desEsseintes

Myslím, že je škoda, že „Mžitky“, tak jak jsou (spravedlivě!) radikální ve své obžalobě, nejsou stejně tak radikální i ve svým stylu; přitom, kde jinde než tady? Modernista Wladyslaw Strzeminski (a v druhém plánu moderní umění) si zaslouží víc než ryze akademický film, přičemž adjektivem „akademický“ myslím prvořadě na ten typ filmu, který kdyby byl natočen v ČR, tak by sbíral České lvy, myslím na ten druh snímku, v němž je všechno (od evokace historie přes inscenování prostoru po vyprávění příběhu) přesně tam, kde to má být (protože to bylo už tisíckrát odzkoušeno), filmařina jako svého druhu údržba, jízda ve vyjetých kolejích, harmonie jako nuda; jinými slovy při projekci si zanadávám na rudý zrůdy, ale k ničemu dalšímu mě film neprovokuje, nic dalšího ve mně nerozehrává, za týden ho už nebudu znát. Ale asi jsem rád, že jsem to viděl (je dobré znát individuální příběhy v té krvavé komunistické statistice) a jakožto Wajdova rozlučka s kinematografií to je důstojné. Jen se k tomu asi nikdy nevrátím a že bych měl nutkání to hned doporučovat někam dál (z toho titulu, že tu ukazuje o komunismu něco, co jsem ještě nevěděl), to se tady říct nedá. 70 % [dafilms]

Jelikož mi nic není svaté (pročež si myslím, že jsem imunní vůči různým -ismům; to je však příběh na někdy jindy), přijímám na první dobrou a bez uzardění (x kupř. Omnibus a Faustka) i díla, jež se nebojí žertovat o vážných věcech, jakými jsou kupříkladu válka, přírodní katastrofy, totalitarismy a diktatury, smrtelné nemoci, tělesná či duševní postižení apod. (samozřejmě toto vtipkování musí mít patřičnou úroveň, je k němu zřejmě nutné mít už něco odžito, schopnost nadhledu a bazálního (sou)citu, jinými slovy roky pěstěný humanismus, v jiném případě hrozí, že takto žertujíce budete (vy)směšní a za hlupce), příkladem budiž kultovní britcom „Haló, haló!“ (1982-1992), jenž se odehrává za 2. sv. války v okupované Francii, a nebojí se karikovat ani protinacistický odboj! Zmiňuji to proto, že La marcia su Roma Dino Risiho líčící nástup fašismu v Itálii je téhož rodu, a kde se žertuje, tam nikdo z příběhu nevyjde jako pan Čistý, na což je dobré být připraven. A nejen kvůli tomu, že si ve filmu proto zřejmě nenajdete nikoho, s kým by se dalo sympatizovat, ale proto, že toto tvůrčí rozhodnutí předznamenává naplňovaní dalších žánrových vzorců, což mě nutí aspoň ve dvou větách se zamyslet nad žánrovými očekáváními, resp., co se stane, když se s filmem (s jeho proklamovanou nevážnou vážností) sladíte už před zhlédnutím (k čemuž chce tento komentář napomoci) – připravený divák se tak minimálně vyhne tomu, aby na filmu vyžadoval, aby se tento choval jako dokument a aby mu s konečnou platností vyjevil, jak se vlastně fašisté dostali moci; připravenému diváku nebude divné, že fyzické násilí, jehož je ve filmu dost a dost (jako ostatně v každé slapstickové komedii), fakticky nikoho nezraňuje, je bezzubé, stává se zdrojem divákova pobavení, nikoliv napětí atd. Ačkoliv La marcia su Roma nemá týž potenciál (ale to nevadí, zřejmě neměla ani týž ambice) jako Chaplinův Diktátor (1940) – pro důkaz viz počet (o)hodnocení u obou filmů –, navzdory tomu se i tak pro mě jedná o dílo veskrze sympatické, které si zaslouží těchto pár vět. Díky za tip Willymu Kufaltovi, bylo mi potěšením. 75 %

Vachek jistojistě dokáže být každým svým dokumentem, minimálně v dílčích věcech, objevný, kontroverzní, podvratný, inspirující i zábavný, posud všechno v pořádku, i Záviš... (2006) je nepochybně výborným kusem filmařiny, ale (a jedná se o první "ale", které u mne v souvislosti s jeho filmografii vyvstalo) stejně se neubráním dojmu, že to stěžejní bylo řečeno/ukázáno v čtyřdílném cyklu Malý kapitalista (1992-2002). A tak se bojím že jak Tmář... (2011), tak Komunismus a síť... (2019), dvojice olbřímích dokumentů-esejů, které se v průběhu tohoto roku ještě chystám zhlédnout, na mě budou stejně jako Záviš... (2006) působit jako doplněk, sice pozoruhodný, avšak pořád jen doplněk, jako cosi odvozeného, nekanonického, možná i vyčerpaného. Pokud však mám stále odvahu si ověřit, zda tomu tak bude, či nikoliv, tak je vše v nejlepším pořádku. 80 % [dafilms]

