Elfias Dóže

Elfias Dóže

D. N.

okres Ostrava

32 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29
    • 2.7.2020  13:17

    Trojice nejoblíbenějších epizod:: Pan Monk rozhoduje zápasy playoff, Pan Monk řeší stý případ, Druhý bratr pana Monka.

    • 24.6.2020  17:58

    Vrátilo mě to do dětství. Jako náctiletý jsem X-Meny miloval (žádný Batman, žádný Superman; kultovní komiksovou adaptací pro mě byla dvojice Singerových filmů), a tenhle film mně potvrdil, že to nikam nezmizelo. Dobrou zprávu je, že jsou tu nějaké filmy této série, které jsem ještě neviděl. Mám tedy pořád co dělat. 85%

    • 24.6.2020  17:42
    Juríka (2000)
    ****

    Věřím, že kdybych tohle arcidílo sledoval na velkém plátně, v tichu a přítmí kinosálu, hodnotil bych ještě výše! Takto, před malou obrazovkou svého notebooku, mně (s)vědomí neustále našeptávalo, že bych mohl (a měl) dělat něco jiného, něco užitečnějšího, než se ukolébávat 3 a 1/2 hodinovým japonským dramatem o vyrovnávání se s tragédií - a já se na odpověď nedokázal zasoustředit tak, kterak by si tenhle film rozhodně zasluhoval. To víte, ユリイカ (Yurika) je z těch filmů, kterým se musíte plně podat, myslíte-li na něco jiného, film vás mine (což je asi případ skoro každého filmu, tady to však platí dvojnásob)... Hmm, teď když si to teď po těch pár dnech rekapituluji, jeví se mi mé hodnocení buďto malým zázrakem, nebo pozérstvím. ;-)) Ale když on film tak pozoruhodně (spirituálně) plyne, a to ve velice osobité barvě (náladě), nadto ničím neevokuje rok 2000 (v kterém byl natočen), působí prostě jako dotek jiného času... Má to zkrátka smysl.

    • 24.6.2020  09:15
    Oni (2008)
    ****

    Stále vstřebávám, proto počet hvězdiček nemusí být finální, rozuměj: možná dřív, či později jednu odeberu. Definitivně však nemám problém se "strašením". S čímsi, co by se dalo nazvati esenciální složkou hororu jako žánru. Tím chci neobratně říci (jak je mně zvykem), vskutku mně z dění tohohle filmu nebylo dobře po těle (umím i jiné floskule: mrazilo mě v zádech). Neproblematická (za plusové body) je i stopáž: necelých 90 minut, to je ideál! Avšak (kde není ale, tam je vždy nějaké to avšak) nemohu se rozhodnout, zda je absence "skutečného motivického podhoubí všech těch hrůz" (či jak to jinak nazvat, abych pokud možno nespoileroval) výrazem totální scenáristické bezradnosti či lenosti, nebo naopak tím nejlepším možným rozuzlením (jelikož vítězové těchto zvrácených her se nemusí nikomu zpovídat; navíc rozumová vysvětlení pacifikují děs, fungují jako světlo v temnotě)? Hmm, vážně nevím, jak se s tím poprat. Když nad tím tak přemýšlím, ta čtvrtá hvězdička bude asi za Liv Tyler, kterou bych si touto cestou dovolil požádal o to, aby se stala mou ženou (kdo film viděl, dá mi za pravdu, že si to zde, bez rizika souhlasné reakce, můžu dovolit). To jsem ale frajer, co? 70%

    • 18.6.2020  21:20

    Trojice nejoblíbenějších epizod: Pan Monk a tři Julie, Pan Monk nemůže v noci spát, Pan Monk a muž, který postřelil Santa Clause.

    • 18.6.2020  21:14

    Výborný Patrick Dewaere v neméně podařeném filmu, jenž je mimo jiné znepokojivou metaforou toho, co vše se může stát, když setrvávání na místě rovná se sebevraždě (pardon), ale utéct není kam, páč útěk před sebou samým je takřka nemožný... 80%

    • 9.6.2020  21:07

    Trojice nejoblíbenějších epizod: Pan Monk jde na rockový koncert, Pan Monk na kolejním srazu, Pan Monk má přítele

    • 7.6.2020  20:49
    Orphan (2009)
    *****

    Kdo si taky vzpomněl na Aničku/Barborku? ___ Mužové, důvěřujte úsudkům svých manželek! Přežijete!

