JFL

Godzilla - 1 = japonský Rambo 2. Stalloneho all-American geroj svého času anuloval historické křivdy z prohraného konfliktu, káral iluzorní mocipány nepřejícného systému a navracel veteránům hrdost tím, že jim dovolil samotným za sebe, mimo uniformu vybojovat vítěznou bitvu. Japonci si na to samé jen museli počkat o mnoho dekád více. V rukách domácího mistra spektakulárního melodramatu Jamazakiho se nejnovější prequel / restart / remake / whatever, prostě další dojírna značky stává natolik krystalicky čistou resuscitací klasických schémat a kýčovitých emocí, že i "Top Gun: Maverick" bledne závistí. Zatímco Tom Cruise zdárně setrvával v hájemství funkčního patosu, Godzilla se svými lidskými souputníky se pompézně noří do největších hlubin těžkotonážního cringe. Ale domnělý nadhled a výsměšná distance publika jsou nakonec ryze iluzorní, když si uvědomíte, že jste se u této na hollywoodské poměry nízkorozpočtové výkladní skříně trapně vyhrocených klišé a křiklavého kýče bavili stejně královsky. ___ Nicméně v nitru nového filmu se ale skrývá povážlivé jádro, které zrcadlí základní princip sílícího konzervativismu nejen v Japonsku, tedy potřebu snadného a zástupného hromosvodu negativních emocí, pokud možno co nejvzdálenějšího od reálných palčivých problémů statu quo. Namísto maximálně polidštěného Godzilly-kámoše z plyšózní éry franšízy, která navzdory rádoby dospěláckým rozumbradům zůstane její nejlepší, nejzábavnější a hlavně kulturně nejstěžejnější etapou, zde máme náležitě odosobněné a cizí monstrum. Na druhou stranu ale můžeme říct, že Godzilla se právě tímto ukazuje jako opravdový nadčasový hrdina Japonska. Ještěrka totiž už za ty dekády strávené na vrcholu domácího popu ví, že těžká doba a pochroumaná národní hrdost si někdy nežádají pravdu. Někdy si lidé zaslouží odměnit. A tak si čas od času musí ňufí gumák navléknout zlověstné CGI brnění, aby se na chvíli stal oním hrdinou, kterého si jeho publikum sice nezaslouží, ale kterého potřebuje. Protože on to unese. Protože on není jen hrdina. Je to mlčenlivý strážce a bdělý ochránce. Temný [insert Godzilla roar].

Anti-"Pátý element" z odvrácené strany světa, nebo též přízračně kryptická metafora o genderové dynamice, dvousečné podobě nespoutanosti i násilné povaze lidské komunikace, kde se mimozemský predátor stává obětí, jakmile se na Zemi naučí empatii. Hypnoticky poutavý a znepokojivě skličující obraz lidské společnosti s neokázale provokativním a experimentálně obrazoboreckém zpracováním.

