Psice

Dokument Vlci na hranicích si primárně neklade za cíl edukovat širokou veřejnost o vlcích – jde spíše o sociologickou sondu. Dokument se zabývá přístupem a reakcemi tamních obyvatel na příchod vlků do konkrétní lokality (Zdoňov a Vernéřovice na Broumovsku). Za velký klad snímku považuji maximální snahu režiséra dát přiměřeně velký prostor oběma stranám. Zcela se ztotožňuji s názorem Lenky Štíhlové, která vnímá „spor o vlky“ jako zástupný problém mnohem hlubšího společenského fenoménu. Z některých záběrů mrazí při upomnění se na to, že se tento spor odehrává v příhraniční oblasti, kde po válce probíhal tzv. divoký odsun Němců. Možná, že jsou společenské jizvy mnohem podstatnější, než samotní vlci v lesích (tedy na hranicích) – ale hranicích čeho? A co vlastně pro nás takový vlk symbolizuje?

Z tohohle filmu jsem byla dost v rozpacích – po formální stránce se jedná o kýč na druhou (cover page Strážné věže je vedle toho hadr), hudba ždímá emoce na maximum. Přesto se u mě stalo něco zvláštního – prostě se „to“ ke mně dostalo a zapadlo do sebe jako puzzle. Najednou jsem získala odpovědi na všechny ty nedostatečně zodpovězené otázky, které se týkají víry v Boha, koncept Boží spravedlnosti a Boží lásky, odpuštění a především toho, proč Bůh obětoval svého Syna z lásky k člověku. Pro mě má tedy film jedinečnou hodnotu právě proto, že pomůže divákovi najít odpovědi na tyto otázky pomocí vlastního prožitku (nikoli racionálním uvědoměním). Pro sledování snímku je však předpokladem otevřenost vůči těmto tématům, zamýšlení se nad samotným smyslem života. Kdo očekává klasický thriller, bude nejspíš zklamán. Celkem zábavná mi přijde debata nad zobrazením Nejsvětější Trojice (jako, kdyby někdo věděl, jak vypadá). A vyčítat filmu to, že se jedná o křesťanskou agitku, je stejně tak absurdní, jako že se ve filmu Borg/McEnroe hraje tenis.

Můžu zcela souhlasit s názorem, že diskuze kolem snímku byly mnohem poutavější, než film samotný. Vzhledem k tomu, že se jedná o časosběrný dokument, přijde mi jako nešťastné, že jediné časové vymezení v dokumentu určuje přípitek při oslavě Filových 35. a 40. narozenin. Střih dokumentu působí poměrně chaoticky, postrádá gradaci nebo jsou podstatné situace nedořečené. Stěhování z bytu do bytu či změny Filových partnerek na přehlednosti moc nepřidávají a právě proto, že nejsou nijak časově ohraničené, působí jako náhlé (a střih tento matoucí dojem jen umocňuje). Dokument na mě působí dojmem jakéhosi nesourodého slepence dvou příběhů - bohužel ani jeden z nich pro mě nemá žádnou mimořádnou vypovídací hodnotu. Příčinou vzniku tohoto zvláštního slepence je nejspíš to, že původní záměr filmu musel jít ze zdravotních důvodů stranou, a tak se režisér rozhodl zaměřit na Filův osobní život a využít okamžiku jeho osobní krize. Očekávala jsem tedy alespoň Filovu niternou zpověď – ta se však nekonala. Dokument se tudíž stal pouze povrchním sledem událostí, ve kterém figuruje Kamil Fila, ale o jeho vnitřním světě se vlastně pořádně nic nedozvíme – můžeme jen domýšlet. O Filovi a jeho životě totiž v dokumentu stále jen někdo něco referuje, což působí dost vykonstruovaně (on sám toho na sebe řekne vlastně poměrně málo). Právě proto, že dokument nebyl primárně zaměřen na mapování osobního či profesního života Kamila Fily, díváme se ve finále jen na smutný obraz emocionálně nezralého muže, který od sebe celkem úspěšně z nějakého důvodu odřezal duchovní a duševní rozměr své bytosti.