    • 6.6.2020  17:51

    Když už jsem se jinde (v předešlém komentáři) pochlubil, že "Nikdo mne nemá rád" mně přišel jako nejzdařilejší film z volné série o Antoinovi Doinelovi, tak "Ukradené polibky" byl tím filmem, který na mě fungoval nejméně. Svůj díl na tom může nést i taková podružnost, kterou je skok od černobílého obrazu k obrazu barvenému. Vím, je to malicherné, ale byl to nezvyk. Taktéž musím přiznat, že mně vůbec nekonvenovala roztříštěnost tohohle filmu (která je však ospravedlnitelná, Antoine si skládá svůj život z rozbitého dětství a dospívání), symbolizovaná najmě tím, kolikrát Antoine změní zaměstnání. Co si mám například myslet o tom, když Antoine jako soukromý detektiv "pronásleduje" kouzelníka, proč jsem to měl sledovat, když to vlastně nikam nevedlo (Antoinův život to nikterak neovlivnilo)? Zajímavá mně přišla pouze linka z obchodu s obuví (kdybych chtěl být zlý, tak bych napsal, že film začíná až s nástupem Delphine Seyrig aka Fabienne). 60%

    • 6.6.2020  11:57

    Výchova chlapců ve Francii. ___ Za mě nejzdařilejší film z pentalogie o Antoinu Doinelovi (Nikdo mne nemá rád; Antoine a Colette; Ukradené polibky; Rodinný krb; Láska na útěku). Důvod? Víte, jsem slušný člověk (spíš ze slabosti, než kvůli morálce), leč (možná by se tu hodilo: a proto?) nesnáším paternalismus, všechny ty zvláštními způsoby legitimizované hierarchie a vojenský pořádek, a tak se rád vžívám do kůže všemožných buřičů, anarchistů a společenských vyvrhelů. Každý vztyčený prostředníček (v mých představách zvučí; brzy pochopíte) vůči škole je rajskou hudbou pro mé uši, každé revoltě tleskám. Tenhle film si mě tudíž musel získat. ___ Jinak je zajímavé, jakým směrem se tahle série pak vydala, "Nikdo mne nemá rád" je filmem dosti smutným (asi jako tak, když vás nikdo nemá rád), další z filmů připomínají náladou (a Antoinovými osudy) Kleinovy Básníky, ne však v režii Dušena Kleina, nýbrž pod taktovkou Miloše Formana, Miloše Formana dob Lásky jedné plavovlásky a Černého Petra. 80%

    • 6.6.2020  11:14

    Nezamyšleně (?) jedna z nejpozoruhodnějších reflexi smrti. Co je smrt? Není to událost mezi událostmi (okamžik mezi okamžiky), nýbrž událost, která zapřičiní, že se vše, co bylo, definitivně uzavře, zapouzdří, "petrifikuje". Teprve smrt dává minulému status minulého, teprve smrt zformuluje minulost (kde není smrt, není minulost), jelikož za života si každou z etap můžeme zpřítomnit, zapřáhnout ji do služby budoucnosti a udělat z ni úplně jinou minulost. Nic nám nebrání, abychom ve starém našli něco nového (viz imperativ "pouč se z minulosti"). "Láska na útěku" je tečkou za doinelovskou sérii, a jako s takovou s ní přichází na jeviště smrt. A se smrtí uzavírání dvířek... pohled nazpátek... defilé zkušenosti, pod kterými se už nikdo nepromění, a všichni už definitivně zůstanou tím, kým jsou. 65%

    • 29.5.2020  14:23

    Trojice nejoblíbenějších epizod: Pan Monk členem poroty, Jak se pan Monk uhodil do hlavy, Pan Monk se opijí.