Čím je Mijazaki starší, tím je méně doslovný i lineární, méně bere ohledy na klasické vyprávěcí koncepty a více točí filmy čistě podle sebe bez jakéhokoli ohledu na ostatní. A díky tomu také každé jeho nové dílo, které máme to štěstí vidět poprvé, je natolik fascinující a neokoukané. Tak už přestaňme s tím výčtem toho, jaké prvky a motivy má jeho nejnovější film společné s těmi předchozími. To nejkrásnější na Mijazakihoho filmech vždy byla ona vzácná příležitost zapomenout na vše, na co jsme v tuctové audiovizi zvyklí, a nechat se autorem vést jeho unikátní vizí. Nejen, že si vztahováním k předchozí mistrově tvorbě člověk limituje míru úžasu, ale navíc tím svazuje osobitost samotného díla, které si přímo žádá otevřenou mysl. Také si přiznejme, že název "Chlapec a volavka" vznikl jako nic neříkající nouzovka v hlavách mezinárodních distributorů, kteří nevěděli, co si počnout s původním názvem, jenž jim nezapadal do zavedených škatulek. Nazývejme tedy film jeho pravým jménem: "Jak budete žít vy?". Originální titul vzdává hold knize, která byla pro dospívajícího Mijazakiho zásadní a která se i ve filmu přímo objevuje. Filmař ji ale neadaptuje, pouze využívá její název jako aluzi, ale především také pro významový rámec svého nového, ale i celkového díla. Stejně jako se ve vyprávění stírá koncept času a staré postavy se objevují ve své mladické podobě nebo se mohou generace jednoho rodu potkávat současně, tak i Mijazaki otázkou v názvu svého díla mluví o vlastní minulosti i současnosti, ale také k sobě i nám. Tvůrce, který celý svůj produktivní život (což v případě workoholického osmdesátníka znamená dodnes) zasvětil vyprávěním z fantaskních světů, zde ve svém (doposud) posledním díle využívá další takové vyprávění k expresivnímu pohledu do nitra mladého člověka zmítaného traumatem, ztrátou a současně obavou ze života ležícího před ním. Právě v onom nitru se ze základních stavebních kamenů reality a fantazie za pomoci pojiva emocí tvoří nové světy, které současně dýchají povznášející nespoutaností i tíhou nevyhnutelnosti. Spolu s titulní otázkou, jak budeme žít my tváří v tvář tíživému světu, nám Mijazaki prostřednictvím svého hrdiny ukazuje, jak on sám se vyrovnával s dospíváním ve stínu války a úmrtí milované matky. Slovy dnešní audiovize bychom mohli říci, že Mijazkiho novinka představuje velkolepé (prozatímní) završení jeho tvorby, ale současně i výmluvný prequel k ní. Zpřítomňuje nám v něm dualitu krásy a hrůzy, veselí a strachu, lásky a hněvu i prostě života a smrti, jako to ostatně dělal v celé své dosavadní tvorbě. Všechny Mijazakiho nové filmy jsou jako napůl rozečtená kniha zanechaná uprostřed knihovny zmizelým strýcem, který zešílel z toho, že četl mnoho knih. Jejich věhlas je předchází a vyvolává v nás bázeň z kontaktu s něčím, co nás nevyhnutelně bude přesahovat, ale i bláhovou obavu, jestli dostojí očekáváním. Proto se do nich jen opatrně osmělujeme a někdy k vlastní smůle jim odmítáme podlehnout. Ale přitom stačí prorazit onou první vlnou na obzoru, nechat ji odplavit všechny pochybnosti a pak už jen s otevřenou myslí klidně plout na palubě vyprávění, jež drží jistě v rukou největší mistr kinematografie. A ano, opět je to pouť, která nás mnohokrát zahltí obrazotvorností, ale z níž se nám do paměti navždy otisknou ony klidné tiché momenty, kdy si uvědomíme, že jsme najednou stejně usebraní jako postavy, které sledujeme. Není nic vzácnějšího, děsivějšího, krásnějšího, drásavějšího, turbulentnějšího i konejšivějšího, než každý nový Mijazakiho film.

Ambice tvůrců se zjevně omezovaly pouze na snahu vytvořit mix dětských dobrodružek s horským akčním thrillerem stylu”Cliffhanger”, přičemž se už nezabývali tím, že by to mělo výrazněji držet pohromadě nebo splňovat nějaké dospělácky rozumbradovské nároky. Protože kdo by řešil logiku času, prostoru či fyzikálních zákonů, když vymýšlíte cool záběry. Škoda jen že na ně neměli tolik prostředků, aby se mohli plně odvázat ze řetězu, takže to pak je takové na půl plynu. Což je tu prostě strašně škoda, protože to správné srdíčko tam je, jen pod haldou vynuceně usedlého balastu. Nedivím se, že filmový nerdi kvičí, protože tohle je přesně to, co nenávidí - film s pompézním promem, který svůj potenciál k zasmušile cool namistrovanosti stočí do rozjařile dětinské blbiny.

Věra Chytilová navzdory nechápavým soudobým kritikám nevytvořila žádnou troškovskou řachandu. Stejně tak nepřišla o soudnost ani se nezaprodala komerci. Jen dobové a bohužel i nadcházející diváctvo neumělo poznat satiru od komunální komedie. Chytilová tehdy jako jediná nešla po povrchu a prvoplánovosti, nýbrž vytvořila nestárnoucí a nelichotivé, i čím dál mrazivější panoptikum, kde českou společnost ovíněnou horečnatou vidinou mamonu, svobody a moci vyobrazila v celé její nahotě. Je bohužel inherentním úskalím každé satiry, že někteří lidé ji vnímají jako potvrzení vlastních hodnot a v nastaveném zrcadle se nakrucují místo, aby byli zděšení. A konkrétně obraz vrhaný "Dědictvím" je vyloženě děsivě obludný, ale současně výmluvný nejen vůči své době a její hodnotové devalvaci.