Příliš jsem nepochopila, co mělo být cílem dokumentu - byl rozkročen do několika směrů a výsledkem jsou jen rozpačité dojmy. Dokument vychází z tvrzení, že jsou Češi nejateističtější národ v Evropě, což je samo o sobě klišé, které obvykle následuje otázka po tom, co to vlastně ateismus je a kdo jsou vlastně ti, kteří o sobě říkají, že jsou ateisté (to však dokument neřeší). Dále dokument vychází z předpokladu, že jestliže Polsko patří k jednomu z nejvíce katolickému národu v Evropě, pak právě tam nejspíš bude možno zažít přítomnost Boží na každém kroku. Motivem snímku má být hledání Boha, avšak spíš jsem z něj cítila senzacechtivost a utvrzení se ve stereotypech o Polácích a jejich víře v Boha. Do tohoto guláše je jako koření přimíchána návštěva Rádia Maryja, zfanatizovaná posluchačka rádia a setkání s protagonisty hry Klatba Teatru Powszechného - nechybí tudíž ani kauzy, ve kterých byli polští kněží obviněni z pedofilie. A kdyby ani to nestačilo, snad senzaci vyvolá „rozhovor“ s exorcistou. Za většinu protagonistů, kteří stáli před kamerou, mi bylo tak nějak trapno – zejména, když jim lidé upřímně odpovídali na tak intimní věc, jakou je jejich vztah k Bohu nebo na to, jak a kde Boha najít. Ano, kdo se alespoň trochu zajímá o dění v Polsku, tak je obeznámen s kauzami, na které dokument naráží, avšak ty už jsou v době uvedení dokumentu do kin vlastně dost vyčpělé (nepřináší nic nového a tudíž ani skandálního). Od režijního dua Klusák-Remunda bych tedy čekala víc – rozhodně ne něco tak povrchního, prvoplánového a vlastně i banálního.

Když jsem odcházela z projekce, přemýšlela jsem, jak se asi cítí člověk po lobotomii, protože jsem měla vtíravý pocit, že jsem ji právě v kinosále podstoupila (možná mě měl při koupi vstupenky varovat už samotný název filmu). Jestliže jsem kdy kritizovala seriál Osada pro jeho prvoplánovost, vyprázdněnost a karikovanost, pak je Mimořádná událost esencí toho všeho – rozdíl je jen v tom, že (bohužel) v titulcích chybí jména Petra Kolečka a Radka Bajgara. Děsivý nebyl jen film samotný, ale i reakce diváků u scén, o kterých jsem se domnívala (očividně naivně), že ve 21. století již nemůžou být považovány za vtipné. Možná ale, že ve finále prozradil Jiří Havelka více o sobě a svém přemýšlení o světě, než o tzv. české národní povaze. Myslím, že by se měl po tomto počinu věnovat tomu, v čem je opravdu dobrý – tedy divadelní improvizaci.

Balada o bílé krávě sice cílí na podobná témata jako Farhadiho snímky, jde však více cestou psychologického dramatu s jemným dotykem magického realismu. Film je pro mne pozoruhodný především zobrazením lidskosti hlavních postav na pozadí duševně zkorumpované společnosti. Obzvlášť kontrastně zde působí téma spravedlnosti a milosrdenství, jež jsou úzce spojena s náboženstvím. K tomuto nelze neparafrázovat slova Ladislava Heryána: jestliže pro nás Bůh představuje spravedlnost, budeme druhé soudit; jestliže je pro nás Bůh milosrdenstvím, budeme vůči druhým velkorysí, dávající a milosrdní. A právě taková je Mina navzdory všem protivenstvím života – neustále se otevírá životu za cenu vlastní zranitelnosti.

„Kdo je bez viny, ať hodí kamenem.“ Takhle by klidně mohl znít podtitul filmu Hrdina. A nebudeme až tak daleko od pravdy, neboť film nezapře, že je islám, jakožto abrahámovské náboženství, v mnohém podobný křesťanství. I přes neznalost islámu proto můžeme při interpretaci snímku pracovat s některými společnými rysy islámu a křesťanství. Za stěžejní téma snímku můžeme považovat hřích a plnění Boží vůle. Režisér toto téma problematizuje od samého počátku a to tak, že vtáhne diváka do hry rafinovaným způsobem, aby i on postupně přestal rozlišovat (stejně jako hlavní hrdina). I přes všechny kličky a smlouvání nakonec Rahim pochopí, že Boží vůle je jiná, než ta jeho. Zdá se tedy, že se Rahim ze svých vin (dluhů) nemůže vykoupit penězi, ale pokáním. To, že jsou na Rahima kladeny extrémně vysoké etické požadavky, pak ve výsledku nemusí nutně vyznívat jako nespravedlivé, nesmyslné, absurdní či bezvýchodné, ale tato situace naopak dává Rahimovi naději stát se ještě lepším člověkem – vybroušeným diamantem. Některé věci, byť jsou sebevíc bolestivé, je zkrátka nutné prožít, abychom mohli jít posilněni dál. Rahim se tedy opravdovým hrdinou začíná stávat až ve chvíli, kdy nahlédne situaci a přijme Boží vůli. To, že za sebou Rahim nechává minulost a chce začít znovu, značí i finální změna jeho zevnějšku. Závěrečná scéna s manželským párem jako kdyby byla obrazem Rahimovy budoucnosti – dává mu tak naději, stejně jako víra v to, že opravdová láska nepomíjí, odpouští a je trpělivá.