    • 27.5.2020  11:46

    Snad nejošklivější člověk na světě ("já bych chtěl mít tvé foto ve zlatém rámečku, já bych chtěl mít tvé foto na nočním stolečku"), omámen ošklivým alkoholickým raušem, loví v nejošklivějším hamburském baru ty beztak vůbec nejošklivější Němky (bezzubé, vypité, bezprizorní osůbky, které by se z fleku mohly ucházet o úlohu Polednice), odvádí si je do svého tuze ošklivého příbytku ("vy tomu říkáte dům?"), kde je ošklivě zprzní, a nakonec ošklivým způsobem zavraždí. Zní to ošklivě? Nenechte se mýlit, "U zlaté rukavice" nabízí podívanou... ještě ošklivější než ošklivou! Nabízí se otázka, proč něčemu podobnému věnovat pozornost? Má odpověď (a důvod, proč nešetřím s hvězdičkami) zní, kvůli demýtizaci obrazu sériových vrahů. Zapomeňte na dr. Lectera a jemu podobné, nepřikrášlenou pravdu o vraždě (ale i démonu alkoholu; dovolím se tvrdit, že Fatih Akin je v mnohém pokračovatel Émile Zoly) naleznete zde (a když už jsme při tom, tak také zde a zde). 85%

    • 26.5.2020  12:08

    Jedním slovem: intenzivní. Musím říct, že mně z tohoto filmu bylo až fyzicky zle. Už ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy při sledování filmu cítil tak nekonformně, tak zranitelně. Mísily se ve mně pocity bezmoci a lítosti, lomcoval mnou vztek. Skoro po celou dobu jsem měl chuť brečet, chvílemi jsem měl chuť řvát (spolu s Benni). To by jako pozvánka k sledování mohlo stačit, ne? Že chcete slyšet i, co mě tak rozrušilo? Inu, máte to mít (spoiler alert)! ___ a) Až poté, co jsem se uklidnil (pár hodin po projekci, byl jsem tedy v moci filmu ještě dlouho po doznění závěrečných titulků) jsem si uvědomil, proč mě bylo z tohohle filmu tak děsně úzko. "Zdrcla" mě ta beznaděj, ta marnost všech těch pokusů Benni "uzemnit", "ukotvit", najít pro ni místo. Dosud jsem věřil (chtěl jsem věřit?), že i děti z dysfunkčních rodin, brzcí sirotci, opuštěné děti mohou najít (obnovit) rodičovskou lásku. Že společnost je s to ji jim nějakým způsobem suplovat (když už ne plně nahradit, tak se k ní aspoň přiblížit). Ne, teď neútočím na monopol (co se týče péče, pochopení, pozornosti) funkčních rodin - jen nepředstírám, že ne každé dítě se do nějaké té funkční rodiny narodí (kdybych byl škarohlíd, tak bych řekl, že většina se do ni nenarodí), jaké pak má tohle dítě možnosti? Jak mám po "Narušiteli systému" (po snahách paní Bafané, Michy a Sylvie) věřit, že pro každého existuje naděje (naděje, že všechno bude v pořádku a že každý z nás někam patří a nemůžeme to místo míjet donekonečna)? b) Znáte to přísloví, že všichni jsme jednou dole, jednou nahoře? Že se život pohybuje v sinusoidách, a tak to má být, jelikož si nikdy nezaslouží být absolutním vítězem (na úkor druhých) a absolutním poraženým? Ještě nikdy pro mě nebyla drobná vítězství (chvíle radosti) Benni tak bolestivé. Cykličnost (selhávající pokusy s Benni něco udělat) tohohle filmu mě doslova ubíjela, vskutku za každým sluncem (př. Benni tančí na stole poté, co jí matka přislíbila, že si ji vezme domů) jsem viděl vykukující mraky ohlašující bouři. c) Skutečným průserem bylo, že Benni měla dosti patologickou představu o lásce (jinou ale asi mít nemohla, když se jí ji dostalo velice málo, téměř žádná), proto se s ní nemohu plně ztotožnit (ví sice, co je na světě nejdůležitějšího, ale má o tom pokroucenou představu). Nelze si nevšimnout, že Benni (její představa citu) byla trochu žárlivá, trochu egocentrická, trochu majetnická. Vzpomeňte třeba repliku, kdy říká, že by mohla zabít Michovu ženu a jeho dítě, aby byli jen spolu. Její problémy v dětských domovech plynou z toho, že si nerozumí (nechce rozumět) s jinými dětmi, které jsou na tom částečně jako ona. K Justinovi, adoptivnímu synovi Sylvie, se taky nechová zrovna příkladně (a teď nemyslím onen nešťastný incident na ledě, to byla nehoda; tak trochu z Benni cítím, že chlapce bere jako konkurenci). Bojím se (to už je však čiročirá spekulace), že kdyby Benni jednou měla dítě, tak by se to dítě nemohlo nadechnout, nereplikovala by tedy lhostejnost či strach ze zodpovědnosti (případ její matky), nýbrž přehnaně ochranitelskou podobu mateřského citu. 95%

