Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (214)

plakát

Příběhy slavných (2000) (seriál) 

Naška, slečna z dobré rodinyDokument, který zachází ještě dál než než zcestná teorie hvězdného tria Mandlová-Baarová-Gollová. Hned na začátkuse divák dozví, že Baarová vůbec a Mandlová, ač měla hezká ramena, tak nebyla ta dáma z vyšší společnosti, takže taky nepřichází v úvahu. Nesmysl! Minimálně proto, že v Československu bylo mnoho schopných hereček s talentem a na Gollové toho nebylo o nic víc zajímavého než na ostatních. Je sice pravda, že je skvělé získat výpovědi lidí, jako je Eva Gérová, Zita Kabátová nebo Otakar Vávra, které jsou zajímavé a něčím přínosné pro informační hodnotu filmu, ale to ovšem není důvod pro přítomnost některých jiných osob. Nepochopil jsem, proč se zde objevil Vlastimil Harapes, aby nám jen řekl, že má rád Gollovou. A třešničkou na dortu byl samozvaný odborník Aleš Cibulka, který si akorát na podobných dokumentech a záležitostech snaží postavit kariéru a vůbec mu nevadí, že jeho knihy o Nataše Gollové obsahují faktografické chyby a dá se snadno předpokládat, že tento snímek je z velké části jeho dílem. Pokud tomu tak je, tak by se Cibule měl smažit. Jsem Vaše LjubaSuchá Ljuba to být nesmí, a to ani se psíma knedlíkama, nohou za krkem a bradavicí přes půl tváře. Zvlášt, když se pak ještě vydává za Hadinu. Gumice na Sucháče!

plakát

Carův kurýr (1926) 

Román Julese Vernea Michel Strogoff musel být bezesporu pro bělogvardějské ruské emigranty velmi citlivé téma. V době, kdy byli již téměř deset let pryč ze svojí vlasti, měli natáčet film, který se odehrává v době vlády cara a jeho hlavním hrdinou je statečný důstojník carské stráže, ztvárněný největší hvězdou ruského předrevolučního filmu, Ivanem Mozžuchinem. Pod značkou francouzské produkční společnosti Ciné France pak tito ruští filmaři (společně s francouzskými) v německé koprodukci natočili jeden z nejvýpravnějších evropských filmů němé éry, které jsem viděl. Důkazem toho byly nejen velké bitevní scény a ples na carském dvoře, ale i dlouhá stopáž a použití barevného materiálu firmy Technicolor při natáčení v tatarském táboře. Tytam jsou dlouhé záběry typické pro film carského období, režisér Turžanskij se inspiroval montážními technikami sovětské školy a Abela Ganceho. V žádném případě se tedy nejedná o nudný, zdlouhavý film s přepálenou stopáží, ale na němou éru je snímek překvapivě akční. Negativum, za které ale film v žádném případě nemůže, byl improvizovaný hudební doprovod, který se k filmu příliš nehodil a působil spíš rušivě.

plakát

Kariéra (1948) 

Film šel do kin na podzim roku 1948, v době po únorové revoluci plné společensky velmi významných změn. Začala se zde již zcela výrazně projevovat rétorika levicové politiky, přesto se ale československý film ještě nedostal do schématické podoby budovatelských děl následujícího desetiletí a snažil se o využití uměleckých prostředků k výstavbě příběhu. Paralela s Wellesovým Občanem Kanem nespočívá pouze v námětu, ale zdánlivě i ve struktuře syžetu, jež je divákovi předkládán v několika flashbacích, tím ale jakékoliv souvislosti končí a nastupuje tvrdá kritika toho, jak peníze kazí člověka. Vrcholem pseudoumělecké narativní demence je pak vševidoucí kamera vypravěčka, která tvrdě zúčtovala s téměř všemi kvalitami filmu a o mnoho překonává nevěrohodnost kostýmů pro doby, jimiž spolu s hlavním hrdinou divák prochází. Z herců vyčnívá alespoň trochu svými kvalitami výborný Boháč a zcela výjimečně mi ani příliš nevadila Marie Vášová, jinak téměř dvouhodinová prezentace strojených a těžkopádných dialogů je opravdu náročná na diváckou pozornost. Ano a rovněž děkuji divačce z přední řady za sdělení, že dnes se přece točí ty samé filmy...

plakát

Bohatýr ducha (1918) 