Tuto rozprav(k)u o dějích minulých beru všemi deseti, bez humoru a nadhledu by se ostatně souhrnné dějiny lidstva (tj. od pravěku do současnosti) beztak proměnily v pouhou historií (sebe)vyvražďování, (sebe)zotročování a rabování přírodních zdrojů, takhle má člověk (po uklidnění bránice) šanci se nadechnout, a v tomto nadechnutí mu lidstvo už nemusí přijít jako prvotřídní omyl. Dianě Morgan a.k.a. Philomeně Cunk ve vedení rozhovorů může konkurovat pouze Mikýř. 80 %

Pokusím se si zde zahrát roli ďáblova advokáta, přičemž oním ďáblem myslím neplastičnost (ev. jednorozměrnost) páně Stopaře. Vím(e), že běžný divák mívá rád ve věcech jasno, obvykle si žádá na filmech nějaká vysvětlení, a smutní (či se čílí; záleží na naturelu), když se mu jich nedostane, a tak tuším - hovořím tedy bez důkazů, bez toho, aniž bych systematicky pročítal vaše komentáře -, může leckomu vadit, že "The Hitcher" (1986) nehistorizuje a nepsychologizuje (což jsou dvě hlavní narativní strategie, skrze něž se vysvětluje chování postav) titulního antagonistu, že jej nevplétá v sít minulostních traumat a budoucnostních záměrů. Je tedy tento arcipadouch pouhou prázdnou nádobou bezmyšlenkovitého násilí? Tvrdím, že nikoliv! Za nejdůležitější charakteristiku Hauerova (neumím si v této roli představit jiného herce... i když? možná Dennis Hopper?) Johna Rydera (je-li to vůbec jeho pravé jméno?) považuji to, že je osobou ryzí přítomnosti, mužem vezoucím se odnikud nikam. A jako takový, tedy jakožto bytost vyvázána z časových souvislostí a souvztažností, si může dovolit zjevovat se tam, kde chce a kdy chce, aniž by se divák musel sám sebe ptát, zda byla zachována časoprostorová koherence, resp. ptát se takto je nadbytečné. Takto "odhumanizován" (J. R. za mě nepřestává být člověkem tím, že šílený vrah, nýbrž tím, že nemá minulost a budoucnost) nereprezentuje strach a hrůzu z konkrétního člověka, strach z Johna Rydere, jako spíše horror vacui, děs z liduprázdných silnic, z míst, kde desítky, možná i stovky kilometrů nenarazíte na lidskou stopu, z prostorů, kde vám v případě potřeby nebude nikým pomoženo, resp. kde si s vámi může kdejaký blázen hrát hru na kočku a myš. 75 %

Během sledování Stehů jsem si znovu potvrdil, jaká by to byla škoda, kdybych v loňském roce nenašel pod stromečkem roční předplatné na dafilms. Vím, kupř. Jízdu, Chvilky či Bábu z ledu bych si byl schopen vyčekat na České televizi (ev. „nakoupit“ na nejmenovaném úložišti), ale Stehy? Stehy, to je jednoduše ten typ filmu, který nenápadně projde programy všemožných filmových festivalů (kupř. v roce 2019 byl projektován ve Varech), načež se po něm slehne zem, zapadne (aby se stal trofejí diváků, kteří procházejí katalogy VOD platforem) Ne však kvůli tomu, že by byl filmem nekvalitním, to rozhodně ne, osobně to přičítám spíš tomu, že ročně toho vychází strašně moc… a mezi námi, kdo nedočkavě vyhlíží filmy ze Srbska? Nepodléhejme však předsudkům, Stehy mají co říct. Díky suverénnímu výkonu Snaženy Bogdanovič film funguje jakožto hodnotná "studie" na téma duševního srovnávání se ztrátou dítěte (referenční události je zde úmrtí čerstvě narozeného dítěte a nemožnost ho pohřbít). Tato situace je pak obohaceno o ten rozměr, že v souvislosti se Srbskem je na místě pochybovat o funkčnosti jeho institucí (tedy je pochybné, že zainteresované úřady danou událost zdárně vyřeší, tj. že matce pomohou tuto část života nějak uzavřít), to vše vytváří filmovou nabídku, kterou by - máte-li tu možnost - byla chyba přejít bez povšimnutí. 70 % [dafilms]