    • 22.5.2020  20:16

    Relativně zábavná ptákovina. Ze všech těch klišé tak typických pro tenhle žánr (ve trojko pouze s pár škrábanci vykostíme armádu padouchů; skutečně zranit nás může pouze ten, komu film propůjčil identifikovatelný obličej) mně sice rozbolela hlava (facepalm, víme), avšak akce je fakt solidní. Hlavně scény snímané jakoby z pohledu první osoby, rád bych to ještě někdy viděl, pro příště však u lépe napsaného filmu. 65%

    • 22.5.2020  17:35

    Tvorba J. Tatiho, jednoho z předních francouzských filmařů, je jedním z mých velkých restů - donedávna jsem totiž neviděl žádný z jeho filmů (a rozhodně mě neomlouvá ani to, že toho zas tolik nenatočil), "Můj strýček" byl mou premiérou. Co si o Tatim myslím (tj. rozšíří či nerozšíří panteon mých oblíbených tvůrců?), na to se zkuste zeptat, až se seznámím s "Prázdniny pana Hulota" a "Playtime" (minimálně tyhle filmy bych moc rád viděl; tedy už teď mohu říci, že mě Tati neotrávil, to však lze vyčíst i z mého hodnocení), nyní několik málo vět k "Mému strýčku". ___ Takže, "Můj strýček" je vskutku osobitým, tedy pozoruhodným dílem. Nejvíc mě na něm překvapilo, jak málo v něm záleží na ději/příběhu (nedá se mluvit ani o expozici, ani o peripetii, ani o rozuzlení - tedy klasických nástrojích páně Aristotela) či na postavách (jejich motivacích, vývoji, tajemstvích), tohle je tu zřetelně umenšeno. Umenšeno oproti čemu? Umenšeno oproti roli hudby (všimněte si, kdy a kde (ne)zní hudba), architektury a "krajinomalby". Ano, i dům a předměstí mohou (mají co) vyprávět, stačí se jen zaposlouchat. ___ Sentimenty starého světa na mě obyčejně neplatí, ke konzervatismu a tradicionalismu (ať už se tím myslí cokoliv) mám asi stejně blízko jako Milton Friedman k socialismu (googlujte), ale vůbec by mně nevadilo dožít tam, kde je Hulot "kůrkou chleba živ". To je snad poprvé, kdy dávám staršímu přednost před mladším. Což je zřejmě dobře, filmy, zvlášť ty nejlepší, tu jsou přeci od toho, aby rozbourávaly naše zažitá schémata a aby nám ukazovaly, v kolika věcech se můžeme mýlit. 75%

    • 21.5.2020  10:08

    Trojice nejoblíbenějších epizod:: Pan Monk a televizní soutěž, Pan Monk v dopravní zácpě, Pan Monk míří do Las Vegas.

    • 21.5.2020  10:04

    Trojice nejoblíbenějších epizod:: Pan Monk a tři koláče, Pan Monk a televizní hvězda, Pan Monk a spící podezřelý.