Petr Sís je jedním z mých nejoblíbenějších českých výtvarníků – a to nejen díky své řemeslné zručnosti, ale také svou osobností, která se promítá do jeho snových a tajemstvím načichlých ilustrací. Jeho skromnost, smysl pro humor a hravost mě nepřestávají fascinovat. Právě proto, že se o jeho tvorbu a život kontinuálně zajímám, dokument pro mě byl povětšinou jen zopakováním již řečeného. Čekala bych alespoň větší prolnutí animace s dokumentem, což by ale nejspíš o dost navýšilo náklady. Hrané scény na mě působí dost lacině a křečovitě a zbytečně celý dokument shazují. Od dokumentu jsem zkrátka čekala víc. Ty, kteří toho o Petru Sísovi moc nevědí, dokument nejspíš potěší.

Ne všichni jsou povoláni ke službě Bohu - tak by se dal rámcově opsat hlavní motiv snímku, jehož ústřední postavou je vyhořelý kněz Ernst, který v určité etapě svého života začne více poslouchat hlas ďábla místo Boha. A není to vůbec hezká podívaná. Těžko říci, jakým knězem Ernst kdysi býval (to snímek neukazuje). Bohužel právě kvůli absenci tohoto se jeví Ernst spíše jako jakýsi antikněz – jako vyprázdněná postava, kterou postupně činí knězem jen samotné kněžské roucho a zbytky lidské empatie. Sledujeme tak jen pozvolné chátrání jeho osobnosti, avšak dosti povrchně (byť je stopáž velkorysá). V žádném případě nečekejte takovou jízdu jako v Leaving Las Vegas, neboť chybí hlubší ponor do Ernstova prožívání a navíc nejsou některé motivy jeho chování dostatečně artikulovány.  Zakomponování environmentálního tématu do příběhu mi přišlo dost nešťastné, neboť nebylo hlouběji promýšleno a vlastně nijak vnitřně propojeno s Ernstem (spíše bylo na jeho postavu naroubováno). Tato vedlejší dějová linka dost ubrala na výsledném vyznění snímku. Závěr sice překvapivý byl, avšak svou logiku koneckonců má (ad první věta komentáře), byť forma je nečekaně laciná.

Někdy žasnu nad tím, jak režisér nedokáže využít ku prospěchu filmu stopáž, kterou má k dispozici. Příkladem toho je i Giannoliho Zjevení. Po poměrně dobře našlápnuté dvouhodinovce jsem pochopila, že ... hlavní postavou není Anna, ale Jacques. Tohle zjištění nepotěší obzvlášť ve chvíli, kdy jeho postavě připisujete celou dobu pouze funkci „posouvače děje.“ Proto jsem ani nevnímala Jacquesův rezervovaný postoj vůči zjevení a potřebu pracovat s fakty jako leitmotiv. Snímek tedy řeší (z mého pohledu) velmi povrchním způsobem otázku (ne)víry v Boha. Mariánské zjevení a příběh Anny (tedy to, co celý film zásadním způsobem táhlo), pak tudíž mělo být pouhým prostředkem k otevření tázání po spirituálních otázkách v Jacquesově životě (avšak ve filmu téměř neznatelně naznačeno). Zjevení, jako kdyby nevědělo, kam se žánrově zařadit – chce být mysteriózním snímkem, psychologickým dramatem a detektivkou zároveň, ale není ani jedním z toho. Pečlivě budované napětí filmu, jako kdyby v samotném závěru přišlo vniveč z důvodu již zmiňovaného překvapivého rozpoznání hlavní postavy, ale i proto, že rozuzlení více jak dvouhodinového filmu se vejde do závěrečné desetiminutovky (aniž by přineslo jakoukoli katarzi). Závěr spíš jen odhaluje další otazníky a vlastně celý děj ještě více zpochybňuje a zamlžuje.  A řeči o tom, že tohle je právě to Tajemství, neberu. Každopádně herecký výkon představitelky Anny je pozoruhodný a hudba Arvo Pärta potěší - snad už proto stojí se na snímek podívat (s přihlédnutím k tomu dávám 3*).