JB2203

Zrcadlení. Čas. Smutek. Začíná to v létě u jezera Falcon a končí na podzim v Rimini.

První dva díly ještě jakž takž (pominu-li povětšinou nesympatické, afektované figury), ale pak mě to začalo nudit a posléze vyloženě iritovat. Uprostřed sedmého dílu, vycházeje z principu Occamovy břitvy, mi přišlo sledování seriálu jako zbytečná ztráta času. Řekl jsem si: jít mlátit prázdnou slámu můžeš i sám, což pro tebe bude dozajista přínosnější, než-li sledovat, jak ji stále dokola mlátí skvadra zoufalců a nešťastníků.

Nebýt naivního, místy až infantilního scénáře, udělil bych (především za vizuál) čtyři hvězdy. Takhle zůstanu u třech. Ale jako vymítačská žánrovka to mělo překvapivě uznáníhodný styl.

Stěží stravitelná oscilace mezi hororem, road movie, romancí a festivalovým artem. Film který mně na rozdíl od vynikající Suspirie vůbec nesedl. V souvislosti s uměleckým zážitkem mě napadají výrazy jako: kalkul, póza, samoúčelný nebo ekl. Bezesporu kvalitní tvůrčí ingredience namíchané v slizký až odpudivý pokrm. A nezachránili to ani herci, ani kamera, ani hudba... Ač jsem se snažil sebevíc (v obdivu k předešlé Guadagninově tvorbě), bylo to venkoncem marné, nad bažinu mého nesouznění se neprodralo žádné osvěžující slunce. A to možná i proto, že jsem čekání na jeho smírný záblesk asi půl hodiny před koncem diváckého martyria vzdal.

Natočeno s invencí a uměleckým vkusem, nápadité obrazové kompozice, cit pro čistou filmovou práci, leč navzdory artové cizelovanosti ve výsledku uspávající nuda. Niterný příběh bez průniku narativním gestem. V mém případě bylo mámení klinbu o hodný sáh silnější nežli s přibývající stopáží stále úpornější snaha o udržení pozornosti. Divergence. Možná jsem si měl onu nazdobenou štolu rozkrájet na stravitelnější kousky. Přesto nelze upřít debutující autorce výjimečný talent. Jednu hvězdu přidávám za závěrečnou scénu.

Surreálná studie úzkosti rozprostřená přes imaginací naleptané hranice reality. Lze postřehnout notu rozeznělou v sedmdesátých letech klasiky žánru (Buñuel, Arrabal, Jodorowsky). Přesto osobité a v intencích současné severoamerické kinematografie ojedinělé filmové dílo. Snad jen ta délka mohla být umírněnější. S povděkem ovšem kvituji, že na rozdíl od  Midsommaru je zde přece jen více uměleckého přesahu nežli vyprázdněné artové pózy. SPOILER! Například symbolika závěrečné scény (sestup do hlubin nevědomí, boží soud) je z hlediska duchovního ukotvení excelentní.

Myslím, že hlavním problémem filmu je jakýsi vyprázdněný formální akademismus a charakterová neukotvenost jednotlivých postav, a to jak v dialogovém ztvárnění nelineárně řazených dějových linek, tak i v samotné personě Jiřího Arvéda Smíchovského. Ten je zde vykreslen jako deklamující divadelní figura bez hlubší charakterové subjektivizace jeho skutečné osobnosti. Arved Smíchovský patřil k čelním představitelům českého předválečného hermetismu, byl především velice vzdělaným esoterikem tíhnoucím k temnému ("černému") spektru okultní teorie i praxe a stojícím v příkré názorové opozici k tehdejšímu hlavnímu proudu českého esoterismu reprezentovanému spolkem Universalia. Jeho předsedou byl další významný hermetik a esoterik té doby, nejvýraznější představitel proudu "bílé magie" Jan Kefer (zemřel v koncentračním táboře), který stál svými názory v příkré opozici vůči koncepcím Arvéda Smíchovského. A právě jejich vzájemný ideový spor byl jedním z hlavních motivačních aspektů formující myšlenkové kořeny Arvédovy osobnosti. Osobnosti definované nejenom pochybnými skutky, ale především pochybnými charakterovými vlastnostmi vyvěrajícími z hloubi jeho zvráceného duchovního světa. Filmový Arvéd je však od těchto kořenů z velké části oproštěn, splasknut a degradován na konceptuální figuru zmítající se v poryvech vlastní bezcharakternosti vycizelované kontextem bezútěšných dobových reálií (nacismus, komunismus) a opaleskující odlesky tenzí homosexuálních pudů. Filmový Arvéd je fragmentární Arvéd, Arvéd vytržený ze samotné podstaty své jedinečné osobnosti a proto teatrální Arvéd. A jeli ve filmu Arvéd teatrální Arvéd, pak musí být teatrální i celý film. Alespoň pro mě. Na druhou stranu dlužno zdůraznit, že se v tomto případě vůbec nejedná o špatný film. I přes zmíněnou teatrálnost presentuje četné výrazné scény a realizace (např. recitace básně S.K.Neumanna), které jej povyšují nad běžný tuzemský průměr.

Pokus o žánrový art s prvky hororu a částečně i psychothrilleru, bohužel toliko pokus. Nelineární mozaika povětšinou nepříjemně přepjatých scén (místy sklouzávajících až k nechtěné parodii - matka, masky) vyžadující divákovu vůli a především i chuť o její rozklíčování. Nebo spíše důvod, který já po celou dobu, naštěstí celkem přijatelné stopáže, hledal. A nenašel. Co chvíli jsem se ztrácel a nedokázal jasně nahlédnout do všelikých zákoutí roztříštěného (přičemž v podstatě dosti chabého) děje. Spíše než depresivní a úzkostné mi to celé přišlo - v narativních konturách rádoby uměleckého konstruktu - teatrální a úsměvné. Z té urputné snahy o něco jiného a originálního se mi až rosila obrazovka, pročež jsem zřejmě nedohlédl všech kvalit sledovaného díla. Leč samotná snaha si jistě zaslouží ocenění a proto uděluji jednu smířlivou hvězdici.

Překvapení. Klidně to mohlo skončit jako nekoukatelná srač*ka ve stylu Párty Hárd(er), a ono ne. Ač jednoznačně nepatřím k cílové skupině a navíc jsem i zarytým odpůrcem roztřesené mobilní kamery, musím uznat, že v případě Bangera se tvůrcům podařilo vykřesat ze syžetové materie něco, co by bylo lze jednoduše vyjádřit pojmem: uhrančivost. Vlastně je mi jedno o čem to bylo, důležité je, že se filmu ve výsledku podařilo zabřednout až za onu ošidnou hranici tvůrčího aktu na výsostné území umělecké tvorby.

Mám rád ruské (v ojedinělých případech sovětské) umění, i to filmové, a je pro mě naprosto fascinující, jak z totálního marasmu a bídy ruské každodennosti dokáží právě (a jedině!) ruští (sovětští) tvůrci vycizelovat téměř dokonalý umělecký počin. A platí to i v případě Nákladu 200. Do posledního detailu propracovaná žánrová skica, které se po tvůrčí stránce nedá v podstatě nic vytknout, až na to, že druhé zhlédnutí bych si ze strachu o zachování koherence svého duševního zdraví určitě nedal. A právě proto ubírám z celkového hodnocení jednu *, jelikož některé explicitní scény na mě byly zkrátka už moc.