    • 21.5.2020  09:58

    Trojice nejoblíbenějších epizod:: Pan Monk na dovolené, Pan Monk a letadlo, Pan Monk a obr Dale. (hodnocení (3*) se vztahuje pouze k pilotu)

    • 18.5.2020  17:00
    Spartakus (1960)
    ****

    Co říct k Spartakovi? Asi se nelze neopakovat. Nepochybně se jedná o mezník v žánru historických dramat (Ben Hur, Spartakus, Kleopatra, toť ikonická díla, jež by žádný filmový fanoušek neměl obejít). Kubrickův Spartacus je prostě vpravdě monumentální dílo, které však může nepřipravenému (a necvičenému) diváku působit obdobná muka, jako netrénovanému horolezci výstup na Mt. Everest. Přeci jen: 184 minut je 184 minut - a co to je teprv pro nás, pro generaci odkojenou (hudebními) videoklipy? Opravdu nálož! Musím přiznat, že i u mě se dostavila menší krize, druhá hodina mně vůči první a třetí hodině přišla slabší, ne tak vtahující, podivně poklidnou (neslušící vyprávění o válce). Proto jsem se, hodnotě, zastavil těsně pod vrcholem. A taky proto, že Kubrick natočil - přestože i Spartakus je fenomenální - daleko lepší filmy. 80%

    • 16.5.2020  20:10
    Sowon (2013)
    ****

    Silné. Skutečně velice intenzivní zážitek (což mně bylo jasné už předem, tušil jsem do čeho jdu). Nevzpomínám, kdy mě naposledy něco dojalo tak, jako snaha otce resocializovat/vydobýt si důvěru (důvěru vůči jemu, vůči sobě samé, vůči světu (násilných) mužů) jeho traumatizované dcerky Sowon... Šel bych do plných (kdyby rozhodovaly jen emoce), neuvědomit si zpětně, že vůči mnohem sofistikovanějším, vyzrálejším (a tedy kvalitnějším) jihokorejským dramatům, které jsem za poslední cca půlrok vidět (jmenovitě Parazit a Vzplanutí), jsem tak velkorysý nebyl, tedy jsem se i zde spokojil "pouze" s hvězdičkami čtyřmi. Tím chci poněkud neobratně říct, že jsou pro mě tyhle přímočaré, maximálně návodné (SPOILER závěrečný soud: abychom se nezapomněli patřičné dojmout, každá z postav si může oči vyplakat SPOILER) východoasijské (pozdravy do Japonska) dojáky tak trošku guilty pleasure. 80%

    • 8.5.2020  20:14

    Zvláštní shodou okolností, i poslední mnou komentovaný film pracoval s motivem cestování časem. Vyjádřil jsem tehdy pochybnost, že se tvůrci nepopasovali se všemi paradoxy, které může taková cesta v čase přinášet. Budu se v tomto komentáři opakovat? Nikoliv, "The Final Countdown" (někteří lidé by to s kreativitou vážně neměli přehánět) si dle mého s touto výzvou poradil o mnoho lépe. Přijde mi šťastnějším řešením, položit si tento fenomén za hádanku (vůbec není trapné, když si jedna z postav položí otázku, co se stane s jeho já, když odcestuje do minulosti a tam v opilecké hádce zabije svého dědečka; právě naopak), než se opájet sebejistotou (narativním spektáklem), nikterak ho neproblematizovat, netestovat jeho limity. ___ Bohužel, tím s pozitivy končím, nic dalšího, kvůli čemuž by tento film stal za pozornost, jsem nenašel (nepomohlo ani hvězdné obsazení). Nutno přiznat, že mé hledání ztěžoval odpor, který mám ke všemu vojenskému. Na můj vkus se tento film až moc obdivoval veškerým těm stíhačkám, té lodní technice (čemuž ustupuje i sci-fi mytologie a vztahy mezi postavami) - to mě fakt neba! Průměrné hodnocení tentokrát vyjadřuje něco jako lhostejnost (nic co by mě uráželo, pouze s tím nesouzním). 50%

