Krt.Ek

O tom, že dokáže nadstandardně dobře zpracovávat historické látky mě Tom Hooper přesvědčil již oscarovým dramatem ze života britského krále Jiřího VI. - Králová řeč (2010). A jak můžete vidět, jako stejně kvalitní (či možná dokonce o něco málo lepší) vnímám i o dva roky starší minisérii - nesoucí jméno titulního protagonisty, v pořadí druhého amerického prezidenta Johna Adamse - vyprávějící o prvních letech nezávislosti Spojených státu amerických. Chcete-li vědět, v jakých porodních bolestech se rodily svobodné Spojené státy, s jakým ohrožením a jakými výzvami se potýkaly na úsvitu své existence, pak je za mě tento seriál, stojící na silném scénáři a bezchybných hereckých výkonech Paula Giamattiho jakožto Johna Adamse a Laury Linney jakožto Johnovy manželky, Abigail Adams(ové), ideální didaktickou pomůckou do hodiny dějepisu tematizující Deklaraci nezávislosti. Poslední epizoda nazvaná po Adamsově domovském Peacefildu, uzavírající životní příběh dvou Otců zakladatelů (kromě Adamse též Thomase Jeffersona v podání Stephena Dillaneho) mě dojala jako máloco v poslední době, a tak na rozloučenou rád přidám pátou hvězdičku. 85 %

My máme Adéla ještě nevečeřela, Britové Hot Fuzz (2007) aneb Čeho všeho jsou Sandforďané schopni pro titul vesnice roku? Ze seržanta Nicholase Angela (Simon Pegg) bych udělal náčelníka a masakralní finální přestřelku křtím na tu úplně nejepesnější akční sekvenci prvního desetiletí našeho milénia (kdo jiný by o tom měl taky rozhodovat?). Ať žije britský humor! [19.2.2014; 20.2.2024; ??] 90 %

Lindholmova názorná lekce z etiky. Krigen (2015) tematizuje potenciální etické rozpory a slabá místa v pravidlech o vedení spravedlivé války, a mě vlastně hrozně baví nad tímto tématem s tímhle filmem přemýšlet (přítomný čas volím proto, že jsem proces přemýšlení nad dilematy, které tento film načrtává, ještě neukončil). Zachránit život informátorovi (kdy nevíte, do jaké míry mu skutečně hrozí nebezpečí), ale přitom potenciálně ohrozit bezpečí a životy vám svěřené vojenské jednotky?? Zabojovat o život člena jednotky s rizikem smrti nevinných civilistů?? Jak se postavit k vlastním selháním, když případný trest by mohl být větším trestem pro vaše okolí než pro vás?? Zatloukat, jak svého času údajně radil doktor Plzák?? Ale dá se utéct před vlastním svědomím?? Jednoduše řečeno, obdivuju tenhle film za otázky, které (si) pokládá. Pátou hvězdičku pak přihazuji za herecky výkon Pilou Asbæka a za to, že krom toho, že snímek je nepochybně výborně napsán, tak je i suverénně zrežírován (hlavně Afghánistán). 85 %

Bez The Junky's Christmas si už své Vánoce zkrátka nedokážu představit. Je to taková má malá sváteční "jehla, která euforii rodí" (formulace vypůjčená zde).

A jestlipak víte (pouhá řečnická; jak byste to taky mohli vědět?), že v době, kdy mě ještě fascinovala tematika sériových vrahů, kdy jsem takříkajíc hltal vše, co s tímto tématem souviselo, jsem Zodiaca dokonce považoval za nejlepší Fincherův film? Krom toho, že příběh, jež film prostředkuje vychází ze skutečných události, tudíž se nejvíc přibližuje reálnému zlu tam někdo venku (a konkurovat mu v tom může jedině seriál MINDHUNTER), mě provokovalo asi hlavně ono tajemství, které se dodneška vznáší nad Zodiacovou nevyjasněnou identitou, neuzavřenost tohoto děsivého případu. Dnes už mám mezi Fincherovými filmy jiné favority, to však nic nemění na obdivu, který k tomuto dílu chovám – kupř. kdyby se hlasovalo o nejlepší true crime, zřejmě bych byl nucen dát hlas tomuhle filmu, a to navzdory tomu, že - a to jsem zjistil až poté, co jsem si tenhle film zopakoval - vlastně prvořadě není o pátraní po Zodiacovi (jehož negativní výsledek musí být divákovi – zvláště tomu americkému – dobře znám), ale je studií nezdravé fascinace (chce se říci: posedlosti) zlem, jehož průvodním jevem jsou pravidelně – tehdy když vaše tvrdá práce nenese plody – se navracející frustrace (pro to se nedivím těm, pro které je tento film nezdolatelným; divák je de facto nucen dvě a půl hodiny sledovat muže, kteří selhávají, respektive narážejí na „důkazní“ limity). Všimněte si, že v centru pozornosti nestojí Zodiacovy vraždy, odlišování, které zločiny můžeme připsat Zodiacovi a které už ne, ale trojice „vyšetřovatelů“ (skutečným detektivem je pouze jeden z nich, Dave Toschi, kterého hraje Marc Ruffalo) a jejich transformace pod tíhou vlekoucího se (nerozřešitelného) případu. Na příkladu Gyleenhalova Roberta Graysmithe se zkrátka ukazuje, jak může vypadat člověk, který dlouho „hledí do propasti“. Mnozí v komentářích srovnáváte Zodiaca s Všemi prezidentovými muži A. J. Pakuly (což je srovnání, které jistě sedí; oba filmy jsou excelentní procedurální thrillery), já ale vidím i další podobnost, tím, že se biograf (Robert Graysmith) stává „biografovaným“, tím, že vyhřezávají – a to víc než Zodiacovy – jeho pohnutky a obsese, mně tenhle film připomněl o dva roky staršího Capote(ho).

