MessiáŠ

MessiáŠ

Martin Šplíchal

okres Praha

homepage

37 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Život Adele (2013)

  • poster

    Ona (2013)

  • poster

    Velká nádhera (2013)

  • poster

    Chlapectví (2014)

    Obviňovat Boyhood z toho, že neobsahuje jediný moment, který by stál za zfilmování, je naprosté nepochopení konceptu, se kterým pracuje, neboť tato teze je jeho východiskem; film stojí právě na vyprávění oněch událostí, které by jinde byly vystřiženy jako nedůležité. Zapomeňte na vaše apriorně dané představy o dramatickém oblouku, konfliktu a všímejte si toho, jak film prezentuje sám sebe, když říká „život je v digresích“, čímž de facto rezignuje na klasickou dramatickou výstavbu. ___ Uzlové body vyprávění jsou tak povětšinou obsaženy ve fabuli, nikoliv v syžetu, čehož Linklater dosahuje především pečlivou prací s detailem, výstižnou zkratkou jednotlivých charakterů a jejich vztahů, funkčními elipsami, kdy si domýšlíme skoky v čase převážně na základě měnících se účesů hlavního hrdiny, což je mj. vtipně komentováno scénou „Stříhali dohola malého chlapečka“, a (částečně ironickým) střihem, kdy např. vidíme zamilovaný pár a „o jednu scénu a rok později“ jejich sarkastickou konverzaci, při které jeden na druhého hází vinu za jejich rozchod. Tudíž většina scén jsou předzvěsti nebo dozvuky velkých událostí (jen minimálně vidíme eskalaci daného problému, jako je rodinná hádka u stolu), jak je mnohdy schematicky a mechanicky vnímáme (svatby, rozvody, rozchody, promoce), a naprosto všední, obyčejné okamžiky, čímž je pojmenováno vůbec stěžejní téma – přestat kategorizovat jednotlivé události. ___ Když Masonova matka v závěru pronese „Prostě jsem myslela jsem, že toho bude víc...“, shrnuje tím naše naivní, bovaryovské touhy po velkých činech, dobrodružstvích či konfliktech. Boyhood je antitezí těchto snah, kvůli kterým pro samá jsoucna budoucnosti – řečeno s Heideggerem – zapomínáme na bytí. Naopak oslavuje přítomnost banality, intimních polozapomenutých efemérních chvil, které však mnohdy mají větší sílu než ony vzývané „velké události“. Proto tak často vidíme, jak si dětští hrdinové zdánlivě nepodstatně jenom hrají (Game Boy, X-Box, Harry Potter, Star Wars), pročež jsou dospělými mentorováni, ať začnou dělat něco užitečného, důležitého (utři prach, umyj nádobí, posekej trávník, ...). ___ Hodně cenná banalita, kterou se nechám s radostí kdykoliv na chvíli využít.

  • poster

    Toni Erdmann (2016)

    Přidám se k občasným nářkům nad délkou snímku, mrzí mě totiž, že není alespoň dvakrát delší. V zásadě však toto uvažování nemá valného smyslu, neboť si jenom stěží představit ještě lepší, tj. čistější, výsledný tvar. Jinak řečeno, neznám příliš jiných filmů, v nichž by takřka všechno bylo s fascinující důsledností na svém místě, každý motiv by byl později funkčně zužitkován a zároveň se vrstvil do komplexu dalších významů. Zkrátka Maren Ade je pro mne – i s přihlédnutím ke dvěma předchozím počinům – definitivně geniální filmařka. ___ Právě ve vztahu k předcházející tvorbě režisérky je nejmarkantnějším rozdílem humor; dříve jsme se sice mohli více či méně ušklíbat nad příběhy jejích postav, ovšem tak nějak uštěpačně, krutě, kdežto v Tonim Erdmannovi se s humorem pracuje jinak, snad by se dalo říci – možná trochu nejapně – bergsonovsky. Pro Bergsona totiž humor představuje cosi ne-očekávatelného, ne-předvídatelného (zkrátka opak mechanického) a z takové podstaty tedy cosi, co podvrací daný řád či pořádek (status quo, chcete-li); humor není žádná lidová zábava, žádná řachanda (ha ha!), ale cosi mnohem hlubšího – s aspirací na nové poznání či pochopení skutečnosti, prozření. Proto tak geniálně funguje postava Toniho Erdmanna, přičemž její působení je ještě vtipnější (nebo snad humornější) v kontextu, ve kterém operuje: podvrací jednak fenomén korporátní kultury, totiž osobní kouče (viz scéna skypující Ines, která s koučem konzultuje svůj výkon při prezentaci), jednak je chytře provázán (pochopitelně) ve vztahu k dceři, kterou chce Winfried „naučit žít“. ___ Ade se sice věnuje opět (do jisté míry) stejnému tématu (možnosti mezilidské komunikace, nebo snad lépe – porozumění), ale tentokrát – i dík humoru – vykračuje trochu jiným směrem; v Lesu pro stromy jsme sledovali – i kvůli snaze absolutně kontrolovat svůj život, viz závěrečná scéna, ve které mladá hrdinka odstupuje od volantu a nechává konečně svůj život volně plynout – ne-možnost se k druhému přiblížit, ve Všech ostatních lze propast odcizení překročit už jenom předstíráním smrti a konečně v Tonim Erdmannovi už jenom (jak přeneseně, tak doslova) nasazením masky. Právě v ní, resp. humoru s ní spojeného, se skrývá klíč k umění života, jak by ho možná postuloval učitel Winfried, zatímco Ines mu zprvu odporovala vžitým korporátním newspeakem o životních cílech a jiných (prázdných) ambicích, aby si nakonec přece jenom nasadila falešné zuby, jež ji – paradoxně – zbavují falše a upjatosti. A protože ty nejkrásnější okamžiky trvají v životě (nespravedlivě) krátce a nemaje jiné kanály pro jejich zhmotnění, musí si ji Winfried/Toni vyfotit... a stejně tak já se budu k snímku opakovaně vracet. Ha ha!

  • poster

    Píseň moře (2014)

  • poster

    Pouto nejsilnější (1945)

  • poster

    Místo u moře (2016)

  • poster

    Zpívání v dešti (1952)

  • poster

    Jisté ženy (2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace