Hal_Moore

Další z malých filmů, které se díky hereckým výkonům stávají filmy velkými. Bill Murray jako nevrlý stařík dostane nové sousedy - velmi bystrého, ale slabého klučinu a jeho snažící se matku, která však díky zaměstnání nemá na kluka čas, a tak se Vincent (Murray) s vidinou peněz za hlídání rozhodne, že ho bude každý den po škole hlídat. Brzy si spolu začnou rozumět, Vincent hocha zachrání před šikanou a hoch Vincenta před sebou samým. A tyto scény sbližování se dvou různých generací a dvou různých povah jsou (krom samotného Murrayova herectví) to nejlepší na celém filmu, pravým opakem je Naomi Watts, která si v poslední době myslí, že dokáže zahrát cokoliv, ale stejně jako Diana, tak ani ruská prostitutka nebudou role, na které budu časem vzpomínat. Ale jde jen o malou vadu na kráse.

Čerstvý student konzervatoře Andrew se snaží dostat do nejlepšího městského souboru. Cesta vede doslova skrz hudebního génia a lidského šílence Fletchera, jehož oblíbeným filmem musela být Olověná vesta. Vztah mentora a jeho chráněnce je tu zobrazen takovým způsobem, jakým jsem si ho doposud nedokázal ve filmu představit. Souboj těchto dvou odlišných a přesto tolik podobných povah trvá téměř od začátku do konce a jakkoli necitlivě to může vypadat, pokaždé, když se na scéně objevil J.K. Simmons jsem nedokázal vykouzlit jinou grimasu než spokojený úsměv. Fletcherova posedlost najít nejlepšího hudebníka nového milénia se krásně doplňuje s posedlostí Andrewa stát se tím nejlepším. Whiplash je plný sobeckosti, pokrytectví a tyranie a přesto jsem po závěrečných titulcích ten spokojený úsměv nemohl setřást. Navíc, ještě nikdy jsem při závěrečné pětiminutovce nebyl u filmu tak zpocený.

Veliké překvapení. Pro mě. U Honu na lišku jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. U Teorie všeho (asi nejbližší možný příbuzný Kódu Enigmy) jsem rovněž předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, a to se také stalo. Stejně tak i u Kódu Enigmy jsem předpokládal, že mě do sebe nevtáhne, ale šeredně jsem se spletl. V každé jednotlivé kategorii bych mohl hledat superlativy - má oblíbená Keira Knightley, Mark Strong, dynamická režie a scénář s přesně dávkovanými porcemi napětí, hudební doprovod, po kterém se Alexandre Desplat konečně dostal mezi mé nejoblíbenější skladatele (že mu to ale trvalo) a v neposlední řadě Benedict Cumberbatch, kterému jsem roli poprvé v jeho už tak uctyhodné filmografii sežral i s navijákem, bravo Benedicte. Kód Enigmy se u mě tím pádem dostal na průběžné první místo letošních Oscarových kandidátů (zdaleka jsem ještě neviděl všechny), hned před Grandhotel Budapešť (opět Desplat, náhoda?).

Dříve se mi to skoro nikdy nestalo, ale když jsem věděl, jak to všechno dopadne, nepodařilo se mi sblížit se ani s jednou postavou. Vlastně se mi ani příběh nedostal pod kůži. Všechno působilo strašně odměřeně, až se mě to jakoby - jako diváka - snažilo od sledování odradit. Zápasení nepatří mezi mé nejoblíbenější sporty a tak jsem si, co se samotného sportu týče, užíval jen tréninkové scény. Ze samotných olympiád tu k vidění skoro nic není a tak se veškeré dění točí kolem vztahů ústřední trojice. To je v pořádku, maskéři i herci samotní odvedli kus práce, chemii mezi bratry i mezi miliardářem jsem jim věřil, ale zbytek filmu byla odfláknutá oskarová rutina, bohužel. Věřím, že minimálně Ruffalo nominován bude a jak ho mám velice rád, tentokrát bych mu sošku nedal. "Foxfighter" by u mě v žádné z kategorií nedostal ani bronzovou medaili.

Podobně jako Kukuška nebo Země nikoho, i Mandarinky zařazuji mezi nejlepší malé velké válečné filmy. Gruzie, 90. léta a děda Ivo řeže dřevo na výrobu bedýnek na (granáty?) mandarinky, když tu u dveří stojí hladový Čečenec, dožadujíc se jídla na cestu. Zápletka houstne, když se Čečenec vrátí, tentokrát však ležící v plotě s dírou v hrudníku. Spolu s ním děda Ivo zachrání i jednoho z Gruzínců. Oba muže z opačných stran barikády tak dělí jen jedny zamčené dveře. Příběh, ve kterém se sbírají mandarinky, pije čaj, hoří domy a zpochybňují se schopnosti Gruzínců a Čečenců válčit nebo dělat dobré šašliky. Já osobně bych k žánrům přidal i komedii, i když humor je hodně černý (navíc míří vždy do černého). Vtipné situace se mísí se srdceryvnými v tom správném měřítku, nejednou jsem se od srdce zasmál. Jde však hlavně o válečné drama, strach o hrdiny je cítit z každého filmového políčka neboť válka se odehrává doslova za humny (a mnohdy i uvnitř domu, i když tam jde hlavně o přestřelky slovní). Estonský film příliš zmapovaný nemám, viděl jsem všehovšudy jediný film - tento. Ale jestli v Estonsku umí točit takové malé velké filmy, proč to neumíme u nás?

