Myshkin

V Evropě žijící palestinský dokumentarista (jako režisér Khleifi sám), zcyničtělý donchuán, se vrací do rodného Nazaretu, arabského města uprostřed Izraele, na pohřeb svého bratrance. Odmítá vstoupit do kostela, v žádného boha už nevěří. V rodném městě si vybavuje vzpomínky z dětství, pátrá po historii, zakouší odcizení a nedůvěru krajanů. Biblický Nazaret (ve filmu je celá řada biblických narážek), svět "kmenových zákonů" uzavřený sám do sebe, se stal místem materiální i spirituální bídy. Vyschlý Mariin pramen v Nazaretu, ke kterému docházeli v minulosti poutníci z celého světa, je zde ilustrací země rozvrácené etnickým konfliktem a izraelským kapitalismem (vodu dnes kostelu prodává izraelská firma).

Sourozenci Šlomi a Ronit Elkabecovi natočili rodinný příběh, kteří do nějaké míry osobně prožili jako děti v rodině marockých židů. Matka a otec žijí od doby, kdy uzavřeli podle zvyklostí domluvený sňatek, skromný život tradiční židovské rodiny s několika dětmi v malém bytě kdesi v Izraeli. Film se soustředí na postavu matky - Viviane (Ronit Elkabec) - která se už nějakou dobu pokouší rozvést se svým manželem Eliahem (Simon Abkarian), ale marně, protože rodinný tlak na zachování božího svazku je příliš silný. Drama se rozbíhá od budíčku a ranního kolotoče okolo dětí, manžela a malého soukromého kadeřnictví, který ve svém bytě zřídila a který jí kromě skromného přivýdělku poskytuje i jediné chvíle rozptýlení při hovoru se sousedkami. Postupně sledujeme projevy hluboké krize, která mezi oběma manželi trvá už řadu let, napjatá, klaustrofobní a migrénovitá atmosféra vybuchuje večer hysterickým záchvatem Viviane. Ona a Eliahu se k sobě od začátku nehodili, Eliahu je zbožný Žid, věrně se držící patriarchálních tradic, nepříliš citlivý k potřebám své ženy a dětí a naprosto ignorující běh času. Viviane trpí, dusí se, bouří - proti němu, proti jeho náboženství, proti tradici. Nevědomě ale stejnou tradici, proti které se bouří, předává dál výchovou svých dětí - toho si můžeme všimnout na začátku filmu, kdy Viviane věnuje spoustu ohledů zpupným synkům, zatímco tichou a poslušnou dceru úkoluje a jinak si jí nevšímá. Drobné hádky mezi manželi jsou naprosto uvěřitelné a skvěle zahrané. Hysterie Viviane může připadat přehnaná, ale už tolik ne pokud pozorně vnímáme příznaky dlouhodobé a potlačované krize, k tomu je potřeba přičíst významný kulturní faktor. Autorské duo tímto působivým filmem zahájilo trilogii, zahrnující pozdější filmy Shiva (2007) a Gett: Proces Vivane Amsalem (2014).

Zločin, kabaret, exotika. Když se člověk smíří s dobovými a žánrovými konvencemi, může si film docela užít, pokud samozřejmě nečeká víc než mu "muzikálová detektivka" z počátku šedesátých let může nabídnout. Stereotypnímu vidění Číňanů už se dneska můžeme jen usmívat, stejně jako naivitě hrdinů.a vlastně i celé zápletky. Přiznávám, že kdyby ve filmu nehrál Serge Gainsbourg (pianista Jean) a šarmantní Dalida (jako sicilská kabaretní umělkyně Giorgia), moje hodnocení by bylo rozhodně o hvězdičku nižší a asi bych po něm nebyl ani sáhl. Nedivím se, že se později k těmto rolím Gainsbourg a Dalida moc nehlásili. Vše je ve filmu klišé (i na svoji dobu trochu moc) - exotičtí, úslužní a culící se Číňané, prostinké umělkyně potřebující ochranu od odvážných evropských elegánů, zlouni pašeráci... Ale budiž, pro rozptýlení OK.

Postavy jak z pera neklasického klasika Jeana Geneta (což není čistě náhodná asociace, v závěru je zřejmý odkaz na Genetovo filmové dílo). Mnohým připadá film odtažitý a tezovitý. Podle mého je ale Jenkinsovým záměrem upoutat divákovu pozornost na celkové sdělení a odindividualizovat celý příběh. Ve filmu je všechno, co je třeba k pochopení hlavního hrdiny. Emocí je v něm taky spousta, ale z diváka je režisér neždíme, což vidím jako velký klad filmu. Chironova osobnost a život jsou sice črtané kuse, trochu zkratkovitě, přitom ale výstižně, někdy velmi subtilně. V prvních scénách vidíme malého, uhnaného a nedůvěřivého kluka, který vyrůstá v prostředí, kde nemůže jako člověk přežít jinak než s pořádným krunýřem a emoce neprozrazující "fasádou". A v tom má jako postava rozhodně univerzální přesah.

"Poslední dny města" by docela dobře shrnoval i název "Arabská melancholie". Myslím, že celkem trefně vystihuje pocity mladých Arabů dneška. Film je vlastně zároveň fikcí i dokumentem a vypráví o životě v současné Káhiře, Bejrútu a Bagdádu krásným, poetickým filmovým jazykem.

