Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Komedie
  • Animovaný

Recenze (248)

plakát

Ztracený případ (2014) 

Završení konceptu? při uvedení v rámci festivalu "klasické" kino-tvorby, které mj. ukázalo, že již osvědčený videoartově-experimentální found footage recut postup dovede hromadně bavit i pestré negalerijní publikum (součást konceptu/autorského výzkumu?). Viděno konečně, v naplněném (menším) sále v KV, při atmosféře skoro jako na PAFu (sezení a ležení i na zemi; odchody ze sálu, jistě, probíhaly také). Veškeré motivy filmu (ostrá časová osa - přes 30 let detektiva za necelou hodinu pryč, ztracený kolotoč nyní až mysteriózního případu bez řešení, gagy vzniklé montáží i samotnou původní kreací a reakcemi protagonisty, odměna věncem na závěrečné "nebeské" diskotéce, aj.) i souvislosti kontextu celého Štětinova díla/gesta/projektu (původ a realizace plakátu, cesty uvádění a jeho stále nové příležitosti, trpělivost osamělého tvůrčího výkonu) znamenají právem ceněnou událost, i když dřívější konceptualistovo Povídání o umění (nebo i rozhlasové počiny) dovedou třeba působit niterněji, imaginativněji, snivěji.

plakát

Resort (2015) (studentský film) 

Konceptuální doku-ambice jsou svěží, místy (found footage filmová vsuvka) však odbíhají ke klišé postupům domácí tvorby. Rozdíl UMPRUM volnosti (vs. FAMU trendů) v autorově vkusu je znát v zaujetí samotným rytmem, který je stavebně členitý, jako studovaná stavba, a povrchovými fenomény s tématem spjatými, které jsou zpracovávány v ne/cílené hře s doku-žánry.

plakát

oV (2015) 

Příliš teoretizující a "nesdělný" tradiční motiv strukturálního filmu (sebe/reflexe okukování) především nepůsobí živě při "statické" kinoprojekci. Dílo tvořené live cinema a hudební performancí ve festivalové rekontextualizaci tak trochu experimentálně (i při diskusní "obhajobě") prohrálo.

plakát

Spící čtvrť (2014) 

Starobylá archaická estetika je už sice stále častějším (a tedy méně osvěžujícím) "efektem", letopis 2014 v titulku však dovede až vtipně, nepřipraveného, zaskočit i v tomto "archaickém" pásmu o minulosti/paměti/odumření místa. Výpověď malou porcí materiálu dovede vyjádřit mnoho, protože sází především na vizuální zdroj "důkazů"; propojení s literárním svědectvím (formou mezititulků němé éry) koncept tiché rozmluvy jasně sceluje/uvězňuje, stejně jako panelákové masívy symbolicky dusí a porcují volný vzduch a prostor (města/země).

plakát

San Siro (2014) 

Netradiční ("experimentální") forma s šířeji lákavým obsahem (velká nádhera milánského/italského fotbalu). Takové spojení pomáhá (z)lámat ledy mezi diváckým míjením/nepochopením/nezkušeností a cíli filmařské radikality/odvahy bez narativních ambicí/ústupků; portrétní i atrakční doku-impresionismus, zaujatý geniem loci prostoru a jeho pravidelnými odlesky života.

plakát

Přírodní vědy (2014) 

Fenomén současných "muzejních doku-esejí" v čisté obrazivé metodě - vedle Museum Hours, National Gallery či Velkolepého muzea již (s)prostě nenávodné, klidné, jako by po zavírací době, kdy se místnosti i archivní sklady tiše vyprazdňují (pustý sál při projekci proto není vůbec na škodu). Neměl jsem čas vidět (v KV) celé, ale stojí za to se nenechat od návštěvy odradit, alespoň na chvíli.

plakát

Mimo zákon (2010) 

Ve Francii narozený a zde usazený režisér a producent (mimo jiné stálý spolupracovník Bruna Dumonta) Rachid Bouchareb se v jedné linii své tvorby ambiciózně věnuje ztvárnění historických epizod své původní alžírské domoviny, s úspěchy sklízenými na mezinárodním poli. V Cannes uvedený titul Mimo zákon, jenž navazuje na režisérův válečný návrat Den vítězství (2006), znamenal pro něj již třetí oscarovou nominaci a vypjaté, spektáklové pojetí, pojené s explikačním modelem vyprávění, díky němuž se dílo tváří jako (subjektivizovaná) kronika ubíhajících let, jsou přesně těmi ingrediencemi, které dané scéně "chutnají". Výpravné, gangstersky stylizované drama sleduje stopy tří bratrů Saïda, Messaouda a Abdelkadera obtisknuté do souvislostí alžírského boje za nezávislost, vrcholícího rokem 1962: náhled do podzemí revolucionářských praktik však nezůstává bez poskvrny, neboť pod nánosem efektní akce a zkratkovité formy se – dle francouzských ohlasů – obrušují hrany dobových reálií (a kontroverzně protifrancouzsky vyznívá především ztvárnění masakru alžírských demonstrantů na konci války v Sétifu). Ostatně, daný spor jen potvrzuje problematickou pozici živelně, divácky natáčených dějinných ohlížení, ať už jde o otevřeně politický film-názor, či jen žánrové využití vděčných kulis.

