butnot

Viděno v Anežském klášteře a s besedou s tvůrci. Nemám žádný důvod si z toho utahovat, chtěl jsem tomu dát šanci, neřeším experimentální formu ani bizarní téma, námět je podle mě docela dobrý. Ale provedení... všechno špatně. Jsou tam nápady, ale nikdy nejsou dotažené. Jsou tam vidět tvůrčí inspirace naprosto odlišnými přístupy a jakoby se všechny v tom filmu snaží uplatnit, ale vychází z toho nesourodý kočkopes. Na jednu stranu je film programově nedějový, nepříběhový, na druhou stranu je totálně příběhový s koncem odevzdání protéz dvou velikánů. Ppřípomíná mi to loňský film Daliborek, po většinu filmu zachycovaný "dejme tomu" autentický život bizarního lůzra, který je tvůrci zcela poslán na návštěvu do koncentráku, tedy krok, který by sám neudělal..Tím koncept filmu rozbíjejí, v nicméně v případě dokumentu to lze mnohem lépe zdůvodnit než u hraného filmu. Tady se "autenticky" zachycuje život kočovníků,jejich bezcílné putování je je narušeno zájezdem do Vídně. Přitom se bohužel povedla snad jen scéna, kdy Jajcaj ukazuje té "venkovské ženě" svá mistrovská díla, ostatně to byl jediný moment, kdy se lidé v letním kině opravdu smáli. Nemyslím si, že by to měl být nutně "humorný" film, ale jak jsem pochopil i z besedy s tvůrci, jsou takového založení, že právě ta humorná podoba by jim byla vlastní, bohužel nedokázali víc scén dotáhnout do té absurdně-morbidně-humoristické podoby a jako celek ten film nefunguje.

Koncept politického lobbisty tahajícího za všechny nitky se ve filmovém formátu natolik rozředil, až ztratil prakticky vše, čím bavil seriálové diváky. Místo seriálového ambivalentního hrdiny, který tuhle republiku svérázným způsobem drží pohromadě, sledujeme spíše příběh záporného outsidera, který by chtěl být mocný a slavný, kdyby… kdyby to uměl. Ve filmu nejvíc připomíná oblíbený typ českého antihrdiny (Brouček, Švejk), který se náhodně přimotá do středu velkých událostí, užije si svoji minutu slávy a následně odejde, aniž něco změní nebo získá. Tvůrci uvěřili sebeklamu, že co funguje v 7-minutovém seriálu, bude použitelné v celovečerním filmu. Hovory s Liborem a s „mámou“ působí ve filmu prázdně a uměle. Zatímco scénky s epizodními hosty v seriálu byly obvykle velmi vtipné a „uvěřitelné“, schůzka s Ladislavem Špačkem se vůbec nepovedla. Bylo to něco jako, když se ve filmu setká pořad „Etiketa“ a seriál „Blaník“ a čekáte, že z toho vzejde něco hrozně zábavného a místo toho je to jen trapné. Stejně tak interview s Jakubem Železným je velmi scénáristicky slabé, co hůř, není ani originální. Kdo viděl Zelenkův film Ztraceni v Mnichově, tak ví, že Jakub Železný si obdobnou scénku – a nutno říct mnohem zajímavější – střihl již s Martinem Myšičkou a „jeho“ papouškem. Mnohem lépe působí ve filmu „náhodné“ interakce, které scénáristé nemohli, nebo jen mohli z části předjímat, např. „rozvádějící se“ Ivan Bartoš, „sexuální kompro“ na Jiřího Drahoše nebo „zamávání“ Miloše Zemana. Tyhle vtipné momenty ale tvoří nanejvýš 5 minut z celého filmu. Většina filmu se utápí ve scénáristické křeči, kde zvláště havlovské halucinace jsou jen prázdnou výplní – kavárenský únos Žížaly by sám o sobě byl vtipný, kdyby tvůrci neměli havlovský motiv jako nosnou zeď po zbytek filmu. Možná to ale není jen problém filmového formátu, ale i toho, že koncept Blaníku vznikal za zcela jiné politické konstelace v době končící Nečasovy vlády a v zemi, kterou politicky ovládli Babiš se Zemanem, aniž by proti sobě měli osobnost, do níž by se personifikoval opoziční odpor, působí postava politického lobbisty se slabostí pro Václava Havla vlastně docela nepatřičně, neautenticky, nedůvěryhodně. Vypadá to spíš jako fetiš umělců, kteří chtějí zpřítomňovat Havlův odkaz v zemi, která si již našla zcela odlišné modly. Rozpačité filmové zpracování tak může snad jen sloužit jako metafora k rozpačitosti opoziční politické scény, která se chce vymezovat, ale nejde ji to, protože většina z nás se víc než na „opravdu rozhořčený“ protest opozičního politika bude stejně víc těšit na další tweet Jiřího Ovčáčka a Marka Prchala prostřednictvím Andreje Babiše. Protože to je samo o sobě daleko lepší guilty pleasure, než vymyšlená postava Antonína Blaníka.

