maxidoba

Postavy jsou strašně plochý a to jak nepřirozeně mluví? A co je to za školu, kde existuje jen psycholožka a telocvikář. Nic nedává smysl, což vygraduje shiftem v posledním díle, kdy se všechny vztahy obrátí úplně naruby. Celý by se to mělo jmenovat spíš WTF.

Zpočátku mě meditativní snímek o dvou opravářích silnice chytil svým obrazem, který se soustředil na přírodu zotavující se po požáru. Skvěle do ní zapadala i postava existencionálně zmateného Paula Rudda, který práci na silnici bral jako součást terapie. Avšak čím víc prostoru dostával jeho kolega v podání Emila Hirsche, tím víc se film dostává do nepříjemné plytkosti a v té zůstává až do konce. Škoda. Podle mě snímek potenciál měl, ale bohužel ho nevyužil.

Mám rad Waititiho a miluju Flight of the Conchords, ale tohle byla zrezivělá novozélandská kopie Napoleona Dynamita.

Pamatuji si, že jsem tenhle film viděl poprvé asi ve dvanácti letech na prázdninách u babičky. Vím, že jsem absolutně nepochopil příběh filmu, ale fascinovala mě myšlenka, že můžu skrze bazény proplouvat celou zemí. Po deseti letech jsem se k snímku dostal znovu. Film převádí evropské trendy introspektivních artových filmů do hollywoodského prostředí. Skrze skvělou kameru, soundtrack a podzimní atmosférou působí film silným melancholickým dojmem. Podobenství o muži, který se skrze bazény dozvídá pravdu o svém životě, bylo na místo a dobu svého vzniku velmi odvážné. To co by v Evropě v klidu prošlo, mělo v Hollywoodu finanční problémy a snímek se rozhodně za velký finanční úspěch označit nedá. Postupem doby si však zaslouženě vydobyl statut kultovního filmu.

Na tento film jsem se dlouho připravoval a udělal jsem dobře. Loni v Marienbadu je mistrovské dílo, které nejprve uchvátí svým obrazem a poté přináší nepřeberné množství interpretací. Co se může na první pohled zdát jako smyčka sobě podobných scén, je jen prostředek k tomu, aby si divák sám našel ty správné indicie a dobral se tak k uspokojivému výkladu. To co Resnais začal v Hirošimě, dovádí zde k dokonalosti.