Velké množství ruských filmařů přišlo během bolševické revoluce o prakticky celý svůj majetek a uchýlilo se pod ochranu bělogvardějských sil na poloostrov Krym do Jalty. Zde pak v letech 1918 až 1919 dále pokračovali natáčením dalších film, než museli i toto úročiště opustit. Jedním z těchto snímků je i Bohatýr ducha. Za zmínku určitě stojí na svou dobu složitá kompozice obrazu. V interiérech využívá režisér Protazanov více plánů a velkou hloubku ostrosti, tudíž divák vidí ostře jak akce a osoby v popředí, tak všechny narativně významné akce na pozadí obrazu. Ve spojení se zvláštním svícením scény získává film expresivní nádech, který zároveň také pomáhá odvádět diváckou pozornost od místy velmi levně působícího vzhledu interiérů a nepříliš dokonalého namaskování revoltujících vesničanů. Příběh se drží v žánrových hranicích romantického melodramatu, bohužel vyvrcholení filmu schází typicky ruský tragický konec a ze slušného dramatu se nakonec stává nasládlá limonádová romantika. Happyend, jež by vyhovoval spíše západoevropskému filmovému publiku, by ale mohl již roku 1918, rok před definitivním ústupem bělogvardějců z Krymu, předznamenávat, že budnoucnost většiny emigrantů se bude, a na ojedinělé výjimky, nalézat v západoevropských zemích a krátká epizoda z let 1918 a 1919 bude pouze přestupní stanicí pro další kariéru v zahraničí.

plakát

She (1925) 

Film pořízený očividně za málo peněz. Neznámí herci, malované hory na plátně a dost podivný kámen, přes který museli všichni zbytečně lézt. Ovšem ty pokličky co má Betty Blythe jsou nezapomenutelné, stejně jako věčný oheň nesmrtelnosti, jež ve skutečnosti vypadal jako deka vlající ve větru.

plakát

Johann Gregor Mendel (1945) 

Jak si snadno a rychle vyšlechtit hluchoněmou árijskou kravičku...

plakát

Abeceda uhlí (1942) 

...a rovnoměrně rozprostřeme uhlí aby dobře hořelo, každá mezera způsobuje špatné vyhoření paliva...a z popela pak vybereme neshořelé kousky a použijeme znovu... P.S.: Na Lažanech k tomu ale nemáte instruktážní film.

plakát

Rodáci (1988) (seriál) 

Gogen: ta věta doslova zní: "Milostivá paní poslankyně, vy sama nejlíp víte, jak to s tou vaší demokracií bylo, ale musím vám říct, že ač máte nádherný kozy, tak pravdu nemáte."

plakát

Za rodnou hroudu (1930) odpad!

Film sám o sobě stojí opravdu za... za nic. Oldřich Kmínek byl umělecký impotent, což dokázal také některými svými jinými filmy. Ve filmu pravděpodobně velice stěží uslyšíme zaznít píseň "Kde domov můj?", jak zmiňuje Karlos80, protože předpokládám, že kopie, kterou nfa zapůjčí pro promítání bude ta jakou zapůjčila i pro promítání, jehož jsem se zúčastnil já, tzn. němá verze bez hudebního doprovodu a jakékoliv synchronizované zvukové vložky. Dokumentární záběry - navíc použité z jiných filmů, by zde vůbec být nemusely a naopak ještě celý film definitivně pohřbívají. Socha svobody je vidět pouze v pozadí v miniaturní velikosti přibližně pět vteřin a jejich obrazová a technická kvalita se pohybuje někde jinde než hrané scény - ale co chtít, když použijete materiály x-té generace. Pokud by se ony zmíněné "skvělé" dokumentární scény vystříhaly, mohl by vzniknout krátkometrážní film lehce podprůměrné kvality, relativně snadno stravitelný s velmi pěknou herečkou československého němého filmu Anitou Janovou. Čeští filmaři se neučili, to pouze Kmínek a jeho naprosto nezvládnutá režie dodala většině filmů punc díla kvality, které dokáže prorazit to nejhlubší dno.

plakát

Výkřik do sibiřské noci (1935) odpad!

Zklamání, kočka Olga Augustová, jak je zobrazena na bioprogramu se proměnila ve stárnoucí ženu, která je podle slov programu krásná a mladá. Vladimírov dabovaný Pištěkem(proč?), dabing nesedí. Arno Velecký taky neposedí a pobíhá za Anuškou - Hanou Vítovou (a že sakra vypadá jako Nastěnka z Mrazíka). Všem ještě k hudbě a tanci hrají "kanci" z ruského souboru Zlatý kohout (PROČ!?!?!?). Létající saně v úvodních titulcích vypadají sice jen jako dobrý vtip, ale Becherovka na stole a gramofon v polovině 19.století jsou opravdu skvěle použité rekvizity k navození dobové atmosféry. A čimčararačimčimčim (ještě jednou vidět a) všechny je oběsím...