Krt.Ek

Praha má Karel, já a ty, Brno zase Marťanské lodě. Napsal sám život. Jako fanoušek Elišky Křenkové a kapely Květy si tenhle film nemůžu nepochvalovat. 80 %

S trochou nadsázky (jež mně byla vždy vlastní) se dá říct, že „Lawrence of Arabia“ by mohl představovat šedesátkový Marvel, totiž modelový velkofilm s (po)chybujícím (super)hrdinou, a to je – pohříchu – vlastně má jediná výtka. I když... nevím proč, ale Peter O'Toole mi do role Thomase E. Lawrence nepasoval, přišlo mi, že nedokázal – možná skrze svou známou tvář, pro svůj hvězdný status – evokovat Lawrencevo bezdomoví, či méně metaforicky to, že je Lawrence je typem člověka, který nikam nepatří. Díky Bohu, že aspoň ta arabská poušť působí tak autenticky, totiž jako místo s vlastními pravidly, jako místo, kde může dojít k ledasčemu. 3 a ½ se zaokrouhlením dolů (páč na filmy, co mají více než 85 % musí být přísnost). 65 %

Kultivovaná (Ernst Lubitsch si to dává tzv. na Shakespeara, tzn. odcházejí jen burani bez vkusu a ti, co mají smluvené rendez-vous) válečná veselohra (sic!) s převleky ("Jé, Patriku, to je Hitler!" - tato hláška se ve filmu samozřejmě neobjevuje, leč mohla by!), pro milovníky Haló, Haló! a Sedmé roty takřka povinnost. Pasáže z ústředí varšavského protektora, kolonela Ehrharda (Sig Ruman), jsou prostě geniálně vypointované, ještě teď se usmívám ("Co mi to zas děláte, Schultzi?"). A pokud se ptáte, jestli mě uráží rok vzniku, tedy rok 1942, zdali si nemyslím, že za války by se o válce vtipkovat nemělo, tak spolu vzpomeňme na Chaplinova Diktátora. I ten byl přeci natočen ve válečných letech. Nakonec, jak se taky jinak postavit k válce, nemáme-li v rukou její ukončení, nezbývá, než se jí vysmát! 85 %

Myslím na Slavoje Žiž(e)ka, který – tuším, že v The Pervert's Guide to Cinema – přirovnal Harpa Marxe k idu (pojem z freudovské psychoanalýzy reprezentující nejnižší složku lidské psychiky, jejíž jedinou vůli je neohlížeje se na morálku a zákony dosahovat slasti). Musím říct, že něco na tom bude a že mně Harpova a. k. a. Pinkyho totální nekonvenčnost a absolutní anarchističnost jakožto "nominálnímu nonkonformistovi a dekadentu" a.k.a. Jeanu Floressasi des Esseintes učarovaly, rozhodně budu s bratry Marxovými – kteřížto všichni podědili schopnost (po)zlobit, a tedy každý tak trochu koresponduje s idem, ostatně co se týče struktury jejich filmů, i ta připomíná výtrysk pudů, vyblbnutí – pokračovat. Případné tipy do pošty uvítám. :-) 80 %

Vítězství formy nad obsahem, to bych napsal na úvod tohoto komentáře, věřit v nesouměřitelnost (protikladnost) obsahu a formy, takhle však – věře, že v těch nejlepších filmech formální prostředky zakládají (předurčují) obsah (fabulí), a naopak; vztah těchto dvou konceptů je pro mě tudíž komplementární – si musím postesknout, že je škoda, že ke krásným obrazům (záběrům) nepřibyl pozoruhodný (tj. emočně vzrušující a strhující) obsah. A musím říct, že se jedná o škodu přímo dvojitou, přihlédneme-li k tomu, že téma vztahu komunistické moci k církvi a jejím představitelům je tématem, který český/slovenský film doposavad příliš nevytěžuje (napadá mě pouze Zapomenuté světlo). Z odstupu přemýšlím pouze o tom, nakolik o tom, že tenhle film působí tak děsně unyle, distancovaně, akademicky (ano, teď to myslím pejorativně) rozhodlo to, že ho Ivan Ostrochovský natočil tak, jak ho natočil, totiž jako modelový evropský arthouseový film, a nakolik je chyba na straně scénáře. Tím, že zápletka na papíře nevypadá špatně (témata kolaborace s mocí, odvahy, vlastního svědomí jsou vždy nosná), mě to nutí do odpovědi, že to, co mělo být hlavním kladem filmu (a v jistém ohledu prostě je!), totiž příznaková kvalita obrazu, film „rozbilo“, odsoudilo obsah k úloze pouhého přívažku. Musím se opakovat, škoda. 60 %

