zigíš

Hixplotation za pár dolarů doslova, australských. Snad i víc, než hrátky s formou se mi líbí práce s herci: i s minimem informací a zbytečných vokecávek o nich víme to základní, klaďasům fandíme (aspoň většině) redneci jsou na zabití. Respekt za skutečnost, že i když explicitně toho moc nevidíme, nepříjemně nám je (a jakože hodně).

Co nejdřív začíná jako klasická detektivka, záhy flirtuje se vztahovým dramatem a v závěrečných patnácti minutách už regulérně sjíždíme vlny krimi thrileru, kde se střílí, krvácí i umírá (a na hezké ženy hezky dívá).

Asi pět dobrých fórků -někdy zkraje- pak hodně vaty a je konec ..nu což, humor Neila Simona mi nikdy moc nesednul.

Čert vem nostalgii, už původní film je pěkná blbost: místní otloukánek se za pomoci legračního pidimužíka naučí rvát, získá holku svého srdce a v turnajovém závěru vystřihne jestřába, nebo kudlanku (nevím jak se ten kop jmenuje). Zíííív. Chce to odvahu po tolika letech nějak smysluplně navazovat, kór s herectvím úrovně Caspera van Diena (u holek level Denise Richards) za směšný budget a vlastně i celá ta ´looser z úplného dna čerstvě nalezenou vnitřní silou ke štěstí spěje´ zápletka zrovna originalitou neoplývá. A světe div se, všemu -i mě- navzdory to funguje (!) stále mi teda nejde na rozum, že jsou lidi co takhle uctvívají Karate Kid ale právě ta nadšenost pro věc čiší z každého dialogu, záběru a gest herců (neherců i úplných polen). Možná zkusím i druhou sezonu.

Zlatá devadesátá (se všema pro i proti) A ta schopnost evropských režisérů točit to, co američané chtějí a zároveň bavit evropany, je sympatická. Takže i po letech příjemný spektákl.

Relativně krátce po ´Vietnam War´ od Kena Burnse -doslova maratónu- co mi emocionálně přišel natolik vysilující, že jsem na něj s přestávkami koukal tak čtyři měsíce, mi zorientovat se ve skutečnostech a jménech ´Chicagského tribunálu´ nečinilo sebemenší problém (ok menší možná jo, ale to jsou jen detaily). Potud všechno v pořádku, napsáno skvěle, jako již tradičně, tempo a gradace bez chybičky ..ale (ale tu je, bohužel) zas TAK mě to nezasáhlo (!) jak by mohlo nebo mělo, nevím a to mám soudní dramata rád. Něco mi tam chybí, možná ten Spielbergův cit podat ta americky patetická gesta tak, že mě to dojme (a sejme). Takže za sebe, jsem v těch adoracích drobátko zdrženlivější -i ve světle faktů letošní mizerné konkurence- minimálně do Fincherova Manka.

Znamenité čarohrátky reality s fikcí, zároveň derivát toho nejlepšího možného (hororového): máme tu narážky na Kinga, atmosféru načichlou lovecraftovským DNA (starobylé bytosti snažící se dostat na náš svět, chapadýlka kam se podíváš) schizofrenního hrdinu, pekelná psiska a ještě pekelnější dítka, prostě radost z každého filmového okénka ..a ten závěr, panečku ! S podivem, že mi tato Carpenterovka tak dlouho unikala.

Ještě pořád víc dílo malíře a sochaře, než filmaře. Industriální pocitovka všeuměla a technického hračičky (líbí se mi všechny ty rozpohybované věcičky). Skvělé formální cvičení před mistrovým zásadním filmem.

V krátké době třetí a poměrně slušný animal horůrek. Vztahová linka je pochopitelně k nesnesení šablonovitá, v tom má navrch jak Ajův CRAWL tak thajský THE POOL, naštěstí vše zachraňuje zdravě hladový krokouš ..i když, taky těch blbečků mohl sežrat víc !

Téměř čtyřhodinová lekce dějepisu přesně ve stylu všech režisérových dokumentů, t.j. zoomování archivními fotografiemi a zpovědi pamětníků -rozpohybovaných obrázků je minimum- a vzhledem k faktu, že všichni byli v časech hospodářské krize malé děti, je obdivuhodné kolik si toho pamatují. Silné lidské příběhy, ve kterých dle U.S. standardů vyhrává umanutost a nezdolnost a když se k tomu přidá schopnost některých amerických prezidentů ´dělat zázraky´ -jako když Franklin D. Roosevelt farmářům strádajícím suchem ´přivolá´ déšť- je dílo dokonáno :) A ne že by mi to moc vadilo, vlastně jsou ty čtyři hodiny i málo.