Šáhínova óda na toleranci a oslava filosofie. Kultovní egyptský film, který nelze nečíst jako reakci na společenskou situaci na Blízkém východě a v severní Africe v 90. letech (vzestup nábožen. radikalismu, zvláště útoky islamistů proti kultuře a inteligenci v Alžírsku), se počítá mezi nejúspěšnější Šáhínovy filmy, bez přehánění se dá říct, že se stal tím nejpopulárnějším vůbec, a to nejspíš právě díky svému poselství, které přišlo v pravou chvíli. Film má ovšem i řadu nedostatků, od historických nepřesností přes občas rušivý střih až po žánrovou nevyváženost. (Pominul bych fakt, že současná egyptská arabština zní v prostředí historického al-Andalusu dost komicky.) Samozřejmě od egyptského historického filmu nelze očekávat totéž jako od obdobného evropského či amerického, má svá žánrová specifika a taky zpravidla podstatně nižší rozpočet (což v tomhle případě bylo obzvlášť znát). Myslím ale, že Šáhín v minulosti natočil lepší historický snímek, a to o více než 10 let dřív - Sbohem Bonaparte, který Osud převyšuje jak historickým, tak technickým zpracováním.

Pokud film srovnám s veleúspěšnými Nedotknutelnými, s kterými sdílí podobný komediální tón a snahu o podobný účinek na diváka, pak musím říct, že "Les intouchables" jsou oproti tomuhle maximálně propracovanému, našlapanému a nevídaně poutavému počinu jen slabým odvárkem. Scénárista a režisér Kheirona vypráví do detailu přesně (jak je vidět ze závěrečných titulků) o peripetiích své vlastní rodiny v době pádu íránského šáha, za islámské revoluce, o politickém pronásledování a těžkém útěku do Francie, to vše s nadhledem, ale bez zlehčování. I když dějové zápletky a zvraty nejsou zrovna veselé, u filmu jsem se (někdy přes slzy) nasmál jako už dlouho ne. Nechápu, proč se nedostal do širší distribuce (...anebo spíš chápu, ale pěkně mě to štve).

Jak je vidno, Natalie Portman je nejen výborná herečka, ale taky skvělá režisérka! Její první celovečerní film (nikoli ale režijní debut), je krásné, poetické, hluboké a upřímné psychologické zamyšlení nad velikostí lidských snů a malostí lidské povahy. Tragédie (ne)jednoho života. Vznešenost a bída, láska a temnota. Scény plynou jako voda v řece, většinou klidně, pomalu, zamyšleně, jindy narazí na balvan, tříští se o kameny jako v proudu bystřiny a hukot vln rozjitřuje divákovo nitro... K tomu přispívají filmařsky vybroušené, nádherné (avšak střízlivé) obrazy a působivá hudba, přitom ale ani jedna složka nesklouzne ke kýči. Žádné pohlednicové záběry Svatého Jeruzaléma, jen oprýskané domy, blátivé ulice, kamenitá pole, staré olivovníky. Probuzení ze sna. Zážitek z opravdového umění, po němž přichází katarze.

Ach jo, ty současné alternativní dokumenty... Marnost sama. Jestli měl film na diváka přenést nějaký pocit vykořeněnosti, nějakou životní zkušenost, obavy, nejistotu či cokoli jiného, tak se mu to nepodařilo. Autor filmu na diváka naprosto kašle, a co hůř, kašle podle mě i na samotné protagonisty-uprchlíky. Jestli měla tato koláž o něčem svědčit, tak maximálně o krizi současné alternativní filmařiny. A jestli na mě jako na diváka něco přenesla, tak nudu a spánek. Musím to říct takhle ostře. Nač celých těch 50 minut, pro všechno na světě!? Několik působivějších záběrů, které se ve filmu vyskytly (chvíle, kdy Abdul a Hamza společně zabíjeli čas, kdy jeden z nich tesal své jméno do skály...), by vydaly na 10 minut a měly by jakýs takýs účinek. Zbytek byl prostě odpad. Přijde mi ostudné za takovou projekci chtít částku jako za celovečerní film. Pokud chce někdo prožít část zkušenosti uprchlíka, udělá líp, když s ním pár minut promluví, nebo odjede kousek za hranice a na místě načerpá vlastní, autentičtější zkušenost. Že jsem těch 90 korun raději rovnou nevěnoval do nějaké sbírky...

Dubaj... Lesk a bída kurtizán... Jak po obsahové, tak po formální stránce. Zvraty těžce vykonstruované, některé postavy nepříliš uvěřitelné a dost schematické. Šedivý průměr. Dívat se na všechnu tu lidskou špínu celé dvě hodiny je docela ubíjející. Herci ale nebyli špatní, za scénář nemohli. Na obhajobu tvůrců ale musím dodat, že nápad natočit film o nicotnosti marnivého života, o moci a prachách, které ovládají svět a kazí lidské životy, zrovna v Dubaji není špatný a dává smysl. Město, které tak nějak koncentruje a staví do kontrastu všechen lesk a bídu světa, do takového filmu přesně sedí. Taková nebývalá sebekritika (i když pořád s velkými rezervami), si zaslouží ocenit.