Dílo téže síly jako Šťastné údolí. Možná díky tomu, že i zde prvořadě jde o mimo-kriminální souvislosti, konkrétně o to, kterak se postava matky (Mare), resp. matek (bylo by chybou fixovat se pouze na dění okolo Mare, všímejte si dějových linií Lori Rossové, Dawn Baileyové a Judy Zabelové, resp. toho, co jsou nuceny řešit, v těchto "mikro-příbězích" se níže zmíněná bolest zmnožuje), které na svých bedrech nesou tíhu pomalu celého světa (motivy přepracovanosti a vyčerpávající péče), (ne)vypořádávají s bolestí plynoucí ze ztráty dítěte, zločin sám pak v příběhu hraje důležitou roli pouze natolik, nakolik se mu daří přispívat k narušovaní vztahů mezi hlavními a vedlejšími postavami a jitřit nezhojené rány. Velmi mrazivé, mimořádně depresivní, nicméně precizní (překvapující i tehdy, když se zdálo, že byly vyloženy všechny karty), vystupňované k nezapomenutelnému, zdrcujícímu finále. 90 %

Líbil se mi design finální epizody, oproti standardizovaným (koncept show vypadal takto: 1) vaření ve vlastní zaplněné restauraci, 2) skrytá návštěva, 3) vaření v Pohlreichově restauraci pro gastronomické VIPky) základním kolům (celkem šest: tradiční česká kuchyně, italská kuchyně, moderní česká kuchyně, americká kuchyně, asijská kuchyně, zážitková kuchyně) a semifinále (obohacujícím show o prvek simulace založení nové restaurace) produkce konečně věnovala dostatek prostoru servírovanému menu a jeho promyšlení, díky čemuž se nakonec přeci jen vyjevil obrovitánský kulinářský talent soutěžní dvojice šéfkuchařů, Petra Kunce (Salabka) a Petra Heneše (Long Story Short). Proto taky tyhle show vznikají, no ne? Abychom mohli obdivovat vysokou gastronomii! Nepochybuji, že talentem a umem oplývali i kuchaři, kteří se do finále neprobojovali, jen to v překotném dění předešlých epizod nešlo rozpoznat, záběr show byl v začátku nastaven možná až příliš technicistně (kupř. jak rychlý je servis, jak si časově zorganizovat přípravu jídel apod.) na úkor zprostředkovaní chutí dané restaurace. I tak ale inspiraci nalézám (a hlavně za to ta třetí hvězdička + že jsem s touhle reality reality show pravidelně trávil středeční večery), Olomouc (Long Story Short) nemám tak daleko, inu, kdoví, kam mě můj mlsný jazýček zavede (a co mi má věčně prázdná peněženka povolí)... 55 %

Surrealismus žitý. Pozoruhodný dokument o pozoruhodné osobnosti, dost možná mé nejoblíbenější na poli české kultury. Oľhovi s Daňhelem se v tomto dokumentu podařilo inkorporovat Švankmajerovu tvůrčí metodu (reprezentativní jsou zde především velké detaily a asociativní řetězení záběrů) a zároveň dát Mistrovi dostatek času, aby mohl pohovořit o svých stěžejních tématech (taktilitě, fetiších, snech, smrti, civilizačním úpadku, konzumerismu atd.), velké plus si píšu za zpřítomnění Evy Švankmajerové, i Eva musela být nádherná bytost, a Jan jí jistě za mnohé vděčí, je užitečné si v dnešní individualizované společnosti připomínat, že géniové nechodí po světě sami, jejich dílo se zkrátka rodí v interakci (ve filmu se mimo jiné uvádí, že kolektivita je jedním z definičních znaků surrealismu). 80 % [dafilms]

Troufám si tvrdit, že tato dokumentární série, vycházející z knihy Michaela Pollana How to Change Your Mind,  prokazuje znovuzrozenému výzkumu využití psychedelik v léčení psychických onemocnění tu nejlepší službu. Myšleno tak, že zřejmě každá radikální léčba (a jak jinak než za radikální, označit léčbu prostředky, které se dodnes kriminalizují?) potřebuje i své propagátory, nadšence a pionýry, svůj fascinující příběh, tvrdá data k srdcím nepromlouvají a důvěra není zadarmo. Tak na mě osobně nejsilněji zapůsobilo chování Indiánů, jež po staletí rituálně konzumují výtažek z kaktusu peyotl, aby vyléčili (resp. posílí) komunitu, a přihlédneme-li k životnímu příběhu Juliuse Not Afraid (tomu říkám jméno!), tak peyotl očividně funguje i na individuální bázi. Inu, ukažte mi moudrost přírodních národů a máte mne lapeného! Vivat meskalin! Vivat psilocybin! 80 %