Neskutečně depresivní, bohužel tím špatným způsobem - vůbec mi nezáleželo ani na jedné z postav. Kluci to zahráli opravdu dobře, to se jim musí nechat. Jeden neskutečně iritující parchant, který věčně kašle na léky a na lidi kolem sebe, druhej neskutečně naivní měkkejš. Vývoj jejich postav tu načtrnutý je, ale stejně tak bych mohl sledovat ty jejich koníky, jak devadesát minut závodí někde na silnici, pronásledováni britskou chátrou nejhrubšího zrna u které platí, že co člověk, to extrémní příklad individua z pracovní třídy. Ale ne, byl jsem nucen sledovat devadesát minut sbírání kovu, hádek mezi puberťáky, hádek mezi rodinnými příslušníky, hádek mezi sběrači kovu.. A to i přes to, že díky jednomu přibližně třicetivteřinovému záběru asi ve dvacáté minutě každému vnímavému divákovi dojde, k čemu se tu schyluje. Jedinou emotivní scénou je ta úplně poslední, a to je bohužel pozdě.

První díl byl pohádkou, kterou je i kniha. Šmakova dračí poušť (bleh) se však (zřejmě maximálně v rámci možností) přiblížila Pánovi prstenů. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě účast Orlanda 'Legolase' Blooma, který snad poprvé (štěk v Černém jestřábovi nepočítám) předvádí solidní herectví a božská Evangeline Lilly, kterou od nynějška prosím obsazovat do každého pátého filmu. Jejich souboje film pozvedly ještě o něco víc a teď můžu s klidným srdcem napsat, že lépe asi zpracovat kniha nešla. (Ale samozřejmě, že šla). Místy vizuál vypadá až moc počítačově (lití zlata, jízda Legolase na koni), ale jinak k efektům nemám výtky (perfektní Šmak a adrenalinová jízda podzimu - rafting v sudech). Jediným opravdovým mínusem je Howard Shore. Chvílemi je vidět, že se snaží najít ten správný ekvivalent k předchozím soundtrackům ze Středozemě, ale výsledkem je lotrovská-nelotrovská hatmatilka. Buď měl Pána prstenů vykrást se vším všudy (čti pokračovat se stejnými motivy), nebo vymyslet úplně něco zbrusu nového. Jediná kaňka ale s hodnocením dolů nehne.

Pár nevychovaných fakanů přijede na exkurzi do 'dalšího' muzea. Chce to pořádnou kost, která to s děckama umí a temný příběh minimálně o třech vrstvách, aby se fakani uklidnili a začali se zajímat o trochu mexické kultury. Moc to jako animák pro nejmenší nevypadá. Nicméně je to bezpečně nejroztomilejší pocta mexické (latinskoamerické) kultuře. Býčí zápasy, posmrtný život, mariachi. Dokonce i prvky z telenovel (milostný trojúhelník). Tohle všechno bylo náramně poznat, stejně jako vliv Guillerma del Tora. Ten chlapík by se měl vykašlat na všechny Pacific Rimy a přinést třetího Hellboye nebo něco od Lovercrafta, tam by mi jeho vize seděla rozhodně lépe než u přetechnizovaných robotích válek. Doposud vše v pořádku, ale nesmírně mě rušil styl animace. Normálně s tím nemám vůbec žádný problém, ale přeplácanost a strkání nesmírného množství detailů tam, kam už se žádné nevejdou plus animace dvou hlavních soků a Šakala, to mi zážitek o hvězdičku znepříjemňovalo. Co pořád ti Mexikáni mají s tou smrtí?

Brilantní Ben Whishaw, citlivě podaných melancholických téměř devadesát minut, výborná práce kameramana, ale přece jen mě to vůbec nechytilo. Junn a Richard narážejí na bariéry, vystavěné kulturním původem obou, které jim brání se lépe pochopit a ani jeden z nich není schopen se naladit na chápání toho druhého. Já se nebyl schopen naladit na celkovou atmosféru, a tak mě bohužel Chvění minulo obloukem, který byl dostatečně velký na to, abych už filmu nedal druhou šanci.

Velmi netradiční hra s divákem na kočku a na myš. Originálně podaný příběh o vyrovnávání se člověka se slepotou. Studené, pestrých barev prosté obrázky jakoby zdůrazňovaly odosobnění od příběhu stejným způsobem, jako to provedla hlavní postava se svým vlastním vytvářeným příběhem. Místy je děj zbytečně komplikován, divák sice má jakýs takýs přehled, co se zrovna děje a proč se to zrovna děje, ale šlo to určitě natočit méně kostrbatě a s elánem, s jakým byla do filmu vložena pornografie, která mi zde poprvé přišla naprosto vhodně vložená a zbytečně nerušící.