JFL

Ta záplava emocí, ale i filmařská neotřelost a drásavě uchopená témata mladé lásky, dospívání a šikany vyvolávají dojem, jako bych se znovu ocitl skoro o dvě dekády zpátky. Asijská kinematografie tehdy přinášela dech beroucí filmy, které skýtaly podívanou mnohonásobně intenzivnější, originálnější a progresivnější oproti západní produkci. Už dlouho jsem ale u asijských filmů to zjitření a nadšení nepocítil - ať už kvůli vlastní okoralosti, ale také protože dálnovýchodní produkce zabředly do stereotypu a neobjevil se žádný strhující nový talent, který by otřásl monopolem etablovaných jmen a jejich očekávaných standardů (Jistě, třeba "Parazit" je dílo ryze geniální, ale u Bonga taky už člověk nic jiného nečeká). "Better Days" navozují stejné nadšení a pohlcují svou náloží absolutních emocí jako kdysi "Go" Isaa Jukisady nebo "All About Lily Chou-Chou" Šundžiho Iwaie, se kterými vedle uvedených témat sdílí také bezmeznou empatii ke svým postavám, popovou formální energičnost a uhrančivé vyprávění. To konkrétně nepodléhá chronologii, ale řídí se podle emoční a dramatické dramaturgie. Film divákům zatajuje určité informace, ale prostě i jen křehké momenty ze vztahu ústřední dvojice a vyrukuje s nimi, až když mají náležitý emocionální dopad. Díky tomu také "Better Days" neustále přidávají nové vrstvy svým postavám a současně vnášejí do půdorysu středoškolského dramatu a teen romance elementy thrilleru. ________ Škoda vyloženě agitačního závěru a příliš plakátového vykreslení policie, které okatě zpřítomňují nutnost uchlácholení čínských cenzorů. Ale na druhou stranu to nesmaže to všechno dobré a ono citové napětí předchozích dvou hodin. ________ Derek Tsang Kwok-Cheung vyrostl v Hongkongu v rodině čínských migrantů, prosadil se jako herec vedlejších partů a nyní za pomoci předních hongkongských tvůrců v roli producentů vytváří skvělé koprodukce, které bodují u kritiky a hlavně u diváků v Číně i Hongkongu. Takový úspěch napříč hranicí obou diametrálně odlišných trhů a publik bývá velmi vzácný. Tsang tak nejen že potvrzuje svůj statut zásadního vycházejícího talentu, ale spolu s např. čínskou režisérkou Bai Xue, jejíž sociální drama "The Crossing" se stalo v Hongkongu hitem, naplňují letitého příznivce kinematografie této geografické oblasti nadějí do budoucna.

David DeCoteau vystudoval vysokou šejdířskou u Rogera Coemana, přičemž coby jeden z jeho nejučenlivějších, ale také filmařsky nejméně talentovaných žáků se nezařadil mezi význačné tvůrce Hollywoodu, nýbrž si pro sebe vytvořil stabilní místečko v ranku ultra laciných a řemeslně marných brakovek. Stejně jako v případě "Sorority Babes in the Slimeball Bowl-O-Rama" ze stejného roku také tentokrát servíruje ukázkovou direct-to-VHS ochcávku, kde dokonalý obal kazety funguje jako Trojský kůň, s nímž si diváci na své obrazovky nechají proniknout sračkový biják. Naštěstí tentokrát je film výrazně méně nudný díky směšné herecké nemohoucnosti ústřední představitelky. Její usilovně tlačené výrazy z každé scény dělají třeskutou podívanou. Na rozdíl od svého mistra neměl DeCoteau tolik duchapřítomnosti či rozpočtu, aby do hlavní role obsadil fyzicky zdatnou představitelku, které by diváci věřili, že se může poměřovat i se zdejší galerkou nemohoucích záporáků. Peggy McIntaggart je natolik marná, že nepomáhá ani zoufalá snaha stylizovat ji jako drsňačku pseudo-rambovským šátkem kolem hlavy a slunečními brýlemi (nemluvě o tom, že to vypadá, že ji radši ani nedali na obal kazety s filmem, kde se za slunečními brýlemi dost možná skrývá jiná žena; přinejmenším má znatelně odlišný kostým, než v jakém absolvovala natáčení). DeCoteau se ale jinak snaží dodržet alespoň základní přísun žánrových atrakcí, a tak vedle pravidelně rozmístěných antierotických scén s obnaženými ňadry hlavně zainvestoval do akčních scén. Ty dle běžné praxe natáčel druhý štáb, přičemž automobilové honičky vykazují mnohonásobně vyšší řemeslnou úroveň než zbytek filmu realizovaný DeCoteauem. Nejedná se vyloženě o nic světoborného a honičky zaujmou spíš evidentními projevy nuzného rozpočtu, jako je natáčení v odlehlých industriálních čtvrtích (ačkoli se jinak film odehrává v prostředí rodinných domů vyšší střední vrstvy). Ale jedna exploze při srážce aut je vyloženě perfektní - což v případě filmů, pod nimiž je podepsaný David DeCoteau, znamená euforický superlativ.