    • 6.5.2020  19:48

    Předem varuji, komentář se neobejde bez spoilerů. Pakliže jste film neviděli, doporučuji vám, abyste jej nečetli. S "Cyborg Girl" mám dva problémy, pro které budu v hodnocení skoupý. Avšak věřte, že mě to samotného mrzí. Čistě pro oko, na úrovni prostých vjemů to byly hody (třebas zemětřesení dává vzpomenout na to nejlepší z tvorby R. Emmericha, tedy to nejlepší z katastrofických filmů + choreografie bojových scén a pohybu robotky + na Haruku Ajase se fakt dobře kouká, takhle si představuji holku, pro kterou by kluci chodili i po střepech...), ale... 1) Cestování časem (sci-fi linka). Troufám si tvrdit, že "Cyborg Girl" nedostatečně vzalo v potaz, že čas je něco jiného, něco mnohem komplexnějšího než jednoduchá přímka o třech autonomních rozměrech (minulost, přítomnost a budoucnost). Nelze cestovat z budoucnosti do minulosti (respektive přítomnosti), změnit ji a čekat, že budoucnost zůstane táž. Pokud člověk změní minulost (přítomnost), místo, odkud poslal posla dát událostem jinou tvář, se stane jiným. A už nebude odkud, někoho někam poslat. Rád bych vám to přiblížil na dvou kruciálních scénách filmu (za a) kdy se Jiro od svého budoucího já "videopřenosem" dozvídá, že tajemná dívka je kyborg; b) úplný závěr, v němž "originál" překvapí truchlícího Jira). a) Kyborga vytvořil znetvořený Jiro. Problémem je, že H. A. Jira zachrání, nikdy k jeho znetvoření nedojde. Kdo tedy kyborga poslal, za jakým účelem, aby zmařil již zmařený útok? Respektive, jak můžeme vidět mluvit útokem šílence zjizveného Jira, když útoku byla zabráněno? ;-) b) Ještě zajímavější (kacířská) otázka: Proč, když se Jirovi zjevil předobraz jeho milované robotky, bylo tak důležité kyborga opravit? Zasvětit tomu celý život, dokonce spolu zemřít (idylicky vypadající smrt + byli spolu vystaveni v nějakém tom muzeu)? Ano, možná to bylo nutné proto, aby se celá ta událost mohla odehrát, avšak nebylo smysluplnější, kdyby nám tvůrci nabídli nějaké indicie, že spolu tenhle pár stárnul (a zestárnul). Vím, mohlo to být matoucí, každopádně já bych to ocenil. Jinak by mě docela zajímalo, zda spolu Jiro a starší H. A. žili, když Jiro posílal kyborga do minulosti (současnosti). ;-)) 2) Konstrukce cyborg girl. Přichytil jsem se, že mně vlastně dost vadila ta oscilace, kdy se jednou zdá, že postava H. A. toho ví víc než všichni ostatní (že je nejvědoucnější postavou s bůhvíjakým posláním; pro důkaz: naprostá zbytečná scéna návratu do rodné vesnice), a pak se chová jako tabula rasa, nepopsaný list (vyjma studu a určité panenské nevinnosti). Nějak nevím, co si mám myslet o její roli v této romanci. Věděla například, že přijde zemětřesení? (předpokládám, že ano) Byla její smrt součástí plánu, nebo náhoda? (i tu se dá uvažovat, že k tomu muselo dojít... jelikož už k tomu došlo; i když k tomu mohlo dojít i náhodou) Avšak, co její probouzející city? Měla to naprogramováno? Nebo to byla naopak výchylka? To je to nejvíc provokativní, zde je ten film zdá se mi až moc povrchní. Docela mě mrzí, že tohle film vůbec (respektive za mě nedostatečně) nenaznačuje. 55%

    • 5.5.2020  19:00
    Ulice v karanténě (TV film) (2020)
    odpad!

