Puch (1969) 

Předloze věrná ruská adaptace Medvídka Pú - výtečnou stylizaci negativně vyvažuje typicky ruská slabost pro častušky. To samé platí i pro další dva díly projektu. První díl ke zhlédnutí zde: http://www.youtube.com/watch?v=sqdiEUp6s4E

plakát

Down Terrace (2009) 

Překvapivě funkční spojení stylu realistických melodramat ala Mike Leigh s mafiánským příběhem na sitcomovém půdorysu. Každodennost života britské rodiny, která organizuje nelegální aktivity v britském Brightonu, je plná tajností a lží, které jsou vyprávěním servírované s hořkou příchutí velmi černého humoru.

plakát

Flesh Gordon (1974) 

Je škoda, že cílem bylo natočit erotickou parodii, protože pokud by zůstalo u camp pocty fantastickým filmům a seriálům 30. let, byl by to velkolepý projekt s fascinujícími efekty a okouzlující výpravou. Ve své výsledné podobě však "Flesh Gordon" za sebou vláčí břímě přiblblých vtípků, které už i v době vzniku filmu musely být ohrané, a rádoby lechtivosti. Co se týče údajného pornografického aspektu díla, je situace lehce komplikovaná. Dílo v současné nejkompletnější dostupné verzi (sběratelská edice o stopáži 90 minut) totiž je jen lascivní komedie. Lépe řečeno to vypadá, že tvůrci chtěli natočit erotický film, v němž budou hlavní aktéři sex jen fingovat. Situace se jim ale vymkla z ruky při scénách z paláce hlavního záporáka, kde dochází k davovým orgiím, když si někteří epizodní představitelé natáčení užívali trochu nad rámec zadání. Právě ve velkých celcích lze sem tam překvapivě zahlédnout erekci, felaci či přímo kopulaci. To však nemění nic na tom, že z hlediska role sexu ve filmu je "Flesh Gordon" jen přisprostlý snímek, kde je sex naprosto nevzrušivý a slouží pouze k laciným vtípkům. De facto se jedná o nudistický film, neboť nahota je zde stejně obyčejná jako baloňáky v noiru či afra v blaxploitation.

plakát

Jádro (2003) 

Ultimátní penetrační film.

plakát

Dům ďábla (2009) 

Na "The House of the Devil" se zpravidla oceňuje především věrná stylizace do formy osmdesátkových hororů, ale již méně se zdůrazňuje, že tvůrci v čele s režisérem a scenáristou Ti Westem nevytvořili poctu či reminiscenci na styl minulé doby. Jejich práce se stylem a postupy žánru je mnohem konstruktivnější, ostatně jistým důkazem může být fakt, že film vůbec neobsahuje žádné odkazy na starší tituly. Toto není retro, neboť retro ze své podstaty je jen módní osvojení něčeho, co bylo módní dříve. "The House of the Devil" by i v 80. letech byl naprosto originální a strhující film. Zvolený styl zde umožňuje, aby se diváci přijali vyprávění, které je diametrálně odlišné ode všeho, co dnes v hororu vzniká. Namísto dravého tempa, excesivních senzací či prvoplánových lekaček zde přichází až delikátně budované napětí. To de facto stojí na převrácení základního principu hororů – zpravidla totiž cosi neuchopitelného vstupuje do každodenní existence postav, tentokrát ale obyčejná postava vstupuje do neuchopitelného hororového domu. Hrdinka se v domě, kam přišla na základě inzerátu na hlídání dětí, chová naprosto přirozeně (lépe řečeno typicky pro hrdinky filmů 80. let, takže volá kamarádce, kouká na televizi, jí pizzu a tancuje na hudbu z walkmanu), ale právě prostředí, do něhož vstupuje je neuchopitelné. Vyprávění dává divákům více informací než hrdince a tak napětí vyvstává z toho, kde se hrdince něco stane či kdy objeví to, o čem diváci již vědí. Většina záběrů z prostředí titulního domu je kompozičně pojatá tak, že okolo hrdinky je ponechán velký volný prostor, který ji jakoby ohrožuje – to nejen v převládajících větších záběrech, ale i v polodetailech a detailech. Ačkoli film stojí na stylu a většinu času se doslova nic neděje a pouze se buduje napětí, má film i chytrý scénář, jehož poučenost žánrem se projevuje jakoby mimoděk (třebas tím, že se hrdinka nechová jako typický žánrový moula a při vstupu do neznámého prostoru si vždy rozsvítí). Nadšení zámořské kritiky je tentokrát naprosto oprávněné - "The House of the Devil" je nejnápaditější a také řemeslně nejvytříbenější původní americký horor posledních let.

Ovládací panel
62. nej uživatel Česko
417 bodů