Životopisný film o formativních letech nejzásadnějšího kanadského premiéra Williama Lyona Mackenzieho Kinga nadchne tím, jak se vydává zásadně jakoukoli jinou, jen ne standardní cestou. Namísto snahy o věrohodnou retro výpravu a faktickou věrnost servíruje divákům bláznivě absurdní ponor do snového podvědomí natočený ve stylu inspirovaném německým expresionismem a dalšími avantgardními směry nejen rané kinematografie, kde se surreální symbolika snoubí se zhmotněnými freudovskými úzkostmi. Pro některé domácí konzervativní diváky představuje "The Twentieth Century" nevkusně obrazoboreckou provokaci, ale přitom se navzdory zdánlivé nahodilosti jedná o překvapivě koncepční počin, který právě svou vychýleností a ztřeštěnou povahou jednotlivých sekvencí vede diváky k tomu, aby si sami začali zjišťovat fakta o ústřední historické postavě a celé fantasmagoricky vykreslené době. Nejen, že o takovémto podnícení k samostudiu mohou jen snít tvůrci konvenčních životopisných dramat, ale navíc se pak ukazuje, že vlastně samotný WLMK byl navzdory svému veřejnému vystupování hodně bizarní osobností.

Zdrcující minimalistické drama je výmluvné samo o sobě, ale shodou okolností funguje také jako komplementární film k výtečnému hororu Neviditelný, a to nejen proto, že v obou je ústřední agresor jistým způsobem neviditelný a že oba v určitém smyslu obracejí pozornost k osobám doposud přehlíženým. Zatímco Neviditelný ohromoval, strašil, ale ve výsledku nabízel náležitě žánrový ventil pro témata toxických vztahů a domácího i sexuálního násilí, Asistentka paralyzuje a skličuje tím, jak pozvolna mapuje systém zneužívání moci a harassmentu coby děsivě normalizovanou a nečekaně rozvětvenou bažinu.

Ikonická buddy série "Smrtonosná zbraň" se ve svém stařeckém srazu po letech alias čtvrtém díle vydala cestou sitcomu, neboli televizního žánru pro střední generaci. "Mizerové" s o dekádu ještě staršími protagonisty jdou rovnou cestou hlavního seniorského žánru soap opery. Ale na druhou stranu si jsou toho plně vědomi, což filmu přidává potřebnou nadsázku. A na druhou stranu paradoxně právě přemrštěné telenovelové momenty kýčovitého melodramatu zůstanou v paměti déle než snaživě realizované akční sekvence, kterým nohy podráží potřeba digitálně naklíčovat nemohoucí hvězdy do sekvencí s fyzicky zdatnou omladinou.

