Krt.Ek

Psal se rok 1969, a francouzský hudební skladatel a zpěvák Serge Gainsbourg spolu s herečkou (a svou partnerkou) Jane Birkin nazpívali světově proslulý duet Je t'aime moi non plus, a zřejmě aby toho nebylo málo (a)nebo aby vzpomněli na svůj nejúspěšnější projekt, o sedm let později, v roce 1976 natáčí tentýž Gainsbourg jako svůj režijní debut, s touž Birkin v hlavní roli, dnes takřka zapomenutý, stejnojmenný film (a ano, jak jinak, elektrizující melodie výše zmíněné skladby ve filmu několikrát zazní). A je to za mě celkem škoda (a i proto na film upozorňuju svým komentářem), že film zapadl, že ho takříkajíc zával prach, Gainsbourg totiž divákovi naservíroval vpravdě vymykající se film, bizarní a krutou romanci, jež svou nekonvenčností a dekadencí může i dnes, po zhruba padesáti letech konkurovat i filmům, které světlo světa spatřily v mnohem permisivnějších časech (nemůžu si při této příležitosti odpustit tuto nevyžádanou radu: kašlete na Poslední tango v Paříži - teprve Je t'aime moi non plus vám zodpoví všechno, co kdy chtěli vědět o análním sexu, ale báli jste se zeptat). Láska je slepá, poznamená zhruba v polovině filmu polský emigrant a námezdní popelář Krassky (Joe Dallesandro), a jakožto homosexuál se kontraintuitivně zamiluje do dívky prodávající na místní benzínce - dívky působící chlapecky, které její okolí neřekne jinak než Johnny (Jane Birkin). Pročítám si tagy, nemohu si nevšimnout štítku bisexualita, IMHO nesmysl spoiler Krassky Johnnynu ženskou stránku odmítá, nevzrušuje ho, proto ji drahnou dobu snímku "vyučuje", kterak se milují muži; tady musím poznamenat (a definitivně se odkopat jako daleko větší magor a úchyl než Serge Gainsbourg), že mě "zklamalo", že film nekončí tak, že Krassky Johnny zavraždí, protože se nedokáže smířit s tím, že se miluje s ženou, protože neunese Reálno (tj. to, co se brání symbolizaci a ideologickému ospravedlnění) své lásky - měl jsem dojem, že k tomu film nutně směřuje (ale možná jsem ho měl pouze proto, že já osobně bych takto tento příběh zakončil); linka s žárlivým milencem (Hugues Quester) se mi zdála nadbytečnou, o postavě, kterou ztvárnil Gérard Depardieu (vlastně jsem vůbec nepochopil proč tam vůbec byl, koho a co měl představovat?) ani nemluvě spoiler, to však není má jediná výtka, nesedělo mi afektované herectví pánů, Birkin oba herce přehrává o několik lig (nedivím se, že pouze ona zaznamenala mezinárodně uznávanou kariéru). 75 % P. S. Po Špatném synu Clauda Sauteta je Je t'aime moi non plus v krátké době druhým filmem, u kterého se mi zpožďovaly cz titulky (které nadto nebyly na bůhvíjaké úrovni), docela mě mrzí, že se Netflix o tyhle raritní francouzské kousky lépe nestará...

O tom, že dokáže nadstandardně dobře zpracovávat historické látky mě Tom Hooper přesvědčil již oscarovým dramatem ze života britského krále Jiřího VI. - Králová řeč (2010). A jak můžete vidět, jako stejně kvalitní (či možná dokonce o něco málo lepší) vnímám i o dva roky starší minisérii - nesoucí jméno titulního protagonisty, v pořadí druhého amerického prezidenta Johna Adamse - vyprávějící o prvních letech nezávislosti Spojených státu amerických. Chcete-li vědět, v jakých porodních bolestech se rodily svobodné Spojené státy, s jakým ohrožením a jakými výzvami se potýkaly na úsvitu své existence, pak je za mě tento seriál, stojící na silném scénáři a bezchybných hereckých výkonech Paula Giamattiho jakožto Johna Adamse a Laury Linney jakožto Johnovy manželky, Abigail Adams(ové), ideální didaktickou pomůckou do hodiny dějepisu tematizující Deklaraci nezávislosti. Poslední epizoda nazvaná po Adamsově domovském Peacefildu, uzavírající životní příběh dvou Otců zakladatelů (kromě Adamse též Thomase Jeffersona v podání Stephena Dillaneho) mě dojala jako máloco v poslední době, a tak na rozloučenou rád přidám pátou hvězdičku. 85 %

Misfits z Wishe. 55 %