    "Co právě teď dělají vaše oblíbené postavy ze seriálu Ulice? Možná to, co vy." - No nevím, to by zrovna musili (a kdo vůbec? tak jako nemám v ulici žádných oblíbených sousedů, nemám v Ulici oblíbených postav) komentovat "Ulici v karanténě"... a že by projevili až takovou míru sebereflexe? Tomu nevěřím (co se týče "Ulice", tak se za něčí sebereflexi modlím už bůhvíkolik let, a ono to je naopak stále horší a horší). Jak jsem je totiž stihl poznat, ty naše domnělé zrcadlové odrazy, beztak se teď někde ožírají a hysterčí, anebo (abych někomu nekřivdil a vzal v potaz všechny alternativy) hysterčí a ožírají se!

    • 22.4.2020  08:54

    Nulová emoce (horor, který neděsí a nevyděsí), ale skvělý nápad (komentář k Murnaovu legendárnímu filmu). Celkem jsem si tu mystifikační hru užil. Navíc pánové Malkovich, Dafoe (kvůli němu jsem si tento film sehnal) a Kier mě baví takřka všude, což je další důvod, proč být na tenhle film hodný, i když si tolik péče možná ani nezaslouží. 75%

    • 19.4.2020  19:13

    Libí se mně směr, kterýmžto se zde v komentářích ubírá Dionysos. Totiž že Glaucův závěrečný čin (onen nezvratný finální akt) nelze jednoduše číst jako "vykročení" z odcizeného života, jako nový slunný začátek, jako velice zvracený, přeci jen však happy end (vydávat toto za happy end, to by si snad ani takový provokatér jako Ferreri nedovolil...), nýbrž jako "naplnění" tohoto života ("objekt odcizení je pohlcen svou odcizenou existencí"). V této souvislosti nemohu nezmínit současného slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který tvrdí, že touha je vždy touhou Druhého. Jinými slovy, ani sny (a přání a touhy) nám nepatří, bez mínění (úsudků, hodnocení) druhých se ukazují být ničím, jsou nemyslitelné. Romantický (dobrodružný) únik je v této logice pak toutéž iluzí "niterně subjektivně chtěného" jako skvělá kariéra nebo spokojený rodinný život. Prostě nám na to ukázali prstem ("to je to skutečně žádoucí"), tak po tom musíme skočit! Zbývají nám pouze vystřízlivění... ___ Teď něco málo k mému hodnocení: téma filmu (vliv určité společensko-ekonomické formace na život a psyché jednotlivce) shledávám nadmíru důležitým a zásadním (žádná epocha by se této reflexe neměla vyhnout), ale realizace mě nechala víceméně chladným (možná mně nejvíc vadilo, že M. Piccoli je takový nějaký nijaký; oproti tomu herečky, které Ferreri obsadil jsou tak nadpozemsky krásné, že film těžko recipovat jako něco jiného než jen film, jako něco ideálního, neskutečného) . Doteď vlastně ani nejsem přesvědčen, že chci opravdu hodnotit čtyřmi hvězdičkami. Možná bych chtěl (!) jednu odebrat? Nevím. Každopádně, tohle už (si) zřejmě podruhé nedám. Navíc ze čtyř pokusů mě Ferreri nadchnul pouze jednou (Poslední ženou). Možná už od něj žáden další film neuvidím. Mám pocit (bezprostředně po Dillingerovi), že bych o nic nepřišel... Pokud toužíte po opravdu skvělých filmech podobného střihu (jistá sterilita a minimalismus), pak bych doporučil Fassbinderův Proč posedl amok pana R. a Hanekeho Sedmý kontinent . 70%

    • 18.4.2020  14:44

    Konečně přesvědčen, že upírů (na rozdíl tedy od netopýrů) se bát netřeba. Navzdory nedokonalému chrupu, to jsou vlastně vskutku senzační chlapíci. Tedy takhle: Musí být! Když už s nimi dokáže kamarádit i Stu... Hádám, že kvůli tomu, kterak i přes pokročilý věk, stíhají sledovat modní trendy. Ano, to bude ten důvod, proč mu nepijí krev; nebezpečí (ano, mluvím o ponožkách v sandálech) však neustále trvá. 80%