Prototyp (sociálně) realistického filmu, portrétující život na italské vesnici na konci 19. století. A že si Olmi postavil – samozřejmě pomyslně – na stejně tak imaginární stojan vskutku široké plátno, na úzký záběr a zámlky si my, diváci, opravdu stěžovat nemůžeme, život konce 19. století zde vpravdě vyvstává ve všech svých obrysech! Jen si to zrekapitulujme: každodenní strasti a slasti obyčejných lidi, dobové socio-ekonomické rozvrstvení společnosti a mentalita doby (všimněte si role náboženství v životě nájemných italských malorolníků), pomalý nástup nového věku (vzedmutí nacionalismu, nová sociální hnutí a. k. a. socialismus/komunismus, industrializace), který reprezentuje příjezd pouti a svatební cesta do Milána, všech těchto témat se film dotýká. Až si říkám, zda L'albero degli zoccoli (1978) nemá autobiografické prvky, jeho fikční svět působí hrozně důvěrně, jako by byl loven z hloubi paměti dětství (proto mě „prezentér“ splýval s malým Minecem). Chápu, co koho na tomto filmu fascinuje a proč získal Zlatou palmu v Cannes a další ceny, já ho však jen roztleskávat nebudu, mrzí mě třeba zaměnitelnost (zapříčiněna tím, že film pracuje s kolektivním hrdinou) jednotlivých figur (trvalo mě zhruba 45 minut, než jsem si ujasnil, kdo je kdo) plus té deskripce (na úkor dramatizace a narativity) na mě bylo vážně moc, téměř po celou poslední hodinu jsem si říkal, že mě tenhle film už nemá čím překvapit. Leč mýlil jsem se! Přišla závěrečná čtvrthodinka, a film vytasil svůj nejsilnější triumf, kartu, po jejímž zahrání jsem na chvílí zase začal poctivě třídně nenávidět! Dejte si to! 75 %

Po zhlédnutí 3 Tage in Quiberon si říkám, že nejadekvátněji mi zní točit životopisné filmy na principu synekdochy (část označuje celek). Jinak řečeno, není potřeba být rozbíhavý, pokrýt co nejvíc let ze života portrétovaného subjektu, všechny vzlety a pády (typický hollywoodský rukopis), ba právě naopak, smysluplné je vyhmátnout životní (tj. opakující se, navracející se) motiv (každý z nás má svou specifickou linku, svůj specifický tón), a ten rozpitvat – u Romy Schneider se jeví být oním motivem její „maniodepresivita“, to, kterak energicky dokáže hýřit, pulsovat, rozezvučet prostor, aby se zakrátko začala sžírat pochybnostmi a výčitkami, nakazila okolí smutkem. Film si svůj komentář zaslouží i jakožto případová studia na téma novinářské etiky. A samozřejmě i proto, že mě navnadil na biografii Romy Schneider, do projekce 3 Tage in Quiberon mně tato herečka byla víceméně lhostejná, tímto se to však mění. 75 %

Solidní - protože nepředvídatelný - thriller se socio-kritickými ostny (komentář k devadesátkovému "podnikání", k obecné i specifické vymahatelnosti práva/spravedlnosti). Víc takových vlaštovek! 70 %

Kronika jednoho (zrodem) nepravděpodobného přátelství, u kterého do poslední chvíle není jasné, komu toto přátelství více prospívá, kdo z něj nemanipulativně(!) více těží, komu dává křídla - neblouzněte mi zde tedy něco o stockholmském syndromu, to fakt vypadá jinak! Nicméně, pominu-li, že mně The Painter and the Thief (2020) vrátilo víru v lidský rod (ryzímu přátelství mezi mužem a ženou a mezi příslušníky dvou národů nic nebrání, možnost druhé i třetí životní šance existuje), jedná se o výborně natočený dokument, Benjmanin Ree má fakt talent. Když si vezmeme, nakolik se mu povedlo vyhmátnout silný příběh a - neopouštěje konvence dokumentárního filmu - se formálně přiblížit standardům hraného filmu (dramatický oblouk, flashbacky, paralelní pohledy na tutéž situaci), zaslouží si pro svou tvorbu být dále sledován. A ano, přiznávám, pátou hvězdičku přihazuju za českou stopu, lhostejno, zda se Barbora Kysilková stále identifkuje jako Česka, stačí mně vědět, že z naší krajiny vycházejí talentovaní umělci, se srdcem na pravém místě! 85 %

Nevím, nemohu se zbavit dojmu, že kdyby Julia Ducournau (talent má, ne že ne, i když odcházím ne až tak spokojen, určitě chci vidět i Grave) nepracovala s oněmi "tetsuovskými prvky" (těhotenství; motiv, který v posledku nepřináší nic než ošklivé, rádoby drsné scény), které snad filmu daly i jeho název, kdyby divákovi nabídla pouze surrealismu-prostý (co měla sakra znamenat SPOILER ta soulož s autem? SPOILER) melodramatický příběh o setkání a sblížení dvou životních ztracenců (Vincent a Alexia), kterýmžto vztahem si Vincent nahrazuje otcovskou lásku, jež mu byla odejmuta únosem syna, Alexia pak paralelně k tomu kompenzuje roky trvající nezájem otce, nalézá místo, kde se konečně může cítit bezpečně, pak by byl Titan lepším filmem. Inu, škoda. Tahle se nemohu neubránit dojmu dramaturgického selhání (ostatně i s motivem Alexie jakožto vražedkyně se zde plánuje - ehm - "nehospodárně"), prvoplánovitosti a laciné šokantnosti. 55 %