Živý speciální efekt Scott Adkins nejen že udržuje při životě sféru brakových nízkorozpočtových akčňáků, ale hlavně opakovaně dokazuje, že s náležitými ambicemi a fyzicky zdatnými představiteli tam můžou vznikat zběsilé stroje na atrakce, jakým se vysokorozpočtová sféra se svými CGI omalovánkami nikdy nevyrovná. Navíc z každé jeho spolupráce s Jessem V. Johnsonem je patrné, že si Adkins coby spoluproducent vytváří portfolio neokoukaných hereckých partů a výzev, kterými si kompenzuje účinkování v generických partech projektů, které dělá hlavně pro práci. "Avengement" představuje vrchol této spolupráce nejen co do Adkinsovi role, ale také z hlediska scénáře a choreografie i celkového stylového konceptu bojových sekvencí. Namísto okázalé akrobacie Adkinsových předchozích vrcholných projektů přichází surový rvačkový styl, který se výtečně snoubí s obhrouble hulvátskou parafrází na Hraběte Monte Cristo z britského podsvětí. Závěrečná bitka zaslouženě figuruje mezi nejlepšími bojovými sekvencemi dekády, ale navíc představuje jen kulminaci celého syrově tělesného bijáku.

Ritchieho gangsterky můžeme vnímat jako žánrové projekční plátno, kam si autor promítá sám sebe, respektive svůj aktuální bod své životní dráhy, kariéry a pozice ve filmovém průmyslu. Na úplném začátku v prvotině "Sbal prachy a vypadni" tak máme partu sebevědomě oprsklých mlaďochů, kteří mají talent a ambice, ale hlavně více štěstí než rozumu, když se po hlavě pouštějí do světa všemocných starých struktur. S druhým filmem už mnohem menší roli hraje náhoda, zato se režisér spolu s hrdiny dostává do mnohem větší hry se zámořskými hráči jiné váhové kategorie, ze které si navíc nemůže dovolit vyváznout jen s odřenýma ušima. Dnes už opomíjený existenciálně pesimistický "Revolver" ukazuje bývalého machra ve svém oboru, který ale byl nějakou dobu mimo, paktoval se s příliš mocnými lidmi a nyní sám o sobě pochybuje, takže zkouší rozjet velkou hru, která ho dostane zpátky na vrchol, ale současně přehodnocuje svůj vlastní život. "RocknRolla" vyjadřoval pocit nově nabité jistoty a současně loučení s ostrovními kořeny, přičemž se příznačně věnoval i pozici Anglie / Ritchieho mezi Evropu a Amerikou. "Gentlemani" proto nejsou toliko návratem, jako snahou dokázat ostatním i sám sobě, že "král na to pořád má". Urazil dlouhou cestu a z nevycválaného vychytralého drzouna je distingovaný lumber švihák v letech a majitel stylové hospody i vlastního hipsta pivovaru, kterému neváhá udělat reklamu. Sice stále chová sympatie ke streetwise chuligánům s těmi jejich online projekty, ale je jim už na hony vzdálený. Trochu pomýšlí na důchod, když se teď paktuje se smetánkou a pohodlně si nahrabal na lukrativních projektech, jenže tahle zdánlivě poslední bilanční prácička mu nakonec vžene novou virilitu do žil. Dravost, odvahu a drzost vystřídala sofistikovanost (byť spíše v tom snobském povrchním smyslu, než jako opravdová důmyslnost či propracovanost) a okázalá vytříbenost. Gangsterky vždy stály na motivu střídání generací, potažmo na konfliktu mladé a staré školy, proto příznačně Ritchieho věku a sebeobrazu se tato historka z podsvětí ubírá atypickým směrem, jaký by jemu samotnému v začátcích nepřišel vůbec na mysl. Otázka je, co by na tohle glorifikované vypolstrované páprdovství řekli dnešní mlaďoši, kteří si v rámci žánrových světů gangsterů brousí zuby na své příležitosti - v posledních letech vládne především frankofonní produkce jako vynikající "Bídníci" či hyper-stylový "Gangsta". To ale nikterak nesnižuje zábavnost a svižnost "Gentlemanů", kteří by i v jiném, silnějším roce patřili mezi nejvděčnější tituly z široké distribuce (tedy alespoň z pohledu diváka boomerského věku).