    • 15.4.2020  13:59

    Užil jsem si to víc než (prý revolučního) Avatara. A to prosím k počítačovým hrám a k virtuální realitě nemám vůbec žádný vztah. Mám však velice kladný vztah k filmům, které posouvají hranice představitelného. A to tenhle film dělá. Jinak je pro mě "Ready Player One" po delší době filmem, u kterého mě mrzí, že jsem ho nezastihl na velkém plátně. Taky je to první Spielbergův film od Jurského parku, ke kterému se budu s radostí vracet. Když jsem si nedokázal vychutnat Strážce galaxie a všechny ty Avengers, myslel jsem, že tenhle typ kinematografie (velkolepé blockbustery) mně zůstane už navždy uzavřen. Jsem rád, že jsem se mýlil. 85%

    • 15.4.2020  13:26
    Epidemie (1987)
    ****

    Asi by bylo na místě, abych přehodnotit svůj názor na ""Prvek zločinu"" - po zhlédnutí "Epidemie" vím, že bych dnes nereagoval tak odmítavě, do některých filmů holt musíte dozrát. ___ Musím říct, že jsem příjemně překvapen šíří Trierových tvůrčích postupů (poetik), Lars není jako dejme tomu "Béla Tarr", který od jisté doby (nejpozději Satanským tangem) točí v drobných obměnách tentýž film. Schválně: porovnejte si (co do stylu) tento film kupříkladu s "Idioty". Kdo by poznal, že za ním stojí tentýž člověk? Pro jistotu opakuji: pozor na nedorozumění! Nemluvím o tvůrčí vyzrálosti a o kvalitě. Už i "Prvek zločinu" a "Epidemie" působí dospěle a promyšleně, jen se ubírají jiným směrem než Trierova pozdější tvorba (napovím: l´art-pourlartismus vs. naturalismus). Sám za sebe dávám přednost Trierovi devadesátých let (Království, Dogville) a nového tisíciletí (Melancholie, Jack staví dům), ale i existenci "Evropské trilogie" dokážu reflektovat, uznat ji jako něco, nad čím má cenu meditovat. ___ "Epidemii" (druhou část Evropské trilogie) pak vnímám jako nejméně přístupný Trierův film. Řekl bych, že z deseti náhodných lidí si ho je schopen užít skutečně tak jeden divák (a to tomu možná ještě fandím). Já jsem z těch, který oněch dvou hodin vůbec nelituje. Aspoň jsem se radoval z dosti osobité metafikce, konzumoval atypické záběry (viz smrt kněze à la A. Tarkovskij) a znovu si potvrdil, že hranice mezi realitou a fikcí je nesmírně tenká, že možná celá takhle ostrá dichotomie je falešná. 75%

    • 13.4.2020  09:53
    Zmizelá (2014)
    *****

    Přelévající se sympatie/antipatie (a na konci otázka: bylo na místě vůbec někomu fandit?), pravda jako rétorický účinek (vše, co se dostane sluchu, se stává nezpochybnitelným, jelikož by bylo kacířské pochybovat o mediátorech; komu se dostává pozornosti (kdo má tu čest zprostředkovávat), ten přeci musí vědět/znát, jinak by se mu nedostalo pozornosti (nebyla by mu propůjčena ona čest zprostředkovávat), není-liž pravda?) a jedno rozkošně neobyčejné manželství plné lásky a vzájemného porozumění (už brzy i ve vašich domácnostech!). Podíl na tom, že ani po necelých třech týdnech nemohu film vytěsnit z paměti, nepochybně nese i excelentní výkon Rosamund Pike; Ben Affleck už mě tolik nezaujal, možná to však bylo tím, že mu scénář (potažmo knižní předloha) nedal tolik prostoru "vybláznit se" (Nick byl tedy za mě mnohem plošší charakter). Nelze též nezmínit, že navzdory tomu, jak krutě se k sobě postavy tohohle filmu chovají, je "Zmizelá" vlastně dosti zábavná. Není to čirá deprese jako ostatní Fincherovy filmy (možná jsem však ovlivněn tím, že jsem film viděl den dva poté, co jsem si zopakoval Se7en). 85%

<< předchozí 1 2 3 4 8 15 22 29