plakát

Svatá Klára (1996) 

Překvapující adaptace Kohoutovy satiry Nápady svaté Kláry, uvedená v karlovarské soutěži, odkud si režisérské duo Ori Sivan – Ari Folman, dnes proslulý tvůrce experimentující s animátorskými postupy, odneslo Zvláštní cenu poroty. Oproti dřívějšímu exilovému zpracování Vojtěcha Jasného, zachovávajícímu alegorický tón a české reálie, se debutující dvojice pustila do nesvázané, až extravagantně stylizované verze, jež rozehrává původní fantaskní, věšteckou zápletku po svém. Nadpřirozená schopnost spolužačky Kláry tu je bizarně okolím probírána v souvislostech s ruským (krymským) původem její rodiny, záhadnou (snad tarkovského) Zónou, a dívka od své obdobně zkušené matky získává radu, ať počká, než při prvním zamilování magická předvídavost pomine. Svěží a svérázný tón, nesoucí se v atmosféře rockové muziky 90. let, protíná vyprávění vděčně zabarveným filtrem zaměřujícím se výrazně na teenagerovský svět, mladistvé vzpoury (proti škole, proti systému, za revolucí), rozpaky a emoce a první doteky lásky.

plakát

Hlas krve (1959) 

Od koťat na dvorcích, bouřících nebes a pralesních (žalo)stezek obklopujících drobná dramata i větší ztráty rodinného soužití na bengálském venkově sune se pověstná, oceňovaná trilogie Satjádžita Ráje k obrazům předměstského prachu a říčních břehů, u nichž ze schodiště matky máčí prádlo, a odkud rostoucí Apu (nezdolně) vyjíždí za studii do města, do Kalkaty. A nyní ve zlomové, třetí životní kapitole osamělého, osvobozeného syna, jehož rodina patří již vzpomínkám, přichází čas k plnění vlastních vizí a snah, zdolávání způsobených změn, zklamání i nacházení potřeby předat dál rodovou krev, jakkoli trudné okolnosti tyto epizody doprovázejí. Apuovská (tak trochu doinelovská či ještě pozdější kaplanoğluovská) série, jíž Ráj vytvořil podle oblíbené románové předlohy, kterou na konci 40. let pro nové vydání ilustroval, nabízí skrze individuální (a částečně autobiografický) příběh též náhled na univerzální zkušenosti lidského zrání a dospívání, bez ohledu na místopis a (historické) časové zasazení. Specifika Apuovy cesty však nakonec určují náhody: vypravuje se s přítelem Pulou na svatbu jeho sestřenice, jíž si souhrou okolností náhle bere sám; Apu poznává lásku, partnerské soužití i očekávání potomka, nicméně tragický skon Aparny při porodu zatíží jeho vědomí záchvatem neštěstí. Prchá a syna ponechává prarodičům – válčí s vlastními sny a touhami stát se umělcem, zničen v osamění rozhází stránky životního románu do větru v zákoutích džungle… Ráj, který však modeluje závěr příběhu (při návratu rozervance ke šťastně nabyté otcovské roli) jakožto katarzní výtrysk naděje, byť průběh nabizí spíše pozvolné, vypjaté útrapy a až Hlas krve je strukturován o poznání pestřeji po vzoru nových vln, svým průlomovým výkonem teprve započal mezinárodně proslulou kariéru, pestrou co do žánrů i množství festivalových ohlasů.

plakát

Mezi dvěma světy (2009) 

Vimukthi Jayasundara, odchovanec francouzské artové kultury, se po předchozí minimalistické reflexi srílanské občanské války Opuštěná země (2005), za níž získal v Cannes Zlatou kameru pro nejlepšího debutanta, pustil do vizuálně, narativně a významově nasyceného, takřka surrealistického filmu-skládanky, jehož jednotlivé dílky roztroušené v ostrých polích, bouřících vodách a členitých pahorkatinách ostrovní divočiny není příliš lehké systematicky složit v jedno a tak obraz nabízí spíše radikálně smyslový souboj kontrastů, temporytmické hry a imaginativně bohaté struktury. Tak jako průnik fantaziemi mladého autora započíná náhlý vpád vlasatého syna nebes v oranžové košili z nadmořských oblaků a symboly vršících se epizod předznamenávají, komentují a mámivě vykládají tradované historky (vyprávění rybářů o princi, jenž se ukrýval v kmeni stromu) proplouvají svobodným způsobem i podmanivé sekvence natáčené v intuitivním tvůrčím transu, v souznění s dunivou, hutnou atmosférou děsuplného ráje. Přes enigmatický, snový ráz však lze metaforické dílo číst jako další, pocitový obtisk válečného chaosu, v němž jsou výjevy městské vzpoury (hromadné ničení televizních obrazovek) či venkovských soubojů a šílenství více či nepřímo konkrétní a zneklidňující.

Reklama

Reklama