"Dobrý den, prosím, potřebuji vědět, co je montáž." - "Ptáte se trochu podivně... Slovo montáž je francouzské. Označuje něco spojené s "mont", s horou. S vrcholkem, základnou a prostředkem. //* Za armádou Alexandera Makedonského táhlo obrovské stádo koz. Měly dvojí účel. Na maso a ještě na něco jiného. Chápete? // Když to kozí mléko nalijete do hrnce a začnete ho na starých francouzských kamnech vařit... // mléko pomalu vzkypí. Bude vypadat jako koule připomínající horu, "mont". Hospodyně je pryč, stará se o děti. A mléko stále kypí. "Mont" začne přetékat. V té chvílí stará francouzská hospody zakřičí: Montáž, montáž, montáž! // [...] Jaký je tedy vztah mezi Alexandrem Makedonským a francouzskou kuchyní?" (*II = asociativní střih) ___ Spolu s obdobně vystavěným Osobním životem díry je pro mne De Potentia Dei nejhodnotnějším dokumentem roku (tj. tento rok viděným), všestranný umělec a homo ludens Ondřej Vavrečka ví, jak pracovat s godardovským odkazem, aby nebyl pouhým epigonem, a proto si zaslouží (resp. minimálně jeho filmová tvorba) být sledován. [dafilms]

Boże Ciało (2019) bych doporučil všem, kteří zapomněli, že podstatou křesťanství je odpuštění - v jeho zakladatelském aktu totiž Bůh v podobě Syna obětí nejvyšší vykoupil všechny naše hříchy. Režisér Jan Komasa přichází s bolavým, leč pro tápající (ve smyslu kladoucím si otázky typu: Jak žít? Jakou úlohu může hrát v mém životě Bůh?) důležitým filmem ukazujícím, jak obtížným může odpouštění být (že je to v podstatě nejtěžší, úkol, který si libovolný člověk může naložit na svá bedra), ale že člověk, resp. společenství, jež tohoto odpuštění není schopno, jež se zajíká potlačovaným smutkem a zlobou, pomalu uhnívá, jinými slovy přichází o schopnost rozlišit mezi dobrým a zlým - a věřte, že se jakékoliv komunitě nic horšího stát nemůže! Bartosz Bielenia v roli Daniela excelentní. 85 % [dafilms]

U pointy jsem si nemohl nevzpomenout na ten vtip, v němž se učitel/ka ptá žáka, jak by přeložil "Odpočívej v pokoji.", aby tomu porozuměl každý cizinec, načež žák odpovídá "Relax in the living room." - že nám ale ta naše realitní makléřka (Joriko Dóguči), děvče zadumaný a málomluvný (obdobně jako její společník) - kterou její práce očividně naplňuje, to nemohu říci - pěkně kulila očka, když zjistila, k čemu vlastně bezejmenný (Akadži Maro) potřeboval jejich služeb, co? Inu, chyba v překladu, to se stává! ;-)  ___ K filmu: Heya je svou příznakovou rytmikou zcela očividně Sonovým pokusem o slow cinema (žánr(?), v němž se jako ryba ve vodě pohybují takoví filmaři jako Béla Tarr, Lav Diaz nebo Ming-liang Tsai), a to pokusem velice zdařilým. V následujícím komentáři bych rád přiblížil, proč je toto dílo láskou na první pohled (i když si neumím představit, co by mi mohla dát druhá projekce; film je tedy jedním z mála filmů, jimž nemám problém udělit plný počet, ale opakování asi riskovat nebudu). a) Předně bych před filmem nevěřil, že lze funkčně skloubit thriller (motiv nájemného vraha, krvavých peněz a útěkem před zákonem) s kontemplativním/meditativním arthousem, že toto spojení dává smysl - a k čemu, že to je dobré? Opětovně jsem si dokázal, že možnosti kinematografie (ve věci kombinace různých tvůrčích postupů) jsou bezbřehé! A nic nemůže být pro cinefila (mého ražení) víc potěšující, než když se mu svět filmu představí jako moře nekonečna možnosti, množina nepředstavitelného množství eventualit... b) Tím, že si film bere tu něco z vzorců thrilleru, tam něco ze vzorců arthousu nelze říct, jestli je snímkem dynamickým, či statickým, resp. paradoxně zvládá být obojím zároveň! Tak sledujeme postavy, které se neustále někam přesouvají (převážně za účelem prohlídek bytů) - což je ten dynamický moment -, ale jejich pohyb skrze prodlužování záběrů je zdánlivě tím nejpomalejším pohybem, jenž si jen dokážete představit, divák sice může mít dojem, že se nic neděje, ale dvojice hlavních postav za hodinu a půl trvání filmu objela snad celé Tokio(?) - kolik to tak může být kilometrů? A vy, pro které tam té dynamiky bylo málo, kam byste ty postavy ještě poslali? Na cestu kolem světa? :-)) c) To zpomalování (koho? čeho? - narace) není pouhým ornamentem, stylistickou libůstkou, něčím nahodilým, ale je organicky živeno motivem únavy. Únavy hlavního hrdiny z dosavadního života, únavy realitní makléřky z toho, že se jí nedaří prodat klientovi byt, že tento stále brblá, na rovině percepce i únavy diváka, z toho, že film nasadil zavratné šnečí tempo. Proto bych si dovolil polemizovat s uživatelem Jason_X, který by filmem nabízenou storku odbyl "desetiminutovým kraťasem", já si naopak myslím, že tenhle film mohl být klidně o hodinu delší. Čím déle melancholii a depresi "restujete", tím lepší "pokrm" získáte! Díky za tip Willymu Kufaltovi! 90 %