Tento díl je vyvrcholením toho, proč celá 4. série je naprosto špatně a v rámci konceptu "Black Mirror" už nemá co říct. Neřeším "vykrádačky" z předchozích sérií, neřeším přesun seriálu "z Británie do Hollywoodu", i ta třetí americká série se mi líbila, ačkoli je mi bližší britský styl. Ale pokusím se vyjádřit, v čem spatřuju hlavní problém: první dvě série zcela a ta třetí zčásti byly postavené na tom, že skrze osobní příběhy nastavují zrcadlo společnosti, problematizují jinak obecně pozitivně přijímané změny, které přinášejí nové technologické možnosti. Čtvrtá série původní záměr svým způsobem obrací na hlavu: ta naopak skrze jakýsi dosažený technologický pokrok v blízké budoucnosti líčí příběhy různých úchylů, podivínů, nebo jen jedinců, kteří technologickou vymoženost zneužili či zašli moc daleko... Příběhy se dějí na půdě technologicky pokročilejšího světa, jehož "zdravá podstata", na rozdíl od předchozích tří sérií, již není zpochybňována. V tomto posledním díle se hlavní hrdince stala životní křivda ne kvůli zvrhlému světu, ale kvůli zvrhlému jedinci, který ovšem už beztak byl společností za své činy odsouzen a jen přežívá v krachujícím muzeu.... Za horizontem onoho muzea a zavřené benzínky se zřejmě nachází svět, který není nijak špatný. horší než ten dnešní, vlastně podle tvůrců zřejmě naopak, protože onen "bílý zvrhlík", který prováděl komerční neetické experimenty a nakonec pro popularitu svého muzea "zotročil Černocha", je druhými ostrakizován a vytěsněm na okraj. Pomsta, která je na něm vykonána, je navíc zcela "konvenční", jakou si lze představit v každé době a v téměř každém westernu,pouze tu jsou "jiné" prostředky, absolutně se tu neproblematizují okolnosti "zločinu a trestu" jako v s02e02 - White Bear. Netvrdím, že tahle podoba Black Mirror si nemůže najít své fanoušky, kterým se líbí vyprávění takových příběhů, mně osobně už ale tohle nic neříká.

Myslím si, že je to výborně natočený životopisný film - věrně zachovává fakta z života Violette Leduc, ale zároveň jde opravdu hodně do hloubky a když se spustí titulky, můžeme říct, že víme, kdo to byla Violette! Nejen kým ona byla, ale především, jaká byla! Po všech stránkách povedený film. Sandrine Kiberlain sice není příliš podobná Simone de Beauvior, ale jak film postupoval, tím víc jsem chápal, proč si ji režisér vybral - zahrála SdB velmi přesvědčivě.

Nápad geniální a v prostorách Nákladového nádraží Žižkov jedinečný zážitek - ale asi všichni cítíme, že ten film jako celek mohl dopadnout mnohem lépe, poslední dvě povídky táhnou celek poněkud dolů - Stalinův pomník není nic více než (ne)obyčejná reportáž a tečka s tragickým osudem Zdeňka Adamce přes všechny kladené otázky končí dost banálně, máme-li Gottland hodnotit jako film vyrovnávající se s "českým" 20. stoletím.. Ostatně přemýšlíme-li nad celkovým vyzněním filmu, je hodně oslaben osten reflexe nedávné minulosti prostřednictvím osudů našich známých i neznámých osobností na úkor společenské kritiky současné - obecně západní - společnosti a tak nakonec možná někteří z nás odcházejí z žižkovského nádraží s pocitem sentimentality na uplynulé staré industriální časy, namísto určitých pochybností a otazníků nikoliv o filmu, nýbrž o našem 20. století.

Bohužel nasnímaná repríza nepatřila k nejlepším, viděl jsem na živo mnohem lepší reprízu.. čili, co hodnotit? Myslím si, že nehodnotíme hru, jakou jsme viděli v divadle, nýbrž divadelní záznam..

Chápu, že tady v Česku to mnohým nevadí; pro mě to byl velký filmový zážitek - ten typ filmu, jenž vám v mysli zůstane i dlouho poté, co odejdete z kina. Výborná kamera a hudba, ale především mistrná stylizace do doby počátku 70. let. Taková je minulost jedné silné evropské generace. Nelíbí se vám? Ale z minulostí nic neuděláme, i když mnozí raději chtějí zapomenout, druzí raději nevědět. Společnost, v níž ještě existují nějaké ideje má mnohem lepší vyhlídky než ta, v níž lidé na všechno rezignovali a věnují se už jen tomu "svému"..

Takový Kafka Eintopf pro nenáročné seznámení s Kafkou a "magickou" Prahou...

Zemřít mladý a slavný...záruka, že nebudete sami muset hledat ten pravý čas odchodu... jenže i pozdní kariéra může být neméně úspěšná...Michael Douglas předvedl mimořádně věrný herecký výkon tam, kde bych si ho snad ani neuměl před tímto filmem představit... film sám je vpravdě věrohodnou reflexivní rekonstrukcí doby a osobnosti, o níž vypráví...

Do krajnosti vyvedená dramatičnost všech scén o osudech lidí, jejichž život zásadně změnil Palachův čin je ve své podstatě nešťastná. Zvláště pro generace, které tyto události nezažily, tato minisérie nepodává obraz toho, jak skutečně Palachův čin na česko-slovenskou společnost zapůsobil, co vyvolal, jaký tlak vytvářela Moskva na československou vládu. Zcela chybělo interview provedené s Palachem po činu v nemocnici - film se naopak snaží, pro umocnění protipólu lidskosti doktorky a bezcitnosti policie vyvolat přesvědčení, že nikdo kromě rodiny s Palachem ani mluvit nemohl. Také Palachův pohřeb ve filmovém ztvárnění zdaleka nepůsobí natolik dramaticky, jak působí z autentických záběrů. Otazníky vyvolávají také některé dialogy, které působí uměle, jiné nuceně a nepřirozeně. Přesto je Hořící keř na české poměry mimořádný počin, kterému se podařilo zdařile navodit atmosféru konce 60. let a důstojně zfilmovat látku, jež si o to již velmi dlouho říkala. Nezbývá než doufat, že další projekty když ne překročí, tak alespoň poměrně vysoce nastavenou laťku udrží. Znamenalo by to, v posledních letech téměř něco nepředstavitelného, že lze v českých podmínkách ještě natočit úspěšný film s uměleckou ambicí.