Typický produkt Pirromountu aneb one-man-band produkce Marka Pirra, který jako mnozí další patlalové na přelomu 80. a 90. let našel solidní odbytiště pro své naivistické ptákoviny na věčně hladovém videotrhu. Pirra a jeho soukmenovce vlastně můžeme vnímat jako předchůdce domněle mileniálního trendu mockbusterů. Respektive nám ukazují, že trend zesměšňování a parazitování na středním proudu není vlastní jen současnému diváctví, vyvěrajícímu z memů a parodií na sociálních sítích, ale že stejně tak se mu dařilo žít ze zvědavosti filmových fandů už v době VHS (přičemž v dřívějších dekádách trend sytily parodické porno produkce či soft core dreky pro grindhouse kina). Jen namísto zhůvěřilých CGI byli vyzbrojeni pouze zoufalými humory a prvoplánovými aluzemi. "Prokletí queerodlaka" je názornou a do jisté míry i nejlepší ukázkou Pirrova tvůrčího stylu. Základem je praštěná premisa konstatovaná názvem filmu, která sama o sobě dává příslib absurdní zábavy na úkor důvěrně známých schémat. Od oné premisy se odvíjí hrstka scének, ideálně parafrázujících tematicky spřízněné známé klasiky (zde konkrétně "Vysvobození", “Vymítač ďábla" a pochopitelně všemožné vlkodlačí filmy v čele s "Americký vlkodlak v Londýně"). Jenže v praxi to prostě nevydá na celovečerní stopáž. Zbytek filmu tedy Pirro vyplní zcela náhodnými jalovými humory ve stylu časopisu Sorry, které s hlavní linií filmu sdílejí pouze totožně kolísavou úroveň mezi póly trapná debilita a nápaditá debilita. Co se pak týče titulního queer motivu, Pirro samotný tu neřeší žádné otázky stran korektnosti, prostě sází jakékoli humory, které ho jen tak napadnou. Díky tomu vlastně zůstává na divákovi, jestli bude "Prokletí queerodlaka" vidět jako progresivní zesměšnění konzervativců a genderových stereotypů, nebo jako snůšku homofobních klišé, nebo jen jako jalovou pakárnu.

Banalita zla v americkém podání, přičemž "banalita" je synonymem každodennosti a obyčejnosti, nikoli však snadné čitelnosti. Scorsese potřebuje ty tři a půl hodiny, aby mohl s maximální znepokojivostí vykreslit paradoxy a absurdity v počínání lidí, kteří s podporou institucionalizovaného rasismu a pod záštitou svých vlastních pravd a idealizovaných hodnot mohli žít bok po boku s těmi, které zabíjeli. Při tom proti sobě staví na jedné straně mytologii jednoho národa, která koroduje adaptováním se na importovaný životní styl, respektive cizí mýtus blahobytu. Tragédie Osedžů spočívá v tom, že se pokoušeli přenastavit na cizí mýtus, který ale z pohledu bílých cizinců byl (a dodnes zůstává) myšlený jen pro ně samé a nikoli kohokoli jiného. Na straně druhé pak dostáváme zatvrzelou sebestřednost podpíranou vsugerovaným právem na blahobyt v zemi neomezených možností, což pak v praxi znamená že je dovoleno se ho domoci jakýmikoli prostředky na úkor druhých. Vyprávění důsledně zpřítomňuje, že zlo spočívá nikoli v nějakých morálních kotrmelcích, kterými by si jednotlivec ospravedlňoval své protivení se vůči dobru. Naopak podstata zla spočívá v naprostém racionálním ignorantství vůči čemukoli cizímu, včetně morálky. Zásadní oporu tomu skýtají vštípené role, vzory a ideály, kterým má člověk dostát, protože právě úsilí o jejich naplnění pomáhá nevidět cokoli jiného. Ale naštěstí tu ještě máme třetí stranu, kterou zastupují autority nikoli lokální nýbrž státní, které jsou ve Scorseseho typicky idealistickém vidění zcela imunní vůči kazům a pokušením okolního světa, protože jsou vybudovány přímo za účelem potírání zla. "Zabijáci rozkvetlého měsíce" nejen díky přítomnosti DiCapria představují reparát k "Vlkovi z Wall Street", kde Scorsese vykreslil zvrhlost egocentrismu a prospěchářství natolik okázale, až se jeho film pro mnohé kokoty stal zhmotněním jejich snů a aspirační laťkou. Tentokrát se v samotném hereckém projevu (počínaje DiCapriovým tlačeným humpoláctvím až po DeNira adaptujícícho mimiku Donalda Trumpa) i v cíleně pozvolném tempu záměrně jistí, aby jeho pohled na hodnoty Ameriky nebyl jakkoli zneužitelný v jejich pokračování - byť je to ale nakonec úsilí marné, protože přesvědčené rasisty a mamonáře nic externího stejně nezlomí.