♫ Ba-zu-ka, Ó Ba-ba-zuka, Bazuka, Ó ba-ba-zuka, Bazuka ♫ Jakoby se tímto filmem Jean Yanne (mj. ztvárňující hlavní postavu, uměleckého ředitele krachujícího music hallu Clémenta Mastarda) snažil ukázat, jakou úlohu může hrát umění v 20. století (a možná i v století našem?) - v čase, v němž se všechno - jak se zpívá v nezapomenutelném úvodním hudebně-tanečním čísle - stává show, podívanou, spektáklem. A ve výsledku přináší určitě ne povzbudivý pohled! Revoluční (avantgardní) umění, které si samo o sobě myslí, že má potenciál změnit svět, jeho vnímání a jeho návyky, jež zde reprezentuje Célia Bergson (Catherine Rouvel), je odsunuto na okraj, marginalizováno, představeno jako bezzubá kuriozita uměleckého průmyslu (sic!). Umění pro masy (pokud tedy uznáme, že i populární umění je uměním, že se nejedná o protimluv) je na tom ještě hůře, je předurčeno k tomu stát se děvkou velkoprůmyslu (co hůř! v krajním případě dokonce průmyslu zbrojařského!), podbízet se nízkému vkusu a ustupovat zájmům velkokapitálu, což v konečném důsledku může vést k tomu, že na sebe vezme podobu pornografie (spektáklu par excellence). A co vyšší umění? Například nadpozemská hudba Jeana-Sébastiana Blocha (Robert Hirsch) dotýkající se obdobně jako hudba Mozartova a hudba Beethovenova nebeských výšin? Jeho sudba je nejtragičtější: (zkázonosná) koalice státu, resp. jeho represivních složek, a kapitálu ho doslova odsoudí k smrti! ___ Nevím, nakolik je vhodné označit Chobizenesse (1975) za muzikál, přeci jen všechny jeho hudební čísla jsou ohraničeny prostorem jeviště, proto by možná bylo vhodné uvažovat o filmu jako o meta-muzikálu, filmu o divadle, o jeho nelehkém vytváření, o krvavých kompromisech jeho tvůrců, kdybych však přistoupil na to, že se jedná o muzikál, pak tento musím ve své top 10 z tohoto žánru (work in progress) zařadit těsně za další francouzský muzikál, momentálně u mě vítězící Annete (2021) Leose Caraxe. Díky za tip Willymu Kufaltovi. 85 %

Nevím, nakolik má na mou "výslednou známku" vliv, že stejně jako hlavní hrdina i já považuju Paříž za jedno z nejmagičtějších měst na světě, že si ve chvílích snění myslívám na spisovatelské řemeslo a že stejně jako on mám dojem, že jsem se narodil o sto let později (př. o sto let dřív; střídám to), než jsem měl. Možná stěžejní, možná ne. Potenciálně zásadní význam pro udělení 5* by bylo možno spatřovat i v tom, že scénáře Woodyho Allena shledávám povětšinou výbornými, a scénář k Midnight in Paris není výjimkou - osobně u mě vede vtípek, kdy Luis Buñuel nedokáže pochopit, proč by na radu Gila nemohla v jednom z jeho příštích filmů skupinka náhodných buržoů opustit (neuzavřenou) místnost; tedy jsem si ho zde odložil, abych ho nikdy nezapomněl. Když už jsme u té (persistence?) paměti, neměl bych zapomínat, že kde se Dalí rozpovídá o nosorožcích, tam se mi vždy úsměv rozsvítí, a tak šup šup tam hvězdičku navíc. Taky dobře vím, že do Marion Catillard se nejde nezamilovat, o Léa Seydoux ani nemluvě. A dost už fantazírování o holkách z pláten kin, proč to ještě čtěte? Pusťte si radši film a nechte se přenést v místě i v čase s klasikem sofistikovaného humoru! 85 %