Mám velkou slabost pro malé nenápadné indie filmy, které stojí na unikátně uchopeném žánrovém konceptu či osobitém formálním zpracování. Tato kategorie často přináší nadšení i zklamání, když se očividná kreativita a nápaditost tvůrců mísí se zjevnými produkčními limity, nebo v horším případě nedotaženými scénáři. O to větší ale přichází euforie, když se jednou za čas vyloupne kompletně vycizelovaný počin, jakým je právě "The Vast of Night". Výchozí óda na fantaskní příběhy typu "Twilight Zone", ale také na zlatou éru futurismu se neutápí v retru, ale využívá svého dobového rámce k unikátnímu provázání konceptu rozhlasových her s výrazovou dramatičností moderního filmu. Stejně jako v referenčních dílech ikonického seriálu také zde je na straně diváka nutné přijetí jisté míry fantasknosti, naivity, patosu, ale také trpělivosti. Odměnou se pak stává pozvolně houstnoucí atmosféra a skvostně gradující vyprávění i pohlcující formální uchopení jednotlivých sekvencí, které dokážou nadchnout jednak jako doklad, že je stále možné mnohokráte zpracovaným žánrovým příběhům vdechnout nový život, ale také coby evidentní filmařská prezentace mladých talentů. Ambice vyřádit se s různými výrazovými prostředky je zde naštěstí zcela podřízena rámci díla. Namísto okázalé exhibice tak film ukazuje promyšlené a rozhodné ovládnutí celé palety výrazových prostředků média. Převažující táhlé nájezdy kamery (včetně toho devítiminutového), dramatické jízdy, ale i různorodá řešení dialogových pasáží střihem, transfokací i rapidmontáží výtečně souzní s konkrétními pasážemi a celkovou dramaturgií snímku, přičemž navíc zachovávají rozměr komorní rozhlasové hry.

Dramaturgicky ne zcela vyvážený celovečerkák k seriálu "Mezi námi medvědy" povznáší jeho závěrečná čtvrtina, kde se speciál odpoutá od povinného vršení cameo rolí pro výrazné vedlejší figury seriálu, povznese se nad přímočaré taškařice road movie a konečně se opře do svého zamýšleného tématu. Původní seriál ve svém základu pojednává o migraci a skrze postavy tří medvědích bráchů zprostředkovává každodenní pocity lidí náležících do jakýchkoli minorit, kteří také jen chtějí žít své životy, být sami sebou a současně zapadnout do okolní společnosti. Není tedy divu, že filmové završení seriálu se nemohlo vyhnout aktuálnímu tématu amerických internačních táborů a oddělování dětí od jejich rodin. Na jedné straně to vyvolá hysterické povykování zabedněných rádoby dospěláků, že takováto témata nepatří do dětských pořadů nebo že se má jednat o nějakou propagandu a vymývání mozků dětem. Jenže, jak říkal nepřekonaný klasik tvorby pro děti Fred Rogers, ve skutečnosti děti tato témata vnímají a sami se v nich potřebují zorientovat, protože je vnitřně trápí. Daniel Chong coby příslušník etnické minority od začátku seriál "Mezi námi medvědy" pojímal jako metaforu pro vlastní strastiplné, nemotorné a tragikomické pokusy o začlenění se do společnosti a současně hledání svého vlastního místa v ní. Není tedy divu, že cítil potřebu se nejen k tomuto odpornému tématu vyjádřit, ale také nabídnout pro diváky seriálu naději, že i ve světě, kde se něco tak strašlivého děje, může být výhled na optimistickou budoucnost, pokud ji společně pomůžeme vytvořit. Lepší závěr "Mezi námi medvědy" vlastně ani dostat nemohli.

Tři medvědi se horlivě snaží zapadnout do moderní lidské společnosti a musejí se při tom potýkat s řadou fenoménů současného světa od sociálních sítí a dalších médií přes projevy hipster životního stylu až po ekologii, zatímco se na ně lidé koukají ostražitě až nepřejícně. Postavy při tom nejsou jen okouzlující exoti, ale také ideální projekční plochy pro dětské diváky, kteří se také urputně a mnohdy nemotorně snaží vykolíkovat si vlastní prostor ve světě, ale současně chtějí co nejméně vyčnívat a co nejvíc zapadnout. Rozdílné osobnosti medvědů, postupně budovaný svět s dalšími vedlejšími postavami a všemožné absurdně rozvedené peripetie utvářejí skvěle zábavný seriál, v jehož jádru tepe velké srdce. Současně "Mezi námi medvědy" představuje nejen rozvernou oslavu osobitosti, ale také důmyslnou metaforu každodenní životní zkušenosti minorit.