Peklo jsou ostatní lidé. Což v případě vlastní rodiny platí o to víc, neboť před ní člověk nikdy neuteče, i z toho hlediska, že si ji navždy nese v sobě. Jan Vejnar a Tomáš Pavlíček stvořili geniální home invasion horor, když se namísto žánrových elementů drží právě děsivé (a dusivé) podstaty příbuzenských vztahů. Reakce v kině plné bolestivých těžkých výdechů, čirého zděšení i zoufalého smíchu marně toužícího po úlevě stvrzují, jak bravurně tvůrci vystihli detaily psychologického teroru nejen mateřského, ale i obecného klenoucího se jednosměrně napříč generační propastí. Síla jejich filmu se opírá o děsivě přesný casting, který naplňuje scénář stojící na niterně odpozorovaných a analyzovaných pocitech i jejich triggerech, které otiskli s hrozivou přesností a devastující autenticitou do scénáře. Ať už se jedná o lobotomizující starostlivost, drtivou egocentričnost nebo jen vyčerpávající gerontovskou přemoudřelost. "Přišla v noci" také exceluje v tom, jak naléhavě dokáže tematizovat jádro svého žánru, tedy samotný domov - jednak z hlediska jeho významu pro ústřední postavy, ale také stran toho, jak na postavy dopadá jeho narušení. Při tom všem nakonec nejděsivějším elementem, který tvůrčí duo do svého díla dokázalo otisknout, zůstává to, že ústřední monstrum nedémonizují, nýbrž naznačují potenciál každého z nás se jím také stát. Právě fakt, že monstrum nemá sebereflexi a díky tomu samo sebe vidí jako nepochopenou oběť, dodává "Přišla v noci" další mrazivě výmluvnou rovinu přesahující mantinely mikrokosmu jedné rodiny k znepokojivé obecné pravdě o jádru mnohých problémů ve společnosti.

Not all superheroes wear capes - some wear bathrobes. Až vyrostu, chtěl bych být jako Dude. Do té doby budu nasávat jeho moudrost a White Russian během pravidelného opakování svatého textu dudeismu, každoročně na Silvestra v Aeru. ——— Jinak je teda "Big Lebowski" nejen grandiózní zábava, která se díky geniálnímu castingu zdejší nehorázné galerky sympaticky švihlých figurek nikdy neomrzí. Ale také je to nejpoťouchlejší i nejdůmyslnější neo-noir, jaký kdy bratři Coenové vytvořili.

Charlotte Le Bon přichází s geniálním nápadem zachytit teen romanci formálním slovníkem hororu. Protože co jiného je děsivější, monstróznější a více zneklidňující než dospívání s jeho ostychem, nejistotou opakovaných citů i přetvařovaným frajeřením před ostatními. Už samotný tento nápad by mohl stačit, ale "Falcon Lake" nad to navíc vyniká tím, jak úchvatně odpozoroval a jak následně delikátně a empaticky na plátno otiskl ono zjitření, obavy i nemotornosti první velké teen lásky, kde se ještě v onom drásavém napětí sváří dětinská naivita a křehkost s hormonálně rozbouřenou tělesností. Zpočátku může pozvolné tempo a žánrové budování napětí působit nemístně, ale když na ně člověk přistoupí, zaryje se mu nejen pod kůži, ale i do srdce, a možná i zpřítomní vlastní staré šrámy či prohřešky. Ponořit se pod hladinu "Falcon Lake" je tak výstižně bolestivé a současně romanticky krásné.