formelin

Toddu Phillipsovi a jeho týmu se podařil výjimečný počin. Podařilo se jim totiž natočit důstojný zrod nejikoničtějšího záporáka z komiksového světa, tak jak jsem si to vždycky tak nějak představoval, protože současné komiksové filmy zrovna dvakrát nemusím. Upřímně doufám, že tohle udá směr, jak pracovat s těmito tématy. Ona stylizace a inspirace především filmy ze 70. let, která je i některými kritiky vytýkána, se mi právě v mnohém líbila a myslím, že se velice vydařila a jen prospěla tématu – třeba Sherova práce s kamerou. Že jde vlastně ve výsledku o "přepracování" a rozvinutí příběhu právě dvou Scorseseho snímků – Krále komedie a Taxikáře – do Jokerova obrazu, pro mě bylo milým překvapením. Phoenixův herecký projev – ty jeho taneční kreace, či smích! – vás tak intenzivně vtáhnou do příběhu, že vás ještě dlouho po projekci nepustí. Výsledkem toho všeho je zážitek, který při sledování filmu zažiju teda málokdy a tak je samozřejmé, že si snímek řadím mezi své oblíbené. „Put on a happy face“