parallelka

Pro Amélii mám slabost. Patří mezi moje nejoblíbenější filmy, a proto i kdybych zkoušela na filmu najít něco, co by se mi nelíbilo, nejspíš bych to v závěru vyzdvihla jako přednost. Amélie byla jeden z prvních filmů, který mě vyloženě dostal svým zpracováním a poselstvím. Postava poetické Amélie, která se rozhodne zasahovat do životů druhých. Po malých krůčcích vykonává velké věci. Právě ten důraz na maličkosti, kterých si mnohdy nejsme schopni všimnout a nedokážeme je ani ocenit, byl v tu chvíli zrovna to, co jsem potřebovala vidět a uvědomit si. Je mi taky sympatické, že každá postava je vždy představena výčtem jejích libůstek a naopak. Amélie mi dokonale dokáže zvednout náladu, nehledě na to, že si u ní cvičím svoji mizernou francouzštinu:)

Nejspíš se na tenhle film ještě nedokážu dívat příliš s odstupem, ale když mám o něm mluvit, tak mě napadají jen samé superlativy. Ellen Page byla vážně skvělá. Dala do toho pořádnou dávku ironie a specifického humoru, byla rozverná, něžná a zranitelná, ale zároveň taky drzá a dokázala pořádně seknout a člověku ublížit, ač to tak nebylo zamýšleno. Dostala mě barevnost filmu, úvodní animace, hudba - hravá, jednoduchá a někdy i dost amatérská (při poslechu soundtracku jsem si trochu říkala, že bych některé skladby nejspíš nemohla poslouchat bez toho, aniž bych neznala film, takto jsem se při některých falešných tónech jen smála a všechno bylo odpuštěno..), ale tak to bylo dobře, skvěle to totiž doplňovalo celou atmosféru, ve které se film nesl. Ač se Juno dostala do pořádně zapeklité situace, rodina a přátele ji podrželi, což nakonec taky dávalo filmu optimistický ráz. Nemůžu si pomoct, ten film mě prostě dostal, nikam mě netlačil, nepřipadala jsem si jako znásilňovaný divák, ale jako ten, co dobrovolně naskočí na pořádnou vlnu a sveze se na ní až do konce.